Tohle může být moře
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Každičký den se setkáváme s lidmi, kteří jsou z mnoha různých důvodů přesvědčeni, že hraní Dračího doupě je neskutečně infantilní a nedůstojný způsob zábavy. Lhostejno, zda je to jen krátkozraký remcal, který něco málo slyšel, ale mnohem více si domyslel, nebo rozumný člověk, který kdysi projevil dobrou vůli a zájem zjistit, co to vlastně Dračí doupě je a jen z různých důvodů (třeba i mylných) seznal, že to opravdu není ten způsob zábavy, jaký by vyhledával. Výsledek je vždy stejný: Mají svůj pohled na věc a ten jim stěží už někdo vyvrátí.
Na vašich tvářích vykouzlí názor někoho takového úsměv lehký jako spánek k ránu a dále už pro vás ten člověk nebude ničím jiným, než chudákem, který nic nepochopil. Zkuste ale na chvíli odhodit stranou vlastní pobavenost nad tímto jeho hloupoučkým názorem a zeptat se, kde ho vlastně ten člověk vzal. Odkud z temnoty se vynořil mýtus toho, že Dračí doupě je dětinským a pro téměř dospělého člověka nehodným způsobem trávení času. A ať už chcete či ne, stopy vás jistojistě zavedou k místu, ze kterého jste vycházeli. K hráčům Dračího doupěte samotným. Stranou veškerou hrdost, která nám brání připustit si, že je to pravda. Odkud jinud by se vzal?
Jedna, jinak asi docela fajn dívka, mě kdysi prezentovala svoje zkušenosti s Dračím doupětem jako:
PJ: „Stojíš na mříži. Co uděláš.“
Hráč: „Nevím.“
PJ: „Mříž se zlomila a ty padáš dolů. Nemůžeš nic udělat. Co uděláš?“
Ani všechna slova na světě nemůžou vyjádřit beznaděj, která mě tehdy obstoupila. Proč? Kde se neustále berou ti nemožní PJ, kteří nemají nic lepšího na práci, než že – byť neúmyslně – házejí špínu nejen na DrD, ale zároveň i na všechny další RPG hry, co jich tu je.
Na Vampire a jeho temnou verzi současného světa. Na cyber-punkový Shadowrun. Na GURPSy a jejich dokonalý systém. Na AD&D, jeho čistou fantasy a ukázku toho, jak to dopadne, když přes samá čísla už není hrdinu ani vidět. A na spousty dalších úžasných RPG, schovaných kdesi v kilometrech anglických pdf-scanů, o kterých jen občas uslyšíte na conech mluvit Jezevce a jemu podobné průkopníky žánru.
Za všechny tyhle nese Dračí doupě odpovědnost. Za všechny tyhle neseme odpovědnost my. Proč dokonce i na jednom z mála komunitních serverů – jakým tento nepochybně je – musí být pod odkazem ´Co je to Dračí doupě?´ tak zkreslený text? Yenni tu sice mnoho vysvětlí a spoustu věcí uvede na správnou míru, přesto všechno se ale pořád zoufale mýlí.
Dračí doupě přece není - a nemělo by být - o tom, jak si naházíte postavu, zaznamenáte do deníku svoje dvě lana, lucernu, láhev s olejem a křesadlo a jdete do jeskyně něco umlátit nebo polít olejem a zapálit a jediné dva skutečně tvůrčí kroky, které přitom musíte podstoupit, jsou vymyšlení jména a - vrchol blaha největšího - namalování vlastního erbu. To má být Role Playing Game? Ale jděte!
Já vím… teď mi řeknete, že to stejně tak nikdo z vás nehraje a že vůbec nevíte, proč vám to říkám. Nikdo z vás nemá elfa čaroděje s inteligencí 21+5 která mu „skutečně“ padla. Nikdo z vás nehraje chodce s mečem 14/0/0 a kroužkovou zbrojí +5. Nikdo z vás nezabil svého prvního draka na 8. úrovni salvou žlutých blesků a šermířem s rychlostí, aniž by šokovanou bestii napadlo vůbec použít dech nebo vzlétnout. Nikdo z vás nemá postavu která vládne nějakému tomu království.
