Dobrou noc a sladké sny!
| Autor: | Skorpion |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 30 |
Hezky se vyspinkej a sladké sny!
Tuto povídku bych chtěl věnovat jedné dívce, která si ji bohužel již nikdy nepřečte. Ty přece víš, že bych Ti to nikdy neudělal, já ne, ale jiní… Měl jsem Tě moc rád, chybíš mi! Vrať se, prosím!!
Běžela.
Věděla, že to po ní jde. Cítila To. Neviděla To, neslyšela To, ale cítila.
Už se setmělo. Těžké mraky zatáhly oblohu již v poledne a celý den lehce mrholilo. Bylo jí zima. Severní vítr chladil po celém těle, bílá blůza i modré džíny měla promočené a strašně studené. Silně ji píchalo v boku, svaly jí ochabovaly a přesto běžela. Už nemohla dál.
Třásla se zimou a strachem. Bála se, nikdy nebyla takhle vystrašená. Hrůza z neznámého jí zatemnila mozek, nemohla pořádně přemýšlet.
Kořen vyčnívající z lesní pěšiny jí podrazil nohy. Spadla do bláta. Ostrý kámen prosekl kalhoty a zahryzl se do stehna.
Byla sama v lese, který neznala, nepamatovala se, jak se sem dostala, nevěděla, kam běží, a nevěděla, před čím běží. A ani to vědět nechtěla. Byla jí strašná zima. Vstala, ale okamžitě upadla zpátky do chladného bláta. Nemohla utíkat, ale musela. Když tu zůstane, zemře. Věděla to.
Vstala a začala kulhat dál po lesní cestičce.
Uvědomila si, že přestalo mrholit a měsíc se prodral skrz temná mračna. Běžela dál, když v tom světlo vycházející luny zastínila malá věžička. Zrychlila krok a zjistila, že už necítí bolest.
Kostel.
Pěšina končila u malých kamenných schodů vedoucích k starému kostelíku se zvonicí. Byl velice starý, skoro rozpadlý. Na věži ani nebyl zvon, ale dveře čas nepoznamenal. Stály tam otevřené dokořán a čekaly.
Dál již cesta nevedla. Musela dovnitř.
Už se nebála. Byla tak vystrašená, že už ji nemohlo nic vyděsit.
Začala si zpívat. Tu píseň nikdy neslyšela, ale znala slova i melodii. Ne, vlastně neznala, jen zpívala to, co jí přišlo na jazyk. Nerozuměla tomu, co zpívá, ale zpívala.
Píseň nebyla vůbec veselá, byla smutná, teskná, žalostná.
Vyběhla po časem vyhlazených schodech. Uslyšela za sebou prasknutí větvičky. Tělo zaplavil nový příval strachu.
Vběhla dovnitř.
Svíce. Všude byly svíce.
Hořely.
Dveře se prudce zabouchly. Začala ječet. Nepomohlo to.
Ani se neotočila. Utíkala uličkou mezi lavicemi rovnou k oltáři.
Růže. Krev.
Rudé květy ležely na dřevěném oltáři, po kterém stékala tekutina, která byla barvou víc než podobna růžím. Čerstvá.
Zvon.
Na věži se ozval hlasitý zvuk zvonu. Půlnoc. Odbíjel půlnoc. Ale vždyť tam nebyl!
Začínala šílet strachem.
Sedla si za oltář a stočila se do klubíčka. Začala plakat. Vyděšeně. Přestala se třást chladem a o to víc se třásla hrůzou.
Dveře se s ránou rozletěly.
Strach jí sevřel plíce. Nedokázala se ani nadechnout, natož začít křičet děsem. Studený pot jí pomalu stékal po tváři. Bála se pohnout.
Kroky.
Přibližovaly se. Pomalu.
Klap, klap, klap…
Šly pomalu, jistě, rozhodně. K oltáři.
Slyšela sípavý, chraplavý dech. Po dlažbě se rychle rozlévala jinovatka. Ucítila děsivý chlad. Už To bylo blízko, strašně blízko.
Vyběhla pryč. Pryč od oltáře, pryč od Toho.
