Sladké sny, chlapče
Autor: | Deeph |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 20 |
Prudký vítr se opíral do korun stromů. Utrhané listy létaly noční tmou a narážely do malé, drolící se zídky zdejšího hřbitova. Hromádka hadrů ležících u zdi se pohnula. Vstříc kulaté luně na obloze pohlédly dvě přivřené oči. Schoulená postava se unaveně zvedla. Mohutný poryv větru ji skoro porazil. Opřela se o zeď. Podle výšky se zdálo, že je to ještě dítě. Asi tak jedenáct, dvanáct let. Nejspíš chlapec. Nejspíš Christian de Lorain...
Rod de Lorain býval kdysi mocný. Jeho příslušníci po generace spravovali rozlehlá panství Felderského kraje a těšili se přízni samotného krále. Věky slávy a prosperity však skončily s První válkou pánů ze Sakadonu. Bývalá královská dynastie zanikla, trůnu se chopili uchvatitelé ze severu a začali zdejším šlechtickým rodům diktovat svou vůli. Někteří se podřídili, jiným hrdost zapříčinila vlastní pád. Páni de Lorain se nedokázali smířit s rolí otroků cizí vůle a bránili se novému králi, seč mohli. Nikdo je však v jejich snaze nepodpořil, a tak zůstali proti moci nové monarchie sami. Jejich marný odpor byl krutě potlačen, území dostali severští přistěhovalci a přeživší šlechtici museli přijmout roli psanců. Přesto se však našlo několik věrných přátel, kteří bez vědomí panovníka vzali uprchlíky pod svá křídla. Strach z vladařova hněvu ale dohnal dva zbabělé služebníky až před trůn v hlavním městě. A tak jedné temné noci rukou najatého žháře vzplály zamčené pokoje rodiny de Lorain a s nimi shořely i životy uprchlíků. Následný požár zachvátil polovinu zámku, a než se ho podařilo uhasit, zmizel vrah beze stopy. Ale ne všichni zemřeli té hrozné noci v plamenech utrpení. Nejmladší syn knížete Samuela byl toho večera zrovna v konírně a fascinovaně přihlížel, jak dva veteráni hrají kostky a vyprávějí si přitom příběhy o svých bojích s démony ze severních zemí. Zmatek a shon na nádvoří se ho netýkaly. Poplach k němu doléhal jen z dálky. Usnul na seně. Netušil, že se zrovna stává sirotkem. A tak zbyl poslední zástupce kdysi tak slavného a mocného rodu de Lorain.
Před několika dny, při svých toulkách po kraji, Christian narazil na malý hřbitov nedaleko města Sati. Zdejší lidé měli ve zvyku dávat na hroby svých blízkých místo květin vždy malou misku s ovocem. Byl už zesláblý a unavený neustálým cestováním z místa na místo, a tak mu ta pohostinnost přišla vhod. Rozhodl se tu nějaký čas zůstat. Žil v opuštěné rozpadající se chatrči po hrobníkovi.
Toho večera však přišla nečekaně silná vichřice. Surové nápory větru rozlámaly ztrouchnivělé trámy a celý domek se s dunivým lomozem zřítil k zemi. Christian se právě vracel z lesů, když se jeho příbytek sesul mezi náhrobky. Teď se chlapec, schoulený v roztrhané dece, tiskl ke hřbitovní zdi a doufal, že alespoň ta ho proti větru ochrání. Na obloze nezářila jediná hvězda, protože svit všech přebilo obrovské, sněhově bílé oko měsíce v úplňku. Ledový vítr změnil směr a začal z chlapce vyhánět životadárné teplo. Christian otevřel oči a vyčerpaně se rozhlédl po okolí. Byla už tma, ale díky měsíčnímu svitu si přece jen všiml, že nedaleko něj zeje hluboká jáma, vykopaná ve zdejší jílovité půdě. Už na ní dřív narazil, ale měl za to, že ji nedávno vyhloubili pro někoho starého nebo těžce nemocného, který si umírání na poslední chvíli rozmyslel. Ať už byla skutečná příčina jakákoliv, před promrzlým chlapcem ležela hluboká díra, kterou se nikdo nenamáhal zavalit. A do hrobu prý vítr nefouká...
Opatrně slezl až na jílovité dno a posadil se do rohu. Mrtvá zem sice studila, ale proti ledovým drápům vichřice to bylo jen drobné nepohodlí. Christian zavřel oči. Skučení větru mu nedovolovalo usnout, tak se snažil alespoň odpočívat. Přemýšlel o svém dětství, o rodičích, ale hlavně o nynějším bídném životě. On, šlechtic, kterému podle dědičného práva náleží území o rozloze tisíců mil, se v otrhané dece tiskne ke stěně prázdného hrobu. Spravedlnost už na světě asi nemá své místo.