Jako bych slyšel ten pobouřený chorál: „Ale nás to tak baví!“ Dobře. A zkusili jste někdy něco jiného? Zkusili jste někdy hrát obyčejného dřevorubce? Zkusili jste si střihnout otce, kterému jeho desetiletý kluk sebere meč po dědovi a s hlavou plnou dobrodružství se vydá do světa? Zkusili jste si někdy zahrát jenom tak? Bez neustálé touhy po větším meči, mocnějším kouzle a krásnější elfce? Ne? A není to škoda?
Schválně to zkuste: Schovejte všechna pravidla do šuplíku. Vyhoďte kostky z okna. Zapomeňte na svoje postavy a věčné levelení. Jen zhasněte světla a nechte svého PJ ať hraje s vámi. Ať vám tiše vypráví příběhy o osudech obyčejných lidí, kterým ještě hrdinství nestačili zkazit útočná o obranná čísla. O lidech, pro které je tou největší udatností požádat o tanec tu milou dívku z vedlejšího statku, nebo si konečně promluvit se svým otcem, který se vrací každý večer domů opilý jak zákon káže. Třeba vás to bude bavit víc, než házení kostkou a zabíjení nestvůr.
A pokud se vám do toho všeho nechce, tak o tom třeba jenom mluvte; s každým a se všemi. Zkuste si jenom připustit, že to všechno může jít i jinak… a potom všem okolo vyprávějte. Vyprávějte o tom, že Dračí doupě je taková hra, jací jsou její hráči a že to vlastně vůbec není o kostkách ani pravidlech. Vykašlete se na Hexaedr s jeho šestistěnkou ve znaku. Vykašlete se na stále nová a nová pravidla. Vykašlete se třeba i na to, co vám tu říkám já. Zkuste jen občas poslouchat lidi jako je Wulf nebo Jezevec. Čtěte články, zkoušejte, experimentujte, hádejte se, nadávejte. Nadávejte na mě, nadávejte na Altar, na role-playing, na DrD+, nadávejte na cokoli, ale hlavně mluvte. Mluvte! Nenechte mě v tom samotného! Protože jestli chceme, aby si lidé přestali o Dračím doupěti myslet, že je to hra plná nekonečného házení kostkami a listování pravidly, musíme to především pochopit my sami.
Vím, že mě za tohle nečekají ani pozitivní ohlasy, ani vysoká hodnocení. Přesto jsem to udělal. Nemyslím si, že všichni pochopí, co jsem chtěl říct. Přesto tu ale stojím a křičím do temnoty. A nebude na světě šťastnějšího člověka, než mě, pokud se z té tmy ozve:
„Pleteš se Lišaji, protože…“
Nekonečné diskuse o chcípání elfů a zabíjení kouzelníků jsou jen řeka.
Tohle může být moře.
Diskuze
Lishcai:
ad 1) a 4) to, ze nikdo nerika mladsim a méně zkusenym hracum, ze to mohou dotahnout „az na druhy kunec“, je proto, ze tak 99,998 % uzivatelu serveru nehraje. Proste jim to nevyhovuje. Mozna se pletu, ale z tohoto serveru vim pouze o dvou lidech, kteří hraji tzv. diceless. Je to Tiara (a jeji druzina) a ses to ty (a tvoje druzina). A za sebe musim rict, ze když jsem to od Tiary slysel poprve (ze hraji bez kostek), nemohl jsem uverit a nemohl jsem to pochopit.
