Svítání nad sakurami
| Autor: | deshi |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
Cesta podél Reely ubíhala pomalu. Řeka byla rozvodněná, jako každé jaro, a často jsem musel koně vést za uzdu. Neustále jsem si uvědomoval divokost vodního proudu a sílu probouzející se přírody. Tu a tam po hladině pluly kusy ledu, které se ve vycházejícím slunci třpytily jako kapky rosy. Stejně jako když jsme spolu v létě pozorovali východ slunce.
Zahlédl jsem první domky z vesnice. Lidé se uctivě ukláněli a poté hned zase běželi po své práci. Nějaké dítě se při pohledu na mně rozplakalo a matka ho s mnoho omluvami odnesla do domu, aby se utišilo. Uvědomil jsem si, že jsem celý od bahna a po dvou týdnech cesty divočinou musím vypadat jako nějaký zlý kami. Zamířil jsem na malé návrší, kde stál příjemně vypadající rjokan, který halil do mlhavého závoje říční opar.
Vykoupal jsem se a oddal se masáži. Zkušené prsty mi do svalů vlily opět sílu a energii. Po střídmé snídani, sestávající z rýže a zeleniny, jsem se oblékl do svého šarlatového kimona. To mezitím někdo perfektně vyčistil a úhledně složil. Zavolal jsem majitele rjokanu a poděkoval mu za dobré služby. Domluvil jsem se s ním, že si u něj nechám koně a do ruky mu vložil několik mincí. Rozhodl jsem se, že zbytek dojdu pěšky.
Celá má očista trvala kratší dobu, než jsem si myslel. Mlžný opar se již sice rozplynul, ale slunce stále bylo nízko nad obzorem. Vystavuje tvář jeho hřejivým paprskům jsem se vydal k nejhonosnějšímu stavení na kopci za vesnicí. Hradní věž o čtyřech patrech – každé stráženo lučištníky, stejně jako hradby – se tyčila do výše jako zdvižený prst. Ruka ze zvyku spočinula na jílci delšího meče a ten dotyk mi dodal tolik potřebného klidu. Má cesta byla u konce, zbývalo přejít jen po mostě hradní příkop.
„Mate!“ ozval se strohý hlas od brány.
Drobný ptáček s nachovým a bílým peřím přelétl přes cestu a posadil se na malý trnitý keř po mé levé ruce. Neklidně pokyvoval hlavičkou a rozhlížel se na všechny strany. Něco štěbetal a poté odlétl. Větvička, na které seděl, se tím prudkým pohybem rozkývala. Poslední kapky na rašících zelených lístcích odrazily sluneční světlo přímo na mou hruď.
„Kindžiru!“ hlas byl nesmlouvavý a nepřipouštěl odpor.
A pak jsem ucítil tu vůni, kterou tolik miluji – rozkvetlé sakury. Vzpomněl jsem si, jak jí ten růžový květ slušel, když si jej vpletla do vlasů. Jak potom celá voněla, když jsme kráčeli ruku v ruce podél řeky. Zvedl se vítr a já si uvědomil, že se setmělo. Přicházel tajfun, zde, daleko od moře, velice vzácný. Nasál jsem vzduch a ucítil jeho slanou vůni.
„Nan desu ka?“ slyšel jsem libozvučný hlas z velké dálky.
Slunce zmizelo, ale nějakým zázrakem si jeho poslední paprsky stále hrály na mém kimonu. Na šarlatové se objevila světlejší místa, která vytvářela podivuhodný květinový vzor, tak smutně nádherný. Rozpršelo se a slané kapky mi dopadaly na tvář. Přemohl mě smutek, hluboký a konečný. Snažil jsem se vybavit si, kam a proč jdu.
Skrze šedé a těžké mraky se opět prodralo slunce. Viděl jsem jeho jasnou tvář, jak se nade mnou sklání. Musel jsem snít, blesklo mi hlavou. Něco se mi zdálo a pohlazení, které jsem ucítil na tváři, toho bylo důkazem. Bylo tak něžné. A voňavé, jako by osamělý okvětní lístek sakury donesl závan větru z její zahrady až sem na cestu. Déšť byl tak příjemný, teplý. Přinášel mi klid, který jsem už dlouho nezažil. Zdáli jsem slyšel nějaké hlasy, zmatené a rozčilené. Nechtěl jsem opouštět svůj klid. Byl dokonalý.
„Gomen nasai.“ zašeptal jsem.
Diskuze
Zdravím deshi,
kdyby to mělo rysy povídky, začal bych kritizovat. Absenci pointy, nepřeložené věty stráží, nevysvětlení spousty věcí, nic moc, čeho by se mohl čtenář chytit...
Byl bych asi v hodnocení spíš příkrý.
Nemyslím si však, že něco z toho bylo smyslem díla. Na první pohled jsem v něm viděl ne prózu, ale ztvárnění atmosféry. Krásné věty, přirovnání, symbolika...