Po chvíli ho únava přece jen přemohla a on spadl do hřejivé náruče snění.
Zdálo se mu o nějakém pokoji. V krbu hořel oheň a osvětloval zlaté mísy s jídlem na mohutném dřevěném stole. Jeho pozornost ale nejvíc upoutala veliká postel s purpurovými nebesy. Ve stínu tam ležela jakási žena. Velice krásná žena. Se sklopeným zrakem si prohlížela sklenku vína, kterou držela v ruce. Její krvavě rudé rty se však zatím skla nedotkly. Červené víno jí na tvář vrhalo proměnlivé stíny. Náhle zvedla hlavu a pohlédla přímo na něj. Její smaragdově zelené oči se prodraly až na samé dno jeho duše. V tom pohledu bylo něco nebezpečného, až dravého, ale současně mu přišel nesnesitelně svůdný a vášnivý. Nedokázal to vydržet...
Prudce se vzbudil. Nic zvláštního se však nedělo. Vichřice neztrácela na síle a praskání lámaných větví, které k němu doléhalo z okolní temnoty, to jen potvrzovalo. Přesto se už necítil tak zoufale. Možná ten sen.
Pootočil hlavu, aby si pořádně prohlédl, kam že to vlastně vlezl. Nebesa náhle roztrhl mohutný úder blesku. Bílá pěst sjela do země několik metrů před ním. Christian cítil, jak mu tlaková vlna hromu svírá tělo. Neskutečná bolest. Připadal si, jako by mu slepující záblesk roztavil mozek, rozžhavený vzduch seškvařil kůži a hrom rozdrtil orgány. Chvíli to vypadalo, že se chlapec už vůbec nezvedne.
Na bezhvězdné obloze se mezitím začaly formovat černé mraky. Houstly stále víc a po chvíli dopadla na zjizvenou tvář světa i první kapka. Studený déšť omráčenému chlapci prudce bušil do hlavy. Musí žít...
Temné mraky zakryly měsíc a jediným světlem na obloze zůstaly všudypřítomné blesky. Naštěstí se přesunuly pár mil jižněji, takže jejich ohromná síla doléhala na Christiana jen jako varování. Pootevřel oči. Drobné kapky ho surově bičovaly do tváří s bezcitnou vytrvalostí. Byl promočený a chlad se mu pomalu vkrádal do těla. Na jeho ruku dopadl proužek hřejivého žlutého světla. Podíval se, odkud vychází. Blesk uvolnil obrovské jílovité bloky země a odkryl masivní kamennou stěnu. Mezi kvádry byla drobná škvíra. Zdálo se mu, že ve světle za kamenem zahlédl nějaký pohyb. Pomalu se zvedl. Šlo to ztěžka, bolavá záda ho odmítala poslouchat a svým nohám nevládl už vůbec. Opřel se o stěnu hrobu a kulhavě se vydal směrem k desce. Z dálky jakoby zaslechl čísi smích... Jemný chichot na hranici slyšitelnosti.
Po chvíli ticha však usoudil, že se mu to nejspíš jenom zdálo. Prochladnutí ho velmi oslabilo a nebyl si jistý, jestli neblouzní. Došel až ke kamenné stěně. Naklonil hlavu ke škvíře. Za kamenným kvádrem pokračovala chodba lemovaná loučemi. Zdálo se, že se v mírném náklonu svažuje až do středu země. Na jejím konci se do tmy vnořila lidská postava. Zahlédl ji sice jen na zlomek vteřiny, ale přesto si byl jistý, že jde o ženu. Dokonce mu postavou trochu připomínala tu ze snu. V marné snaze dohlédnout dál se chlapec opřel o chladný kámen. Ozval se dunivý skřípot, deska vypadla a roztříštila se o zem. Překvapený Christian stál ještě chvíli na místě, ale hřejivý závan tepla z chodby mu vehnal novou krev do žil. Vešel do chodby.
Opatrně postupoval dopředu. Držel se stěny a neustále si očima hlídal únikovou cestu. Celá ta věc s bleskem mu přišla čím dál tím podezřelejší. Jaký tvor by jen mohl žít v hrobce pod hřbitovem? Na tom nebylo nic dobrého. Ale svět mu už tolikrát ukázal svou odvrácenou tvář, že si zocelený chlapec myslel, že stačil ochutnat ze všech pohárů hořkosti. Pustil se stěny a odvážně se ponořil do stínů na konci chodby.
