Články&Eseje

Vstříc osudu Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 22

Prolog: Tato povídka časově předchází jiné, která se jmenuje Cestou hrdiny (měla by být v Č&E k nalezení).


Mlha, celé okolí zakrývala tahle zatracená mlha. Halila vše jako dusivý příkrov. Z mléčné šedi sotva několik sáhů vpředu postupně vystupovaly mohutné stromy, aby se po dalších několika krocích zase nořily zpět. Kůň s jezdcem ostražitě našlapoval po nepříliš používané cestě, nervózně frkaje při každém podezřelém zvuku, který vždy díky mlze přišel odnikud a zároveň odevšud a tak podivně hrůzostrašně tlumený a zkreslený. Jezdec se zahalen v těžkém vlněném plášti klátil v sedle ovládán atmosférou prostředí, jehož bezútěšnost mu připomněla jeho vlastní osud. Téměř nikdo sem nezavítal, všichni se tomuto kraji raději vyhýbali. Přezdívali tomu tady „Údolí věčné mlhy“, neboť ta tu nehybně ležela po většinu času. Šeptalo se o prokletí, o zlém kouzlu... Stromy tu prý mají oči a uši a nastavují své kořeny pocestným, a kdo opustil stezku, zmizel beze stopy, pokud se vůbec vrátili ti, co jednou překročili hranici hvozdu. Možná zrovna kvůli těm zkazkám jel Ragnar právě tudy. Dobrá cesta pro někoho, kdo by nejraději překročil hranici stromů a zmizel navždy. Dobrá cesta pro někoho, kdo snad hledal i zapomnění. Ne, zapomnění ne. O kráse se má zpívat, než aby se na ní zapomínalo. Dá-li se to vůbec. Co však zmůže člověk, který raději než meč ovládá harfu. Ne, že by Ragnar nevěděl, jak správně užít chladné oceli. Ale dcera šlechtice, byť nijak významného, si těžko něco začne s bardem, který se bitevní vřavě raději vyhne. A ne, že by si ho někdy všimla. Ale ty její oči, usměv... nedokázal myslet na nic jiného, viděl ji sotva zavřel oči, jako by stála přímo před ním v celé své kráse. Ne, snad ani jeho vzpomínky nedokázaly zachytit její dokonalost. Uprchl snad ze strachu či z nenaplněné touhy, snad ani nevěděl proč. Byl zmatený, nedokázal rozumně uvažovat, celá jeho mysl se upřela k ní. Znal ji od malička, vyrůstali ve stejné osadě, a snad odjakživa k ní něco cítil. Bylo to čím dál tím horší, ale jak by něco tak krásného mohlo být špatné. Zmatek. Možná byla smrt jediným řešením. Osud rozhodne...

Bledé šero prořízl výkřik. Ragnarovy úvahy jako by se rozsypaly. Okamžitě sevřel jílec meče až mu zbělely klouby, musel se však cele věnovat plašícímu se koni. Pevně přitáhl otěže a prudce se rozhlížel kolem, zatímco se pokoušel zvíře zklidnit. Odkudsi z mlhy vyskočil vrčící stín. Byl to šedivý vlk, jeho zlatavé oči se zlověstně zaleskly. Ragnar instinktivně tasil meč. Avšak vyplašený kůň se nekontrolován leknutím postavil na zadní, zamával předními kopyty do vzduchu a s řičením vyrazil po cestě, nevnímaje chabé zklidňující pokusy svého jezdce, jenž málem spadl ze sedla a visel jednou rukou za hřívu, druhou, stále křečovitě svírající rukojeť meče, obemknutou kolem sedla a jednou nohou zaklesnut ve třmeni, zatímco zbytek jeho těla spíše vlál. Okrouhlý štít bušil Ragnara do zad, avšak ten byl momentálně více zaměstnán udržením se v sedle za každou cenu, než aby vnímal cokoli jiného. Zpola zahalené stromy míhaly kolem.

Po chvilce... po zatraceně dlouhé chvilce, opravil se Ragnar, sebou kůň trhl a vzepjal se podruhé. Jezdec vyletěl ze sedla, jak se mu smekly obě ruce. Zvíře se na zadních odrazilo k mohutnému skoku. Ragnar proletěl vzduchem za koněm, zachycen ve třmeni, ucítil akorát, jak do něčeho prudce narazil, pak třmen praskl a bard se odkutálel stranou. Lapaje po dechu se snažil postavit na nohy. Naštěstí jsem se vysmekl. Co je to však za štěstí, když mi utekl kůň i s harfou... Zarazil se, zíraje na svůj meč, jenž pevně držel celou tu dobu. Čepel byla od krve… Něco zavrčelo.