Stejne jako jsi ty vymyslel neuveritelny priklad zachazeni do extremu, uvedu i ja opacny extrem. Pj privede druzinu do situace, kdy jsou v jedne tmave ulicce obkliceni z obou stran. Pj ma svůj plan, kdy si chce s druziniky promluvit mistni boss, proto je mafianovi pohunci mají privest zive. Pokud by se postavy odhodlaly k boji, ma na strese pripravene strelce, kteří mají v sipkach uspavadlo. A ted pj říká: „z kazde strany ulicky k vam prichazi dva lide. Jeden z nich říká: muj sef by s vami rad mluvil. Ted hned. Pujdete dobrovolne nebo…“ a vas pj doda:“tak, co budete delat.“ Pointa je (mozna to nebylo poznat), ze postavy hracu jsou jen loutkou v rukach pj. Není vyber, je pouze jedna moznost, a tu ma pj dopredu vymyslenou. Když to vezmu do extremu, tak pj stvori povidku, kde mu chybi pouze malickosti, ale ma ji napsanou vcetne zaveru. A ty malickosti tvori hraci. Jako v mem prikladu je malickost, zda pujdou dobrovolne nebo budou odneseni. Ale s bossem se setkaji tak i tak.
Kostka predstavuje (stejne jako mince) prvek nahody. Proc jsou deskove hry zalozene na hodu kostkou (pocinaje clovece, nezlob se a konce osadniky z katanu)? Protoze to lidi bavi a protože kazda hra vypada jinak. Protože je stesti vrtkave a tak ti jednou podrazi nohy a podruhe te dostane z bryndy.
Proto ja cour nechci byt loutkou pj, chci tvorit vlastní osud sve postavy a chci mit obcas stesti a obcas smulu (ale vice stesti :-)). Protože takhle je to i v zivote. A to je kombinace RP a bitky. Tebou zatracovana.
Ad 2) myslis, ze dobrodruzi nejsou lidi? Ze nemaji sve problemy? Ze je neresi? Kolikrat se v naší druzine resily rodinne problemy jednoho z VP, kolikrat se resily klanove problemy VP, kolikrat se resily a resi se stále sexualni problemy VP a kolikrat se resily osobní problemy jineho druhu. Podle me dobrodruzi jsou lide, kteří jsou nejak poznamenani osudem. Jsou jini nez ostatní. U V:tM je to jasne, stali se upiry. V drd bych to spise videl na problem rodinneho typu. Napr. Smrt jednoho z rodicu, sirotek od narozeni, tezka financni situace apod., ale rozhodne dobrodruzi nejsou roboti ci kyborgove.
Ad 3) k pravidlum. Drd udelalo velky pokrok v pravidlech od verze 1.0 k verzi 1.6. a nejen v pravidlech (tabulky a tabulky a …), ale hlavne v tvorbe postavy, tvorbe světa, tvorba dobrodruzstvi, kladeni durazu na RP apod. pokud si koupis drd+, zjistis, ze tam je v pravidlech napsano, ze RP je to nejdulezitejsi. Je opravdu delano pro nove hrace RPG a hned od zacatku jsou „masirovani“ pojmy jako psychika postavy, cile postavy, city, …řekl bych, ze je to podle tveho gusta.
dracidoupe.cz. Ano, tento server slouzi vetsinou k uprave pravidel. Ale ta uprava slouzi k tomu, aby se lide u drd vice bavili. Na konec uvedu dva ,podle me, kvalitni clanky, které podporuji RP. Jsou to čerstve věci, a proto je mam v hlave. První je Putovac (autor T.), který krasne ukazuje, ze ne vsechno je zadarmo a urcite dal mnoha pj i hracum priklad o funkcnosti mocnych artefaktu. Druhy je Annalin, dcera hvozdu (autorka Annalin), kde je krasne popsana postava bez jedineho cisla. Dokonala ukazka historie a charakteru postavy. Tohle jsou vzory, ze kterych se zacinajici hraci mohou hodne poucit. A i pro zkusene „harcovniky“ je to uzitecna věc.
