Svítání nad sakurami
| Autor: | deshi |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
Cesta podél Reely ubíhala pomalu. Řeka byla rozvodněná, jako každé jaro, a často jsem musel koně vést za uzdu. Neustále jsem si uvědomoval divokost vodního proudu a sílu probouzející se přírody. Tu a tam po hladině pluly kusy ledu, které se ve vycházejícím slunci třpytily jako kapky rosy. Stejně jako když jsme spolu v létě pozorovali východ slunce.
Zahlédl jsem první domky z vesnice. Lidé se uctivě ukláněli a poté hned zase běželi po své práci. Nějaké dítě se při pohledu na mně rozplakalo a matka ho s mnoho omluvami odnesla do domu, aby se utišilo. Uvědomil jsem si, že jsem celý od bahna a po dvou týdnech cesty divočinou musím vypadat jako nějaký zlý kami. Zamířil jsem na malé návrší, kde stál příjemně vypadající rjokan, který halil do mlhavého závoje říční opar.
Vykoupal jsem se a oddal se masáži. Zkušené prsty mi do svalů vlily opět sílu a energii. Po střídmé snídani, sestávající z rýže a zeleniny, jsem se oblékl do svého šarlatového kimona. To mezitím někdo perfektně vyčistil a úhledně složil. Zavolal jsem majitele rjokanu a poděkoval mu za dobré služby. Domluvil jsem se s ním, že si u něj nechám koně a do ruky mu vložil několik mincí. Rozhodl jsem se, že zbytek dojdu pěšky.
Celá má očista trvala kratší dobu, než jsem si myslel. Mlžný opar se již sice rozplynul, ale slunce stále bylo nízko nad obzorem. Vystavuje tvář jeho hřejivým paprskům jsem se vydal k nejhonosnějšímu stavení na kopci za vesnicí. Hradní věž o čtyřech patrech – každé stráženo lučištníky, stejně jako hradby – se tyčila do výše jako zdvižený prst. Ruka ze zvyku spočinula na jílci delšího meče a ten dotyk mi dodal tolik potřebného klidu. Má cesta byla u konce, zbývalo přejít jen po mostě hradní příkop.
„Mate!“ ozval se strohý hlas od brány.
Drobný ptáček s nachovým a bílým peřím přelétl přes cestu a posadil se na malý trnitý keř po mé levé ruce. Neklidně pokyvoval hlavičkou a rozhlížel se na všechny strany. Něco štěbetal a poté odlétl. Větvička, na které seděl, se tím prudkým pohybem rozkývala. Poslední kapky na rašících zelených lístcích odrazily sluneční světlo přímo na mou hruď.
„Kindžiru!“ hlas byl nesmlouvavý a nepřipouštěl odpor.
A pak jsem ucítil tu vůni, kterou tolik miluji – rozkvetlé sakury. Vzpomněl jsem si, jak jí ten růžový květ slušel, když si jej vpletla do vlasů. Jak potom celá voněla, když jsme kráčeli ruku v ruce podél řeky. Zvedl se vítr a já si uvědomil, že se setmělo. Přicházel tajfun, zde, daleko od moře, velice vzácný. Nasál jsem vzduch a ucítil jeho slanou vůni.
„Nan desu ka?“ slyšel jsem libozvučný hlas z velké dálky.
Slunce zmizelo, ale nějakým zázrakem si jeho poslední paprsky stále hrály na mém kimonu. Na šarlatové se objevila světlejší místa, která vytvářela podivuhodný květinový vzor, tak smutně nádherný. Rozpršelo se a slané kapky mi dopadaly na tvář. Přemohl mě smutek, hluboký a konečný. Snažil jsem se vybavit si, kam a proč jdu.
Skrze šedé a těžké mraky se opět prodralo slunce. Viděl jsem jeho jasnou tvář, jak se nade mnou sklání. Musel jsem snít, blesklo mi hlavou. Něco se mi zdálo a pohlazení, které jsem ucítil na tváři, toho bylo důkazem. Bylo tak něžné. A voňavé, jako by osamělý okvětní lístek sakury donesl závan větru z její zahrady až sem na cestu. Déšť byl tak příjemný, teplý. Přinášel mi klid, který jsem už dlouho nezažil. Zdáli jsem slyšel nějaké hlasy, zmatené a rozčilené. Nechtěl jsem opouštět svůj klid. Byl dokonalý.
„Gomen nasai.“ zašeptal jsem.