Polkl a pomalu vzhlédl. Před ním se rýsovala podivná postava. Pomalu nahrbeně vystupovala z mlhy. Převyšovala ho na výšku téměř o stopu, a to mezi svým lidem patřil k těm vyšším. Rozeznal detaily obličeje, velký jakoby vlčí čumák s čnícími tesáky ve vrčícím šklebu. Co to u všech bohů je?! Zjevně to nebude moc přátelské k pocestným. Zahlédl pruh krví zbavené srsti na boku toho tvora. Ten se pak ihned vrhl vpřed. Ragnar uskočil vzad a shodil z ramene štít. Opět se těsně vyhnul útoku. Před očima se mu mihly ostré drápy, ale to už vrážel štít do cesty blížící se slintající tlamě. Dřevo zapraskalo nárazem, až Ragnar musel udělat dva kroky dozadu, aby neztratil rovnováhu, avšak jeho meč opsal krátký oblouk a čepel se odrazila se od lebky protivníka. Tvor zuřivě zavyl a dal se na útěk. Ragnar pustil pěstní úchop štítu a snažil se rozhýbat nárazem pochroumané zápěstí. Co to u všech bohů bylo?

"Tys ho zahnal..." zaslechl z mlhy a prudce se ohlédl. Na vratkých nohou tam stál mladík. Snad to způsoboval všudypřítomný mléčný závoj, ale byl v obličeji dost bledý. Skrz cáry jeho prostého oděvu prosakovala krev. Byla nesporně jeho. Pokusil se udělat krok, avšak zhroutil se na zem a zůstal ležet. Stále dýchal, žil a Ragnar ho tu přece takhle nenechá. Ovázal rány jak nejlépe uměl. Nedokázal však říci, zda se uzdraví, či jak jsou zranění vážná.

Nejprve se pokusil raněného táhnout. Po nějaké době však narazil na svého koně. Uzda se mu zapletla do křoví trčícího do cesty tak důkladně, že mu znemožnila úprk. Teď nervózně pohazoval hlavou, pokoušeje se z toho nějak dostat. Ragnar naložil mladíka přes sedlo, a veda svého oře, vydal se pěšky, avšak s mečem taseným pro každý případ, dále po cestě, doufaje, že brzy narazí na nějaké příhodnější místo k odpočinku, jestli tu vůbec mohl nějaké čekat vzhledem k tomu, co tu pobíhalo kolem. Ten podivný tvor vypadal jako vlk chodící po zadních, třeba by mohl oheň zahnat i jeho, jakož zahání ty jemu podobné, čtyřnohé. Stmívalo se. Mléčná šeď pomalu tmavla. Teď se spíše podobala hustému kouři z mokrého dřeva.

Zprvu si myslel, že se mu to zdá, ale čím víc se blížili, tím víc mlha žloutla. Nakonec začal Ragnar rozeznávat obrysy přízemních budov. Stromy se pomalu rozestupovaly, až tak učinili úplně a odhalily za zákrutem cesty osadu. Byla obklopena nepříliš vysokým valem a cesta k ní přecházela v úzký dřevěný most střežený dvěma muži. Záda jim osvětloval strážní oheň planoucí za nimi. Ragnar schoval meč a zamířil přímo tam.

„Stůj! Kdo si a co tu pohledáváš?“ zavolal k němu jeden z ozbrojenců, když ho oslněni světlem konečně zahlédli, a namířil na něj kopí.

„Jsem Ragnar, bard a vypravěč. Nehledám nic než nocleh a něco teplého k snědku,“ odpověděl mu, ukazuje, že nemá v rukou zbraně. Byla to spíše taková naučená fráze, ale skutečně si uvědomil, že má docela hlad.

„Pak sis nevybral dobrou cestu,“ opáčil strážný, ale ustoupil stranou, aby mohl příchozí vstoupit.

„Nenašel by se tu někdo, kdo by se postaral o tohohle chlapce? Našel jsem ho venku," pokračoval bard, zatímco vedl koně přes most.