Najednou na tváři ucítil chladné pohlazení jakési sametově hebké látky. Odhrnul závěs. Jeho unavené oči zalilo hřejivé světlo z plamenů v krbu. Stál v té místnosti. Sen a realita právě splynuly v jedno. Opatrně pohlédl směrem k posteli s nebesy. Byla prázdná. To zjištění ho na kratičký okamžik vyvedlo z míry.
„Posaď se, Christiane.“
Až teď si jí všiml. Seděla na židli vedle krbu. Byla k němu obrácená zády, takže její temně černé vlasy splývaly s okolními stíny. Drobná bělostná ručka mu pokynula, aby si sedl na protější židli. Něco mu říkalo, že nejlepší by bylo se obrátit a rozběhnout vstříc venkovní bouři. Ale jeho zvědavost byla silnější. Došel až k ženě a posadil se na židli. V rukou držela zlaté jehlice a pletla. Chvíli tak proti sobě mlčky seděli. Hrobové ticho narušovalo jen praskání ohně v krbu.
„Jsi nejspíš promočený, chlapče. Vezmi si ty čisté šaty, co leží na stole a ohřej se u krbu.“
Christian poslechl a oblékl se do toho, co mu připravila. Obdivně se prohlédl. Stříbrný úbor, který měl na sobě, musel dřív patřit přinejmenším princi. Ale druh střihu nepoznával. Šlechtické rody této země nosily mnohem nepohodlnější oblečení. Ba ani král neměl v šatníku tak kvalitní šaty, jaké dostal on.
„Kuinatelpe. Nebo živé stříbro, chceš-li. Mnoho lidí věří, že se tento elfský materiál získává spřádáním měsíčního svitu. Pravda je ale mnohem prostší. Jde o mistrně zpracovaná lýková vlákna z posvátných stromů. Proto tento mimořádně jemný šat náleží jen královské rodině.“
Christian se zarazil. Celé to začínalo dávat smysl... Ale nechtěl dělat závěry ukvapeně.
„Promiňte paní, že jsem tak smělý, ale vy jste to dostala od krále darem?“
Její tvář se zachmuřila. Poprvé od chvíle co vešel do hrobky na něj pohlédla. V jejích smaragdových očích se zračil nezměrný smutek. Bezděčně sklopil pohled.
„Ne. Tyto šaty nejsou mé. Patřily mému synovi... Ale to už je dávno.“
Po ruměnci na tváři jí skápla slza. Sklopila hlavu a roztřesenými prsty začala znova plést. Christian si byl už jistý. Věděl koho má před sebou. Kdysi mu chůva vyprávěla starodávný příběh. Pamatoval si ho dokonale...
Před dávnými věky, když byl svět ještě mladý a lidská moudrost právě vstávala z kolébky, v těch časech vládli zdejšímu kraji elfové. Byla to doba rozkvětu umění a nádherné paláce rostly jako houby po dešti. V čele aristokracie tehdy stával král. Jmenoval se Hirelasse a o jeho modrosti a statečném srdci se dodnes pějí písně po všech krajích Felderu. Vládl v míru a dokázal to, co se nikomu jinému už nikdy nepodaří. S armádou tisíce nejvěrnějších se vydal až za Propast temna a porazil staré síly na jejich vlastní půdě. Samu královnu zla Tsake pak dal spoutat a odvézt do středu království, aby už nikdy neunikla pozornosti Felderských vládců. Tímto hrdinským činem si zajistil mír na dalších tisíc let své vlády. Ale čirá zloba se nedá jen tak uzavřít v nejhlubší kobce a zapomenout...
Nenávist se šířila zdmi hradu jako nákaza. Otrávila ovzduší a ze zatuchlých koutů vyhnala temnotu. Královský dvůr zachvacovaly hádky, boje a intriky. Jednoho dne na vstupní bránu zaklepala smrt. A Tsake jí otevřela.
Skupina mocichtivých šlechticů zavraždila krále. V extázi z úspěchu jeden dvořan vyslyšel vtíravé prosby vánku na chodbách a vydal se do sklepení osvobodit královnu Tsake. Za vidinou vlády nad samotným vesmírem jí zbavil magických pout a zlomil mocné zaklínadlo, které bránilo její moci vyrvat se kořenům země.
Toho večera se zatměla obloha a mohutná bouře ničila statky po celém Felderském kraji. Tehdy padla moc starých králů a měl začít věk temna. Ale zlá královna udělala osudnou chybu. Místo aby navždy pohřbila starodávný hrad, který tak dlouho sloužil jako sídlo dobrých králů Felderu, jmenovala ho ve své pýše centrem nového království smrti.
