Pohled či kletba?
| Autor: | Dark Fire |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 13 |
,,Vyrovnat!!!“ vydralo se z popraskaných úst postaršího, avšak stále statného a silného velitele v lesklé a pěkně udržované plátové zbroji. Tento rozkaz se vztahoval pouze na skupinku vojáků hlídkujících na náměstí, mezi které patřil i Thirin. Skrze mohutnou bránu jeho myšlenek a pochybností o celém tomto tažení se tento rozkaz sotva prodral. Ale přece. Voják zkroušeně zaujal své místo na pravém konci řady. Stáli před jakýmsi provizorním pódiem z opracovaných kůlů, na kterém stál velitel s dvěma dalšími posluhovači. Thirina už nezajímaly další jeho proslovy, povzbuzování, dodávání odvahy a trpělivosti v této nekonečné válce. A tak už se znovu chtěl ponořit do svých myšlenek, když vtom náhle uviděl jednoho z radních ve zdobených noblesních šatech, jak vystupuje po chatrných schůdkách na pódium. Za ním se v neméně krásných šatech nesla jeho choť.
Její rudé šaty v nekonečné šedi náměstí upoutaly pozornost všech. Nesla se tak lehce. Její pohyb byl tak vznešený, ale přesto přirozený, až to donutilo Thirina se mírně pousmát. Mírný vánek si něžně pohrával s jejími havraními vlasy, které končily hluboko pod rameny. Její odhalené paže vypadaly tak jemně a něžně, že jejich dotek musel být úžasný zážitek. Žena radního vojáka natolik okouzlila, že se naprosto zbavil ponurých myšlenek a na chvíli se cítil alespoň trochu spokojený.
Když konečně oba vystoupili a otočili se směrem k řadě rytířů, Thirin zatajil dech a hltal každý okamžik té krásy co byla před ním. Její červené rty byly malé, ale přesto okouzlující a smyslné. Rozkošné tváře po stranách lemovaly vánkem již trochu pocuchané černé kadeře. Její snědá pleť působila trochu exoticky, ale o to víc byla žena zajímavější a tajuplnější. Její křehké rysy naprosto přebyly vše co teď bylo na náměstí. Žena i radní hleděli na domy před nimi, které uzavíraly kruhové náměstí. Její oči… i když hleděly jiným směrem, něž kde se nacházely oči Thirina, voják věděl, že skrývají tolik tajemství, tolik neprozkoumané krásy a půvabu, že si to nikdo nedovedl představit. Pohled na ni vyvolával vzrušení, chtíč a touhu. Touhu, kterou cítí mladý chlapec, když si konečně chce vyzkoušet otcův meč. Nicméně tato touha byla tisíckrát silnější.
Velitel už dávno mluvil, ale o čem to Thirin neslyšel, ani nechtěl slyšet. V žilách mu proudila krev plná velikosti tohoto zážitku. Když v tom na něj žena pohlédla. Rytíři ta náhlá změna situace málem vyrazila dech. Jeho srdce začalo bušit zběsileji, než v těch nejtěžších a nejdivočejších bitvách. Začal se potit po celém těle. Její pohled v něm vzbuzoval jistý pocit radosti a jeho rozbušené srdce zalil pocit štěstí. Ocitl se v úplné euforii a byl vděčný za každý okamžik střetu jejich očí. Věděl, že tuto chvíli nikdy nezapomene. Nedokázal myslet na nic jiného, než na pár hnědých očí, které ho naprosto ovládly. Snažil se skoro nemrkat, aby nepřišel ani o chviličku kontaktu s ženou v červeném. Prožíval naprostý pocit blaha a přál si, aby nikdy neskončil. Byl štěstím bez sebe, že pohlédla právě na něho, když mohla tento pohled věnovat komukoliv jinému.
A pak to přišlo. Žena se na něj usmála. Thirin si ještě před okamžikem myslel, že její krása dosáhla dokonalosti, to se však stalo až teď. Jeho srdce poskakovalo pod brněním jako by se chtělo vydrat ven z těla svého majitele a skočit ženě přímo do náruče. Cítil jak mu v žilách tepe krev plná energie, kterou nikdy nepoznal, o to však byl zážitek sladší. V naprostém úžasu přestal úplně dýchat a pootevřel rozkousané rty. Žena pomalu mrkla, ale pohled neodvrátila.