„U všech bohů! Lokharte, skoč pro otce Dunana.“ Zatímco jeden muž odběhl do tmy, pomohl mu druhý raněného opatrně sundat: „To je dřevařův syn, kde ste ho našel?“

„Nějaké dvě míle odsud, aspoň myslim, v té mlze se to nedá dost dobře určit.“

Strážný se nervózně rozhlédl po cestě: "Dobře, že ste ho přivezl… Kousek dál je krčma. Nemůžete ji minout.“

Našel ji skutečně snadno i ustájení pro koně. A jako bard dostal jídla dostatek, byť skromného, za příslib, že na oplátku podělí se o své příběhy a svůj um, jakmile harfu svou opraví, neb ta, jak shledal, cestou poněkud utrpěla.


Ráno čekalo Ragnara nemalé překvapení. Probudil se na lavici v koutě, kde usnul, a pustil se do oprav svého hudebního nástroje, staré harfy. Zřejmě do ní musel kopnout, jak padal z koně. Dostal dokonce snídani. Po chvíli však do jinak prázdného sálu vešlo několik místních, z nichž poznal muže řečeného Lokhart, jenž měl včera večer hlídku. Ten k němu vedl další dva. První, starý muž měl na sobě dlouhé šedé roucho, zřejmě otec Dunan, poněvadž Ragnar pochyboval, že by tu měli více duchovních. Druhý, byl oděn o něco lépe než prostě a přes levé rameno mu visel červený plášť sepnutý masivní bronzovou sponou. Mohlo mu být něco přes čtyřicet, soudě dle prošedivělého vousu a vlasů, však tělo držel zpříma. A právě tento muž promluvil jako první: „Jsem Rodreig, pán tohoto dvorce a vítám tě tu pane Ragnare. Od mladého Rulfa, máš naše díky za jeho život, jsme se dozvěděli o tvém udatném skutku, jak jsi koně navedl na tu bestii a jak ses mu dokázal v boji postavit a obrátit ho napůl oslepeného na útěk...“ Ragnar netušil co říci. Vždyť jsem se s tím polovlkem srazil, když jsem padal z koně... Oslepeného? Vždyť ani nevím, kam jsem ho zasáhl...

Rodreig však pokračoval: „... a proto si dovolujeme, pane, tebe prosit, abys nám pomohl s touto bestií, jež ohrožuje náš dvorec. Nemáme mnoho, ale dáme ti, co si za to řekneš.“

Jediné, na co se Ragnar zmohl bylo kývnutí, a tak ještě téhož dne vyrazil s několika muži do šedivých lesů s úkolem skoncovat s tvorem, o kterém pranic nevěděl. Nejraději by zase odjel, ale vida zoufalství v očích místních lidí, nedokázal odmítnout. Tak nakonec skončím rozsápán nějakým vlkodlakem... vlkodlakem? Ano, tak nějak to bylo v té legendě. Napůl člověk, napůl vlk. Jak to jenom bylo dál. Marně namáhal hlavu, nemohl si vzpomenout. Tahle legenda nepatřila k oblíbeným a často ji nevyprávěl, už dlouho ne, protože končila špatně... Pro jistotu obhlédl svůj doprovod. Byl tu opět Lokhart, mladík, jemuž sotva rašil knír - nutno podotknout, že Ragnar sám nebyl o mnoho starší - kovářův pomocník v kožené zástěře vyzbrojen sekerou a další dva vesničané. Krom Lokharta neměli ani štíty, natož jiné ochranné odění, ale jeden měl dokonce luk. Všude se válely chuchvalce mlhy. S viditelností to bylo o něco lepší než předchozího dne. Nevědouce, kde hledat, vydali se nejprve na místo, kde včera našel toho chlapce. Jakže se to jmenoval? Rulf, myslím... Když na to místo dorazili, ukázal se ten s lukem jako dobrý stopař, neboť je dokázal vést mléčným oparem sledujíc zároveň stopu toho tvora, která je nakonec, brzy po poledni, zavedla na dohled jeskyni. Celou cestu se Ragnar snažil vybavit si podrobnosti oné legendy, ale dále se nedostal. Teď už nebyl čas na další úvahy. Vesničané do něj vkládají svou jedinou naději. A proto, vystoupiv z porostu, vydal se přímo k ústí jeskyně. Nevypadalo to, že by ho chtěl někdo následovat.

Nemusel ani přemýšlet, co duchaplného zavolat do tmy, aby vlkodlaka vylákal ven. Jakmile se přiblížil, vyrazili proti němu tři vlci. Prvního z nich stačil seknout dřív než po něm skočil, avšak další dva ho povalili na zem. Štítem si kryl tvář, přesto se jeden dostal až k Ragnarově rameni a zakousl se do něho. Bard bolestí upustil meč. Snažil se odvalit, ale nešlo to. Něco svistlo vzduchem a vlk se se zakňučením převalil na bok s šípem v boku, z něhož koukaly sotva dvě dlaně dříku a opeření. Ragnar na víc nečekal a sáhl k pasu pro nůž a bodal jím do posledního vlka, dokud se nepřestal hýbat.

