Past na fantazii
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 50 |
„Dobré ráno, Andreji.“
Slyšel jsem ho. Slyšel jsem ho moc dobře, ale nestál mi za odpověď.
„Dobré ráno, Andreji,“ zopakoval žalářník a posadil se naproti mě.
Mlčky jsem ho pozoroval. Díval jsem se mu do těch jeho modrých a zoufale neoblomných očí alespoň pět minut. A nic neříkal. Za poslední týden jsem se namluvil až dost. Jak jsem ale dobře věděl, k hovoru tenhle mužík v bílém plášti potřeboval jen velmi málo. A moje mlčení mu rozhodně nebylo na obtíž.
„Jakpak se ti dneska vede, Andreji?“ strojená laskavost v jeho hlase mě zvedala žaludek. „Vyspal jsi se dobře?“ pokračoval žalářník a rovnal si na stole nějaké papíry. „Netrápily tě nějaké noční můry, Andreji?“
Pozoroval jsem toho zvráceného chlapa, jak se mile usmívá a předstírá zájem. Dal bych všechno na světě, aby mi jednou řemeny zapomněli utáhnout a já po něm mohl skočit a vrazit mu prsty do těch jeho vodnatých očních bulv.
„Víš, že když se mnou nebudeš mluvit, Andreji, nebudu ti umět pomoct, víš to, viď?“ do žalářníkova hlasu se vloudila pečlivě propočítaná výčitka. Jen tolik, aby mě mohl pokárat a přitom ještě neurazit. Měl jsem sto chutí narvat mu do krku všechny ty jeho papíry a pera. A on to věděl.
Bestie na opačné straně stolu nasadila výraz triumfujícího karbaníka: „A musel bych ti bohužel zvýšit dávky léků.“
Zatnul jsem zuby a pokoušel se zhluboka dýchat.
Letní slunce prosvítalo zamřížovaným oknem a přikrylo stůl zlatým ubrusem. Pokud bych otočil hlavu, určitě bych mohl vidět nebe.
„Nejmenuji se Andrej,“ vydechnul jsem. „Nejmenuji se Andrej a požaduji, abyste mě okamžitě propustili.“
Můj trýznitel se jen shovívavě usmál. Dělal to vždycky, když jsem se mu pokoušel něco vysvětlit. „Jsi nemocný, Andreji. Pochop to, prosím,“ žalářník nasadil naléhavý hlas a začal chlácholivě pohybovat rukama. „Snažím se ti pomoct.“
Pozoroval jsem to falešné divadlo a toužil zarazit mu ten jeho poskakující ohryzek do krku. Nemělo vůbec žádnou cenu pokoušet se tomu hadovi cokoli vysvětlit. Už jsem to opakoval tolikrát, že se mi ta slova pomalu začínala hnusit. Kdybych dostal zlatku pokaždé, když jsem řekl své jméno, byl bych boháč.
Ale k ničemu to stejně nevedlo. Ta zrůda v bílém mě prostě nechce pustit ven. Chce si mě tu nechat a hrát se mnou ty svoje zvrhlé hry. Bože, kdy už to skončí? Já chci pryč! Pane Bože, proč mě tak zkoušíš?
„Ty mě neposloucháš, Andreji?“
„Jděte k čertu!“ vyhrkl jsem.
Můj věznitel si upravil klopy bílého kabátu a klepnutím o hranu stolu srovnal papíry. „Hrubostmi a vulgaritami si, Andreji, nikam nepomůžeš.“
„Co chcete slyšet?“
„Pověz mi ještě jednou, jak se to všechno stalo,“ pobídl mě žalářník a připravil si papír.
„Už to všechno víte. Říkal jsem vám to,“ odsekl jsem. Neměl jsem chuť mu to znovu vysvětlovat a snášet ten jeho pohrdavý obličej. Nemělo to cenu.
„Tak mi to pověz ještě jednou,“ zopakoval žalářník svoji žádost. „Znovu.“
„K čemu to bude?“ vydechnul jsem. Už jsem začínal být z našeho rozhovoru unavený. I nenávist časem omrzí.
Žalářník si promnul dvěma prsty bradu. „Třeba to nakonec pochopím,“ na chvíli se odmlčel. „A budu tě moct pustit,“ dokončil tiše.
Neodpověděl jsem. Venku bylo slyšet šumění stromů. Slunce si hrálo se zdí a bílou podlahou. Všechno se tak třpytilo. Tam kousek bylo nebe.
„Jsem Gerhard Ravencaster,“ mé jméno mi začínalo připadat cizí. To by nemělo.
Parchant přikývnul a udělal si nějaké poznámky. Tvářil se zaujatě. To on dělal vždycky. Přísahal bych, že si na ty papíry jenom čmárá.
