Jeden
| Autor: | Durin |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 25 |
„Dobrý den vinčuji dobrý pane.“ ozve se hlas, který tu rozhodně nečekám. Ne tady. Je tak vřelý a přátelský. A poslední dobou jsem zvyklý spíš na křik, řev a rychlý útěk.
Zvednu hlavu od šálku dobré teplé kávy, z které vychutnávám každou kapku, nasávám esenci, jakoby to bylo to nejcennější na světě.
„Dobrý podvečer i vám.“ Popřeji neznámému mladíku a zadívám se mu do očí, které mi prozradí více, než tisíce slov.
Vzrušené výkřiky uspokojení. Tma, je zatmění měsíce, je máloco vidět, ale výkřiky jakoby vedly neznámého pozorovatele přímo k tomu jednomu místu. Výdechy a nádechy milenců. Jejich spocená těla. Dívce může být tak pětadvacet a je velmi pohledná. Má krásná ňadra.
Znovu hlas té dívky, ale právě křičí a to bolestí. Venku je deštivo, kapky stékají po oknech. Ve světničce, ke které patří ta okna je hezky útulno a teplo. Něco se chystá. Je tam starší žena. Atmosféru narušuje shon. Křik dítěte. Je takový malý a ošklivý.
Ten stejný barák. Ale je krásný letní den. Ptáci vesele zpívají. Venku přede dveřmi si hraje malý chlapec. Sotva se batolí, ale už teď je jasné, že to bude pěkný lump. Vedle sedí ta dívka, jeho matka. Něco přebírá a usmívá se. Je to kouzelný úsměv.
Dětský smích se ozývá teplým jarním ránem. Jsou u potoku a cákají se navzájem. Jeden chlapec stojí opodál, zřejmě je mu zima. Sleduje ostatní. Smích pokračuje, přibíhají k němu nějací další chlapci a smějí se. Zvedají ho, brání se, stále jen smích. Voda se rozstříkla, jak chlapcovo tělo dopadlo doprostřed potoka. Topí se, i když je tam minimální hloubka, leží na zádech. Jeden z chlapců, kteří ho tam házeli se nesměje, vlastně už smích nezní. Tomu chlapci se z nosu řine krev.
Nějaký mladík, stále ten stejný, ale už starší. Může mu být tak patnáct. Drží dívku za ruku. Něco říká, dívka se usmívá. On je vážný, pak to ta dívka nevydrží a začne se nahlas smát. Okolo nich je nakonec víc děvčat a všechny se mu smějí. Objeví se slzy na jeho tváři a on uteče. Děvčata se stále smějí. Až na jedno. Stojí trochu stranou a sleduje utíkajícího chlapce.
Už to není mladík, ale mladý muž. Je mu minimálně dvacet. Něco říká té dívce, která se tenkrát nesmála. Pak ji nesměle políbil. Nesmělý polibek přešel v krásné vášnivé líbání. Vše je tak jemné, dojemné a romantické.
Zornička mého oka se opět zaostřila na tvář, je o málo starší, než v tom posledním vjemu. Nezadržím to a jedna slza opustí mé oko, stéká po tváři a tam i svou pouť ukončí.
„Můžu vám nějak posloužit mladý muži?“ zeptám se ho po kratičké pomlce. Ten, kdo nemá stejný dar jako já, by neuvěřil, že za tak krátkou chvíli se dá vidět prakticky celý život.
„Ano mistře. Slyšel jsem, že ovládáte jisté umění. Měl bych otázku. Prosím.“ Je tak mladý a už se chce ptát starce, jaké bude jeho stáří. Jeho blonďaté vlasy jsou ještě plné síly, stejně jako jeho ruce. Určitě je…
Hlasité údery kladiva, kterak dopadá na kovadlinu rozeznívají celou kovárnu. Mužovo spocené tělo se leskne v žáru výhně před ním. Ková s obrovskou zručností. Opravdová mistrovská díla.
