Tohle může být moře
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Každičký den se setkáváme s lidmi, kteří jsou z mnoha různých důvodů přesvědčeni, že hraní Dračího doupě je neskutečně infantilní a nedůstojný způsob zábavy. Lhostejno, zda je to jen krátkozraký remcal, který něco málo slyšel, ale mnohem více si domyslel, nebo rozumný člověk, který kdysi projevil dobrou vůli a zájem zjistit, co to vlastně Dračí doupě je a jen z různých důvodů (třeba i mylných) seznal, že to opravdu není ten způsob zábavy, jaký by vyhledával. Výsledek je vždy stejný: Mají svůj pohled na věc a ten jim stěží už někdo vyvrátí.
Na vašich tvářích vykouzlí názor někoho takového úsměv lehký jako spánek k ránu a dále už pro vás ten člověk nebude ničím jiným, než chudákem, který nic nepochopil. Zkuste ale na chvíli odhodit stranou vlastní pobavenost nad tímto jeho hloupoučkým názorem a zeptat se, kde ho vlastně ten člověk vzal. Odkud z temnoty se vynořil mýtus toho, že Dračí doupě je dětinským a pro téměř dospělého člověka nehodným způsobem trávení času. A ať už chcete či ne, stopy vás jistojistě zavedou k místu, ze kterého jste vycházeli. K hráčům Dračího doupěte samotným. Stranou veškerou hrdost, která nám brání připustit si, že je to pravda. Odkud jinud by se vzal?
Jedna, jinak asi docela fajn dívka, mě kdysi prezentovala svoje zkušenosti s Dračím doupětem jako:
PJ: „Stojíš na mříži. Co uděláš.“
Hráč: „Nevím.“
PJ: „Mříž se zlomila a ty padáš dolů. Nemůžeš nic udělat. Co uděláš?“
Ani všechna slova na světě nemůžou vyjádřit beznaděj, která mě tehdy obstoupila. Proč? Kde se neustále berou ti nemožní PJ, kteří nemají nic lepšího na práci, než že – byť neúmyslně – házejí špínu nejen na DrD, ale zároveň i na všechny další RPG hry, co jich tu je.
Na Vampire a jeho temnou verzi současného světa. Na cyber-punkový Shadowrun. Na GURPSy a jejich dokonalý systém. Na AD&D, jeho čistou fantasy a ukázku toho, jak to dopadne, když přes samá čísla už není hrdinu ani vidět. A na spousty dalších úžasných RPG, schovaných kdesi v kilometrech anglických pdf-scanů, o kterých jen občas uslyšíte na conech mluvit Jezevce a jemu podobné průkopníky žánru.
Za všechny tyhle nese Dračí doupě odpovědnost. Za všechny tyhle neseme odpovědnost my. Proč dokonce i na jednom z mála komunitních serverů – jakým tento nepochybně je – musí být pod odkazem ´Co je to Dračí doupě?´ tak zkreslený text? Yenni tu sice mnoho vysvětlí a spoustu věcí uvede na správnou míru, přesto všechno se ale pořád zoufale mýlí.
Dračí doupě přece není - a nemělo by být - o tom, jak si naházíte postavu, zaznamenáte do deníku svoje dvě lana, lucernu, láhev s olejem a křesadlo a jdete do jeskyně něco umlátit nebo polít olejem a zapálit a jediné dva skutečně tvůrčí kroky, které přitom musíte podstoupit, jsou vymyšlení jména a - vrchol blaha největšího - namalování vlastního erbu. To má být Role Playing Game? Ale jděte!
Já vím… teď mi řeknete, že to stejně tak nikdo z vás nehraje a že vůbec nevíte, proč vám to říkám. Nikdo z vás nemá elfa čaroděje s inteligencí 21+5 která mu „skutečně“ padla. Nikdo z vás nehraje chodce s mečem 14/0/0 a kroužkovou zbrojí +5. Nikdo z vás nezabil svého prvního draka na 8. úrovni salvou žlutých blesků a šermířem s rychlostí, aniž by šokovanou bestii napadlo vůbec použít dech nebo vzlétnout. Nikdo z vás nemá postavu která vládne nějakému tomu království.
