Vstříc osudu
Autor: | Erlandil |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 22 |
Prolog: Tato povídka časově předchází jiné, která se jmenuje Cestou hrdiny (měla by být v Č&E k nalezení).
Mlha, celé okolí zakrývala tahle zatracená mlha. Halila vše jako dusivý příkrov. Z mléčné šedi sotva několik sáhů vpředu postupně vystupovaly mohutné stromy, aby se po dalších několika krocích zase nořily zpět. Kůň s jezdcem ostražitě našlapoval po nepříliš používané cestě, nervózně frkaje při každém podezřelém zvuku, který vždy díky mlze přišel odnikud a zároveň odevšud a tak podivně hrůzostrašně tlumený a zkreslený. Jezdec se zahalen v těžkém vlněném plášti klátil v sedle ovládán atmosférou prostředí, jehož bezútěšnost mu připomněla jeho vlastní osud. Téměř nikdo sem nezavítal, všichni se tomuto kraji raději vyhýbali. Přezdívali tomu tady „Údolí věčné mlhy“, neboť ta tu nehybně ležela po většinu času. Šeptalo se o prokletí, o zlém kouzlu... Stromy tu prý mají oči a uši a nastavují své kořeny pocestným, a kdo opustil stezku, zmizel beze stopy, pokud se vůbec vrátili ti, co jednou překročili hranici hvozdu. Možná zrovna kvůli těm zkazkám jel Ragnar právě tudy. Dobrá cesta pro někoho, kdo by nejraději překročil hranici stromů a zmizel navždy. Dobrá cesta pro někoho, kdo snad hledal i zapomnění. Ne, zapomnění ne. O kráse se má zpívat, než aby se na ní zapomínalo. Dá-li se to vůbec. Co však zmůže člověk, který raději než meč ovládá harfu. Ne, že by Ragnar nevěděl, jak správně užít chladné oceli. Ale dcera šlechtice, byť nijak významného, si těžko něco začne s bardem, který se bitevní vřavě raději vyhne. A ne, že by si ho někdy všimla. Ale ty její oči, usměv... nedokázal myslet na nic jiného, viděl ji sotva zavřel oči, jako by stála přímo před ním v celé své kráse. Ne, snad ani jeho vzpomínky nedokázaly zachytit její dokonalost. Uprchl snad ze strachu či z nenaplněné touhy, snad ani nevěděl proč. Byl zmatený, nedokázal rozumně uvažovat, celá jeho mysl se upřela k ní. Znal ji od malička, vyrůstali ve stejné osadě, a snad odjakživa k ní něco cítil. Bylo to čím dál tím horší, ale jak by něco tak krásného mohlo být špatné. Zmatek. Možná byla smrt jediným řešením. Osud rozhodne...
Bledé šero prořízl výkřik. Ragnarovy úvahy jako by se rozsypaly. Okamžitě sevřel jílec meče až mu zbělely klouby, musel se však cele věnovat plašícímu se koni. Pevně přitáhl otěže a prudce se rozhlížel kolem, zatímco se pokoušel zvíře zklidnit. Odkudsi z mlhy vyskočil vrčící stín. Byl to šedivý vlk, jeho zlatavé oči se zlověstně zaleskly. Ragnar instinktivně tasil meč. Avšak vyplašený kůň se nekontrolován leknutím postavil na zadní, zamával předními kopyty do vzduchu a s řičením vyrazil po cestě, nevnímaje chabé zklidňující pokusy svého jezdce, jenž málem spadl ze sedla a visel jednou rukou za hřívu, druhou, stále křečovitě svírající rukojeť meče, obemknutou kolem sedla a jednou nohou zaklesnut ve třmeni, zatímco zbytek jeho těla spíše vlál. Okrouhlý štít bušil Ragnara do zad, avšak ten byl momentálně více zaměstnán udržením se v sedle za každou cenu, než aby vnímal cokoli jiného. Zpola zahalené stromy míhaly kolem.
