Dobrou noc a sladké sny!
| Autor: | Skorpion |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 30 |
Hezky se vyspinkej a sladké sny!
Tuto povídku bych chtěl věnovat jedné dívce, která si ji bohužel již nikdy nepřečte. Ty přece víš, že bych Ti to nikdy neudělal, já ne, ale jiní… Měl jsem Tě moc rád, chybíš mi! Vrať se, prosím!!
Běžela.
Věděla, že to po ní jde. Cítila To. Neviděla To, neslyšela To, ale cítila.
Už se setmělo. Těžké mraky zatáhly oblohu již v poledne a celý den lehce mrholilo. Bylo jí zima. Severní vítr chladil po celém těle, bílá blůza i modré džíny měla promočené a strašně studené. Silně ji píchalo v boku, svaly jí ochabovaly a přesto běžela. Už nemohla dál.
Třásla se zimou a strachem. Bála se, nikdy nebyla takhle vystrašená. Hrůza z neznámého jí zatemnila mozek, nemohla pořádně přemýšlet.
Kořen vyčnívající z lesní pěšiny jí podrazil nohy. Spadla do bláta. Ostrý kámen prosekl kalhoty a zahryzl se do stehna.
Byla sama v lese, který neznala, nepamatovala se, jak se sem dostala, nevěděla, kam běží, a nevěděla, před čím běží. A ani to vědět nechtěla. Byla jí strašná zima. Vstala, ale okamžitě upadla zpátky do chladného bláta. Nemohla utíkat, ale musela. Když tu zůstane, zemře. Věděla to.
Vstala a začala kulhat dál po lesní cestičce.
Uvědomila si, že přestalo mrholit a měsíc se prodral skrz temná mračna. Běžela dál, když v tom světlo vycházející luny zastínila malá věžička. Zrychlila krok a zjistila, že už necítí bolest.
Kostel.
Pěšina končila u malých kamenných schodů vedoucích k starému kostelíku se zvonicí. Byl velice starý, skoro rozpadlý. Na věži ani nebyl zvon, ale dveře čas nepoznamenal. Stály tam otevřené dokořán a čekaly.
Dál již cesta nevedla. Musela dovnitř.
Už se nebála. Byla tak vystrašená, že už ji nemohlo nic vyděsit.
Začala si zpívat. Tu píseň nikdy neslyšela, ale znala slova i melodii. Ne, vlastně neznala, jen zpívala to, co jí přišlo na jazyk. Nerozuměla tomu, co zpívá, ale zpívala.
Píseň nebyla vůbec veselá, byla smutná, teskná, žalostná.
Vyběhla po časem vyhlazených schodech. Uslyšela za sebou prasknutí větvičky. Tělo zaplavil nový příval strachu.
Vběhla dovnitř.
Svíce. Všude byly svíce.
Hořely.
Dveře se prudce zabouchly. Začala ječet. Nepomohlo to.
Ani se neotočila. Utíkala uličkou mezi lavicemi rovnou k oltáři.
Růže. Krev.
Rudé květy ležely na dřevěném oltáři, po kterém stékala tekutina, která byla barvou víc než podobna růžím. Čerstvá.
Zvon.
Na věži se ozval hlasitý zvuk zvonu. Půlnoc. Odbíjel půlnoc. Ale vždyť tam nebyl!
Začínala šílet strachem.
Sedla si za oltář a stočila se do klubíčka. Začala plakat. Vyděšeně. Přestala se třást chladem a o to víc se třásla hrůzou.
Dveře se s ránou rozletěly.
Strach jí sevřel plíce. Nedokázala se ani nadechnout, natož začít křičet děsem. Studený pot jí pomalu stékal po tváři. Bála se pohnout.
Kroky.
Přibližovaly se. Pomalu.
Klap, klap, klap…
Šly pomalu, jistě, rozhodně. K oltáři.
Slyšela sípavý, chraplavý dech. Po dlažbě se rychle rozlévala jinovatka. Ucítila děsivý chlad. Už To bylo blízko, strašně blízko.
