Past na fantazii
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 50 |
„Dobré ráno, Andreji.“
Slyšel jsem ho. Slyšel jsem ho moc dobře, ale nestál mi za odpověď.
„Dobré ráno, Andreji,“ zopakoval žalářník a posadil se naproti mě.
Mlčky jsem ho pozoroval. Díval jsem se mu do těch jeho modrých a zoufale neoblomných očí alespoň pět minut. A nic neříkal. Za poslední týden jsem se namluvil až dost. Jak jsem ale dobře věděl, k hovoru tenhle mužík v bílém plášti potřeboval jen velmi málo. A moje mlčení mu rozhodně nebylo na obtíž.
„Jakpak se ti dneska vede, Andreji?“ strojená laskavost v jeho hlase mě zvedala žaludek. „Vyspal jsi se dobře?“ pokračoval žalářník a rovnal si na stole nějaké papíry. „Netrápily tě nějaké noční můry, Andreji?“
Pozoroval jsem toho zvráceného chlapa, jak se mile usmívá a předstírá zájem. Dal bych všechno na světě, aby mi jednou řemeny zapomněli utáhnout a já po něm mohl skočit a vrazit mu prsty do těch jeho vodnatých očních bulv.
„Víš, že když se mnou nebudeš mluvit, Andreji, nebudu ti umět pomoct, víš to, viď?“ do žalářníkova hlasu se vloudila pečlivě propočítaná výčitka. Jen tolik, aby mě mohl pokárat a přitom ještě neurazit. Měl jsem sto chutí narvat mu do krku všechny ty jeho papíry a pera. A on to věděl.
Bestie na opačné straně stolu nasadila výraz triumfujícího karbaníka: „A musel bych ti bohužel zvýšit dávky léků.“
Zatnul jsem zuby a pokoušel se zhluboka dýchat.
Letní slunce prosvítalo zamřížovaným oknem a přikrylo stůl zlatým ubrusem. Pokud bych otočil hlavu, určitě bych mohl vidět nebe.
„Nejmenuji se Andrej,“ vydechnul jsem. „Nejmenuji se Andrej a požaduji, abyste mě okamžitě propustili.“
Můj trýznitel se jen shovívavě usmál. Dělal to vždycky, když jsem se mu pokoušel něco vysvětlit. „Jsi nemocný, Andreji. Pochop to, prosím,“ žalářník nasadil naléhavý hlas a začal chlácholivě pohybovat rukama. „Snažím se ti pomoct.“
Pozoroval jsem to falešné divadlo a toužil zarazit mu ten jeho poskakující ohryzek do krku. Nemělo vůbec žádnou cenu pokoušet se tomu hadovi cokoli vysvětlit. Už jsem to opakoval tolikrát, že se mi ta slova pomalu začínala hnusit. Kdybych dostal zlatku pokaždé, když jsem řekl své jméno, byl bych boháč.
Ale k ničemu to stejně nevedlo. Ta zrůda v bílém mě prostě nechce pustit ven. Chce si mě tu nechat a hrát se mnou ty svoje zvrhlé hry. Bože, kdy už to skončí? Já chci pryč! Pane Bože, proč mě tak zkoušíš?
„Ty mě neposloucháš, Andreji?“
„Jděte k čertu!“ vyhrkl jsem.
Můj věznitel si upravil klopy bílého kabátu a klepnutím o hranu stolu srovnal papíry. „Hrubostmi a vulgaritami si, Andreji, nikam nepomůžeš.“
„Co chcete slyšet?“
„Pověz mi ještě jednou, jak se to všechno stalo,“ pobídl mě žalářník a připravil si papír.
„Už to všechno víte. Říkal jsem vám to,“ odsekl jsem. Neměl jsem chuť mu to znovu vysvětlovat a snášet ten jeho pohrdavý obličej. Nemělo to cenu.