V tu chvíli, přes veškeré to nadšení, štěstí a radost, se v Thirinově nitru začaly probouzet pochybnosti a obavy. Začal si klást v rozhozené mysli otázky. ,,Proč se vlastně podívala na zrovna mě? Je to proto, že stojím na kraji? Proč se nepodívala na muže na druhém konci řady? Co když ode mne něco čeká? Co když po mě bude něco chtít a já nebudu schopen zareagovat? Co když něco pokazím? Co když se před ní znemožním? Co když ji zklamu? Co když…?“ Jeho rozrušenou myslí se honily další a další znepokojivé otázky. Pocit blaha a úžasu rychle mizel. Vojáka pohltila panika. Začal být silně nervózní z sledujících chvil. Každým okamžikem se jeho znepokojení stupňovalo. Začal se mírně třást a kolena se mu rozklepala. Zatnul ruku v pěst ve snaze zabránit třesu, ten se však ještě zhoršil. Jak jeho dýchání i tep, který už byl beztak rychlý, se je ještě více zrychlily. Jeho tělo zalil smrtelně ledový pot, mráz mu běhal po zádech a Thirin se ocitl v naprostém zoufalství. Třásl se tolik, že brnění začalo cinkat, ale naštěstí tomu nikdo nevěnoval pozornost. Přes všechna ta muka nepřerušily jejich oči kontakt.
Náhle se něco změnilo. Ale co? Co je jinak? Voják si uvědomil, že velitel přestal mluvit. Žena náhle stočila pohled na zem. Voják si připadal, jako by odtržením pohledu odrhla také kus jeho, nicméně to pro něj bylo částečné vysvobození. Prudce vydechl a zároveň zasténal. Kolena se mu podlomila natolik, že musel udělat rychlý krok vpřed, aby zabránil pádu. Cítil se naprosto zmatený. Nevěděl co si počít. Najednou si připadal prázdný, jakoby ten pohled krásné ženy byl vše, pro co žil, a teď mu to někdo vzal. Začalo mu bělat před očima, že myslel, že omdlí. Velitel něco zařval, ale Thirin tomu nevěnoval pozornost, jen ho to donutilo se opět zařadit. Pořád se nemohl uklidnit, ale začal, kromě svých pocitů, trochu vnímat i své okolí.
Pohlédl znovu na ženu a naprostý šok ho opět jakoby vytrhl z reality. Jeden z vojáků přivazoval ženu k jednomu ze svislých kůlů na pódiu. Nikdo jiný na pódiu už nebyl. Velitel znovu prudce, ale o něco hlasitěji, něco zařval, ale Thirin znovu nedokázal rozpoznat slova, ale tentokrát si byl jist, že to bylo na něho. Snažil se vnímat, co mu velitel přikazuje, protože neuposlechnutí rozkazu by ho stálo jen další bolest. V tu chvíli mu někdo cosi vložil do ruky. Velitel se svižným krokem přiblížil a zařval mu do obličeje. ,,Tak už to zapal, nebo tam skončíš taky!!!“ Voják se podíval co vlastně třímá v ruce. Byla to pochodeň, zapálená pochodeň. Pod stavením z kůlů si všiml hranice s nalámaným roštím. Už to všechno začalo dávat smysl.
Pohlédla právě na něho, protože o něm jediném věděla, co udělá. Velitel předtím nevedl žádný povzbuzující proslov pro vojáky, nýbrž rozsudek smrti. V tu chvíli Thirin necítil nic jiného, než stud, zoufalství, křivdu a bezmocnost. Ale protože nechtěl skončit také na hranici, v mysli se slovem ,,proč?“ na tisíc způsobů, došel se srdcervoucím pocitem těsně k ženě a neochotně vhodil pochodeň na určené místo. Sám nemohl uvěřit tomu, že to doopravdy udělal. Jakoby jeho duše na okamžik opustila vojákovo tělo a to jako loutka splnilo rozkaz. Ale byl za to vděčný, protože věděl, že by to jeho pocuchané nervy nevydržely. Ani neměl odvahu se naposledy na ženu podívat Z očí mu vytryskly slzy a uvnitř cítil pocit, jakoby mu pukalo srdce a tepny okolo praskaly. Byla to bolest, jakou nikdy nezažil, ani neznal. Opět ta běloba před očima, která zvěstuje mdloby, tentokrát však silnější než předtím, ho pohltila a donutila muže padnout na zem do bezvědomí.