Diskuze
Tak to nemá chybu!
Salmar:
deshiho povídka patří na server ze 100%. To, že je napsána v duchu japonské kultury, tedy že přiropvnání, která jsou obvyklá, deshi nahradil jinými (řekněme inovativními), ji v žádném případě neodsouvá někam za hranice přijatelnosti.
Ano, povídka je těžká na pochopení, ale kdo ji nepochopí, neměl by hodnotit, protože "neví" jaká je. To kdyby někdo napsal "jo, já vím, že je to o tom a o tom, ale nezdá se mi to zpracování" a ohodnotil níže, tak se to dá vzít. Protože i sám deshi přiznal, že s některými metaforami a symboly měl dost problémů, než je zapasoval do děje tak, aby to nebolelo. A trošku to jde poznat. Nicméně je třeba zase ocenit snahu, že autor se s odvahou pustil nevyšlapanou cestou. A ta cesta někam vede.
Mno, žádné chyby nevidím, text je taky kvalitní sice trochu krátký ale stačí ovšem chybí ti tak myšlenka, takže nemůžu jinak než 3*
deshi: Když nenajdu žádnou myšlenku, tak se mi to zdá jako dobrý důvod pro nízké ohodnocení... Neříkám, že tam není, ale já žádnou nenašel... možná moje chyba, možná jsi ji schoval až příliš.
Skorpion
Krtecek: Povodenej vtip, to co jsi napsal "a ti nechápaví tě ohodnotí nízko, protože kolonka "Vzdát se hodnocení" je až úplně dole a málokdo ji používá."
[Ať ti odúpoví sám autor, já jenom řeknu, že nemáš pravdu]
Milý deshi, cétím potřebu ti sem něco napsat. Hodnotil jsem nízko, hodnotil jsem o mnoho níže, než se povídka staví, ale měl bych to odůvodnit.
Hodnotím serverově, tedy s asociací děl ostatních a serveru. Tvoje dílo je opravdu trochu složité. Myslím, že svou pointu má, že je psáno pěknou stylistikou a celé je to dost možná perfektní, ale zas tolik se to nehodí sem na server. A když, tak se nedají očekávat dobré reakce, bude pravděpodobně muset stačit těch pár vzdělanějších lidí, kteří to ocení. Ale průměrný uživatel v tom nic nevidí. Jeho zrak je slabý a nepronikne pod slova. Neuvidí celou tu scénu pod pod větami. Já osobně se snažím prohrabat a celé to sleduji s bolavým a přivřeným okem. Také jsem do toho nepronikl.
Ano, možná jsem se měl vzdát hodnocení, ale rozhodně nemůžu ohodnotit na 5* něco, co jsem zcela nepochopil. Tahle povídka nepatři tolik na server. Je psaná složitějším stylem a není psána pro všechny lidi, co umí pouze ččíst a neumí hledat. Je mi strašně líto, že ani já jsem do toho pravděpodobně úplně nepronikl, i když po každém dalším přečtení jsem o něco blíže (už 5).
Co tím chci říct? Ano, jistě to má ohromný a nesrovnatelný nádech, cítím ho, ale před očima se vždycky jenom mihne a hned zmizí. Doufám, že nejsi rozhořčen, protože psát umíš a tohle je kvalita... ale... jak jsem psal výše... Musíš počítat s tím, že tady se zavděčíš jenom pár lidem. O to to ale může hřát více, když víš, že jsi napsal kvalitu a pochopili ji smetánka, než když si uvědomíš, že jsi napsal sračku, ale dostal jsi pěkné hodnocení od svých kamarádíčků.
Máš můj obdiv, ale v této asociaci nemůžu dát 4*.
deshi:
Mohl bych tě poprosit, abys sem napsal překlady japosnkých výrazů? Snad to atmosféru povídky nezkazí, pokud je dáš alespoň sem do diskuse?
Myslím, že ani ty nejsi na serveru první den, takže zdejší uživatele znáš. Přiznej si, že Svítání nad sakurami není líbivá povídka "pro masy". Ti, kdo ocení její krásu dají vysoké hodnocení, a ti nechápaví tě ohodnotí nízko, protože kolonka "Vzdát se hodnocení" je až úplně dole a málokdo ji používá.
Zatím mi připadá, že se věnuješ jenom těm nechápavým reakcím a ignoruješ ty konstruktivní a více, či méně pochvalné. Možná to bude znít až příliš tvrdě, ale smrdí to sebelítostí. Seber se a chovej se jako chlap!