„Nic jiného neumíš?!“ zvolal směrem k jeskyni, sotva se mu podařilo se postavit a sebrat ze země meč.

Nemusel čekat dlouho. Takřka v zápětí se z šerého vchodu vyřítil i vlkodlak v celé své velikosti. Opravdu mu chybělo jedno oko, ale jizva, která se přes něho táhla, vypadala starší než od včerejšího večera. Šlo to rychle, možná až moc. Protivník se na Ragnara vrhl plnou silou, sotva mu stačil stavět štít do cesty. Dřevo i kování sténalo pod každým úderem, a co teprve paže, která štít držela. Bard zatínal zuby a ze všech sil se snažil udržet se soupeřem krok. Ze začátku se snažil rány i oplácet a mával kolem sebe mečem, ale čepel zdaleka neměla takovou účinnost, jakou by podle síly zásahu odhadoval. Jako by meč sám odskakoval a nezanechával za sebou nic než mělké škrábance. Krvácející rameno se připomínalo při každém seku. Navíc ho jeho protivník brzy přesvědčil, že je rychlejší a silnější než on, a Ragnar začal propadat beznaději. Tohle bude jeho konec. Vzpomněl si na svou lásku. Krásná jako vždy... Polevil v obraně, čehož vlkodlak ihned využil. Náraz Ragnara povalil... V jeho mysli se však rýsovala jen jeho milovaná. Šeptal její jméno... Nedbal toho, že se jeho protivník nebodl při svém útoku na jeho meč a teď tam stál nad ním a pomalu si ho vytahoval z břicha... Její tvář, dokonalá v každém detailu... Jedinou tvář, kterou však před sebou najednou uviděl, byla ta soupeřova vlčí. Díval se upřeně na něj. Ne do tváře, na sponu od pláště, na stříbrnou sponu. V tu chvíli Ragnarovi svitlo a najednou mu v mysli vyvstala slova z legendy, která si nemohl vybavit, možná je i začal odříkávat na hlas to netušil, stále byl napůl mimo, snad ztrátou krve a vyčerpáním. Upustil polámaný štít. Běh času jakoby se zpomalil. Popadl sponu, strhl ji z pláště a za stálého recitování dávno zapomenuté legendy ji vší silou nacpal ochromenému vlkodlakovi do pootevřené slintající tlamy. V mžiku byl na nohou a svíral protivníkovi krk, lépe řečeno mu na něm doslova visel. Všechno bylo takové rozmazané, musel se praštit do hlavy, když spadl na zem. Najednou se mu pohled rozostřil úplně a Ragnar ztratil vědomí...


O tři dny později seděl Ragnar na svém koni a sledoval údolí utopené v mlze pod sebou, které právě opustil. Mlha se už nezdála tak hrozivá, možná ani nebyla tak hustá a neprostupná. Přemýšlel o událostech, jež se mu tu přihodily. Stal se pro místní obyvatele hrdinou, zvláště po tom, co ho polomrtvého dopravili zpět do vesnice a vyprávěli o jeho souboji s bestií, jak ji nejprve načal svým mečem a po nerovném boji ji ochromil mocným zaklínadlem, načež ji vlastnoručně uškrtil, že sebou bestie ještě dlouhou chvíli házela ve smrtelných křečích… Jenom při tom použili mnohem více slov a překřikovali se jeden přes druhého. Za odměnu dostal od Rodreiga váček s několika mincemi, nový plášť, neboť ten svůj si zničil a místní kovář mu opravil štít a obdržel i spoustu zásob jídla na cestu, za což byl vesničanům více než vděčný. Avšak nebyl si tak jist velikostí toho co vykonal, a tak i přes naléhání brzy vesnici opustil. Nechali ho jít, aby mohl i jiným pomoci tak jako pomohl jako jim. A on tu teď sedí schlíple na svém koni s ovázanou hlavou, ztuhlým ramenem a hledí zpět... Proč se mi smrt směje a vyhýbá se mi, nemám sílu nést své břímě. Ne, není to břímě, ale přec to tíží. Proč, krásko? Ne, ty za nic nemůžeš... Ne... Když mým osudem je žít, pojedu dál, pojedu smrti vstříc se tvým jménem v srdci. Rozhodl se. Pro tebe, má lásko, vykonám vše... Pobodl koně a vydal se na svou pouť. Teprve pozná moc slov, ač částečně již okusil, a moc hudby. Je přece bard. Vydal se na svou pouť pro lásku. Vydal se vstříc novému dobrodružství.