Pozn. pisatele: rad bych se omluvil vsem ostatnim, které jsem nezminil ve svých prikladech ukazkovych del. Nebudu uz nikoho jemnovat, protože by to bylo minimalne na stranu velikosti A3.
cour
Lischai: Ukaž mi jediného takového. Nevidím žádný rozumný podklad pro tvé tvrzení, spíše bych viděla pár příkladů proti.
Marsia:
Nemyšleno zkusit hrál, ale zkusit o tom někomu říci. Krajní RP je očekávatelný od skupiny lidí, která se už nějakou tou jeskyni proházela. Přesto ale všichni takoví jeho existenci před začátečníky tají... je to pro ně příliš složité... příliš temné.... příliš vysoké.
"A to, co mé tak zlobí, je to, že to nikdo neví… PROTOŽE TO NIKDO NIKDY JEŠTĚ NEZKUSIL!"
Vážně si můžeš být tak jist, že to nikdy nikdo nezkusil?
Holger:
Zkouším to, moc to zkouším. Vyprávím tenhle příběh každému, kdo je alespoň trochu ochoten poslouchat... vlastně i těm, co ochotni nejsou. Snažím se hráčům ukazovat, jak by to taky mohlo fungovat... oni se sice rozhodnou jinak, ale stejně té námahy nelituji. Jak říkal ten indián z Pŕeletu na d kukaččím hnízdem:
"Alespoň jsem to zkusil."
Kdybych věděl, co mohu ještě udělat v rámci svých omezených možností, udělám to. A udělám to rád.
Protože lidi: JDE TO PŘECE I JINAK!
Textoris: Co na to říct?
21:15:00 10.01.2005
Je tomu pět dlouhých a strastiplných let, kdy za mnou přišel můj nejlepší přítel a řekl: „Ty vole, dívej co jsem koupil, nechceš to zkusit?“ Toť byl začátek, začátek něčeho co ovlivnilo můj život. První dny gymnázia, kdy jsem místo učení seděl nad knihou s nápise „Dračí doupě“ a byl tím zachvácen více než učením, avšak předcházelo tomu něco jiného. Neznal jsem pravidla, neznal čísla a neznal základy a hráli jsme. Marcus znal pravidla a hráli jsme a já nevěděl, když na mě něco vybaflo, co to bylo (je fakt, že nám bylo 11 let a tak popisy byly strohé, ale to byla fantazie dětí ještě mnohem neomezenější). Popravdě řečeno to bylo to nejlepší. Ta nevědomost.
Teď můžu jako PJ strčit hráčům co chci a stejně ví o co pravidlově půjde, i když to zahrají RP, není to ten pocit nevědomosti, kdy opravdu nevíte co to vlastně je a zda vás to může zabít.
Pak nastal zlom. Přečetl jsem si pravidla a pochopil. A zlepšovali jsme se. Ach...to byly časy, když jsme se snažili zaučit zbytek i třídy. Ty hry. Hobit – zloděj s 50 000 zlatými po kapsách a v batohu nesl 50 kusů šavlí a velkých štítů od zrovna pobitých kostlivců a v rukou měl neomezenou zásobu 3000 oštěpů. Potom ty postavy, Elf – mág – čaroděj – chodec – pyrofor 36. úroveň (to vše podrobeno) nebo kroll – válečník na 32., kdy jsem si neuměl představit co to je kroll, ale věděl jsem, že je nejlepší válečník pravidlově. Nebo ta poletucha na truhle, která vám prodala 10 zkušeností za měďák. Ale kde pak nastal ten zlom? Kde jsem si uvědomil, že RP je to co mě opravdu baví... asi když jsem se přihlásil tady na server a četl, četl nejmenovaný časopis, jehož název je podobný jako drakův dech. Tady nastal zlom.
A hráli jsme se a zlepšovali. Teď je to na celkem průměrné úrovni a myslím si, že hrajeme tak jak nás to baví. Však každé dobrodružství mělo své kouzlo. Hack&Slash, RP a všechny podobné. Brodil jsem se kalužemi krve, mrtvými těly, koupal jsem se penězích, vlastnil zbraně přesahující mojí výšku a schopnosti, šlehal blesky, ale také jsem utíkal před skřetem se šavlí, hledal vraha, mluvil, chyboval, umíral a žil, ... však jsem nepoznal všechny zákoutí fantazie...