Po královi Hirelassovi zbyla jeho žena Annaruin a dvanáctiletý syn Turma. Čerstvé vdově osud nedal čas ani oplakat manžela a už musela čelit smrtelnému nebezpečí sama. Nenávistná Tsake pátrala po královně seč mohla. Toužila po pomstě. V podobě ohnivého démona trhala zdi hradu a volala Annaruinino jméno. Panovníkova žena však nebyla hloupá. Se svým synem se schovala do tajné skrýše v jedné místnosti s krbem. Vyřkla magická slova a nechala se pohltit plameny.
Tsake jí hledala tři dny a tři noci. Nakonec si ale musela ve vzteku přiznat, že stopu ztratila. Sedla si do místnosti s krbem a zamyšleně hleděla do plamenů. Prý přemýšlela o legiích zatracenců, kteří ovládnou svět smrtelníků. Ale pořád jí něco bránilo v soustředění. Na tom ohni se jí něco nezdálo. Občas jakoby dostával obrysy nějakých postav...
V té chvíli lest prohlédla. Vstala ze židle a promluvila na ohnivé jazyky jejich vlastní řečí. Plamenná rouška opadla a před dravou tváří královny zla se krčila Annaruin se svým synem. Tsake jí vyzvala na souboj. Pak si ale všimla vyděšeného chlapce. S ďábelským úsměvem vyslovila smrtící formuli. Turma se svalil mrtev k zemi. Annaruin ovládl smutek a zoufalství. Její beznaděj se však rychle měnila v čirou nenávist. Začal boj.
O tom, co se dělo dál, legendy mlčí. Lidé viděli jen mohutné záblesky mocných kouzel, která otřásla samými kořeny starého světa. Annaruin se od manžela leccos přiučila a dodnes elfové tvrdí, že se stala nejmocnější královnou, která kdy kráčela po povrchu země. Její síla se utkala s čistou podstatou zla v souboji, jež navždy změnil tvář světa. Roztrhlo se nebe a čarovná slova v horských ozvěnách drtila kontinenty. Toho dne zemřely staré síly a Felderský hrad se propadl sám do sebe. Z trosek povstala přízračná duše mladého kralevice, aby zvěstovala druidským mistrům, že příroda mění zákony. Oblohu zachvátil oheň a lidé viděli, jak hoří oblaka. Tehdy elfská kouzla porušila rovnováhu a zasadila světu šrám, ze kterého se už nikdy nevzpamatuje.
Co se stalo s Annaruin a Tsake, nikdo neví. Po jejich tělech a místnosti s krbem jakoby se slehla zem. Někdo říká, že je skrz jejich nenávist pohltilo peklo. Jiní si myslí, že vyhrála elfí královna a Bohové její statečnost odměnili místem na nebesích. Pár lidí je dokonce přesvědčeno, že zvítězila temná paní a dodnes tajně vládne světu.
Jisté je ale jen to, že zatímco Annaruin byla živá elfka, její protivnice Tsake měla v krvi nesmrtelnost, propůjčenou všem démonům. Přesto jí mohla královna dobra pohřbít ve vlastním těle. Ale moudří soudí, že tento osud by byl snad horší než sama smrt.
„Annaruin.“
Slovo prořízlo ticho jako rozžhavená dýka. Žena strnula. Jejich oči se opět setkali. Ale tentokrát ho ta obrovská síla, kterou viděl v jejím nitru, ani v nejmenším nepřekvapila. Mohla ho ve chvilce rozdrtit. On však svůj život svěřil pravdivosti starých legend.
„I po tolika staletích si lidé pamatují mé jméno? Zvláštní. Nebo spíš bezvýznamné. Nejtemnější je poražena a s ní do temnot padla i Annaruin. Jak zvláštně mi to jméno teď zní.“
„Takže jste nakonec Tsake přemohla! Proč ale nevyjdete na světlo, rozhlásit tuto radostnou novinu do světa? Jste legenda, má paní! Váš život je opředen tajemstvím a ani velcí učenci se nemohou dnes shodnout, jestli jste existovala, či nikoliv! Řekněte jim o největším vítězství všech věků! Řekněte to všem, jen ať slyší! Vy přinášíte novou naději, má paní.“
Smutně se na něj usmála. V jejím výrazu byla bolest a utrpení. Christianovi přišlo, jako by před ním v tu chvíli seděla jen křehká elfí dívka. Už ani v nejmenším nesálala tou obrovskou silou.
