Darian  7. 1. 2008 v 10:19:33

"A ještě věta Co řekneš své milé, až se nevrátíš?"

Bola o tom rušná diskusia už v Múdrej Sove. Ja by som sa zas až tak neunáhľoval s tým, že to nazvem nelogickosťou. Je to časť prúdu vedomia, asociácia, replika z vnútorného monológu. Vzťahuje sa to ich-subjekt prežívajúci (píšuci báseň - teda šamana) a v tomto ohľade to predstavu akúsi - hoci z objektívneho (logického) hľadiska nesprávne položenú - otázku k samému sebe, k svojej existencii.

Gramatický nesúlad je v tomto ohľade zámerný a nevyhnutný. Pretože došlo k osobnému stotožneniu sa s otázkou (Aj v tomto si možno všimnúť bravúrnosť, s akou autor zvládol a pochopil hraničnosť onej situácie.), a nie k aplikovaniu neosobnej konštrukcie, je to účelové.

Nathaka Warrior  7. 1. 2008 v 9:58:52

Mě to zase tolik nezaujalo. Čte se to dobře, ale ne skvěle, myšlenka je tu, ale nijak převratná. Takže goblini a skřeti jsou ti dobří? No kolikrát už jsme to na serveru (nejen v rubrikách) viděli?

A ještě věta Co řekneš své milé, až se nevrátíš? Záměrná nelogičnost? U mě je to za 3*

Marsia  7. 1. 2008 v 9:52:29

Jediné, co bych tomuto dílku vytkla, je to, že se mi nehodí ke skřetímu šamanovi (dle mé představy). Jazykem, obsahem, ani tím, že by něco takového skřet (byť vzdělaný) někam psal. Ale jinak se mi to moc líbí.

anarion  7. 1. 2008 v 8:17:15

Velice zajímavá myšlenka...

ach ano, takto by jsem asi nazval pocit, který tato báseň na mě vyvýjí. Zamyšlení nad úvahami skřetů? Jako Tolkien a mnoho ostatních, dával jsem skřetům do vínku k nenávisti všechno živé, kromě jich samotných. Popravdě mi to ani nějak nevadilo a nepídil jsem se po jiných alternativách...protože to byl prostě skřet. Něco, co si nezaslouží mojí pozornost na delší chvíli, pokud tu pozornost nebudí měč v mé ruce, nebo blesky z mích dlaní :)

Docela jsi mě překvapil. Vylíčit skřeta jako chápavou bytost s city a s prvky filosofie, když se v posledních chvílích života zaubírá nad svím osudem? To se tu jen tak často nevidí :)

Báseň měla depresivní náladu, má špatný konec, nebo to aespoň pro mě tak vyplinulo *což já rád*, má zajímavou myšlenku, ale já prostě 5 hvězdiček dávám málokdy... a máločemu. Toto je výborná báseň, dávám 4

Darian  7. 1. 2008 v 7:53:10

Celkom zaujímavá báseň s fatálnou tematikou, ktorej duchaprítomnosť človeka ohúri.

V prvom rade, keď si čitateľ uvedomí situáciu, je možné povedať, že introspekcia je vlastne rečnícka – to znamená, že odpovede už poznáme. Jednak vyplývajú zo situácií, jednak z literárneho kontextu, dalo by sa povedať. Lamenty škreta ale vonkoncom neskĺzli k pátosu a moralite. Svoju zásluhu na tom rozhodne má svetskejší nádych básne, ktorej vyjadrovanie sa skôr kĺže po senzualistickej rovine a teda dobre naznačuje, ako vlastne škret (postava) vo svojom psychickom absolútne myslí. Existenciálny nádych je tejto básni prirodzený, nie je to priama kontemplácia, lež žiada si trochu zamyslenia sa nad širším kontextom.

Posledná trojveršová strofa náhle ruší gradované napätie. Je to akýsi autorský náhľad, predstavujúci posun v čase i priestore, ktorého funkciu by sme napokon mohli vidieť v naznačení istého paradoxu v konotácii na názov a kontext: skutočne sú škreti odsúdení hrať requiem iba za samých seba – a na svojich kostiach.

Vysunutý verš zas prehlbuje katarziu, a predsa v poetike konkrétnej básne. Opäť, morálny pátos tu nemá miesto.

Páči sa mi tu voľný verš ako makrokompozičná štruktúra, pretože sa mu svojou rytmickou kolísavosťou v istom ohľade darí napínať čitateľa a držať jeho pozornosť napnutú. Takisto by sme mohli postaviť úvahu na tom, že šamanovi v hraničnej situácii (pred hranicou) už ani na um nemohlo zísť, aby sa pokúšal myslieť (!) v rýmoch. Povedal by som, že je to cenný poznatok.

Autorovi tejto básne sa podarilo vžiť do myslenia postavy, asociatívne primerane vyjadriť to, čo si skutočne môže myslieť, naznačiť márnosť, strach, ale aj veľký životný paradox v účelnej reči a forme. Preto je moje ohodnotenie najvyššie.