Bála se otočit a spatřit To, co ji chce zabít.
Začala ječet. Utíkala podél zdi kolem lavic obloukem k otevřeným dveřím. Už byla u nich. Jen čtyři kroky a byla by venku.
A pak Ho spatřila. Bílé tesáky se ve světle svící leskly jak démanty…
Chtěla utíkat. Nemohla. Chtěla řvát hrůzou. Nemohla.
Kroky.
Přibližoval se. Pomalu.
Klap, klap, klap…
Šel pomalu, jistě, rozhodně. K ní.
Slyšela sípavý, chraplavý dech. Po dlažbě se rychle rozlévala jinovatka. Již podruhé ucítila ten chlad. Už byl blízko, strašně blízko.
Natáhl ruku.
Ucítila mrtvolný pach rozkládajícího se masa. Chtělo se jí zvracet. Nemohla.
Chlad.
Smrad.
Dotek.
Chytil ji pod krkem. Chtěla se bránit. Nemohla.
Začala se dusit. Vychrtlá ruka jí neuvěřitelně pevně sevřela hrdlo. Chtěla se nadechnut a křičet. Nemohla.
Druhá ruka jí náhle prudce trhla hlavou dozadu za blátem slepené vlasy.
Obě ruce ji pustily ze železného sevření. Upadla na zem. Ležela na zádech a nedokázala se ani pohnout.
Klekl si vedle ní. Pomalu, nikam nechvátal. Naklonil nad ni obličej, pokud vůbec nějaký měl, a začal se přibližovat.
Bolestně jí zaklonil hlavu, takže zcela obnažil její hrdlo.
Odporně chladné sliny jí začaly stékat ho hrdle.
Bolest.
Zuby ostré jako jehly se jí zabodly do krku. Cítila, jak z ní uniká život…
S trhnutím se vzbudila. Prudce se posadila na posteli. Venku se již setmělo. Už nepršelo.
Mraky se trochu protrhaly a měsíc v úplňku ozařoval celé městečko.
Bylo jí chladno. Modré džíny a bílá košile byly promočeny studenou vodou.
Ne. To nebyla jen voda. Měla špinavou halenku a roztržené kalhoty. Vstala, došla k vypínači a rozsvítila. Stoupla si před zrcadlo a pohlédla do něj.
V zrcadle viděla stát mladou dívku v modrých džínách, které byly proseknuty na stehně, celé byly zablácené a promočené deštěm. Kdysi jasně bílá košile byla úplně hnědá a červená.
Nad ňadry se jí rozlévala jasně rudá tekutina. Hřála.
S děsem si prudce strhla zašpiněnou blůzu. Tekutina se začala rychle rozlévat po prsou. Dotkla se svého krku a začala vřískat. Znova se podívala do zrcadla. Přestala křičet. A pak Ho spatřila. Bílé tesáky se ve světle luny leskly jak démanty…
Chtěla utíkat. Nemohla. Chtěla řvát hrůzou. Nemohla…
PS: S kontrolou této povídky, která je má první, mi moc pomohli tito uživatelé (řazeni podle abecedy): Apea, Istafix, Lischai a Shelagh. Moc vám tímto děkuji, bez Vás bych to nezvládl!
Skorpion
Diskuze
kritika
1) už se setmělo: buď "stmívalo se", nebo "byla tma". "už se setmělo" by se dalo použít u nějakého hodně rozvláčného děje, ne v tak dramatické chvíli.
2) strašně studené, strašně blízko: strašně je strašně zneužívané slovo. ledově studené, mrazivě studené, na dosah - čeština je bohatá.
3) kámen se zahryzl do stehna: představuji si pod tím, že jí kámen skoro odřízl nohu. tesáky se zahryzly do krku, kulka se zahryzla do zad, ale kámen se nemůže zahryznout ani zarýt. při pádu může přinejhorším poškrábat, případně rozdrásat, spadl-li někdo z motorky.
4) útěk ke kostelu je dle mého popsán příliš kýčovitě. to opravdu musí každý utíkající hrdina zakopávat a padat?