Jaké byly ty dobrodružství, když jsme jeli s Tritosem z brodu večerním vlakem a on dělal PJ a já hrál v dobrodružství, kde jsem byl já, tak jak jsem a tak jak žiji, na rybách na Hlučínské štěrkovně a koukal na hvězdy, když tu spadla za kopec hvězda a objevila se záře a já zkoumal a hledal a... skoro jsme zapomněli vystoupit. To bylo RP bez kostek a pravidel... jen FANTAZIE! A to nebylo vše, tolik věcí a pravidel jsem pročetl. Jak hrát, jak vést hru, jak být správný hráč a PJ. Jako PJ, když vytvářím dobrodružství, tak improvizuji a hrají přímo s postavami a když tvořím doma, tak mi to stačí a hraji vlastně tak nějak sám se sebou, ale přeci jen ti přátelé mi chybí. Hrál jsem dva roky ve dvojko, až tady na serveru jsem (jsme) složili družinu a teď hrajeme tak jak hrajeme...
Avšak když si teď při tom přemítání o RP uvědomím, tak si přesně vyjmenoval naši družinu. Chodkyně s chodeckým mečem 15/0, a brněním +5, která i lukem řeže nestvůry hned po sobě. Však nejlepší byly ty časy, kde jsme nic nevěděly a báli se o vlastní život. Já se současně od 1. nedostál více než na 5. úroveň...
A teď mi řekněte, co tu řešíte. Co vlastně probíráte? Návod na fantazii? DrD je „jen“ fantazie. Pravidla? Co to je? Je to jen prostředek, ale jsou tam dvě různé věci... je tam to dosahování cílu a požitek ze hry? Nevím... Nikdo tady nemůžete kritizovat za někoho jak hraje... je to jeho fantazie a jen on si ji má možnost užít a je to jen jeho neopakovatelný pocit ze hry. Záleží na každém jak si to zahraje a jak ho to bude bavit. Můžete hrát DrD 50 let a může vás bavit styl „chození a sekání“ (styl Diablo)! Můžete hrát 10 minut a může vás zaujmout RP! Vy tady můžete jen doporučovat a přesvědčovat, ale ne odsuzovat. Nikdo tady nemá právo brát někomu jeho luze, fantazii, naděje, zábavu, ...
Hrajte si každý jak chcete a doporučujte a snažte se poskytnout jim možnost prožít ten pocit co jste prožili i vy a užili jste ho.
Přesvědčit ostatní lidi? Jak? A proč? Stále slyším: „Petře co to tam zase píšeš? Nemůžeš dělat něco do školy?“ „Jo, jo, mami...“ „Prosím tě, vzpamatuj se už!“
Proč? Řekněte mi jak? „Mami, nechceš si se mnou zahrát dračí doupě?“ následuje hláška, že není malé dítě... Co to je? Nadřazenost a namyšlenost některých lidí, že dospěli a tudíž tyhle věci jsou pro ně dětinské. Velice uznávám lidi, kteří by mohli být mými rodiči a mají děti a píši zde, probírají se mnou různé věci a stále hrají DrD!
Stále si pokládám otázku, co budu dělat v jejich věku? Za těch několik let. Budu slyšet od syna: „Tati, a jak se teda počítá ta pohyblivost?“ ?
Co na to moje manželka (pokud se někdo najde?:-)) : „Petře, ty jdeš zase hrát tu svoji blbost?“
Proto k nim chovám velký obdiv. Pokládají mi a pokládám si otázku, na co mi to DrD je? Co mi to dá. Nevím. Ale při tom mi dává hodně. Díky němu a díky psaní různých věcí a díky fantasy čtu a zdokonaluji se v češtině a zlepší se mi známky, což těší rodiče, ale při tom i mě a ani to nevím...