„Tak mi to pověz ještě jednou,“ zopakoval žalářník svoji žádost. „Znovu.“
„K čemu to bude?“ vydechnul jsem. Už jsem začínal být z našeho rozhovoru unavený. I nenávist časem omrzí.
Žalářník si promnul dvěma prsty bradu. „Třeba to nakonec pochopím,“ na chvíli se odmlčel. „A budu tě moct pustit,“ dokončil tiše.
Neodpověděl jsem. Venku bylo slyšet šumění stromů. Slunce si hrálo se zdí a bílou podlahou. Všechno se tak třpytilo. Tam kousek bylo nebe.
„Jsem Gerhard Ravencaster,“ mé jméno mi začínalo připadat cizí. To by nemělo.
Parchant přikývnul a udělal si nějaké poznámky. Tvářil se zaujatě. To on dělal vždycky. Přísahal bych, že si na ty papíry jenom čmárá.
Ale přesto jsem pokračoval: „...A jsem pátou čepelí Královské gardy Anvalionu.“
Můj trýznitel tázavě zvednul obočí: „Anvalion je...?“
Vůbec mě neposlouchá. Ten zatracený prevít mě vůbec neposlouchá: „...Království jemuž sloužím,“ doplnil jsem odevzdaně.
Chápavě přikývnul. „Ah, promiň, zapomněl jsem. Pokračuj, prosím. Jak jsi se objevil tady?“
Tahle otázka mě začínala dost zlobit. A zlobila mě tím víc, čím víc jsem si uvědomoval, že na ni neznám odpověď. Já to nevěděl. Pokusil jsem se pokrčit rameny ale měl jsem zápěstí a předloktí připoutaná k opěradlům židle.
„Snaž se vzpomenout,“ pobídl mě mužík a poškrábl se na nose. „Je to pro mě moc důležité. Jak jsi se ocitl tady?“
„K čertu, nevím!“ křikl jsem podrážděně. Ten čubčí syn věděl kam kopat. Věděl to moc dobře. Čím jsem se provinil, že musím tohle snášet?
„Jen klid, Andreji, jen klid.“
Byl jsem tak rozčilený, že jsem ani nepostřehnul špatné oslovení. „Možná...“ začal jsem. „...Možná za to může nějaký rituál magistra Mayheliana,“ samotného mě překvapilo, že se snažím najít nějaké rozumné východisko. Muselo tu být. Jak jinak bych se ocitl na tomhle prokletém místě?
„Jakého magistra?“ zajímal se žalářník.
Sakra. Neměl bych prozrazovat jména členu Magické rady. Ale co. Je to jedno. Všechno je to stejně jedno. K čemu by to tomu pacholkovi bylo?
„Je to první dvorní mág,“ odpověděl jsem na otázku.
Můj věznitel přikývnul a na svém papíře si cosi podtrhnul. „Aha... mág. On umí kouzlit?“
Teď už jsem se neudržel a na toho povýšeného biřice v bílém kabátci z plných plic vykřikl: „Samozřejmě že umí kouzlit!“
„Jen klid, jen klid,“ už zase se mě ta svině snažila ukonejšit. Kdybych tak dokázal ty pouta roztrhnout, mohl bych mu tu jeho grimasu z obličeje vymlátit. Proč s ním vlastně mluvím? K čertu. Měl bych se na něho vykašlat. Když ale já si chci povídat. Chci si povídat!
„Možná to mohl být nějaký magický rituál, který mě přenesl sem,“ pronesl jsem váhavě. „Možná magie Sedmé Brány nebo prastará moc Acheronského artefaktu. Nebo to má co do činění s mojí pravomocí jako...“ zarazil jsem se vprostřed věty.