Po chvilce... po zatraceně dlouhé chvilce, opravil se Ragnar, sebou kůň trhl a vzepjal se podruhé. Jezdec vyletěl ze sedla, jak se mu smekly obě ruce. Zvíře se na zadních odrazilo k mohutnému skoku. Ragnar proletěl vzduchem za koněm, zachycen ve třmeni, ucítil akorát, jak do něčeho prudce narazil, pak třmen praskl a bard se odkutálel stranou. Lapaje po dechu se snažil postavit na nohy. Naštěstí jsem se vysmekl. Co je to však za štěstí, když mi utekl kůň i s harfou... Zarazil se, zíraje na svůj meč, jenž pevně držel celou tu dobu. Čepel byla od krve… Něco zavrčelo.
Polkl a pomalu vzhlédl. Před ním se rýsovala podivná postava. Pomalu nahrbeně vystupovala z mlhy. Převyšovala ho na výšku téměř o stopu, a to mezi svým lidem patřil k těm vyšším. Rozeznal detaily obličeje, velký jakoby vlčí čumák s čnícími tesáky ve vrčícím šklebu. Co to u všech bohů je?! Zjevně to nebude moc přátelské k pocestným. Zahlédl pruh krví zbavené srsti na boku toho tvora. Ten se pak ihned vrhl vpřed. Ragnar uskočil vzad a shodil z ramene štít. Opět se těsně vyhnul útoku. Před očima se mu mihly ostré drápy, ale to už vrážel štít do cesty blížící se slintající tlamě. Dřevo zapraskalo nárazem, až Ragnar musel udělat dva kroky dozadu, aby neztratil rovnováhu, avšak jeho meč opsal krátký oblouk a čepel se odrazila se od lebky protivníka. Tvor zuřivě zavyl a dal se na útěk. Ragnar pustil pěstní úchop štítu a snažil se rozhýbat nárazem pochroumané zápěstí. Co to u všech bohů bylo?
"Tys ho zahnal..." zaslechl z mlhy a prudce se ohlédl. Na vratkých nohou tam stál mladík. Snad to způsoboval všudypřítomný mléčný závoj, ale byl v obličeji dost bledý. Skrz cáry jeho prostého oděvu prosakovala krev. Byla nesporně jeho. Pokusil se udělat krok, avšak zhroutil se na zem a zůstal ležet. Stále dýchal, žil a Ragnar ho tu přece takhle nenechá. Ovázal rány jak nejlépe uměl. Nedokázal však říci, zda se uzdraví, či jak jsou zranění vážná.
Nejprve se pokusil raněného táhnout. Po nějaké době však narazil na svého koně. Uzda se mu zapletla do křoví trčícího do cesty tak důkladně, že mu znemožnila úprk. Teď nervózně pohazoval hlavou, pokoušeje se z toho nějak dostat. Ragnar naložil mladíka přes sedlo, a veda svého oře, vydal se pěšky, avšak s mečem taseným pro každý případ, dále po cestě, doufaje, že brzy narazí na nějaké příhodnější místo k odpočinku, jestli tu vůbec mohl nějaké čekat vzhledem k tomu, co tu pobíhalo kolem. Ten podivný tvor vypadal jako vlk chodící po zadních, třeba by mohl oheň zahnat i jeho, jakož zahání ty jemu podobné, čtyřnohé. Stmívalo se. Mléčná šeď pomalu tmavla. Teď se spíše podobala hustému kouři z mokrého dřeva.
Zprvu si myslel, že se mu to zdá, ale čím víc se blížili, tím víc mlha žloutla. Nakonec začal Ragnar rozeznávat obrysy přízemních budov. Stromy se pomalu rozestupovaly, až tak učinili úplně a odhalily za zákrutem cesty osadu. Byla obklopena nepříliš vysokým valem a cesta k ní přecházela v úzký dřevěný most střežený dvěma muži. Záda jim osvětloval strážní oheň planoucí za nimi. Ragnar schoval meč a zamířil přímo tam.
„Stůj! Kdo si a co tu pohledáváš?“ zavolal k němu jeden z ozbrojenců, když ho oslněni světlem konečně zahlédli, a namířil na něj kopí.
„Jsem Ragnar, bard a vypravěč. Nehledám nic než nocleh a něco teplého k snědku,“ odpověděl mu, ukazuje, že nemá v rukou zbraně. Byla to spíše taková naučená fráze, ale skutečně si uvědomil, že má docela hlad.