Diskuze

 Uživatel úrovně 5

cour :
jelikož znám Erlandila a jeho pojetí vlkodlaků, které je mimochodem velice podobné Underworldu, ačkoliv vzniklo dříve než samotný film, tak se mi ty souboje s vlkodlakem zdají normální...
Pro ty co neviděli Underworld, tak přiblížím...Lykantrop si po přeměně zachovává humanoiidní znaky a přibývají znaky onoho zvířete... Takže vlkodlak vypadá jako člověk co má vlčí tlamu, vlčí nohy, ale chodí po dvou zadních...

co se týče spony, pochopil jsem to tak, že ji má Ragnar a jeho milovaná tu sponu pozorovala.., Respektive Ragnar měla halucinaci, asi ze ztráty krve, a zdálo se mu, že se mu jeho milá dívá na sponu.

ad pěstní úchop : Jelikož je to povídka dle vzoru sevberské mytologie, soudím tedy že bard měl klasický vikingský štít a vikingský široký meč... A vikingský štít se skládá z poklice, dřeva a kování, případně kůže. Poklice je ta malá kovová věc uprosztřed, na kterou navazuje dřevo... Na vnitřní straně poklice je tyčka, za kterou se štít drží, lépe se pak s ním manipuleje do všech směrů, nárazy na zápěstí jsou ovšem tvrdší. Tomuto se říká pěstní úchop. Z pěstního šlo pomocí kožených řemínků přejít do klasického držení, když štít je připevněn k předloktí...

co se týče nápadu, začátku hrdiny nemůžou být plné zvratů, zrady, intrik a tak podobně...A ptám se, kam se podělo ono klasické pojetí dobrodružství, které jak popisuješ ty je jen "de týpek, první setkání a záchrana domorodce, prosba vesničanů, stopování k vesnici, boj a vítězství" To už dnes nikde není, dnes máš dobrodružství plné různých nelogických věcí, mystična a mnoho jiného...Toho už mám plné zuby, tohle je pravé dobrodružství... a jak měl Erlandil jeden čas v popisku :"Tak ať láme se kopí, ať vejpůl je štít, a ať nadranc je prapor co vlál, pro svou dámu a boha zas budem se bít..." Klíč-Quijote...To je pravé dobrodružství pro začínajího potulného barda...

MAATOHA :
nevím proč mluvíš vybrušování stylu, když se podíváš na Erlovi statistiky, konkrétně na díla z ČaE uvidíš něco co má jen málo lidí, kupříkladu Marsia či Lischai...

Erlandil :
Zase jako obvykle, nemám co bych vytknul, to co vytýkají ostatní mi vůbec nevadí...Dle mého je to velice zdařilé a pro lidi, zvyklé na tvoji mluvu je to krásné počtení...Děkuji za něj...


 Uživatel úrovně 0

No, nevím.
Co se týče obsahu, tak mi něco chybí. Dílo vyšlo ze solidního nápadu, ale jako by uator nedokázal puvodní nápad více rozvinout.
Dále mi pak v chybí hlubší prokreslení postav.
Povídka se mi ale i přes drobné nedostatky docela líbila a osobně ji považuji za lehce nadpruměrnou.


 Uživatel úrovně 3

MAATOHA: Mám pocit, že slohové styly se mění v mstech, kde se mění vypravěč, případně pohled vypravěče, nebo jak to nazvat. Tudíž je to správně.


 Uživatel úrovně 0

K nesourodosti jazyka: Ono je celkem jednoduché říct, že "tak to mělo být, to je tam schválně.". Jenže v tomto případě jde zcela jasně o něco jiného. Pokud by se v díle měla projevovat rozervanost hrdiny, jeho nejistota a tápání, pak by se tak určitě nedělo zběsilými výkyvy ve slohu vyprávění, přecházení z knižního jazyka do moderní řeči nebo do uší/ očí bijící nekompaktností takových pasáží.
Tady se totiž nemění sloh mezi přímou řečí (nebo myšlenkami hrdiny) a vyprávěním, tady se slohy prolínají dost nešťastně třeba i uprostřed souvětí v rámci vyprávění.

Jestli i teď navrhnete, že to je schválně, pak musím s politováním říct, že autor tak záměrně snížil kvalitu svého díla.