Jako bych slyšel ten pobouřený chorál: „Ale nás to tak baví!“ Dobře. A zkusili jste někdy něco jiného? Zkusili jste někdy hrát obyčejného dřevorubce? Zkusili jste si střihnout otce, kterému jeho desetiletý kluk sebere meč po dědovi a s hlavou plnou dobrodružství se vydá do světa? Zkusili jste si někdy zahrát jenom tak? Bez neustálé touhy po větším meči, mocnějším kouzle a krásnější elfce? Ne? A není to škoda?
Schválně to zkuste: Schovejte všechna pravidla do šuplíku. Vyhoďte kostky z okna. Zapomeňte na svoje postavy a věčné levelení. Jen zhasněte světla a nechte svého PJ ať hraje s vámi. Ať vám tiše vypráví příběhy o osudech obyčejných lidí, kterým ještě hrdinství nestačili zkazit útočná o obranná čísla. O lidech, pro které je tou největší udatností požádat o tanec tu milou dívku z vedlejšího statku, nebo si konečně promluvit se svým otcem, který se vrací každý večer domů opilý jak zákon káže. Třeba vás to bude bavit víc, než házení kostkou a zabíjení nestvůr.
A pokud se vám do toho všeho nechce, tak o tom třeba jenom mluvte; s každým a se všemi. Zkuste si jenom připustit, že to všechno může jít i jinak… a potom všem okolo vyprávějte. Vyprávějte o tom, že Dračí doupě je taková hra, jací jsou její hráči a že to vlastně vůbec není o kostkách ani pravidlech. Vykašlete se na Hexaedr s jeho šestistěnkou ve znaku. Vykašlete se na stále nová a nová pravidla. Vykašlete se třeba i na to, co vám tu říkám já. Zkuste jen občas poslouchat lidi jako je Wulf nebo Jezevec. Čtěte články, zkoušejte, experimentujte, hádejte se, nadávejte. Nadávejte na mě, nadávejte na Altar, na role-playing, na DrD+, nadávejte na cokoli, ale hlavně mluvte. Mluvte! Nenechte mě v tom samotného! Protože jestli chceme, aby si lidé přestali o Dračím doupěti myslet, že je to hra plná nekonečného házení kostkami a listování pravidly, musíme to především pochopit my sami.
Vím, že mě za tohle nečekají ani pozitivní ohlasy, ani vysoká hodnocení. Přesto jsem to udělal. Nemyslím si, že všichni pochopí, co jsem chtěl říct. Přesto tu ale stojím a křičím do temnoty. A nebude na světě šťastnějšího člověka, než mě, pokud se z té tmy ozve:
„Pleteš se Lišaji, protože…“
Nekonečné diskuse o chcípání elfů a zabíjení kouzelníků jsou jen řeka.
Tohle může být moře.
Diskuze
Lischai, mýliš sa :-)
(Tak, aniž by som čítala reakcie pod Tebou, napísala som reakciu – a zase ma bude mrzieť, až polku textu po prečítaní reakcií ostatných odmažem, ako duplicitnú... ak sa ale niečo zopakujem, toleranciu prosím, fakt diskusie podo mnou čítam... dodatočne...)
Každý z nás niekedy ako hráč začínal, a prvé čo sa naučil, boli pravidlá postavy a hádzanie kockou... teda, nie všetky pravidlá, tým myslím ten základ: „si kúzelník, tak môžeš kúzliť, a to takto....“
Každý z nás, kto sme už robili PJ, raz viedol svoju prvú hru... a, uznávam, ja som tú prvú pekne spackala... narobila chyby z neistoty, a možno – asi – som bola neistá práve preto, že som neovládala pravidlá... Potom som sa ich doučila, a až potom som prišla na to, že môžem polovicu zasa kľudne zabudnúť... a že to takto funguje lepšie. Ale tu istotu mi dala znalosť.