Ale přesto jsem pokračoval: „...A jsem pátou čepelí Královské gardy Anvalionu.“
Můj trýznitel tázavě zvednul obočí: „Anvalion je...?“
Vůbec mě neposlouchá. Ten zatracený prevít mě vůbec neposlouchá: „...Království jemuž sloužím,“ doplnil jsem odevzdaně.
Chápavě přikývnul. „Ah, promiň, zapomněl jsem. Pokračuj, prosím. Jak jsi se objevil tady?“
Tahle otázka mě začínala dost zlobit. A zlobila mě tím víc, čím víc jsem si uvědomoval, že na ni neznám odpověď. Já to nevěděl. Pokusil jsem se pokrčit rameny ale měl jsem zápěstí a předloktí připoutaná k opěradlům židle.
„Snaž se vzpomenout,“ pobídl mě mužík a poškrábl se na nose. „Je to pro mě moc důležité. Jak jsi se ocitl tady?“
„K čertu, nevím!“ křikl jsem podrážděně. Ten čubčí syn věděl kam kopat. Věděl to moc dobře. Čím jsem se provinil, že musím tohle snášet?
„Jen klid, Andreji, jen klid.“
Byl jsem tak rozčilený, že jsem ani nepostřehnul špatné oslovení. „Možná...“ začal jsem. „...Možná za to může nějaký rituál magistra Mayheliana,“ samotného mě překvapilo, že se snažím najít nějaké rozumné východisko. Muselo tu být. Jak jinak bych se ocitl na tomhle prokletém místě?
„Jakého magistra?“ zajímal se žalářník.
Sakra. Neměl bych prozrazovat jména členu Magické rady. Ale co. Je to jedno. Všechno je to stejně jedno. K čemu by to tomu pacholkovi bylo?
„Je to první dvorní mág,“ odpověděl jsem na otázku.
Můj věznitel přikývnul a na svém papíře si cosi podtrhnul. „Aha... mág. On umí kouzlit?“
Teď už jsem se neudržel a na toho povýšeného biřice v bílém kabátci z plných plic vykřikl: „Samozřejmě že umí kouzlit!“
„Jen klid, jen klid,“ už zase se mě ta svině snažila ukonejšit. Kdybych tak dokázal ty pouta roztrhnout, mohl bych mu tu jeho grimasu z obličeje vymlátit. Proč s ním vlastně mluvím? K čertu. Měl bych se na něho vykašlat. Když ale já si chci povídat. Chci si povídat!
„Možná to mohl být nějaký magický rituál, který mě přenesl sem,“ pronesl jsem váhavě. „Možná magie Sedmé Brány nebo prastará moc Acheronského artefaktu. Nebo to má co do činění s mojí pravomocí jako...“ zarazil jsem se vprostřed věty.
A potom mi to došlo. Všechno mi to došlo. Každé ozubené kolečko zapadlo do jiného. První vedlo k poslednímu. Najednou to všechno bylo jasné. Tak jasné, až mě samotného překvapilo, že jsem na to nepřišel dřív. Najednou jsem znal odpovědi na všechny otázky a celý tenhle cirkus dostal smysl. Už jsem věděl, co je tohle za místnost, věděl jsem, kdo je ta zrůda v bílém plášti. Chápal jsem najednou úplně všechno.
„Druidi!“ zařval jsem, plný radosti. „Druidi!“
Křičel jsem a smál se. Smál se na toho překvapeného žalářníka v bílé haleně. Smál jsem se na bílou celu v odpoledním jasu. „Byli to Stínoví druidi! To celé byl jejich komplot! Odstranili mě, protože jsem byl zastáncem otevření obchodní cesty přes Léthský hvozd!“ měl jsem to. Věděl jsem to. Smál jsem se, až mi z očí tekly slzy. „Byli to druidi! Ti zatracení druidi!“
Bylo to tak jasné. Proč jsem na to nepřišel dřív? Já hlupák. Hlupák...
Žalářník dlouho mlčky pozoroval mé hysterické vystoupení. Až po chvíli se mu rty pohnuly: „Nebyli to druidi.“
„Co?“ zvednul jsem hlavu a prohlížel si ho uslzenýma očima. „Cože?“
„Nebyli to druidi, Andreji,“ řekl tiše. Skoro omluvně.
„Já nejsem Andrej. Já jsem...“
„Ne,“ zavrtěl můj věznitel hlavou. „Jmenuješ se Andrej Sawatsky.“
Lež! Tohle byla lež a ten parchant to věděl. Určitě spolupracuje s druidským Kruhem. Je to přece lež! Nejsem Andrej! Nejsem Andrej!