Ale přitom tak jemný obličej. Vůbec se to k němu nehodí. Nevšimnout si těch mozolů, tak mne to ani nenapadlo.
„Ptej se. Možná ti odpovím.“ Povzdychnu si. Ale stejně jsem to čekal, proč by mne jinak oslovil.
„Před měsícem jsem si vzal jednu dívku. Jmenuje se Alisha. Hrozně moc ji miluji a přemýšleli jsme o dětech. Ale co jsem slyšel, tak je taková špatná doba na to přivést dítě na svět. Chtěl bych jen vědět, zda to je dobrý nápad. Nechci, aby naše dítě trpělo.“ Seznámí mne s tím, co má na srdci
Malebná chaloupka, přesně ta, kterou jsem dnes už mnohokrát viděl. Mladík je o něco starší, vlastně o několik let. Dívka je těhotná. Vypadá to na dvojčata. Dívá se ze dveří na svého manžela, který štípá dříví. Jeho malý asi pětiletý syn mu pomáhá. Nosí mu malé kousky dříví. Dívčina sukně se zavlní, protože z chalupy se vynoří malá holčička. Je jí něco přes dva. Dívá se na otce a staršího bratříčka.
V příští chvíli se idilka začne měnit v peklo. Z dívčina hrdla trčí opeřený konec šípu a ona upouští džbán s mlékem. Malá holčička si to ještě neuvědomila, ale její manžel už ano. Rychle se rozhlíží a chystá se použít sekyru na obranu, ale než to může udělat, tak se další tři šípy zabodávají i do jeho těla. Před chaloupkou se objeví několik vojáků. Malý chlapec objímá umírajícího otce. Krev je všude, kam je vidět. Jeden voják mu setne mečem hlavu. Malé děvčátko stojící ve dveřích začíná plakat. Nejen kvůli tomu, že šlápla na jeden střep ze džbánu, ale také proto, že maminka se o ní najednou nestará a ti pánové nevypadají příjemně. Ale byl to jen chvilkový pocit. Další šíp končí i její život a několik zapálených pochodní přistává na střeše.
Kdysi snad krásná mýtinka kousek za vesnicí, ale nyní se z ní žene pět jezdců ve zbrojích na koni. V povzdálí plane kdysi malebná chaloupka. Zřejmě lehne popelem. Je celá dřevěná.
Na chvíli nevím, co říct. Hlavou mi blesknou možné varianty, jak by mohlo vše proběhnout. Uplyne několik vteřin. Opřu se a zahledím někam do stropu.
„Ano. Měli byste si je pořídit. Přinesou vám mnoho radosti.“ Odpovím mu. Nevypadá moc spokojeně, protože jsem přemýšlel celkem dlouho.
„Jste si jistý? Nevy..“ začal, ale já jsem ho přeruším.
„Jsem si naprosto jistý. Ještě dnes začněte. Bude to krásný a silný syn.“ Odpovím mu. To už mu zřejmě stačilo. Usmál se, aby se úplně uklidnil.
„Mockrát vám děkuji pane. Můžu pro vás něco udělat?“ nabídne se mi.
Jen zavrtím hlavou.
„Ne, děkuji. Stejně jsem již na odchodu.“ Odpovím mu, dopiji kávu, která mi zbyla v šálku a zvednu se od stolu.
„Jsem rád, že jsem tě poznal Eldvine.“ Povím mu, zatímco odchází.
Otočí se a ještě na mne zavolá: „Já též mistře Belzare! Já též!“
Už nejsem nejmladší a tak mne podzimní větřík, který pročesává mé husté šedé řasy a několik delších bílých vlasů, donutí se otřást. Zima je již za dveřmi. Sevřu ve své staré ruce hůl a dám se na pochod někam dál.
Tento příběh jsem jednou vyprávěl. A ptali se mne, proč jsem mu tak poradil. Nemohl jsem jinak, než jim odpovědět, že je mnoho věcí, které se těžko vysvětlují, ale já o nich vím.
Byla to ta nejlepší možnost.