Nač přesvědčovat lidi? Ne nač... Jak? Ten kdo má důvod to hraje a má důvod to hrát (Cour má velmi pěknou reakcí a tímto se na ni obracím)... opakoval bych se zase...
Velkou část tvoří vypravěč a myslím si že i když budou postavy dobré a PJ na hovno (pardón), tak celé dobrodružství a hra bude na nic. Např. o prázdninách naše dobr. v noci, kdy jsme byly u štěrkovny pod širákem, ospalí, zmrzlí u ohínku, který byl naším celým osvětlením a hráli dob. v malé vesnici, kterou ovládali pouze nemrtví, tedy malá dívenka v bílých šatech, která se proměnila v strigu... ta tma a tajemnost tam se povedla ta atmosféra. TA je důležitá při užití si hry a to je můj názor, s tím si myslím, že souhlasíte. Ta atmosféra, která je podpořena fantazií a podněty z vnějšího světa se stává tím nejlepším požitkem.
Ale jak již někdo řekl... každý si hledá v DrD svoje uspokojení a neberme mu ho...
Pravidla? To je to uspokojení... vždy potřebujete nějaké, někdy chcete dosáhnout něčeho podle „pravidel“ a někdy si chcete jen „užít“! Nezahazujte kostky, pokud nechcete...
Hm... opakuji se a omlouvám se, ale jen jsem se chtěl vyjádřit jak nejkratčeji to šlo.
Tenhle příspěvek je velice emotivní a myslím si, že by si ho měl přečíst každý a zamyslet se a mluvit... přistoupit k Lischaiovi a řvát s ním. Měli bychom řvát všichni a přehlušit temnotu a ticho. Však nezměníme svět. To se nám nepodaří. Člověk je moudrý, ale lidé jsou hloupí... A tak říkám pokusme se...
Lischaii často jsme se střetli v diskuzi a vždy probírali pravidla a teď čtu něco což se zaslouží můj velký obdiv. Skládám klobouk. Odsuzuji ČaE, ale tohle je abych řekl pravdu asi to nejlepší co jsem tady v poslední době o DrD četl...
Většinu věcí řekli ti přede mnou a tak není co víc říkat a jen přemýšlet a křičet...
Všichni tady máte můj obdiv...
Tohle je opravdu velice dobrý příspěvek... a při diskuzi jsem se zasmál a zauvažoval...
Hlavně se mi líbila od Mgr. Holgera, který sice „vyfoukl“ všechny argumenty, ale řekl toho hodně...
Můžu říci jen jedno slovo: SKVĚLÉ a dát 5*!
Však na závěr je říci jen a pouze:
snad...
Tex.
Hody na postřeh, vnímání apod.: Chris Diaz doporučuje (a není to špatná rada), že když už je člověk chce používat, má před hraním řící hráčům, aby si jich takových deset až dvacet naházeli před hrou. Hody si zapíše a pak už jen (náhodně!) vybírá předem vygenerovaná čísla. Odpadá tak věta: "Hoď si test vnímání," která spolehlivě zruinuje jakýkoli moment překvapení, a zároveň tím GM neresignuje na roli náhody. Tím nechci říci, že testy vnímání se nedají vynechat - dají. Předházet si to je však další možnost.
Víte, co mě zaujalo? Lišajova věta "Jsou pravidla a Pravidla". Já osobně si myslím, že chyba se děje v okamžiku, kdy z pravidel uděláte Pravidla (nezpochybnitelnou autoritu). Trochu to připomíná velká písmena ve slovech jako Desatero nebo Bůh...
Někde jsem četl (a snad to bylo i v těch opovrhovaných pravidlech), že DrD by bylo nejlepší, kdyby v něm nebylo nic (rozuměj žádné jiné hody), než hod na útok a hod na obranu. Nejsem principiálně proti kostkám jako Lišaj. IMHO je jeho názor zcestný.
