Dobrou noc a sladké sny!
| Autor: | Skorpion |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 30 |
Hezky se vyspinkej a sladké sny!
Tuto povídku bych chtěl věnovat jedné dívce, která si ji bohužel již nikdy nepřečte. Ty přece víš, že bych Ti to nikdy neudělal, já ne, ale jiní… Měl jsem Tě moc rád, chybíš mi! Vrať se, prosím!!
Běžela.
Věděla, že to po ní jde. Cítila To. Neviděla To, neslyšela To, ale cítila.
Už se setmělo. Těžké mraky zatáhly oblohu již v poledne a celý den lehce mrholilo. Bylo jí zima. Severní vítr chladil po celém těle, bílá blůza i modré džíny měla promočené a strašně studené. Silně ji píchalo v boku, svaly jí ochabovaly a přesto běžela. Už nemohla dál.
Třásla se zimou a strachem. Bála se, nikdy nebyla takhle vystrašená. Hrůza z neznámého jí zatemnila mozek, nemohla pořádně přemýšlet.
Kořen vyčnívající z lesní pěšiny jí podrazil nohy. Spadla do bláta. Ostrý kámen prosekl kalhoty a zahryzl se do stehna.
Byla sama v lese, který neznala, nepamatovala se, jak se sem dostala, nevěděla, kam běží, a nevěděla, před čím běží. A ani to vědět nechtěla. Byla jí strašná zima. Vstala, ale okamžitě upadla zpátky do chladného bláta. Nemohla utíkat, ale musela. Když tu zůstane, zemře. Věděla to.
Vstala a začala kulhat dál po lesní cestičce.
Uvědomila si, že přestalo mrholit a měsíc se prodral skrz temná mračna. Běžela dál, když v tom světlo vycházející luny zastínila malá věžička. Zrychlila krok a zjistila, že už necítí bolest.
Kostel.
Pěšina končila u malých kamenných schodů vedoucích k starému kostelíku se zvonicí. Byl velice starý, skoro rozpadlý. Na věži ani nebyl zvon, ale dveře čas nepoznamenal. Stály tam otevřené dokořán a čekaly.
Dál již cesta nevedla. Musela dovnitř.
Už se nebála. Byla tak vystrašená, že už ji nemohlo nic vyděsit.
Začala si zpívat. Tu píseň nikdy neslyšela, ale znala slova i melodii. Ne, vlastně neznala, jen zpívala to, co jí přišlo na jazyk. Nerozuměla tomu, co zpívá, ale zpívala.
Píseň nebyla vůbec veselá, byla smutná, teskná, žalostná.
Vyběhla po časem vyhlazených schodech. Uslyšela za sebou prasknutí větvičky. Tělo zaplavil nový příval strachu.
Vběhla dovnitř.
Svíce. Všude byly svíce.
Hořely.
Dveře se prudce zabouchly. Začala ječet. Nepomohlo to.
Ani se neotočila. Utíkala uličkou mezi lavicemi rovnou k oltáři.
Růže. Krev.
Rudé květy ležely na dřevěném oltáři, po kterém stékala tekutina, která byla barvou víc než podobna růžím. Čerstvá.
Zvon.
Na věži se ozval hlasitý zvuk zvonu. Půlnoc. Odbíjel půlnoc. Ale vždyť tam nebyl!
Začínala šílet strachem.
Sedla si za oltář a stočila se do klubíčka. Začala plakat. Vyděšeně. Přestala se třást chladem a o to víc se třásla hrůzou.
Dveře se s ránou rozletěly.
Strach jí sevřel plíce. Nedokázala se ani nadechnout, natož začít křičet děsem. Studený pot jí pomalu stékal po tváři. Bála se pohnout.
Kroky.
Přibližovaly se. Pomalu.
Klap, klap, klap…
Šly pomalu, jistě, rozhodně. K oltáři.
Slyšela sípavý, chraplavý dech. Po dlažbě se rychle rozlévala jinovatka. Ucítila děsivý chlad. Už To bylo blízko, strašně blízko.
Vyběhla pryč. Pryč od oltáře, pryč od Toho.
Bála se otočit a spatřit To, co ji chce zabít.
Začala ječet. Utíkala podél zdi kolem lavic obloukem k otevřeným dveřím. Už byla u nich. Jen čtyři kroky a byla by venku.
A pak Ho spatřila. Bílé tesáky se ve světle svící leskly jak démanty…
Chtěla utíkat. Nemohla. Chtěla řvát hrůzou. Nemohla.
Kroky.
Přibližoval se. Pomalu.
Klap, klap, klap…
Šel pomalu, jistě, rozhodně. K ní.
Slyšela sípavý, chraplavý dech. Po dlažbě se rychle rozlévala jinovatka. Již podruhé ucítila ten chlad. Už byl blízko, strašně blízko.
Natáhl ruku.
Ucítila mrtvolný pach rozkládajícího se masa. Chtělo se jí zvracet. Nemohla.
Chlad.
Smrad.
Dotek.
Chytil ji pod krkem. Chtěla se bránit. Nemohla.
Začala se dusit. Vychrtlá ruka jí neuvěřitelně pevně sevřela hrdlo. Chtěla se nadechnut a křičet. Nemohla.
Druhá ruka jí náhle prudce trhla hlavou dozadu za blátem slepené vlasy.