A celou dobu byli neskonale šťastni…
Diskuze
Tuhle povídku jsem už přepracovával a nechával kontrolovat spoustu lidí, takže nechápu, jak je možné, že tam ještě zůstalo tolik chyb pravopisných i v čase. Dokonce jsem jí dával i do Moudré Sovy, kde mě poslali do článků.
Největší problém mi dělají ony čárky, kvůli tomu jsem i při maturitě ze slohu měl horší známku.
Proto bych byl hrozně moc rád, kdyby mi nějaký zkušený češtinář pomohl najít všechny ty chyby, abych je mohl opravit. Hlavně ty pravopisné.
Chyby v času vidím, i když často to dalo hodně práce udržet tam ten čas, hrozně to svádí psát úplně jinak.
To k těmto chybám, a k ději:
Jsem rád, že vás to snad všechny zaujalo a rovněž doufám, že jste se zkusili zamyslet nad tím příběhem a tím, co jsem tím chtěl říct.
Tu myšlenku, co je lepší, zda žít nějakou dobu opravdu šťastný, nebo se plahočit životem bez smyslu.
Zda má někdo vůbec právo zasahovat tak přímo do života ostatních.
Zda by měl někdo dostat odpověď na otázku, která by mohla přímo změnit jeho život a další.
Snažil jsem se to napsat tak, aby v tom každý našel tu svou otázku z podobného soudku a podle toho, jak jste si odpověděli, tak se možná i lépe poznáte.
A nakonec ještě jednou děkuji všem za kritiky a těším se na případnou pomoc s eliminací pravopisných chyb.
Nuž, co lze říci? Gramatika a nesprávné používání tvarů slov, popřípadě míchání spisovné a hovorové češtiny("... malý a ošklivý dítě...") kazí dojem a ruší dynamiku a zaujetí...Pokaždé,když se rozjedu a vžívám do děje, hrubka mě zastaví silou hozené cihly...
Po stránce nápadu je dílko svým způsobem velice filozofické a dává námět k zamyšlení...To oceňuji.3*
Tvůj příspěvek zhodnotím ve dvou bodech:
1. Děj příběhu je opravdu dobrý. Hodně lidí (včetně mě) děsí vidění budoucnosti. Ovšem nejhorší je ta zodpovědnost za jiné. Když někdo ví, co se stane dopředu, může nějak zvrátit přímý běh života? Může se o to pokoušet, zezačátku. Ty jsi zde vyjádřil mistrovu odevzdanost osudu. Tedy, tak to aspoň chápu já.
2. Tvůj způsob podání se mi z části líbil, ale i nelíbil. Velice se ti povedl popis ubíhajícího času, růst toho mladého muže. Ale co mě na druhou stranu přímo bilo do očí, ty změny času z věty na větu.
"Je mu minimálně dvacet. Něco říká té dívce, která se tenkrát nesmála. Pak ji nesměle políbil. Nesmělý polibek přešel v krásné vášnivé líbání. Vše je tak jemné, dojemné a romantické."
Působí to na mě dojmem, že sis to po sobě pořádně nepřečetl. A to mě dost mrzí, protože jinak bych to hodnotila kladněji.
Potom drobný překlep, na který nedávám velký důraz: "„Jste si jistý? Nevy..“ začal, ale já jsem ho přeruším."
Jinak se mi to velice líbilo.
(Doporučuji ti, abys to dal přečíst ještě někomu před uveřejněním. Sami na svých dílech chyby neúmyslně přehlížíme.)
Pozdravení autorovi.
Já nevím, jestli je "Dobrý den vinčuji" správné spojení. Tedy, není to žádná chyba, ale mně to prostě do celkového stylu příběhu nezapadá. "Vinčuji" bych (můj osobní názor) použil asi spíše v případě, kdybych psal něco archaicky.
"(...)více než tisíc slov(...)" Jestli bylo autorovým záměrem mě pobavit, tak se mu to opravdu povedlo. Tohle bylo špičkové využití části z reklamy na Refaello (od Ferrero). Díky, Durine, u tohle jsem se velmi zasmál.