„Nemohu, chlapče. Nechala jsem se pozřít démonem a veškerá má síla jde na to, aby zůstal spát. Nemohu opustit tuto komnatu. Je to mé vězení. Až do konce všech věků tu budu já, královna Annaruin, se spícím démonem v srdci. Někdy bych si přála umřít a odsoudit tak svět pod vládu plamenných legií pekla. Zanechat vší té bolesti a osvobodit svou duši z této zlaté klece. Ale nemohu. To je prokletí našeho rodu. Závidím ti smrtelnost, lidské dítě.“
Své jehlice a klubko niti položila na krbovou římsu. Zvedla se a protáhla si záda. Naznačila Christianovi, aby šel za ní. Postavila se k masivnímu stolu se zlatými mísami. Mávnutím ruky odstranila veškeré nádoby z jeho povrchu. Chlapec ještě chvíli v němém úžasu pozoroval její bělostnou ručku. Nikdy předtím kouzla neviděl. Nedokázal si ani představit, jak jsou nádherná...
Annaruin ho gestem ruky požádala, aby stůl trochu odsunul. Christian se dotkl dřeva. Bylo ledově chladné. Zdálo se mu, jako by z něj ten leštěný dub chtěl vysát život. Zatlačil. Nic se ale nestalo. Stůl se odmítal pohnout. Opřel se do něj celou svou silou. Dřevo se začalo se skřípavým drhnutím pomalu posouvat. Už byl v obličeji celý rudý, když ho Annaruin lehkým dotykem zastavila. Pustil tedy dubovou desku a celý zadýchaný se podíval na místo pod stolem. Byla tam mělká prohlubeň a v ní... lidská kostra. Zděšeně se podíval na královnu.
„To jsou jen pozůstatky jejího těla. Démon sám o sobě tělesnou schránku nemá. Musí někoho živého nejprve ovládnout a pak ho teprve může začít využívat.“
„Ale proč mi to všechno říkáte? Nemohu být přece jediným, kdo to tajemství v sobě ponese!“
„Christiane, ty o mém vítězství povíš světu. Neřekneš ale nikomu, kde jsi mě našel. Po tvém odchodu nechám katakomby zavalit a nikdo živý už nikdy nespatří tvář padlé královny Annaruin.“
Stála tam před ním. Královna dávných věků, krásná a vznešená. A jeho žádala o pomoc.
Bože, děkuji ti, žes mi dal tu možnost!
„Dobrá, má paní. Splním vše, jak si přeješ.“
Mile se na něj usmála. Sáhla za sebe a podala mu sklenku červeného vína. Sama si vzala druhou.
„Tak tedy, na šťastný osud lidstva a smrtelnost člověka!“
„Na tebe, má královno.“
Christian se napil vína. V červeném se vyznal. Jeho otec měl rozsáhlé vinice a častokrát ho brával s sebou do sklepů. Ale tohle víno nepřipomínalo nic, co kdy v životě poznal. Bylo ostré jako břitva a pálivé jak oheň. Rozproudilo mu krev.
Annaruin vypila svůj pohár a unaveně na něj pohlédla.
„Půjdu si odpočinou, Christiane. Než se navždy uzavřu před světem, chtěla bych tě požádat ještě o jednu službu.“
„Žádej o co chceš, má paní! Dovol mi splnit ti jakékoliv přání!“
Královna si lehla na postel. Christian překvapeně zjistil, že najednou jsou nebesa nad místem, kde navždy odpočívá kostra prokleté čarodějnice. Ta kouzla mu nikdy nepřijdou na rozum...
„Polib mě!“
„To je vše, co ode mě žádáš?“
„Ano, Christiane. Chci se dotknout rtů smrtelníka. Pro vás jsem ztratila vše, co jsem kdy milovala. Vaši budoucnost jsem vykoupila svou duší. Chci vás poprvé a naposledy poznat.“
„Jak si přeješ, Annaruin.“
Přistoupil k posteli a rozhrnul nebesa. Před ním ležela elfí královna. Měla zavřené oči. Z jejího obličeje sálal nadpozemský půvab. Na chvíli dostal strach, že svým polibkem tu dokonalost poškodí. Ale nemohl odolat. Sehnul se k ní. Ještě naposledy vdechl vůni její tváře. Zavřel oči. Políbil ji...
Náhle otevřel oči. Dělo se něco divného. Místo hebkých rtů jakoby se dotkl jen suchého papíru. Navíc ho hrozně pálily rty. Pohlédl na místo pod sebou. Zděšeně vyskočil.