K přechodníkům bych snad řekl jen to, že zde opět tlučou do očí. Jsou nadužívané a nikterak dílku nepomáhají. Jestli tak Erlandil mluví normálně, může to být zajímavé, ale v tomhle díle to ruší.

P.S.: Nejsem rýpavý hajzlík, prostě si myslím, že něco takového by autor měl vědět. Od toho tu komentáře konec konců jsou.


 Uživatel úrovně 0

musím se připojit k mgr. holgerovi. mě tam vadilo přesně to všechno, co on tak krásně pojmenoval.

a navíc přidám hroznou neoriginalitu a banálnost příběhu. jde týpek, první setkání a záchrana domorodce, prosba vesničanů, stopování k vesnici, boj a vítězství. takto se odehraje 95 % všech dobrodružství na celém světě. bez jakéhokoli zvratu nebo nápadu.

taky jsem moc nepochopil to o té stříbrné sponě. kdo ji vlastně měl? dívka, vlkodlak nebo hlavní hrdina? pokud dívka, tak nechápu, kde ji bard vzal. pokud vlkodlak, tak je to blbec. pokud hlavní hrdina, tak ji vleže nemohl vidět.

taky mi dost vadilo, že nebylo jasně rozdělené, co říká vypravěč a co postava sobě v duchu.

nezdá se mi ani způsob boje vlkodlaka. na dvou nohách šmátrá po svém soupeři tlamou a předníma prackama. to mi nepřijde jako dobrý způsob boje proti muži se štítem a mečem. měl využít překvapení, zaútočit a pokud nezabije nebo nezchromí, zmizet.

ad pěstní úchop:
tvou preciznost v tomto místě ocení jeden dva lidé, zbytek čtenářů (včetně mě) netuší, co se vlastně stalo.


 Uživatel úrovně 3

Ač "Cestou hrdiny" považuji za zdařilejší, neřekla bych, že toto je špatné. Líbí se mi to, příběh mě oslovil. Jedinou výtku bych měla k chybám a překlepům.

Nesourodost jazyka bych zde viděla spíše jako plus. Zvýrazňuje prolínání řeči vypravěče s řečí hrdiny (a s jeho vnímáním okolí).

Ani použití přechodníků bych neviděla jako chybu, jsou použity správně (ve správném tvaru), i když jejich použití v češtině není běžné.

Celá povídka působí útržkovitě, nesourodě. Ale jako celek vystihuje Ragnara - mladíka rozervaného city, hledajícího správný směr. To, že je Ragnar jiný než v předchozí povídce, je, dle mě, jen logické. Není tím udatným hrdinou, ale i v Cestou hrdiny bylo možno zaznamenat stejné důvody, proč se vrhal do boje a také náznak toho "nezaslouženého štěstí". Je to ten samý Ragnar, který se později stal slavným hrdinou...


 Uživatel úrovně 0

Toto dílko je o osudu hlavního hrdiny a je to pouze povídka, takže se nutně nemusí vzdalovat od klíčového tématu.

Uznávám, že Cestou hrdiny je mnohem více akční a tak podobně, avšak ta popisuje spíše konec Ragnarovy cesty, kde již plně ovládal své umění a byl známým hrdinou, o kterém vznikaly ságy. Vstříc osudu je takový návrat k prvopočátku a k první "srážce" s dobrodružstvím a hrdinstvím. Chápej, že člověk, který sám nemá jasno o svém postavení, může mít těžko nějak výrazný charakter, nějakým způsobem modelovaný. A právě ten kritizovaný díl osudu a štestí (dejme tomu poněkud nadměrnější), ho usměrní k hrdinství místo smrti, kterou by dozajista našel.

Cestou hrdiny je dějově pozdější, ale je nutné čísti dříve, kvůli lepšímu pochopení, proto je to uvedenu v úvodu, ne z závěru. Tato dvě dílka přesto nemohou navazovat, protože je mezi nimi příliš mnoho času a událostí... snad teprv přijdou

ad přechodníky... sám je i mluveně používám častěji než je obvyklé.