Ach, jaká škoda, že sis, Durine, nedal práci s bližším popisem té dívky. Je opravdu hezké, že jsi napsal, že "Má krásná ňadra", ale jak krásná? Někomu se líbí trošku povislejší, jiný má rád "tenisáky", někoho vzrušují ňadra malá...(dámy snad odpustí mou neurvalost).
"Voda se rozstříkla(...)" Na tomto místě (a především pak touto větou) mi byl trošku narušen zážitek ze čtení. Nikoliv tím, že by to bylo špatné, nýbrž tím, že se tam přehodí styly. Do této doby je příběh (alespoň si to myslím, a pokud to tak není, tak v ostatních případech "lze přimhouřit oko") psán v přítomném nebo budoucím čase (za což autorovi velice děkuji, takové příběhy mám rád), ale "roztříkla" to nabouralo...
Pak je tam pár drobných chybek v pravopise (např.: "idilka") nebo v interpunkci (např.: "Ve světničce, ke které patří ta okna je hezky útulno a teplo." - chybí čárka za "okna"), ale ty nejsou nijak závažné a podle mě nijak nenabourávají atmosféru povídky.
Zajímavý (velice zajímavý) námět, podán stručně ale není osekán. Možná jsi to, Durine, mohl ještě trošinku rozepsat, ale bohužel ti neporadím, co ti tam chybělo.
Z mého pohledu je to velmi dobré dílo, ale k dokonalosti tomu ještě něco schází. 4*.
Nádherný kontrast mezi idylkou běžného života sedláka a smrti. Masakru, přicházejícího během několika vteřin, aniž je známo odkud a proč. Povídka krásně podkládá tvrzení, že nevědomost je sladká. Mladík v příběhu nevěděl a proto se ničím netrápil....a pak už mu to bylo jedno, pak už to bylo všem jedno. Ale mistr, který viděl jeho osud, stejně jako osudy spousty dalších lidí musí mít plnou hlavu myšlenek na ty, kteří se ho zeptali a on jim odpověděl lež.
Článku nemám co bych vytkl, velice se mi líbí a myslím, že těch 5* ti právem náleží.
Při čtení mně běhal mráz po zádech...
Je tak strašné vědět, je tak strašné mít odpovědnost...
Je správné vzdát se, nabo obrat někoho o pár let štěstí, jenom proto, že o ně přijde?
Kdysi, před pár lety, jsem přemýšlela, zdali bych sama chtěla mít "dar" - sílu... vidět věci, měnit věci... přemýšlela jsem dlouho, a výsledek byl "Ne."
Je to hrozně těžký osud, mít takovou odpovědnost. Mladík y příběhu je šťastný. Nevědomý a šťastný. Hrozný je osud mistra...
Povídka má výraznou nosnou myšlenku, což velmi oceňuji. Méně již se mi líbily obrazy, které starý mistr viděl – nepřinášejí příliš mnoho originálního, na druhou stranu, jakou originalitu čekat v běžném životě venkovského chasníka…
Bohužel dílko sráží gramatické chyby
- psaní přímé řeči: není důvod ukončovat přímou řeč tečkou a začínat novou větu velkým písmenem – skoro všechny tyto věty by měly být uvozovací, tudíž přímá řeč by měla končit čárkou a uvozovací věta začínat malým písmenem
- chybí některé čárky v souvětích (např. před „a to“ se píše čárka), jedna přebývá („více, než tisíce slov“)
- píše se „zpocený“, „idylka“
Ze stylistického hlediska považuji za chybu použití slova „esence“ - v tomto kontextu použito nesprávně („esence“ znamená „podstata, základ, koncentrovaný výtažek“). Pročpak se bojíš slova „vůně“?
Nicméně celkově mě povídka spíše potěšila, tedy se přikloním k mírnému nadprůměru a dávám tři hvězdičky.