Hrávam v podivných skupinách, s vekovým rozpätím medzi členmi i viac ako 40 rokov... 12-ročným s hrou, takou, ako ju vnímaš ty, je nutné pomáhať – a koľko z nich má možnosť mať skúseného PJ? Ale ešte som nestretla hráča po tridsiatke, ktorého bavia kocky (s výnimkou scén z krčmy, kde hrá kocky o peniaze s partou miestnych podvodníkov apod.)... ktorého baví meč 25/+10, ktorý zháňa superbrnenie... A typickejšou reakciou je u nich – „kašlime na to, a vráťme sa do tej hospy, tam mali dobré pivo...“. A svet, ktorý po mne požadujú, je dedina, po ktorej sa môžu flákať, zisťovať miestne klepy a riešiť problémy žiarlivých manželov, ukradnutej medoviny či „kto maľuje starostovi na dvere tie sprosťárny“. 12- ročný (u mňa najmladší) hráč listuje pravidlami a desí sa siahnuť na kľučku, čo keby bola potretá jedom, že... A prečo by som mu to vyčítala, ak sa ostatní na tom bavia a on tiež?
Tie poznámky typu „ako-ty-dospelá-môžeš“ sú i z iných dôvodov, než neznalosť problematiky... Je to o čase, ktorý venujeme tejto „neproduktívnej činnosti“, teda nie práci alebo štúdiu... ja mám na to stabilnú odpoveď – je to môj relax, aktívny, ja totiž nemám televíziu... a hodiny strávené s knihou fantasy, hraním či písaním sú možno rovnakým žráčom času ako pre iných TV, zato pre mňa hodnotnejším... A ja na svoje hry spomínam radšej a častejšie, než žráč televízie na filmy, ktoré videl...
K dielu, keďže ho hodnotím: Je to tvoja esej, dala podnet k premýšľaniu mnohým, a áno, nepôsobí dojmom, že si ju písal kvôli OHZD... ale to, čo mi vadí, ti vytknem – odvolávaš sa na „Jezevce“ – a prepáč, ja nebudem jediný užívateľ, ktorý ho osobne nepozná... táto časť je teda nezrozumiteľná, pretože ja ako čitateľ si odvoďujem, kto by ten Jezevec mohol byť a aký je jeho postoj k problematike, miesto, ako to malo byť účelom, abymi odkaz na Jezevca pomohol pochopiť tvoje myšlienky...
Hm..toť pravda... 1:0 !:-)
Tex.
Textoris: Toto je stále diskuze k Lischaiově úvaze.
Hoši a holky...thole by jste měli probírat spíše v putyce, kde je takových stolů na tohle milióny,ale dle libosti!:-)
Tex.
nemam slov...
lischai + marsia: ono take existuje jedno jednoduche a pritom logicke reseni. co treba nechat hrace, at na vzniklou situaci reaguji. tady se hodi PJova otazka: co delate? (za predpokladu, ze postavy samy nezacnou neco "kutit".) a pokud by postavy nenapadlo odsunout kreslo nebo se pod nej podivat, normalni reakce by byla zalovat policii. a i nasi policiste by jiste prohledali cely pokoj a denicek nasli. a zahada je vyresena. bez jedineho hodu. jinak souhlasims marsii, jak lischai bez kostek pomeris dve VP?
cour: To bylo jen na doplnění, protože stojí za to si to přečíst... :)))
Lischai
Ztrácí čas? To myslíš vážně? Kdykoliv jsem s kýmkoli znalým DrD mluvila o DrD, mluvili jsme o tom, jak hrajeme, tudíž o stylu hry, jestli RP nebo Hack&Slash.
Když jsem - i za dob, když jsem začínala (věk 12 let) - mluvila o DrD s DrD neznalými, popisovala jsem to asi tak, že je to jako psát příběh, že si někdo stvoří svět a ostatní si udělají postavy, které v tom světě žijí. Ostatně, mám pocit, že tak jsem byla i s DrD seznámena. A jen tak na okraj, že existuje H&S jsem se dozvěděla asi tak před rokem. :)))
Mluvíš tu, jako by všichni zkušenější měli nutit začátečníky do hry bez pravidel. Ne, povídat si o hraní, to jo, ale ne nutit.