S povzbudivým plácnutím po rameni Krtecek
Povídka svítání nad sakurami mě velice překvapila svým stylem. Autor používá zvláštního slovosledu (zvláštní možná není to pravé slovo spíše – neobvyklého). Věty jsou záměrně krátké a úsečné, přičemž každá z nich je důležitým a nevyhnutelným zdrojem emocí a informací. Na první pohled se mohou zdát suše popisující následně po sobě jdoucí události a jevy, ovšem je tomu jinak. Jdou-li na mysl symboly, pak myslím, že by bylo důležitější hledat spíše symboly skryté, respektive ty – vycházející ze symbolů zřetelných v jednotlivých větách. Vyjmenovávat jednotlivé věci, které mi nesedí, a které bych napsal jinak (např. mě uhodilo běžet po práci, kde bych napsal běžet po svém nebo běžet za prací) je dle mého zbytečné / Pouze na mně jsem si všiml, má být ve 4. pádu mě./, protože právě tak jak je dílo psáno, je nejlepší výpovědí autorova sdělení. Styl je člověk, individuum, unikát. Je to autorovo vidění a cítění. Jeho způsob směšování myšlenek a dojmů s city, vlastní typ citlivosti s vlastními předsudky a vlastními tiky. A je-li výsledek zvláštní, není to proto, že by byl zvláštní jazyk. Další věcí, která se mi líbila, byla téměř nepostřehnutelná změna v popisování, které ačkoli bych to při stylu nečekal, začalo mírně gradovat (což není to správně slovo – spíše text zrychloval a vtahoval do děje s procítěnou nutkavostí, která se mi hodně líbila.) Mám-li se vyjádřit k hodnocení, pak jedinou věcí, která mi lehce vadila, bylo občasné užití až otřepaných výrazů, což ovšem nezkazilo dojem z výborného příběhu o návratu a ztracené lásce (možné je tomu jinak – každý asi našel v povídce trochu něco jiného).
-M.-
Už dlouho mně na tomto serveru nepřinutilo něco tolik k zamyšlení, jako tato povídka. Už jen to je výborný počin:-), i když to bylo z nejvetší části přemýšlení o tom, co mi na ní nesedí...
Stylistiku už zmínili ostatní. Mám pocit, jakoby jsi ji Deshi trochu obětoval na úkor stavění atmosféry. No u mě to nějak nevyšlo:-). Spíš to na mě působilo rušivě. To hodně souvisí s mou hlavní námitkou. Je tady tolik citových a emotivních obrazů a okamžiků, až se navzájem přebíjejí a není možné plně vychutnat ani jeden z nich. Je toho prostě příliš mnoho. Příliš mnoho citovosti. Hodila by se větší střídmost a jednoduchost, ze které by jako blesk z čistého nebe razil ten jeden zlomový okamžik poděkování.
Co bych ještě rád znínil, je použití přímé řeči v japonštine. Tady se to perfektně hodí, protože obrací pozornost řtenáře od vnějšího děje k tou vnitřnímu. To fakt smekám čepici:-).
Celkově hodnotím za 4. Je to opravdu jeden z mála článků, který mne tu nečím oslovil a který se vymyká vypočítavému stereotypu.
grimsladea
Och, jak krásné a atmosférické, ohodnotit téměř nejnižším hodnocením a nenapsat k tomu žádné jiné zdůvodnění, než že to byl omyl a nepřeložené výrazy. A celé to podtrhnout tím, že se ještě budu muset zamyslet. Proč tedy hodnotíš, když je z tvého komentáře evidentní, že se chceš ještě zamýšlet? Zrovna ty, který na serveru nejsi první den
všichni
Nemám již slov, když neumíte napsat řádné a srozumitelné zdůvodnění, proč vám povídka přijde tak mizerná.
S velkým smutkem deshi
Také bych si neodpustil srovnání s již zmiňovanou "Růží s modrou krví". Dříve zmiňovaná povídka má krásný příběh, dokonalou atmosféru. Tato povídka naopak na mě působí, akorát tak, že se redaktor uklikl při schvalování. Možná je to právě tím, že nejsem znalec Japonska a proto mi toto dílko připadá cizí a nesmyslné. Za velkou chybu pokladám nepřeložené japonské výrazy. Ačkoli se budu muset ještě zamyslet když koukám na hodnocení ostatních, prozatím dávám *