Moc jsem si čtení užil, trocha té "romantiky" a lyriky občas nikomu neuškodí.
Možná se pletu a někdo mne opraví, ale díla by se měla hodnotit podle toho, jak jsou dobrá; ne podle toho, jak jsou dobrá jako povídka. A dílo je koneckonců takové, jak ho vidí čtenář, co si v něm najde. Je dost dobře možné, že jsem deshiho dílo vůbec nepochopil v tom smyslu, jak bylo zamýšleno. Ovšem je to vůbec podstatné, když se mi líbilo a našel jsem si v něm "svůj" smysl a krásu?
Kdybych se měl pokusit o srovnání se zmíněnou Irookovou Růží, mají společnou právě tu dokonalost ve stylistice a v projevu.
Nevím, možná to je ještě umocněno japonským prostředím...
Proto i Tobě, deshi, děkuji za toto dílo, protože dobrých point a myšlenek je mnohem více než jejich kvalitních zpracování.
S úctou Adso
Nedá mi to a odpovím již dopředu na některé komentáře, ačkoliv jsem si chtěl původně dát více času.
Salmar
Jako autorovi je mi velmi líto, že jsi nenašel žádnou myšlenku, dokonce ani v tom, že byla záměrně použita cizí řeč, o které vím, že jí většina uživtelů nerozumí. Tím pádem bude těch několik přímých vět nutit čtenáře k zamyšlení a dá mu ještě větší prostor pro jeho fantazii.
Nemohu se ubránit pocitu, že když dokážeš ocenit jednotlivé věty, tak jsi se - s prominutím - poněkud vykašlal na to, hledat mezi nimi souvislosti. Z jakého důvodu nevím.
Tony-Z
Píšeš, že článek nemá hlavu ani patu. Přesto dokážeš interpretovat alespoň v základních rysech děj, proto se mi, stejně jako u Salmara, nabízí myšlenka, že jsi se - s prominutím - příliš nenamáhal s prozkoumáním a pochopením děje.
Jako autorovi je mi také líto, že pravděpodobně nevidíš, že na konci povídky někdo umře, což předpokládám je tvé očekávání na hřbitově. Že nedokážeš odhalit zápletku mi mrzí ještě víc, je to znakem toho, že jako autor jsem - minimálně v tvém případě - zklamal.
všichni
Možná, když si pozorněji přečtete koncepci rubriky a poté ještě jednou tuto povídku, zjistíte, že sem opravdu patří. A pokud se oprostíte od svých zažitých vzorců myšlení, možná objevíte nové směry, kterými se můžete ubírat. A možná se také pouze mýlím a jako každý autor žiji v zajetí toho, že "mé dílo přeci musí čtenáři pochopit". Uznávám, že je ale na pochopení těžké, těžší než mnohá jiná zde. Tím spíše bych ale případné kritiky prosil, aby si s hodnocením dali na čas.
Se smutkem deshi
Nemá to hlavu ani patu a trochu mi to připomíná nedávný článek v ČaE Chodcovo léčení II. Někdo někam normálně jde, tam něco normálně udělá a to je celé. V tomto případě někdo příjde z divočiny (předpokládám, že v japonsku nebo někde na východě) zastaví se po cestě ve vesnici a pak jde k nějaké pevnosti, kde s kýmsi vede pro běžného čtenáře nesrozumitelný rozhovor.
Nevidím tu žádnou sovislost s fantazi, nic tu nekončí jak by člověk na hřbitově čekal a není tu ani zápletka.
Takže ty 2* jsou za dobré zpracování.
Tony-Z
"Řeka byla rozvodněná, jako každé jaro, a často jsem"< --> Hmm, taky si nejsem jist, jak jsi to myslel s těmi čátkami. Pokud bereš "jako každé jaro" jako nějakou vsuvku, tak je to dobře, i když je to tam dosti pochybné. Podle mého názoru by bylo lepší tam nepsat žádné čárky, protože "jako každé jaro" neí žádná vedlejší věta...
"při pohledu na mně" --> Chyba. Je tu 4. pád, tudíš "mě" nebo "mne". "Mně" je pouze u 3. a 6. pádu
"Po střídmé snídani, sestávající z rýže a zeleniny, jsem se oblékl" --> Hmm, to samé jako u prvního bodu... Šlo by to brát jako vsuvky, ale mně by se to líbilo bez čárek mnohem více ;-)
"každé stráženo lučištníky, stejně jako hradby" --> podle mě tam čárka být nemá, jelikož to není žádná vedlejší věta
"jako by osamělý okvětní lístek sakury" --> nemělo by být "jakoby" (myslím tím dohromady)? no nevím
Hmm, hmm. No nevím. Nelíbí se mi, že tu jsou japonská slova, kterým nerozumím. "rjokan", "kami" a rozkazy vojáka jsou pro mne cízími pojmy, co to znamená, jsem se dozvěděl jen u "rjokan", což jě asi nějaká masérna či něco na ten způsob. Ale nějak jsem nezaznamenal myšlenku, která by mě zaujala, jen se mi líbí stylistika...
