Jeden
| Autor: | Durin |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 25 |
„Dobrý den vinčuji dobrý pane.“ ozve se hlas, který tu rozhodně nečekám. Ne tady. Je tak vřelý a přátelský. A poslední dobou jsem zvyklý spíš na křik, řev a rychlý útěk.
Zvednu hlavu od šálku dobré teplé kávy, z které vychutnávám každou kapku, nasávám esenci, jakoby to bylo to nejcennější na světě.
„Dobrý podvečer i vám.“ Popřeji neznámému mladíku a zadívám se mu do očí, které mi prozradí více, než tisíce slov.
Vzrušené výkřiky uspokojení. Tma, je zatmění měsíce, je máloco vidět, ale výkřiky jakoby vedly neznámého pozorovatele přímo k tomu jednomu místu. Výdechy a nádechy milenců. Jejich spocená těla. Dívce může být tak pětadvacet a je velmi pohledná. Má krásná ňadra.
Znovu hlas té dívky, ale právě křičí a to bolestí. Venku je deštivo, kapky stékají po oknech. Ve světničce, ke které patří ta okna je hezky útulno a teplo. Něco se chystá. Je tam starší žena. Atmosféru narušuje shon. Křik dítěte. Je takový malý a ošklivý.
Ten stejný barák. Ale je krásný letní den. Ptáci vesele zpívají. Venku přede dveřmi si hraje malý chlapec. Sotva se batolí, ale už teď je jasné, že to bude pěkný lump. Vedle sedí ta dívka, jeho matka. Něco přebírá a usmívá se. Je to kouzelný úsměv.
Dětský smích se ozývá teplým jarním ránem. Jsou u potoku a cákají se navzájem. Jeden chlapec stojí opodál, zřejmě je mu zima. Sleduje ostatní. Smích pokračuje, přibíhají k němu nějací další chlapci a smějí se. Zvedají ho, brání se, stále jen smích. Voda se rozstříkla, jak chlapcovo tělo dopadlo doprostřed potoka. Topí se, i když je tam minimální hloubka, leží na zádech. Jeden z chlapců, kteří ho tam házeli se nesměje, vlastně už smích nezní. Tomu chlapci se z nosu řine krev.
Nějaký mladík, stále ten stejný, ale už starší. Může mu být tak patnáct. Drží dívku za ruku. Něco říká, dívka se usmívá. On je vážný, pak to ta dívka nevydrží a začne se nahlas smát. Okolo nich je nakonec víc děvčat a všechny se mu smějí. Objeví se slzy na jeho tváři a on uteče. Děvčata se stále smějí. Až na jedno. Stojí trochu stranou a sleduje utíkajícího chlapce.
Už to není mladík, ale mladý muž. Je mu minimálně dvacet. Něco říká té dívce, která se tenkrát nesmála. Pak ji nesměle políbil. Nesmělý polibek přešel v krásné vášnivé líbání. Vše je tak jemné, dojemné a romantické.
Zornička mého oka se opět zaostřila na tvář, je o málo starší, než v tom posledním vjemu. Nezadržím to a jedna slza opustí mé oko, stéká po tváři a tam i svou pouť ukončí.
„Můžu vám nějak posloužit mladý muži?“ zeptám se ho po kratičké pomlce. Ten, kdo nemá stejný dar jako já, by neuvěřil, že za tak krátkou chvíli se dá vidět prakticky celý život.
„Ano mistře. Slyšel jsem, že ovládáte jisté umění. Měl bych otázku. Prosím.“ Je tak mladý a už se chce ptát starce, jaké bude jeho stáří. Jeho blonďaté vlasy jsou ještě plné síly, stejně jako jeho ruce. Určitě je…
Hlasité údery kladiva, kterak dopadá na kovadlinu rozeznívají celou kovárnu. Mužovo spocené tělo se leskne v žáru výhně před ním. Ková s obrovskou zručností. Opravdová mistrovská díla.
Ale přitom tak jemný obličej. Vůbec se to k němu nehodí. Nevšimnout si těch mozolů, tak mne to ani nenapadlo.
„Ptej se. Možná ti odpovím.“ Povzdychnu si. Ale stejně jsem to čekal, proč by mne jinak oslovil.