Po posteli nebyly ani památky. Seděl skloněný nad kamenným sarkofágem. Masivní kamenné víko bylo odklopené. Jediná věc, která zůstala na svém místě, byl krb. Jinak se celá místnost změnila k nepoznání. Na kamenných stěnách byly cákance dávno zaschlé krve. V rozích visely obrovské chuchvalce pavučin a plesnivých hadrů, které možná kdysi mohly být záclonami. Promočené oblečení mu ledově svíralo kůži. S hrůzou v očích si otřel ústa. Sytě rudá barva mu zašpinila ruku. Koukl se, co to vlastně drží v druhé ruce. Sklenici na víno, potřísněnou krví. A rozbitou. Nebylo pochyb, že právě jí si rozřezal rty. Vyděšeně se podíval do sarkofágu.
V jámě ležela seschlá mrtvola člověka. Musela tu být už stovky let, protože smrt mezitím stačila proměnit její kůži v cáry papíru a kdysi půvabnou tvář změnila k nepoznání. Kosti, zlehka potažené černým plátnem dávno shnilých svalů, ležely v sarkofágu s jakousi obřadní důstojností. Na hnědé lebce, pokryté zbytky kůže, ještě držel pramen křehkých černých vlasů. Christiana ale nejvíc děsila její rozšklebená ústa. Mezi obnaženými zuby stékala do temných hlubin lebky stružka temně rudé tekutiny.
Krev. Moje krev...
Smrtelně bledý chlapec začal trhaně couvat. Šlápl na něco oválného. Ozvalo se suché křupnutí a jemu podklouzly nohy.
To není pravda...
Spadl na zem. Otřesem se mu zatmělo před očima. Cítil hnilobu. A smrt.
Nesmí být!
Všude kolem. Slyšel vlastní přerývaný dech, jako zvon na cestu poslední.
Já přece nemůžu... To ne!
Chlad kamene pod sebou. Tmu a zatuchlý vzduch plný prachu. A smrt.
Krev. Zůstaň spát!
S vypětím všech sil otevřel oči. Před ním ležela lebka.
Proč?! Má paní.
Zaslechl tichý vzdech. Pohlédl k sarkofágu. Nic se nedělo. Uklidnilo ho to. V tom další vzdech. A smrt.
Spi! TAK SPI PŘECE!!!
Tlukot vlastního srdce. Sípavý nádech. Praskání suchého papíru. Slovo.
Já. Osud?!
„Tsakhé!“
Smrt...
Diskuze
Tony-Z:
máš lehce mylnou představu o rubrice - uvědom si, že to nemusí být nutně postava, která umře, může to být cokoliv. Smrt může v libovolných podobách prostupovat příběhem jako přízrak, konec ať je klidně otevřený jak chce a stejně to bude dílo tak akorát do Hřbitova.
Takže vidíš, že je to spíše naopak - lepší a čtivější jsou díla, která v sobě mají smrt zakomponovanou rafinovaně, nejednoznačně či skrytě.
Rád bych ke svému konečnému hlasování dodal, že slohově jsem názor nijak nezměnil, ale vzal jsem v potaz především to, jak na mě povídka působila a nebylo to něco, co by přímo zahrálo na moje city.
Findred z Celenu
Dočetl jsem. Dočetl jsem a stoprocentní to není... Sice zatím netuším, jak budu hvězdičkově hodnotit, protože váhám mezi 4 a 5, ale z hlediska toho, že je to autorova zaváděcí povídka hodnotím slovně velmi dobře.
1.) Originalita - skvělé. Dlouho jsem neviděl, že by tu bylo něco tak originálního, mladý šlechtic - chlapec... stará legenda. To se opravdu často nevidí.
2.) Občas to pokulhává. Někdy je to slohově velmi dobré, jindy mi věta přijde zbytečná. Přece jen... střídáš údernou jednoduchost a složité popisy, což nemusí být špatně, když to není moc rázné. Za všechno mluví příklad:
Nejspíš chlapec. Nejspíš Christian de Lorain... - skvělý prvek, takových je tam mnoho, je to velice dobré... jenže:
Netušil, že se zrovna stává sirotkem. A tak zbyl poslední zástupce kdysi tak slavného a mocného rodu de Lorain. - druhá věta mi přijde zbytečná, špatně stylisticky vyřešená a taky nečekaná. Myslím, že by se spíš hodilo přidat nějaký přívlastek k sirotkovi (jako druhou větu), ale tu poslední větu bych úplně vyškrtl.
3.) Vedlejší příběh - určitě je zajímavý.... sice jeho vložení mi přijde trochu násilné, ale neudělal bych to lépe. A určitě jsi udělal dobře, že jsi jej napsal.