A potom mi to došlo. Všechno mi to došlo. Každé ozubené kolečko zapadlo do jiného. První vedlo k poslednímu. Najednou to všechno bylo jasné. Tak jasné, až mě samotného překvapilo, že jsem na to nepřišel dřív. Najednou jsem znal odpovědi na všechny otázky a celý tenhle cirkus dostal smysl. Už jsem věděl, co je tohle za místnost, věděl jsem, kdo je ta zrůda v bílém plášti. Chápal jsem najednou úplně všechno.
„Druidi!“ zařval jsem, plný radosti. „Druidi!“
Křičel jsem a smál se. Smál se na toho překvapeného žalářníka v bílé haleně. Smál jsem se na bílou celu v odpoledním jasu. „Byli to Stínoví druidi! To celé byl jejich komplot! Odstranili mě, protože jsem byl zastáncem otevření obchodní cesty přes Léthský hvozd!“ měl jsem to. Věděl jsem to. Smál jsem se, až mi z očí tekly slzy. „Byli to druidi! Ti zatracení druidi!“
Bylo to tak jasné. Proč jsem na to nepřišel dřív? Já hlupák. Hlupák...
Žalářník dlouho mlčky pozoroval mé hysterické vystoupení. Až po chvíli se mu rty pohnuly: „Nebyli to druidi.“
„Co?“ zvednul jsem hlavu a prohlížel si ho uslzenýma očima. „Cože?“
„Nebyli to druidi, Andreji,“ řekl tiše. Skoro omluvně.
„Já nejsem Andrej. Já jsem...“
„Ne,“ zavrtěl můj věznitel hlavou. „Jmenuješ se Andrej Sawatsky.“
Lež! Tohle byla lež a ten parchant to věděl. Určitě spolupracuje s druidským Kruhem. Je to přece lež! Nejsem Andrej! Nejsem Andrej!
„Nejsem Andrej!“ křičel jsem na toho démona v bílém, seč jsem mohl. Do ochraptění jsem na něj posílal jednu kletbu za druhou. Přes slzy vzteku jsem téměř neviděl jeho tvář. Vzdor všem příkořím, vzdor všem léčkám a utrpení. Vzdor osudu. Chtěl jsem do světa vyřvat jen tu jednu pravdu:
„Jmenuji se Gerhard Ravencaster! Gerhard Ravencaster! A jsem pátou čepelí Královské gardy! A nic s tím nenaděláte! Vy, ani vaše kouzla! Ani vaše léky!“ ječel jsem. „Protože já JSEM Gerhard Ravencaster!“
A pak na mě ten chlap upřel ty svoje modré oči. A já v nich poprvé uviděl pocit, který bych tam nikdy nehledal. Pocit, který tam dřív nebyl. Neměl tam být.
„Ne, Andreji, nejsi,“ zašeptal. V dlani sevřel malý lesklý předmět a nastavil mi ho před tvář.
Byla to lítost.
V malém zrcátku se v odrazech odpoledního slunce chvěla pihovatá tvář ubrečeného osmiletého chlapce.
Diskuze
Shelagh : Myslíš, že tam onen prvek lítosti v doktorově osobnosti ze začátku případně i byl, nicméně nebyl uvnitř parametrů chlapcova vnímání ??
-----
-----
Já jsem, i když se to občas kvůli dost černému humoru a cynismu nezdá, uvnitř dost romantická bytost...
A chce se mi věřit že ten chlapec opravdu byl Gerhard Ravencaster... Tedy spíš jeho duše v těle toho chlapce. A kdoví, jak to bylo s druidy a tím doktorem...
Právě proto mi tam nesedí ta lítost...