5) píseň. kdyby mě honila nějaká zrůda, určitě bych si nezpíval smutnou písničku stylu "nemám už žádnou šanci, čeká mě jen žal a beznaděj". pochopil bych spíše něco zoufale veselého ve snaze zachovat racionální uvažování.
6) tesáky se ve světle luny leskly jak démanty… to je fráze, navíc dle mého nevhodně použitá. byla-li venku (k čemuž svádí to "bylo jí chladno", kde se tam vzala postel a zrcadlo? byla-li vevnitř, kudy se tam dostal měsíční svit? jasně, mohla mít otevřené okno, ale to tam není zmíněné. místo namísto pointy jsem se ke konci musel soustředit na to, jak to bylo s tím měsícem.
7) ruší mě časté střídání emocí hrdinky: zpěv, šílení strachem, ticho, odevzdaně sedí na oltáři, pak zase utíká... doporučoval bych se rozhodnout pro nějaké charakterové vlastnosti hrdinky (třeba si i rozepsat charakter, i když ho v dílku nepoužiješ) a podle něho ať dívka jedná. takhle se do ní nedokážu vcítit.
chvála
místy se ti dle mého podařilo krásně strhnout dějem, např. "Na věži se ozval hlasitý zvuk zvonu. Půlnoc. Odbíjel půlnoc. Ale vždyť tam nebyl!" - nádherné spojení vnitřního monologu s dějem.
Sir Humphrey:
ad zpívání:Na mě to působí stejně...
Mimochodem, s tím Melkorem máš pravdu. Jenže v době Berena a Luthien už byl znám jen jako Morgoth (nepřítel elfů). Melkor se jmenoval ještě za Utumna a při Velké hudbě, ale poté co ukradl silmarily ho Feanor nazval Morgothem a od té doby se mu tak říkalo.
"Začala si zpívat. Tu píseň nikdy neslyšela, ale znala slova i melodii. Ne, vlastně neznala, jen zpívala to, co jí přišlo na jazyk. Nerozuměla tomu, co zpívá, ale zpívala.
Píseň nebyla vůbec veselá, byla smutná, teskná, žalostná"
Ona si nezpívala vědomě...
Skorpion
Nedbeled
Já jsem to vnímal jako absolutní zkolabování dívčiny - rozuměj: všude tma, noha rozseklá a ona se psychicky zhroutí natolik, že si dokonce začne zpívat. už nemůže už neví nic, strachy je uštvaná a pohlcuje jí temnota.
Jako příkad jsi dával Silmarillion. Ano, ale tam Lüthien Melkorovi (Morgoth není správné jméno! to mu dali až elfové) zpívá, aby jej očarovala, ona se ho nebojí, on s ním soupeří. Kdežto tady dívka jen prchá, nebojuje.
Sir Humphrey:
K tomu zpívání: Podle mě, je to protiklad, který tam působí dost dobře. Okolo hrůza hrůzoucí a ona zpívá...
V Silmarillionu ( to sice není horor), v Příběhu o Berenovi a Luthien, taky začne Luthien zpívat, když se dostane před Morgotha, . A to máš to samé: před ní sedí Temný pán, zosobnění hrůzy a strachu, a ona má odvahu začít zpívat.
Pro mě to svědčí o duševní odvaze té dívky a jaksi to na ni vrhá jiné světlo. Předtím známe tu dívku jen jako vystrašenou bezmocnou holku a hle! uprostřed strachu si začne zpívat!
Jistě, strach trval i nadále, ale čtenář získá nový náhled na tu osobu.
Takhle to vidím já...
Nedbeled
1.) Chtěl jsem, aby tak bylo slovo "běží", jsem si vědom toho, že "utíká" je lepší...
2.) Jak už jsem napsal Maris...
3.) Proč zpívala? Přečti si to pořádně a zjistíš, že to nebylo vědommé
4.) Pokud nevzbudila pocit hrůzy, tak mi není jasné, jak jinak než krátkými větami, bych to
měl udělat...
5.) Anotace asi nebyla nejlepší, vůbec jsem si nevšiml, že se to tam píše, takže byla sepsána během minuty. Neměl jsem spěchat...