ad okrouhlé štíty: nevím, kolik si s podobnými věcičkami nabojoval, ale bylo dost běžné, že štít měl pouze pěstní úchop bez jiného řemenu k připevnění na ruku + dlouhý řemen pro jezdce, aby mohli štít vozit na jednom rameni na zádech. Při rychlé a krkolomné jízdě má takto upevnění štít tendence byti poněkud nestabilním a cestu spíše znesnadňovat, prostě překážet. Dále bylo nutné štítem při krytí ran otáčet, což se provádělo zápěstím, čemuž by další řemen na předlokní překážel (zdroje: Peter Koza: Šerm mečem a štítem; Petr Klučina: Zbroj a zbraně; + vlastní zkušenosti)

ad celková stylistika díla: je záměrem, aby text působil hrubě a stroze (neříkám, že se to povedlo stoprocentně) po vzoru sererských ság. Co není třeba zmínit, může zůstat nevyřčeno. Inspirováno R. E. Howardem a P. Anderssonem (zejména Válkou bohů)


 Uživatel úrovně 0

Předem uvádím, že Cestou hrdiny jsem nečetl.

Povídka Vstříc osudu mě ze začátku nepřišla nikterak špatná. Vypadalo to na slibnou hororovou atmosféru (byť podobné kulisy už opravdu nelze neoznačit za klišé) s hrdinou, jehož stravuje jakýsi vnitřní zápas. Říkal jsem si, že když už to nebude nic originálního, alespoň to bude mít atmosféru.
Bohužel tomu tak není. Jak již zmínil Herr Magister, některé pasáže jsou skutečně jen vršení klišé na klišé, zápletka je poněkud plitká a naznačený vnitřní rozkol hlavního hrdiny působí zbytečně. Text navíc obsahuje značné nelogičnosti, podivné vypravěčské berličky a jiné neduhy. Tohle všechno už ale bylo řečeno, takže se teď dostanu k tomu, co mě na díle zarazilo nejvíce.
Jazyk.
Myslím, že u několika starších příspěvků jsem se o tomto nešvaru už rozepisoval a vypadá to, že to zřejmě budu muset zopakovat.
Povídka by měla působit kompaktním dojmem. Je teedy třeba dávat si pozor na určité věci. A jednou z velmi důležitých věcí, které rozhodují o jednolitosti díla, je použitý jazyk.
V Erlandilově díle se naprosto neskutečně tluče běžný, dalo by se říci moderní vypravěčský jazyk s absolutně křečovitě znějícím jazykem knižním. Dílo tak vypadá, jakoby ho psalo více lidí, z nichž každý o něm měl jinou představu. Pasáže psané klidným civilním stylem jsou rozbořeny náhlými patetickými výlevy v podobě "Ne, není to břímě, ale přec to tíží.". Já osobně jsem pro používání civilního slohu, protože takováhle knižní čeština působí většinou (a zvlášť z per začínajících autorů) trapně. Pokud už se ale autor rozhodně svoje dílo podat jako nějakou historickou citaci, nebo se mu zdá, že archaická čeština je pro jeho dílo to pravé, měl by se držet jednoho stylu a vyvarovat se úkrokům k odlišnému slohu. Dílo se pak tříští a pasáže, v nichž se styly mísí, vyloženě tlučou nebohého čtenáře do očí.

Abych jen nehanil, musím se přiznat, že přes drobná logická škobrtnutí se mi velmi líbil popis akčních scén, který bych považoval za autorovu devizu.

Ještě tedy, drahý Erlandile, pořádně vybruš svůj styl. Až najdeš ten, který bude tobě i tvým čtenářům vyhovovat nejlépe (a nebude to žádná jízda na horské dráze), zamysli se nad nějakou pořádnou zápletkou, zajímavým hrdinou a vrhni se na to.

Mnoho zdaru!


 Uživatel úrovně 8

Povídka, která se svým dějem příliš nevzdálila od osudu hlavního hrdiny. Ač se snaží dělat dojem, je bohužel stejně bezradná a bezzubá jako hlavní hrdina sám.

Jak jsem již naznačil, jednou ze slabin dílka je ústřední hrdina. Jakožto hrdina s pofiderními motivacemi a schopnostmi až uměle přizpůsobenými ději, se stává postavou neživotnou. Vzhledem k tomu, že není nijak polidštěn sebemenší vadou (ať již na kráse, nešikovností či vadou morální, která by se projevila v chování), vyznívá naprosto ploše a jeho příběh, motivace atd. jsou spíše vršením klišé. To zejména platí o pasážích dotýkajících se femme fatale, které jsou spíše projevem nedostatku invence, než pokusem o prokreslení podhoubí příběhu, motivací hrdiny či jeho původu. Navíc je délka těchto pasáží neúměrná ději, který je motivu osudové ženy vzdálen s výjimkou „předsmrtného stavu“ v závěrečném boji. Pokud říkám „s výjimkou“, zdá se, žei zde mohl být motiv milované s dějem více provázán (např. pokud by spona, kterou hrdina zničí vlkodlaka, byla darem od Ní) – třebaže by se opět mohlo jednat o další klišé.