No. Už jsem rozhodnut, jak budu hlasovat. Hodně zdaru do dalších prací
Findred z Celenu
Děj i provedení je podle mého soudu je velmi slušné, ale jako zarytý odpůrce příliš otevřených konců dávám pouze 3*. Je totiž podle mého mýnění také potřeba do článku v rubrice hřbitov zapracovat nejen jak se osoba do tragické situace dostala ale i jak zemřela, nebo co její smrt způsobilo. Takže jak již jsem řekl jen za 3*.
Povídka na mě působila rozporuplně. První polovina je IMHO skvělá, děj mi ubíhal před očima, legenda o elfském králi a královně Tsaké mě doslova přibila do židle. Řekl bych však, že tato část pro mě nastavila laťku i pro zbytek díla a tento ji v mých očích nepřekonal.
"Annaruin"
Právě tady se povídka láme na dvě rozdílné poloviny, ta první je napsaná s lehkostí a úchvatným švihem. První polovina je jako kopec, po kterém jsem se užasle a bez dechu škrábal na vrchol. Najednou jsem se na něj doškrábal, rozhlédl se do kraje a ... ten úder palicí do hlavy, na který jsem čekal, se prostě nekonal.
Je to hezký pohled, to ano, ale není tak úchvatný, jako ten, na který jsem se po celou dobu výstupu těšil.
Shrnuto, podtrženo, první polovina za 5*, druhá za 3*, průměr 4*
…Já chci něco napsat…
Celé jsem to četl dvakrát a až nyní se odhodlávám napsat něco menšího (opravdu menšího). Nevím čím to je. Zkusím na to jít jednotlivými body (především ale kladnými.
pointa – konec je (stejně jako u Deephova Výcviku [který byl o mnoho lepší] vyvrcholením hodným potlesku. Myšlenky prolínající se s textem jsou výborně napsány a konec pointový je opravdu pointovým na svém možném vrcholu.
Přehlednost – jako čtenář vždy vím, co se děje a nenalézám žádné větší nedostatky díla ohledně logičtnosti, nebo – chcete-li – vynechaných pasáží. Přesto držím pozornost v příběhu a neusínám (až na první tři odstavce, kde jsem to zprvu viděl tak na jedna)
Gradace – no comment
Příběh – příběh jako takový není špatným, ale je čistě příběhem (což mě osobně vadí (viz níže)). Nenašel jsem v něm ale ten správný šmrnc, tu dokonalou náplň. Možná si to zaslouží spíše 4, které jsem zprvu dal.
S Deephem máme naprosto rozdílný vkus, ale snažil jsem se tento příběh brát takový, jaký je i s jeho vkusem. Jinak bych pravděpodobně musel šáhnout tak na dvě*.
Chtěl jsem zde původně rozebrat naše vkusy, jednotlivý nápad povídky, obraty a celkový dojem, ale musím říct, že vždycky, když si sednu k počítači s tím, že něco napíšu… dostávám jakousi vnitřní zlost. Vůbec se mi nechtělo do toho, něco sem psát, ale jsem to dlužen. Proto prosím omluvte to, že má kritika je minimální.
Zase se zde obejvují elfové a jako vždy jsou, v tomto případě dočasnou, "spásou" celého světa. Ale tak neberu jim to, když jsou tak krásní, obratní a chytří, přestože toho moc nevydrží a po dvou ranách obouručákem se rozsypou...
Četla jsem dnes většinu novinek a tahle se mi líbí asi nejvíc. Mnohem víc než předchozí dvě poslední díla této rubriky, ačkoliv Salmar i Dilvish se vytáhli. Ale jak délkou, tak i nábojem je Deeph v mnohém předčil. Dokonce jsem neviděla žádné do očí bijící hrubky(myslím že Dilvish tam měl něco tak akorát pro Skorpiona).
Je to velmi pěkně sepsané a hodně se mi líbí právě záhrobní atmosféra. Možná jsem zaujatá, protože na hřbitov sama poslední dobou hodně pomýšlím, ale je to příjemné místo pro zastavení děje(místa). Nenašla jsem žádné rušivé elementy a jednotlivé vysvětlující přechody jsou tak akorát dlouhé, aby vysvětlily a nezačaly nudit. Trošku mne však ve všech dílech překvapila struktura, s jakou je text psán, tedy každý nový odstavec je dvojitě odřádkován. Kdyyb tak nebylo, došlo by k nepřehlednosti a jednolitosti textu, což tedy tuto úpravu vyzdvihuje. Nikomu se nechtějí číst příliš dlouhá a nudně vypadající díla, tohle vypadá celkem svižně a navíc se tolik neztrcím v textu.