Děkuji Ti za kritiku, snad se ti bode líbit příští výtvor...
Skorpion
z.g., pozdravení autorovi
"Nevěděla před čím běží"? Nebylo by lepší použít výraz "Nevěděla, před čím utíká"?
Nevím, ale věta "Už se nebála" si trochu protiřečí s tím, že byla tak strašně vyděšená, že už se ani bát nemohla. To mi prostě nejde do sebe.
Zase bych si rýpnul: Proč začala zpívat? Nebylo to trošku hloupé rozhodnutí? Kolem obchází smrt a ona si začne zpívat. Jistě, možná chtěla zahnat chmury a strach, ale nemyslím si, že zpívání si je adekvátní reakce na vyděšenost.
Ačkoli to měla být hororová povídka, vůbec to ve mně pocit hrůzy nevzbudilo, spíše zvědavost, jak to vůbec dopadne (ale i to je plus pro autora).
Ta anotace je jako pozvánka do kina. Ta mi kazila celkový dojem z celého díla.
Přestože jsem moc nepochválil, povídka nebyl "až tak špatná", pořád měla něco do sebe, co na ní bylo zajímavé a působivé. Sice se občas zajelo do obyvklých klišé (Klap, klap, klap...), ale jinak jí hodnotím drobným nadprůměrem. Ale jelikož do "výbornosti" (což u mě znamená 4*) nedosáhla, dávám 3*.
Jěště jsem se chtěl zeptat, zda jsem dobře zvolil název "Dobrou noc a sladké sny!"?
Skorpion
Maris:
1.) To tam také dřív bylo, ale ti dole zmínění mi to vymluvili, tedy někdo jo, nědo ne. Vždycky to bylo tak, že jeden něco opravil a druhý mi zase poradil změnit na to, co bylo předtím... ;-)
2.) Asi by to lepší bylo, uznávám...
3.) Opakování slov. Ach jo, já vím... dělám to často!
4.) Zase souhlasím...
5.) Když to zní, jako by zpívala pro někoho, ale ve skutečnosti si tiše zpívala pro sebe...
6.) Tady se mi to "smrad" líbí více, asi věc názoru...
7.) Opakování slov... ad 3.)
Děkuji Ti za kritiku, výtvor jsem psal o půlnoci v bouři, tak se hototy píší nejlépe, všem doporučuji! Děkuji Ti!!
Skorpion
Povídka je založená na rychlém spádu obrazů, já bych upravila v tomto smyslu následující věty:
"Byla sama v lese, který neznala, nepamatovala se, jak se sem dostala, nevěděla, kam běží, a nevěděla, před čím běží. A ani to vědět nechtěla. "
- lépe by na mne působilo, kdyby to bylo v jedné větě.
Běžela dál, když v tom světlo vycházející luny zastínila malá věžička.
- "když v tom" - nahradila bych to "najednou"
"k starému kostelíku se zvonicí. Byl velice starý, "
- tady mi opakování "starý" trochu drhne, spíše bych tam poprvé dala "starobylý" nebo podobně.
"Už se nebála. Byla tak vystrašená, že už ji nemohlo nic vyděsit."
- chápu, co jsi chtěl říct, ale není to nejšťastnější forma... třeba... "Nehrozila se toho... Byla...atd."
"Začala si zpívat. "
- neužila bych zvratné sloveso... víc by se mi líbilo "Začala zpívat."
Atmosféru mi narušilo slovo "Smrad". Dala bych tam emočně neutrálnější "Zápach".
"Naklonil nad ni obličej, pokud vůbec nějaký měl, a začal se přibližovat.
Bolestně jí zaklonil hlavu, takže zcela obnažil její hrdlo."
- celkem mi vadí naklonil/zaklonil dvakrát za sebou. Zkusila bych to asi takhle:
Nahnul se nad ni. Jeho obličej, pokud se to dalo obličejem nazvat, se začal přibližovat.
Bolestně jí zaklonil hlavu, takže zcela obnažil její hrdlo.
Závěr - mimořádně se mi to líbilo, cítila jsem při čtení husí kůži...