Vyběhla pryč. Pryč od oltáře, pryč od Toho.
Bála se otočit a spatřit To, co ji chce zabít.
Začala ječet. Utíkala podél zdi kolem lavic obloukem k otevřeným dveřím. Už byla u nich. Jen čtyři kroky a byla by venku.
A pak Ho spatřila. Bílé tesáky se ve světle svící leskly jak démanty…
Chtěla utíkat. Nemohla. Chtěla řvát hrůzou. Nemohla.
Kroky.
Přibližoval se. Pomalu.
Klap, klap, klap…
Šel pomalu, jistě, rozhodně. K ní.
Slyšela sípavý, chraplavý dech. Po dlažbě se rychle rozlévala jinovatka. Již podruhé ucítila ten chlad. Už byl blízko, strašně blízko.
Natáhl ruku.
Ucítila mrtvolný pach rozkládajícího se masa. Chtělo se jí zvracet. Nemohla.
Chlad.
Smrad.
Dotek.
Chytil ji pod krkem. Chtěla se bránit. Nemohla.
Začala se dusit. Vychrtlá ruka jí neuvěřitelně pevně sevřela hrdlo. Chtěla se nadechnut a křičet. Nemohla.
Druhá ruka jí náhle prudce trhla hlavou dozadu za blátem slepené vlasy.
Obě ruce ji pustily ze železného sevření. Upadla na zem. Ležela na zádech a nedokázala se ani pohnout.
Klekl si vedle ní. Pomalu, nikam nechvátal. Naklonil nad ni obličej, pokud vůbec nějaký měl, a začal se přibližovat.
Bolestně jí zaklonil hlavu, takže zcela obnažil její hrdlo.
Odporně chladné sliny jí začaly stékat ho hrdle.
Bolest.
Zuby ostré jako jehly se jí zabodly do krku. Cítila, jak z ní uniká život…
S trhnutím se vzbudila. Prudce se posadila na posteli. Venku se již setmělo. Už nepršelo.
Mraky se trochu protrhaly a měsíc v úplňku ozařoval celé městečko.
Bylo jí chladno. Modré džíny a bílá košile byly promočeny studenou vodou.
Ne. To nebyla jen voda. Měla špinavou halenku a roztržené kalhoty. Vstala, došla k vypínači a rozsvítila. Stoupla si před zrcadlo a pohlédla do něj.
V zrcadle viděla stát mladou dívku v modrých džínách, které byly proseknuty na stehně, celé byly zablácené a promočené deštěm. Kdysi jasně bílá košile byla úplně hnědá a červená.
Nad ňadry se jí rozlévala jasně rudá tekutina. Hřála.
S děsem si prudce strhla zašpiněnou blůzu. Tekutina se začala rychle rozlévat po prsou. Dotkla se svého krku a začala vřískat. Znova se podívala do zrcadla. Přestala křičet. A pak Ho spatřila. Bílé tesáky se ve světle luny leskly jak démanty…
Chtěla utíkat. Nemohla. Chtěla řvát hrůzou. Nemohla…
PS: S kontrolou této povídky, která je má první, mi moc pomohli tito uživatelé (řazeni podle abecedy): Apea, Istafix, Lischai a Shelagh. Moc vám tímto děkuji, bez Vás bych to nezvládl!
Skorpion
Diskuze
text
Šetřila bych velkými písmeny u "To" a "Ho", "když tu" již vytýkala Maris, v té větě je navíc přeci jen hodně složitá konstrukce, věžička nezakryla světlo, ale zakryla lunu či koutouč lunu, anebo ji zastínila, event. zastínila její světlo, nemusel bys ani psát "najednou", stačilo by "tu", ale bez "když" - osobně bych ale spíš použila:
"Přestalo mrholit a že se skze temná mračna prodral měsíc. Běžela dál a světlo měsíce zastínila malá věžička. Zrychlila krok a uvědomila si, že už necítí bolest."