Vzhledem k tomu, že autor (poněkud nelogicky v prologu - úvodu) upozorňuje na předcházející povídku, stojí za to si Cestou hrdiny přečíst. O to lépe pak můžete srovnávat, o to více pak vyniknou dále popisované nedostatky.

Vstříc osudu je minimálně o kategorii horší než Cestou hrdiny, která je spíše úsečným heroickým příběhem s rychlým spádem a originálním ukončením.

Naproti tomu Vstříc osudu je rozvleklé, místy skoro nudné povídání vyplněné spoustou vycpávacích vět (často nicneříkající a opakující se vnitřní monolog hrdiny). Samotný příběh v podstatě popírá rekovného ducha Ragnara z Cesty hrdiny, dělá z něj takového duševního ušmudlance s naprosto nezaslouženou porcí šťastných náhod.

Po dějové stránce je tedy Cestou hrdiny nepochybně pestřejší, což je dáno střídáním úhlů pohledu ve „střihové sekvenci“, které umožňují prokreslení jednotlivých epizod v odlišných odstínech atmosféry zachycovaných okamžiků. V tomto dílku se podobného prokreslení nedočkáme.

Stejně tak rapidně dolů šla stylistika dílka, nekonečné věty (Avšak vyplašený kůň…zbytek jeho těla spíše vlál.), nevhodná větná a slovní spojení (klátil se v sedle ovládán atmosférou, svistlo), opakovaná slova (překročili hranici hvozdu… v následující větě: překročili hranici stromů), překlepy a hrubky (nebodl místo nabodl, stromy učinili). Vyskytují se i logické chybky či nepřesnosti (rukojeť meče obemknutou kolem sedla).

Jak již bylo kdesi řečeno, práce s přechodníky je královským kořením. Musím upozornit, že fantazy či historická povídka neznamená, že musí obsahovat tuny přechodníků, které navíc působí tak prkenně, že čtenář odchází od dílka frkaje jak jančící kůň, veda se ruku v ruce s rozčarováním nad nabořením srozumitelnosti vět. Tento mylný pocit vyplývá z češtinářského hlediska nedotaženého překladu zejména prvních částí Zaklínače, kdy se překlad přechodníky jen hemží. Nutno dodat, že v tomto případě k tomu překladatele/-ku svedla polština, která má k užívání přechodníků v překladech velmi blízko. To ovšem neznamená, že je takový text i vybroušeným klenotem z hlediska českého jazyka.

Dále bych upozornil na zbytečnou konkretizaci, která vede ke zbytečnému pátrání čtenáře po souvislostech a odhalí tak další logické nedostatky dílka. Je zbytečné se blýsknout termitologií (alá pěstní úchop štítu), když není zbytek děje zvládnut. Celá epizoda po takovéto konkretizaci dostává absurdní rozměr: „Okrouhlý štít bušil Ragnara do zad... Ragnar uskočil vzad a shodil z ramene štít. Opět se těsně vyhnul útoku. Před očima se mu mihly ostré drápy, ale to už vrážel štít do cesty blížící se slintající tlamě. Ragnar pustil pěstní úchop štítu...“ Z této konkretizace totiž vyplývá, že štít se na ruku musel nasadit – měl popruh na předloktí a „pěstní úchop“. Čtenáře jistě napadne, jak si tento štít hrdina pod útokem vlkodlaka nasadil, když navíc v druhé ruce stále svíral meč (třebaže v předchozím ději se dozvídáme, že to s tím držení asi nebylo tak horké „Jezdec vyletěl ze sedla, jak se mu smekly obě ruce.“) Oč jednodušší by bylo prohlášení, že Ragnar po zahnání vlkodlaka pustil štít – nikoho pak už podobné otázky napadat nebudou.

Dalším stylistickým nešvarem je nezvládnuté užívání příslovcí, jejichž vršení je opět problémem, který bude autor v budoucnu muset řešit (např. „...sotva několik sáhů vpředu postupně...“; „...který vždy díky mlze přišel odnikud a zároveň odevšud a tak podivně hrůzostrašně tlumený a zkreslený...“

Celkově by to chtělo si s příběhem více pohrát, vyházet zbytečný balast a dát mu onen spád a šarm, jaký měla povídka Cestou hrdiny.

Osobně nemohu hodnotit více, než dvěma hvězdičkami.