,,Neee!!!“ Probudil Thirina vlastní křik a zběsilý tlukot srdce. Ležel celý zpocený na travnatém dvoře nějakého hradu, možná kláštera. Celý zadýchaný se posadil a mrknutím vytlačil slzy z očí. Okolo trávníku bylo podloubí, kterým chodili muži ve starých hnědích kápích. Voják se vsedě nervózně pohupoval ze strany na stranu a nepříčetně trhal prsty trávu, kterou měl pod levou rukou. Pravou ruku si přiložil k ústům a zmateně si začal okusovat nehty. Okolo něj leželo na zemi několik dalších mužů oděných ve světle béžové tuniky. Tito muži však nevypadli v pořádku. Chovali se podivně. Voják pohlédl na sebe a s hrůzou zjistil skutečnost, že je oděn do stejné tuniky. Ale zjištění, že má tělo starce ho zděsilo ještě více. Začal nahlas hystericky plakat a strhával ze sebe svůj jediný oděv. Na pomoc mu přispěchali dva mniši a ve snaze utěšit ho. Starý voják sípal zděšením. Oči měl otevřené jak jen nejvíc mohl, ale nedokázal se na svůj pohled vůbec soustředit. Zběsile dýchal a pohyboval rty, jakoby chtěl něco říct. Jeden z mnichů se ustaraně podíval na svého učně a sklíčeně pronesl. ,,Už zase ta vzpomínka. Chudák, pořád se u vrací, nedokáže se s ní vyrovnat.“ Novice však prázdný pohled staříka vyvedl z míry a zděšeně při svém úprku vyhrkl. ,,Harzaxi, ochraňuj nás!“ Starší mnich svraštil obočí v údivu a nechápaje učencovo chování zavrtěl hlavou. Posadil veterána, přitiskl si ho na svou hruď, hladil ho po dlouhých, řídkých, šedivých vlasech a zpíval mu jeden z těch pomalých rytířských chorálů, kterým se Thirin kdysi v mládí učil. Stařec se brzy uklidnil a zbytek dne strávil na trávě pozorováním oblohy. Jasně modré nebe a teplé paprsky slunce o něho něžně pečovaly a v odpoledních hodinách ho uspaly. Voják se ocitl na náměstí opřený ramenem o roh jednoho z domů ponořený do svých myšlenek, když tu náhle zaslechl. ,,Vyrovnat!!!“
Diskuze
Potenciál autor rozhodně má.
Tahle povídka vůbec není špatná, ale to už tady napsali jiní přede mnou. Radu o MS už jsem v diskuzi taky viděl, takže přidám další radu.
Čti. Je celkem jedno, jestli to bude fantasy, klasická literatura nebo politické thrillery od Clancyho a Forsytha. Podstatné je dostat do podvědomí literární češtinu - rytmus, pravopis, základní stylistické postupy.
Piš. Čím víc papíru skončí zmuchlaných pod stolem, tím větší kvalita děl. Psaní se prostě musí "dostat do ruky".
Nápady máš dobré, ba výborné. Na zpracování ještě můžeš přitlačit, ale půjde to. Dávám 3* s velkou nadějí na zlepšení v budoucnu.
Avato žena ani náměstí nejsou důležité... důležitá je vina... a výčitky svědomí.
No ja bych akorat trochu podrobnějš popsal postavu ženy a to naměstí, protože jsem se v tom moc nevyznam:-)a to jsem to cetl dvakrat.-) jink se to povedlo
Povídka rozhodně patří sem, hřbitovní by musela být koncipována trochu jinak.
Dark Fire:
Jestli chceš poradit, tak před přidním dalšího článku si přečtí Dračí manuál a dej to do moudré sovy, tam se dočkáš jak opravení tak rady kam s tím.
S pozdravem Tony-Z.
Dílko se mi velice líbilo... prošel mi po něm mráz po zádech :-)
Nicméně, chtělo by to korektora... ono nejde jenom ty čárky, ale ... novis byl stěží učenec, tam má být spíše učeň: "Starší mnich svraštil obočí v údivu a nechápaje učencovo chování zavrtěl hlavou".
Další vada na čtivosti:
"Její křehké rysy naprosto přebyly vše co teď bylo na náměstí."
Ono když se združí více chyb, textu to hodně ubere...
Jinak ale musím říct, že se budu těšit na další dílka :-)
Opravdu velice kvalitní dílko, voják se dívá na nádhernou ženu a kvůli své otupělosti ani neví, že se brzy stane jejím katem, zkrátka brilantní.