Dvákrát začít větu v jednom odstavci popisem zjištění ("uvědomila si", "zjistila"), to je přeci jen dost, m imo, jestlůiže se měsíc prodral mraky, protože přestalo mrholit, sotva zároveň vycházel. BtW. celkově ten měsíc příliš neštimuje s tím, že se trprve potom setmí (To jsem to přehlédla, nebos to měnil? Asi přehlédla, tak co ti to vyčřtám :-))
Ale to jsou spíše maličkosti, dávám čtyři, spíše 4 +.
Takže...
Mě se to moc nelíbilo. Sedí mi, jak je to napsané, má to spád a potenciál "být to napínavé".
Jenže mi to docela kazí příběh. Bohužel to pro mě není napsané tak dobře, aby to u mě navodilo atmosféru, takže bych potřebovala něco jako celkovou myšlenku nebo pointu.
Strašidelné mi to taky nepřipadá, ale to je tím, že slintající tesáky u mě vyvolají představy spíš černohumorné než tajuplné. A abych se já býla, potřebuju tajuplnost.
Ale to je všechno můj subjektivní pohled, platí to i pro knížky a je to pak už spíš můj problém.
Přesto dám tři hvězdy, protože...hm, nevím, ale něco pozitivního to má určitě...asi ten potenciál.
Je to hezký... jen mě tam hrozně rušilo příliš často opakované "ALE NEMOHLA". Já chápu, že to je tam odůvodněně, ale možná to tam nemuselo být tolikrát. Každopádně PĚKNÉ
Holger
Ale "To" není jeho jméno, takže by dle mělo být "t" malé.
Skorpion:
Odpověď na otázku - ano, nadpis se mi líbí, k hororu sedí :-)
Co se týče mého přepracování těch vět - to neznamená, že by se tobě nebo jiným nutně musely zdát lepší, je to jen odraz mého citu pro češtinu... a přece jen, pro mě je čeština až třetí zvládnutý jazyk :-)
Lord Alfik - velká písmena jsou u jmen - zde se nepopsatelné nazývá Tím.
Takže povídka se mi líbila, je opravdu dobrá.
Ovšem, občas vázne v tvém psaní. Někdy mi tam cybí spojky, které jsem si "musel" v duchu doplnit sám. Ze začátku jsem se i u pár vět zadrhl, a četl si je podruhé, jelikož se mi zdáli divné, jako bych je špatně přečetl, třeba Bylo jí zima. ; bílá blůza i modré džíny měla promočené a...
Taky mě ruší, že píše u zájmen, alespon ze začátku, velká písmena (Cítila To. Neviděla To, neslyšela To, ale cítila., což je chyba. Velká písmena jsou jen na začátku věty a u jmen.
Jinak se mi to velice líbilo. ;-)
Tohle je "atmosférická" povídka (nemám slovo atmosférická moc ráda, protože mi navozuje pocit bouří, hurikánů a plískanic spíš než náladovost, ale sem se přeci jen hodí skoro nejlépe). V ní záleží na každém slovu, protože maličkost dokáže zbořit pečlivě budovanou náladu. Už když jsem ji četla prvně, věděla jsem, že má potenciál. Skorpion poté dal na rady rádců a mnohé upravil, takže dílko má ten spád, který by mělo mít. Stále se v něm vyskytují výrazy a obraty, které by bylo lepší vyměnit či přeformulovat (jak poznamenávají hodnotitelé přede mnou), protože v některých pasážích právě ta atmosféra kolísá místo toho, aby stoupala. Nicméně v celku odvedl autor velmi dobrou práci a já se přikláním k vyšší hvězdičce.
Skorpion: Ani se nedivím, že jsem první. Bral jsem to hodně ze svého pohledu a já osbně nemám horory moc rád, takže se to do mého názoru promítá, nicméně slohově je to opravdu velmi dobré.
Findred z Celenu: Já si totiž pod slovem "efektivní" představím něco, co je učinné a vyplatí se to.
Atmosféra spadla? Hmm, tak to jsi první, kdo mi to říká. Nejsem si jist, čím to je... Děkuji
Skorpion