Líbí se mi to, opravdu moc. Je to pěkná pohádka se špatným koncem. Zabývá se něčím, co už je v době děje dávno zapomenuto a přesto, ačkoliv jen na malou chvíli se to stane realitou. Líbí se mi vyjádření touhy po životě a "halucinace", které je však také možno považovat za kouzla. Pro mne je první možnost přijatelnější. Přijde mi reálnější delírium a poslední vzepětí sil téměř umírajícího chlapce, než poselstí ze záhrobí; možná jde o spojení.
Závěrečný zvrat je dokonalý, opravdu. Najednou docházejí jednotlivé detaily a vše dostává tu správnou barvu a pravda vyjde najevo. Vlastní krev místo vína, mrtvola místo krásky, pěkně to do sebe zapadá. Přesto musím přemýšlet nad tím, co se stalo. Zda Annarion přeci jen vyhrála a uvěznila Tsaké do svého vlastního těla, ale přesto to bylo jen oddálení zkázy, která znovu dostala svou šanci jen díky několika kapkám krve. Asi...
Deephe, zasloužíš full-hause...
Zdravím Deephe,
tedy ty poslední odstavce se Ti opravdu povedly. Při čtení podivný důvod elfky pro polibek se rázem stal výborným zlomevým okamžikem děje.
Narozdíl od irooka bych ovšem počet vět v naprostém závěru snížil, protože už v odstavcích nad nimi je naznačeno (a velmi pěkně, já tu část považuji za nejlepší z celého díla), k čemu směřuješ a závěrečné odhalení tak zbytečně oddaluješ.
Mě se občas nelíbily moc krátké věty, je to spíš otázkou vkusu, ale myslím, že v prvním a sedmém odstavci jsou zbytečné...
Legenda je velmi dobrá a nemám k ní výhrady, nezbývá než pochválit. Taktéž příběh chlapce se Ti povedl, uvítal bych jen údaj o věku během zavraždění rodičů a ve dvou, třech větách shrnutí osudu, než se dostal na hřbitov.
Tak to je asi všechno. Je to hezká povídka a přeju hodně štestí v další tvorbě.
S úctou Adso
Sladké sny, chlapče je zajímavá hřbitovní povídka, která na mě udělala slušný dojem. Autorem zvolené pochmurné prostředí je dobré, pěkně prokreslené a umocňující hororovou atmosféru, která byla jedním z jeho cílů.
V příběhu nevidím vážnější logická zaškobrtnutí, všechny části jsou více méně hladce propojeny a povídka jako celek působí přirozeně. Vnořený podpříběh (nebo legenda, chcete-li) o boji Tsake a Annaruin je dlouhý a podrobný tak akorát, aby neodnesl veškerý dojem získaný z již přečtené části.
Silnou stránkou celého dílka je pak závěr, který působí poměrně zvratově a navíc je sepsaný tak, že čtenáři běhá mráz po zádech. Je na něm krásně vidět, jak kratičké věty dokáží udržet napětí až do samotného konce. (Pěkné doporučení a poučení ostatním, zejména začínajícím, autorům).
Jediné nedostatky vidím ve stylistice, kde pár obratů by potřebovalo lehce přeformulovat (např. …kapky ho surově bičovaly do tváří s bezcitnou vytrvalostí… - buď jej bičovaly surově, nebo s bezcitnou vytrvalostí – obojí působí dost lámaně, Oblohu zachvátil oheň a lidé viděli, jak hoří oblaka. - obloha a oblaka, slova se stejným kořenem v jedné větě), některé věty bych i vypustil (např. ... Ale nechtěl dělat závěry ukvapeně.) z důvodu jejich rušivosti.
Gramatiku zvládl autor velmi slušně, opravil jsem jen pár překlepů, zůstalo pouze několik sporných čárek, u kterých si ani já nejsem jistý (na hodnocení tedy nemají vliv).
Suma sumec se jedná o pestrou a dobře napsanou pochmurnou povídku, kterou mohu k přečtení rozhodně doporučit. Možná proto, že jsem se dílem musel prokousat kritickým pohledem (neb se to ode mě očekává), jsem tam nakonec nenašel takový ten punc, u kterého bych si řekl „jo, to je ono“ a ohodnotil absolutoriem. Dávám tedy **** a doufám, že je autor bude brát spíše motivačně. Koneckonců, jiní čtenáři tam ten punc objevit mohou.
Přeji mnoho úspěchů v další autorově tvorbě.
i.