Davam 4* neviem co som to trafil lebo do Clankov a Eseji chodim malo ale jedine co sa mi nepozdava je privelky odklon od temy fantasy a dracka vobec . Inac cele dielo je uplne super trochu mi to pripomina jedneho mladeho slovenskeho spisovatela ktoreho mam moc rad ale to je uz OT Lischaii len tak dalej mozno odo mna si to necakal ale fandim ti . Este co sa mi nepozdava k tomu odklonu od temy a to ze to je asi moj subjektivny pocit akoby to chcelo byt silou mocou fantasy ale to len malicka skvrnka na tak super diele len skoda ze je to take kratke . :)
Většina chyb již byla vytknuta Shelag. Tedy připomínat je ničemu nepřispěje. Ohledně doktora, chování v tomto oboru je prakticky bez emocí ( dle mého názoru ), ale v případě dětí to je nejspíš jiné. Ale to nevadí, poněvadž autor dokázal skrýt postavu chlapce až do samého konce. Tedy dávám hvězdiček pět.
Vynikající... a stejně se to dá vykládat různě, právě proto, že je věk chlapce tak nízký...
Annalin: Nemohu souhlasit s Tvým hodnocením ztvárnění doktora. Ten působil nelidsky až zrůdně jen skrze vidění chlapce, ono uvědomění si té lítosti mohlo znamenat, že se mu začíná jeho svět, ve kterém byl momentálně vězněm sadisty, bortit...
Nepřepínejte program. I kdybyste chtěli, nepodařilo by se Vám to. Vysílání teď řídíme my...
Takhle začínal jeden sci-fi seriál, myslím, že se jmenoval Krajní meze...
A proč o něm mluvím... Krajní meze. To je ono.
To je ta síla, která člověku přilepí p*del k židli, dokud nedočte. Tvá schopnost hyperbolizovat detail nějaké emoce a postavit na něm příběh.
Ten pocit "Jo, hele, to občas cítím taky...", z kterého ještě dlouho zní Tvou duší rezonance onoho nevysloveného "Může se to stát komukoli. Může se to stát Tobě. TOBĚ..."
Tvým nesporným pokladem je umění doplnit tuto nesmírně citlivě zkonstruovanou pointu syrově realabilními dialogy a vzájemně je smíchat v paradoxně velice poetický celek.
Další výtky jsou čistě subjektivní povahy...
Nelíbí se mi ten konec, protože postavu doktora tak, jak jsi ji vylíčil, podle mne jeho lítost neskutečně degraduje. Sám jsi napsal "Neměla tam být"... Yeah, neměla.
Chápala bych mužovu resignaci, chladné, zaujaté pobavení, zvrácenou schovívavost...
Ale lítost strhuje pointu do patosu, a za to strhávám jednu*.
(I když... Je to jako v Amadeovi, když Wolfie říká: "Slyšíme-li takovéto tóny, můžeme je pojmenovat jen... Sallieri." Nebýt ta povídka přesně tak, jak je, kdyby bylo přidáno, ubráno, či změněno jediné slovo... Nebyl bys to Ty. A lidé, až by ji dočetli, by si neřekli... "Jo... Tohle je Lišaj.")
Paráda! Takový konec jsem vůbec nečekal. Příběh na mě dost zapůsobil, malinkaté chybičky už vytkli ostatní. Nemohu dát míň než 5*.
Nedbeled
Skvělé! jako vždy skvělé. Promiň, Lischai, že ti více nepomohu. Jediná chyba, nakterou jsem narazil, byly již zmíněné čárky... Skvělé!
Skorpion
Četl jsem toto dílko již dřív a musím říct, že je vážně skvělé... jen ten věk chlapce... už tenkrát jsem ti Lischai říkal, že je mu moc málo :-)
jinak hodnocení je jasné...
Potěšení na mé straně.Velmi dobře se čte,příběh má stoupající gradaci a závěr jak poznamenala Shelagh trošku sráží věk chlapcovi postavy.Sám sobě stavíš laťku vysoko a daří se Ti ji držet....blahopřeji.Nerad vyhledavám nějaké drobnosti k srážení nebo vyzdvihnutí,ale věta ,,Letní slunce prosvítalo zamřížovaným oknem a přikrylo stůl zlatým ubrusem. "se Ti povedla jen bych dodal ,,se stíny mříží"
Ještě jednou díky.R.