Myslím, že Ty máš daleko na víc
Skorpion
Bohužel musím prohlásit, že se mi dílko nelíbilo.
Nenašel jsem myšlenku, nenašel jsem nic. Stylistika je opravdu dobrá, vzít jednotlivé věty a hodnotit je by bylo uspokojující, ale vzít je všechny dohromady a bez "nějaké myšlenky je dávat k sobě" už tak hezké není.
Škoda.
Svou náladou mi dílo připomíná japonská haiku. Takto lyrický text vidím na Hřbitově poprvé, což dílu ani rubrice vůbec není na škodu.
Akčních děl je tu dost, ale když budeme trvat na pojetí - Akce, ještě víc akce, lépe zpracované akce a pokud možno love story k tomu, dostaneme se až do hollywoodských slátanin takovým fofrem, až to nebude hezké.
Za příjemnou změnu do zatuchlého prostředí hřbitovních uliček dávám plný počet.
Howgh!
Mě se ta povídka líbí i prostředím i formou vyprávění má dost velkou úroveň.
Řeka byla rozvodněná, jako každé jaro...
divokost vodního proudu a sílu probouzející se přírody...
To mi nejde dohromady s:
pluly kusy ledu...
při pohledu na mně... (Jestli se nepletu, ve čtvrtém pádě se používé mě....)
Celkově na mě povídka působila jako taková záhadná smrt...
Ale přesto mám pocit, že to nějak nebylo ono, něco mi tam chybělo... možná více akce.
Sice vím, že povídky nejsou jen o akci a zbraních, ale takové povídky mám na hřbitově rád.
Dávám 4*.
Poznámky:
1.) Na mňa poviedka až tak nezapôsobila. Všimol som si opakujúce sa slová:
"vypadat jako nějaký zlý kami. Zamířil jsem na malé návrší, kde stál příjemně vypadající rjokan"
alebo v piatom odseku sú pod sebou "blbo" vyzerajúce slová "pokyvoval - rozkývavla"
2.) Do Japonska sa moc nevyznám, ale mne osobne sa tento motív nepáči...
3.) Ďalej sa mi text zdá "suchý" neucelenými vetami...
A ještě jedna povídka inspirovaná dávnověkým Japonskem.
Musím konstatovat, že její autor mě postavil před velmi těžké rozhodnutí a ač jsem se snažil sebevíc, moje hodnocení nebude zcela objektivní, jak by se od redaktora rubriky očekávalo. Je to způsobeno mnoha věcmi – asi nejdůležitější jsou tyto:
- povídku jsem četl už před dlouhou dobou a znal jsem jméno autora
- autorovy vědomosti o problematice Japonska a východní kultury vůbec jsou značně rozsáhlé.
Přímo se nám vybízí srovnání této povídky s povídkou Růže s modrou krví (proto jsem také Svítání nad sakurami schválil dříve, než povídku Šepot listí - to jen tak na vysvětlenou). Zatímco já jsem ve své povídce využil ve značné míře intuici a mnoho reálií východní kultury a zvyků jen hrubě odhadoval, autor této povídky moc dobře věděl, o čem píše a co tím chce čtenářům říci.
Tedy – zatímco já jsem zapasoval klasický fantasy příběh do roucha východního prostředí, povídka Svítání nad sakurami šla mnohem dále a lze v ní najít i principy „japonského myšlení a chování“. Což se mi velmi zamlouvá.
A poslední srovnání – Růže s modrou krví je stylově (filmově) konkrétní, Svítání nad sakurami je plná emocionálních obrazů, náznaků a symbolů, kde si každý čtenář může najít to své.
No ale abychom aspoň trošku rozebrali povídku samotnou, tak:
- gramatika je v pořádku
- stylistika více méně taky – osobně bych občas zvolil jiný slovosled, možná delší a ucelenější věty, ale toto zcela jistě patří ke stylu povídky a tedy je nepovažuji za chybu
- Zamířil jsem na malé návrší, kde stál příjemně vypadající rjokan, který halil do mlhavého závoje říční opar. je neuspořádaná věta – spojky kde a který za sebou nepůsobí dobře, druhá vedlejší věta navazující na první by stála za to změnit přechodníkem v doplněk (tak, aby bylo zřejmé, že to je říční opar, který vlastně halí rjokan do mlhavého závoje).
- slůvko perfektní mi nezapadá do koncepce povídky. Japonci jsou sice perfekcionosti, ale tuto vlastnost nazývají jinak (řekněme spíše dokonalý - i když ani to není úplně správně).
Suma sumec
Asi všichni čekáte, co ze mě nakonec vyleze. Mně se povídka líbila, ale ne jako celek, nýbrž mnoha krásnými a navzájem propletenými momenty. Možná proto nebudu hodnotit plným počtem. Ale věřím, že každý z vás, čtenářů, v ní dokáže najít něco hezkého a osobně blízkého, stejně jako já.
irook.