Hezký příklad, ale nevím, co jím chceš dokázat. U nás si na postřeh nehází hráč, ale PJ - tudíž není žádné narušení atmosféry. A role náhody - buď by se PJ rozhodl, že deníček je tak důležitý, že ho najít prostě musí, nebo by to nechal náhodě, a stále by postavy měly velký prostor pro diskuzi o tom, co se stalo. To, že se občas hází neznamená, že PJ nemůže trochu té náhodě pomoci. Ale jak bez kostek vyřešíš souboj dvou vlastních postav, aby to bylo spravedlivé? Nebo ať zůstanem u procentuálního hodu, jak spravedlivě bez kostek určíš, jestli jedna vlastní postava našla tu druhou vlastní postavu, která se před ní schovává (třeba hrají na schovávanou).
Marsia:
Nemůžu ukázat na každého jednotivého z nich. Pokud ale 5% hráču RP her dobrovolně ztrácí čas tím, že mluví s jinými lidmi o alternativních způsobech hraní, bude to zatraceně hodně.
Kdyby jich ta činilo víc, IMHO by nebylo DrD vnímáno jako "ta hra s těmi kostakami." a netvrď mi, že když se někoho kdo hraje DrD rok, dva zeptám, co to vlastně je, že mi řekne: "To je hra, kde si vytvoříš postavu a buďto hraješ s kostkami a zabíjíš nestvůry, nebo víc mluvíš a míň házíš, nebo neházíš vůbec a spíš tak jakoby píšeš příběh..."
Cour:
Uvedu jiný příklad:
Brno, 25. prosince 2004.
Byt je tichý pustý. Ve vzduchu je cítit jehličí. Vánoční stromeček a nerozbalené dárky stojí v prázdném pokoji. Z kohoutku v kuchyni kape voda. Venku je tma a pod okny hučí tramvaj. Na stěnách se odráží modravé světlo pouličních lamp.
Mladá žena vejde do obývacího pokoje a rozsvítí. Na stole je otevřená obrázková knížka a zpola vypitý čaj. Na zemi cosi leží. Katka se sehne a zvedne ze země červenou pastelku.
"Kam mohly odejít?" zašeptá. Sestra a její dcera tu měly být.
"Nevím." zavrtí hlavou Michal. "Porozhledneme se tu." Parkety pod jeho nohama vržou, když prochází šedivým bytem.
Kap, kap. Voda stále kape. Vánoční stromek stojí ve stinném koutě. Na zemi jsou rozházené další pastelky.
Michal vejde do dětského pokoje. Je prázdý. U stropu se houpá plastové letadlo.
"Michale!!!"
Muž se rozeběhne do obývacího pokoje. Přítelkyně stojí a mlčky ukazuje na zeď. Ruka se jí třese.
Tmavě rudé cákance v rohu místnosti za stromkem. Raději nemyslet na původ.
´"Co..." hlesne Michael a skloní se ke skvrně. "Můj Bože." vydechne.
Je ticho. Kap. Kap. Kap. Něčeho všimne. Malá knížečka pod křeslem. Natáhne se pro ni.
Kostrbatý rukopis na první stránce hlásá: "Můj deníček."
Michael jako ve snách najde poslední stránku.
Pastelkou je na ní nápsáno:
25. Prosince. Včera večer přišel tatínek... jsem ráda že se vrátil... maminka moc plakala když loni umřel. Maminka ale neměla radost že ho vidí... křičela... nevím proč...
Tak... v normálním systému by musel hráč podstoupit dva až tři hody na hledání... bezva. Krom toho že by kostky vůbec nerušily atmosféru, tak by díky nim možná Katka a Michal ani deníček nenašli... jo náhoda je náhoda a co bysme neudělali pro reálný systém, že...
lischai:
pardon, spatne napsany nick v predchozim mem prispevku.
marsia:
ok, ja jen ty dva. mozna to jsou lide, kteri s nimi (tiara a lischai) hraji. tech del je opravdu spousta, ja uvedl dva z novinek, aby nikdo nemusel dlouho hledat.
cour: Mimochodem, znám tu více lidí, kteří hrají (alespoň občas) bez kostek a dokonce to, řekla bych, šíří. :)))
A k tebou jmenovaným dílům přidala bych jedno starší - "Milenci" od Terátora...