Kostky vnáší do hry faktor náhody (jak psal Almad a vlastně i Alcator). Tzn. faktor, který žádný PJ nenahradí. Já osobně bych měl z PJ, který během souboje neháže kostkou, dojem, že mě někam vede a já nemám šanci to ovlivnit.
Faktor náhody pak samozřejmě musí ustoupit faktoru logiky (tzn. že kostkou opravdu neučujeme, kolik z lesa vyskočí skřetů) a nesmí se povýšit na nějaký fetiš (nechám vychcípat celou fružinu, protože jim prostě nepadala kostka...).
Nevím, jak vy, ale já jako PJ si čísla z kostkového souboje vždycky trochu přizpůsobuju, aby mi seděla. Hodím dvě šestky a řeknu si: "Hmmm, tak to byla povedená rána. Jenomže když to započtu naplno, tak to tu postavu zabije a to by nešlo" Takže z toho udělám sice úder těžký, ale nikoliv smrtelný.
Proto říkám, že hody na naslouchání a postřeh jsou pitomost. Najdou prostě co chci, aby našli. ale alespoň orientační hody na souboj, past nebo úspěch kouzla jsou nutné.
Velice zajímavé.
Povím vám jeden zážitek. Byl jsem PJ jedné improvizované hry která vznikla spíš jako ukrácení dlouhé chvíle kdesi uprostřed pětitýdenního pobytu v lázních. Je to rok a půl zpátky - já jsem přičuchnul k RP (resp. ke kombinační variantě s kostkami) a tento styl se mi opravdu zalíbil. A moje družinka: Tři kluci, všichni ve věku 12 až 13 let (jeden z nich hrál DrD už předtím).
Jakmile vyrazili někam na cestu, projevili se úplně klasicky. Znásilnili elfku, která jim měla zadat quest, jen tak pro nic zabili jednoho člena družiny (chtěli vědět, jestli na to mají, a pak očekávali load) a první postavy která vypadala vznešeně se ptali na nějakého draka.
Jsou věci, o kterých ve třinácti nemáš ani ponětí. Většina lidí v tomto věku teprve poznává "svou hlavu" a učí se, kdy s ní má mluvit a kdy ne. Učí se, jak s ní mluvit.
Já začínal ve svých jedenácti nebo dvanácti letech a musím přiznat, že jsem se za pět odpolední s postavou elfího čaroděje Morphea vypracoval na 13. úroveň, měl jsem asi pět dětí a zabil přibližně dva draky. To vše jsem stihl za dva a tři čtvrtě roku herního času (náš PJ byl důsledný v pravidlech a tedy i dodržování dvouměsíčního výcviku).
Věci se vyvíjejí.
Je to jejich přirozená vlastnost, tyhle malé krůčky.
Tak proč skákat?
S úctou
Lorri
Já bych si jen dovolil poznamenat, že existují (volně šiřitelné) systémy, které kladou důraz právě na absolutní jednoduchost spojenou s roleplayingem. Namátkou uvedu Dude, Risus nebo třeba Window (k disposici i česky - http://www.mimgames.com/window/downloads/WindowCS. zip)
Na druhou stranu z vlastní zkušenosti musím říci, že pro většinu lidí je opravdu optimální cesta někde uprostřed. Já jsem roleplayer každým coulem, a když si behem sezení ani jednou nehodím kostkou, rozhodně to neberu jako osobní újmu. Boj však vytváří pocit napětí, ohrožení a spádu. A o to při RPG jde také. Ne že by se pocit napětí nedal vytvořit i jinak. Hraní založené čistě jen na vyprávění také může mít značný spád. Ale občas si prostě člověk rád hodí kostkou :-)
Důležitá jsou podle mého názoru taková pravidla, která slouží hráčům a GM jako solidní, jednoduchá a snadno zapamatovatelná opora. Pokud vím, že za sebou mám systém, na který se mohu spolehnout, hraje (a masteruje) se mi lépe.