„Před měsícem jsem si vzal jednu dívku. Jmenuje se Alisha. Hrozně moc ji miluji a přemýšleli jsme o dětech. Ale co jsem slyšel, tak je taková špatná doba na to přivést dítě na svět. Chtěl bych jen vědět, zda to je dobrý nápad. Nechci, aby naše dítě trpělo.“ Seznámí mne s tím, co má na srdci
Malebná chaloupka, přesně ta, kterou jsem dnes už mnohokrát viděl. Mladík je o něco starší, vlastně o několik let. Dívka je těhotná. Vypadá to na dvojčata. Dívá se ze dveří na svého manžela, který štípá dříví. Jeho malý asi pětiletý syn mu pomáhá. Nosí mu malé kousky dříví. Dívčina sukně se zavlní, protože z chalupy se vynoří malá holčička. Je jí něco přes dva. Dívá se na otce a staršího bratříčka.
V příští chvíli se idilka začne měnit v peklo. Z dívčina hrdla trčí opeřený konec šípu a ona upouští džbán s mlékem. Malá holčička si to ještě neuvědomila, ale její manžel už ano. Rychle se rozhlíží a chystá se použít sekyru na obranu, ale než to může udělat, tak se další tři šípy zabodávají i do jeho těla. Před chaloupkou se objeví několik vojáků. Malý chlapec objímá umírajícího otce. Krev je všude, kam je vidět. Jeden voják mu setne mečem hlavu. Malé děvčátko stojící ve dveřích začíná plakat. Nejen kvůli tomu, že šlápla na jeden střep ze džbánu, ale také proto, že maminka se o ní najednou nestará a ti pánové nevypadají příjemně. Ale byl to jen chvilkový pocit. Další šíp končí i její život a několik zapálených pochodní přistává na střeše.
Kdysi snad krásná mýtinka kousek za vesnicí, ale nyní se z ní žene pět jezdců ve zbrojích na koni. V povzdálí plane kdysi malebná chaloupka. Zřejmě lehne popelem. Je celá dřevěná.
Na chvíli nevím, co říct. Hlavou mi blesknou možné varianty, jak by mohlo vše proběhnout. Uplyne několik vteřin. Opřu se a zahledím někam do stropu.
„Ano. Měli byste si je pořídit. Přinesou vám mnoho radosti.“ Odpovím mu. Nevypadá moc spokojeně, protože jsem přemýšlel celkem dlouho.
„Jste si jistý? Nevy..“ začal, ale já jsem ho přeruším.
„Jsem si naprosto jistý. Ještě dnes začněte. Bude to krásný a silný syn.“ Odpovím mu. To už mu zřejmě stačilo. Usmál se, aby se úplně uklidnil.
„Mockrát vám děkuji pane. Můžu pro vás něco udělat?“ nabídne se mi.
Jen zavrtím hlavou.
„Ne, děkuji. Stejně jsem již na odchodu.“ Odpovím mu, dopiji kávu, která mi zbyla v šálku a zvednu se od stolu.
„Jsem rád, že jsem tě poznal Eldvine.“ Povím mu, zatímco odchází.
Otočí se a ještě na mne zavolá: „Já též mistře Belzare! Já též!“
Už nejsem nejmladší a tak mne podzimní větřík, který pročesává mé husté šedé řasy a několik delších bílých vlasů, donutí se otřást. Zima je již za dveřmi. Sevřu ve své staré ruce hůl a dám se na pochod někam dál.
Tento příběh jsem jednou vyprávěl. A ptali se mne, proč jsem mu tak poradil. Nemohl jsem jinak, než jim odpovědět, že je mnoho věcí, které se těžko vysvětlují, ale já o nich vím.
Byla to ta nejlepší možnost.
A celou dobu byli neskonale šťastni…
Diskuze
Kdysi, je to pár let, jsem četl jednu sci-fi povídku. Snad dokonce možná i vyhrála Huga v nějakých šedesátých, sedmdesátých letech. Spíš se ale jen dostala do nějakého obyčejného sborníku. Její jméno jsem zapomněl, stejně jako to autorovo. Je to ovšem škoda, měla kouzlo.
Pohrávala si také s myšlenkou vidění budoucnosti. Vědci postavili stroj, který každému ukázal jeho budoucnost, vše co ho čeká. Veškerá překvapení, zvraty a zlomy v jeho životě. Už pro toho člověka nebyly žádné neznáme. Už věděl, kdy bude na vrcholu a kdy spadne. Věděl všechno. Tak udělal to jediné, co mohl.
Zabil se.