Obě ruce ji pustily ze železného sevření. Upadla na zem. Ležela na zádech a nedokázala se ani pohnout.
Klekl si vedle ní. Pomalu, nikam nechvátal. Naklonil nad ni obličej, pokud vůbec nějaký měl, a začal se přibližovat.
Bolestně jí zaklonil hlavu, takže zcela obnažil její hrdlo.
Odporně chladné sliny jí začaly stékat ho hrdle.
Bolest.
Zuby ostré jako jehly se jí zabodly do krku. Cítila, jak z ní uniká život…
S trhnutím se vzbudila. Prudce se posadila na posteli. Venku se již setmělo. Už nepršelo.
Mraky se trochu protrhaly a měsíc v úplňku ozařoval celé městečko.
Bylo jí chladno. Modré džíny a bílá košile byly promočeny studenou vodou.
Ne. To nebyla jen voda. Měla špinavou halenku a roztržené kalhoty. Vstala, došla k vypínači a rozsvítila. Stoupla si před zrcadlo a pohlédla do něj.
V zrcadle viděla stát mladou dívku v modrých džínách, které byly proseknuty na stehně, celé byly zablácené a promočené deštěm. Kdysi jasně bílá košile byla úplně hnědá a červená.
Nad ňadry se jí rozlévala jasně rudá tekutina. Hřála.
S děsem si prudce strhla zašpiněnou blůzu. Tekutina se začala rychle rozlévat po prsou. Dotkla se svého krku a začala vřískat. Znova se podívala do zrcadla. Přestala křičet. A pak Ho spatřila. Bílé tesáky se ve světle luny leskly jak démanty…
Chtěla utíkat. Nemohla. Chtěla řvát hrůzou. Nemohla…
PS: S kontrolou této povídky, která je má první, mi moc pomohli tito uživatelé (řazeni podle abecedy): Apea, Istafix, Lischai a Shelagh. Moc vám tímto děkuji, bez Vás bych to nezvládl!
Skorpion
Diskuze
Skorp:
No spíše budu doufat, že budeš nadále psát tak, že se mi to nikdy nepodaří. Nerad bych od tebe četl něco, za co bych tě musel zadupat do země.
Děkuji Ti, Salme!
Co říci, zašlápnout mě do země se ti nepodařilo, snad to vyjde příště...
Skorpion
Srdečně zdravím autora
Kritiku jsem nemohl napsat, hned po přečtení, musel jsem nejdříve otřít klávesnici od studeného potu co mi ztékal z čela..
Ale ne, vážně. Kritiku tomuto dílu, tomuto autorovi dlužím. Jenže jsem neměl moc času si to vůbec přečíst. Proto se Skorpovi omlouvám. Ale teď po ránu jsem přišel, že si to přečtu, že se pustím do kritiky, kterou bych ho zašláp do země, jako on u mé historie.:-) Ale bohužel musím konstatovat, že bych ho z té země akorát vytáhl, když by ho tam někdo zašlápl.
Povídka je dobře napsaná. S rychlým spádem děje. Člověk se po přečtení prvních pár řádků naprosto vžije do děje. Soucítí s postavou dívky, bojí se s ní. Doufá.
To je pro mě vždy to největší pozitivum u povídky. A tady bylo splněno nad míru výsostně.
Jediné co bych možná mohl vytknout už napsala Maris. Proto nebudu nic opakovat.
Takže jenom - přeji ti Skorpe mnoho úspěchů do tvorby dalších povídek. Už se těším
má úcta
Salmar
Red H.Hrad: Já jsem totiž žádnou neobjevil, tak mě zajímalo, kde se skrývá...
Ohledně tech džín: To netuším...
Děkuji
Skorpion
Nemyslel jsem to zle-jako že tam máš chyby,ale jen že se mi to nelíbí je vyhledávat.Jediné čeho jsem si všimnul je slovo:džínách-snad džínsech nebo džínech,to si ale nejsem jistý.R.
Red H.Hrad:
Rychlé šípy jsem bohužel nečetl, takže na tohle asi nezareaguji...
Gramatické chyby? Kde, mohu-li se ptát?
Děkuji!
Skorpion
Ahoj .Tvá povídka je poměrně dobře napsaná ale nějak mě nechytla za srdce.Nejspíš to není moje krevní skupina -žánr.Nevím proč,ale při čtení se mi vybavily ,,Rychlé šípy" a příběh Tleskače a Em,snad si to pamatuji dobře.Co vlastně chci říct je že tehdy při čtení jsem měl větší pocit prožitku z neznámého než u Tvé povídky.Nevytýkal bych nějaké nedostatky v gramatice,v době kdy není problém to opravit pomocí poč.programů.Povídka je Tvá prvotina a proto Ti blahopřeji.Dík.R.
Lord Alfík: Skutečně "to" není jméno, ale je jeho personifikací, zosobněním, takže lze použít velké písmeno, není to gramatická chyba. Např. v náboženských textech se také používá velké písmeno u zájmen, když se hovoří o Něm, o Bohu.
Ještě k tomu velkému písmenu: Za tím "To" si stojím. Nevím, zda je to gramaticky správně, ale myslím, že ano...
Skorpion
Apea: Vždyť přece může být měsíc na horizontu a mraky, ze kterých prší, budou asi nad halvou, ne? To je jako duha- prší a svítí slunce...
Ano, vytýkala, ale odpověděl jsem ti takto... ;-)
Skorpion