„Nejsem Andrej!“ křičel jsem na toho démona v bílém, seč jsem mohl. Do ochraptění jsem na něj posílal jednu kletbu za druhou. Přes slzy vzteku jsem téměř neviděl jeho tvář. Vzdor všem příkořím, vzdor všem léčkám a utrpení. Vzdor osudu. Chtěl jsem do světa vyřvat jen tu jednu pravdu:
„Jmenuji se Gerhard Ravencaster! Gerhard Ravencaster! A jsem pátou čepelí Královské gardy! A nic s tím nenaděláte! Vy, ani vaše kouzla! Ani vaše léky!“ ječel jsem. „Protože já JSEM Gerhard Ravencaster!“
A pak na mě ten chlap upřel ty svoje modré oči. A já v nich poprvé uviděl pocit, který bych tam nikdy nehledal. Pocit, který tam dřív nebyl. Neměl tam být.
„Ne, Andreji, nejsi,“ zašeptal. V dlani sevřel malý lesklý předmět a nastavil mi ho před tvář.
Byla to lítost.
V malém zrcátku se v odrazech odpoledního slunce chvěla pihovatá tvář ubrečeného osmiletého chlapce.
Diskuze
Ten Lischai.. Co dodat. U průměrných povídek jsou naprosto dlouhé kritiky. Tady v drtivé většině převládá chvála.
Kde jinde dát více 5* než právě tady. Tady u Lischaie. Ani kdyby se zde objevil tady nějaký kritik z řad smrtelníků jako Lischai. Myslím, že by toho moc vytknout nemohl. Hodně lidí uvádí jako problém věk. To podle mě problém není.. pro mě určitě ne.
Tady je nádherná ukázka toho, jak má vypadat dobrá pointa. Ale i celkově dobrý příběh
Hezké.
Co dodat? Není to od Lischaie fér, nechávat mě tohle číst před půlnocí, když musím ráno vstávat.
Chlape, před takováto díla bys měl předřazovat nějaké varování typu:
"Číst na vlastní nebezpečí! Povídka způsobuje vážný nárůst nálady, který může vést k nespavosti ... a obdivu."
Kdybych ti nedal 5*, nevím, komu bych je už měl dávat.
Obvykle povídky a všeobecně ČaE nečtu, ale další Lischiovo dílo jsem si nemohl nechat ujít...
Musím říct četl jsem to jedním dechem..a na konic mi v mysli zůstalo jen jedno slovo, jedna myšlenka...
Perfektní...
Nemám co bych dodal...
Volný překlad:
Mysl je místo, které samo o sobě může změnit peklo v nebe a nebe v peklo.
- John Milton
John Milton (1608-1674) anglický básník, propagátor církve, autor knihy Paradise Lost a slavného citátu: "Lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi."
Nemám čo dodať! Snáď mi len chýbal preklad citátu :-)
jak by řekla Shelagh, krásně svižné. výborně zpracované emoce. jen jeden drobný detail: poslední věta není ranou do bubnu, schylovalo se k ní od samého začátku.
dílko si po všech stránkách zaslouží 5*, přesto myslím, že máš na víc: možná bys do díla mohl vložit vlastní filosofickou pointu, myslím, že na to máš. nepitvat se v technice, jako když profesionální fotograf dělá snímek. jasně, jeho fotka je skvělá po všech stránkách, ale něco jí chybí... otevřenost - dlouho jsem hledal to slovo. nakreslí-li malé dítě obrázek, ta náhlá inspirace a nečekanost, to je ono.
Annalin:
Přesně tak.
Já jsem o výkladu, který cítíš Ty, také uvažovala (zejména kvůli tomu věku Andreje), ale pak jsem ho zavrhla - právě kvůli názvu povídky... Nicméně tem prostor tam stále je...
povídka se mi moc líbila. nenašel sem na ni nic co bych ji mohl vytknout, takže mohu napsat jen: čtivé a napínavé. rozhodně 5*.
z.g., pozdravení autorovi.
Zajímavé pojetí toho, kam až může zajít fantazie lidského mozku, co a kolik toho dovede ovládnout a přetvořit. Povedená symbolika a udržované napětí, které od začátku do konce na mou mysl působilo, bylo nenucené a krásně popsané. Zakomponování fantazie do skutečnosti, nádherné slovní obraty a přirovnání. I celková jazykově pravopisná úroveň díla je velice dobrá, všeho všudy jsem tam našel pouze dvě zanedbatelné jazykové chybky (naproti komu/čemu naproti mně a komu/čemu se zvedal žaludek mně se zvedal žaludek - ale této drobnosti si autor ani všímat nemusí).
Jediná věc, která mě trošku zarážela byl věk chlapce - na to jak se vyjadřoval byl příliš mladý.
Ale jinak nic nemohlo ovlivnit mé hodnocení, proto jednoznačně 5*.