Eh, pardon, omlouvám se. Nechtěl jsem se rozepisovat o něčem jiném. *úsměv*
Póvídka celá stojí na myšlence, kterou můžete ždímat znova a znova a stejně z ní pokaždé půl kyblíku dostanete. Bohužel jen půl kyblíku. Ale upřímně... kdo dnes píše na celé kbelíky, že? *usmívá se*
Do značné míry stojí na prostřizích jednotlivých období životů, kde se nám ovšem nějak hromadí "mladící" a "dívky" takže je občas lehce nepřehledná.
Za zcela zbytečné považuji jména obou postav v závěru povídky. Nemají žádný význam v ději, použiješ je pouze jednou a jaksi kazí celý dojem. Alespoň dle mého názoru.
V názvu taky cítím určitou rezervu, ale tenhle osobní démon mě pronásleduje pořád a u všech názvů, tak mě neber moc vážně.
Co bych hodnotil kladně byla - ať se vám to libí nebo ne - lehce erotická scéna v začátku. Takovéhle věci čtenáře vždycky naladí. A to je dobře, moc dobře.
Celá povídka je psána poměrně dobrým slohem, až na pár pravopisných últů, které zmínila tuším krásná Shelagh.
Hodnocení zvažuji mezi 3* a 4*, ještě si ho nechám projít hlavou.
Snad se v některých částech mého názoru shlédneš a pomohou Ti.
Samozřejmě přeji hodně psavé pero a spoustu nápadů.
L.
Tak já se vzdávám hlasování, stejně jako pokusů toto dílko pochopit, asi je to na mě moc náročná literatura...
Naozaj zaujímavé dielo. Gramatiku hodnotiť nemôžem lebo nie som Čech! Ale bolo to zaujímavé hlavne ten koniec:A celou dobu byli neskonale šťastni… Dávam 5*.
Opravdu pěkné dílo. Nutí to k zamyšlení, zda žít šťastně v nevědomosti nebo se raději obávat věcí budoucích, které by pravděpodobně stejně nešly změnit. Závažnější gramatické chyby jsem taky neodhalil, takže mi nezbývá než ohodnotit podle mě zaslouženými 5 hvězdičami a popřát autorovi moho úspěchu do budoucna.
S úctou Alexej
krásně se ta povídka četla, nemám co vytknout, zápletka je perfektní, pěkně se to vyvrbilo, proto ti dávám plný počet.
Tuto poviedku som si všimol už v MS, a to dosť dávno. Je zaujímave ako sa dá v krátkom texte vystihnúť myšlienka. Mne sa to páči, no nemám ani skúsenost/vedomosť (či skôr národnosť?) aby som hodnotil gramatiku. A poki(/y?)aľ ide o ten rozpravačsky štýl, je nutné brať v úvahu že to rozpráva starec... a nie nejaký Shakespeare takže je úplne jednože: Autor má trochu nevyzrálý styl,. Môžeme povedať že starec má trochu vypité a nevie nájsť dostatok slov... Preto hodnotím ako hodnotím...
Viděl jsem to už v MS, a nemám k dílu vážnějších připomínek. Přesto to není na 5*, takové dílo by se mnou muselo praštit o zem a vláčet mě prachem. Dávám tedy solidní 4*
Zajímavé. Autor má trochu nevyzrálý styl, ale všechno dohání myšlenkou, která je přes svoji jednoduchost opravdu výjimečná. Atmosféru dokázal navodit bravurně a nebýt občasných zádrhelů při čtení ("Je takový malý a ošklivý." ; "Nevy..“ "...) považoval bych povídku za vynikající. Takhle je "pouze" nadprůměrná...
Zaslouží si 4*. Ne víc, ne míň.
Adso: A mohl bys mi pomoct i s tímhle? S těma hrubicema?
Zdravím Durine,
dal jsem 3* hvězdičky, ale chtěl bych, abys věděl, že to bylo jen kvůli, pro mé oči, naprosto nepřijatelné gramatice (tečky za přímou řečí, čárky, občas nevhodné výrazy a překlepy) a občas i stylistice (časy).
Příběh jako takový, nápad, způsob zpracování děje, pointa, to všechno bylo skvělé. Nádherně jsi vykreslil starcovu osobu, ta padající slza po prvním vidění...
Proto Ti pro příště nabízím své skromné znalosti českého jazyka. Trhá mi srdce, když vidím tak krásný příběh zbytečně zkažený.
S úctou Adso