Jediné co bych vytknul, je možná zařazení do Č&E, možná by se to víc hodilo do hřbitova, ale jinak skvostné, dávám 5*.
Dark Fire
No, víš co se týká těch rytířů tak je to pak matoucí. Tam by to každý mohl pochopit jak by potřeboval. Třeba někdo jako já by to pochopil tak, že se prostě rytíři myslí jako vrchní kasta a nebyli by určeni na něco jiného. Tvůj pohled je pochopitelný taky, protože si myslím, že takhle by to vnímalo dost lidí. Asi by se nad tím nepozastavili. Protože jim rytíř nepřijde jako historicky pevná a dosti Vysoko postavená bytost. Oni by brali rytíře jako vojáka, pinčla nebo tak - ani se nedivím. Prostě je to jen detail, nad kterým jsem se pozastavil.
K tomu křiku - mm.. tady si myslím, že bychom se mohli úplně zbytečně dohadovat, jak to vlastně má být. To co říkáš ty je asi blíže pravdě, ale nevím, pokud byl opravdu jakoby zaklet, tak bych to chápal a pro podtržení tvého děje taky tak. Snad každý uznáme náhled toho druhého na věc.
Ahoj,
Podle prvního slova, jsem čekal dílo plné bitev a mrtvých. Milé bylo překvapení, když mi došlo, že zde jde o něco trochu jiného. Byl jsem nadšený a příběh, popisy i děj mě vtáhnul a nenechal v klidu. Z překvapujícího závěru mě zamrazilo po celém těle a musel jsem si hodnou chvíli říkat, že něco takového se mi snad nemůže stát (jeden nikdy neví). Neříkám, že potkávám čarodějky každý den, ale ztratit rozum, se dá i v dnešní „civilizované“ době.
Je trochu škoda, že v tak (pro mne) výjimečném díle se najdou chyby, kterých jsem si všimnul i já jako naprostý nepřítel češtiny. Věta: ,,Proč se vlastně podívala na zrovna mě?“, se nedala jen tak přehlédnout. Nechci vypisovat chyby, stejně bych jich půlku přehlédl, ale beru to jako úkol pro autora, který by se tímto měl hlouběji zabývat.
Dám čtyři hvězdy, normálně bych takový příspěvek nehodnotil, ale chtěl bych autorovy naznačit, že i tento „pohled či kletba“ si najdou své čtenáře a že mi chyběl jen onen imaginární krůček k dokonalosti. Také bych rád autora motivoval do budoucna.
Klaním se Josashi
Zdravím,
Tak pohled či kletba? Mám si vybrať? Ja by som povedal, že dielo rieši oboje, takže vyberať si nejde, pretože tieto obe pojmy sú základnou látkou diela. Z jedného pohľadu bude napokon kliatba na celý celučičký život.
Inak myslím, že by bolo potrebné založiť linku záchrany pre týrané postavy ;-).
Ten mladý vojak sa stal obeťou poblúznenia a nejako sa nemohol zbaviť viny, i keď - logicky vzaté - nemohol v tej situácii nič urobiť. Trochu mi v tom diele chýbala vrstva akéhosi psychologického podtónu v niektorých veciach. Opis toho, čo sa dialo v mladíkovej hlave, kým naňho odsúdená hľadela, bol dlhý - až sa zdal pridlhý - a naopak, dosť zásadná vec, povedal by som, akou bol samotný akt zapálenia hranice, bol vyriešený prakticky len cez situáciu.
Ťažko povedať, ako správne písať podobne psychologicky ladené poviedky, to je samo o sebe umenie v umení.
Členenie robí divy, alebo znechutí čitateľa. To znamená, že nad ním treba uvažovať. V tejto poviedke vidno dosť dobre ako absencia tohoto práve uberá na údernosti a sile. Veď predsa len, keby sa napríklad zmysluplne porozdeľoval čo len posledný odsek. Čitateľ by sa aspoň trochu zastavil pri čítaní a pouvažoval, autor by ho prekvapil, a až tak čítal ďalej. Lenže, pretože to nebolo rozdelené, tak tých prekvapení tam bolo nejako veľa a predimenzovalo sa to.
Túto poviedku hodnotím troma hviezdičkami s dobrou vierou v to, že autor bude písať ďalej...
pekný večer
Darian