„Pak sis nevybral dobrou cestu,“ opáčil strážný, ale ustoupil stranou, aby mohl příchozí vstoupit.
„Nenašel by se tu někdo, kdo by se postaral o tohohle chlapce? Našel jsem ho venku," pokračoval bard, zatímco vedl koně přes most.
„U všech bohů! Lokharte, skoč pro otce Dunana.“ Zatímco jeden muž odběhl do tmy, pomohl mu druhý raněného opatrně sundat: „To je dřevařův syn, kde ste ho našel?“
„Nějaké dvě míle odsud, aspoň myslim, v té mlze se to nedá dost dobře určit.“
Strážný se nervózně rozhlédl po cestě: "Dobře, že ste ho přivezl… Kousek dál je krčma. Nemůžete ji minout.“
Našel ji skutečně snadno i ustájení pro koně. A jako bard dostal jídla dostatek, byť skromného, za příslib, že na oplátku podělí se o své příběhy a svůj um, jakmile harfu svou opraví, neb ta, jak shledal, cestou poněkud utrpěla.
Ráno čekalo Ragnara nemalé překvapení. Probudil se na lavici v koutě, kde usnul, a pustil se do oprav svého hudebního nástroje, staré harfy. Zřejmě do ní musel kopnout, jak padal z koně. Dostal dokonce snídani. Po chvíli však do jinak prázdného sálu vešlo několik místních, z nichž poznal muže řečeného Lokhart, jenž měl včera večer hlídku. Ten k němu vedl další dva. První, starý muž měl na sobě dlouhé šedé roucho, zřejmě otec Dunan, poněvadž Ragnar pochyboval, že by tu měli více duchovních. Druhý, byl oděn o něco lépe než prostě a přes levé rameno mu visel červený plášť sepnutý masivní bronzovou sponou. Mohlo mu být něco přes čtyřicet, soudě dle prošedivělého vousu a vlasů, však tělo držel zpříma. A právě tento muž promluvil jako první: „Jsem Rodreig, pán tohoto dvorce a vítám tě tu pane Ragnare. Od mladého Rulfa, máš naše díky za jeho život, jsme se dozvěděli o tvém udatném skutku, jak jsi koně navedl na tu bestii a jak ses mu dokázal v boji postavit a obrátit ho napůl oslepeného na útěk...“ Ragnar netušil co říci. Vždyť jsem se s tím polovlkem srazil, když jsem padal z koně... Oslepeného? Vždyť ani nevím, kam jsem ho zasáhl...
Rodreig však pokračoval: „... a proto si dovolujeme, pane, tebe prosit, abys nám pomohl s touto bestií, jež ohrožuje náš dvorec. Nemáme mnoho, ale dáme ti, co si za to řekneš.“
Jediné, na co se Ragnar zmohl bylo kývnutí, a tak ještě téhož dne vyrazil s několika muži do šedivých lesů s úkolem skoncovat s tvorem, o kterém pranic nevěděl. Nejraději by zase odjel, ale vida zoufalství v očích místních lidí, nedokázal odmítnout. Tak nakonec skončím rozsápán nějakým vlkodlakem... vlkodlakem? Ano, tak nějak to bylo v té legendě. Napůl člověk, napůl vlk. Jak to jenom bylo dál. Marně namáhal hlavu, nemohl si vzpomenout. Tahle legenda nepatřila k oblíbeným a často ji nevyprávěl, už dlouho ne, protože končila špatně... Pro jistotu obhlédl svůj doprovod. Byl tu opět Lokhart, mladík, jemuž sotva rašil knír - nutno podotknout, že Ragnar sám nebyl o mnoho starší - kovářův pomocník v kožené zástěře vyzbrojen sekerou a další dva vesničané. Krom Lokharta neměli ani štíty, natož jiné ochranné odění, ale jeden měl dokonce luk. Všude se válely chuchvalce mlhy. S viditelností to bylo o něco lepší než předchozího dne. Nevědouce, kde hledat, vydali se nejprve na místo, kde včera našel toho chlapce. Jakže se to jmenoval? Rulf, myslím... Když na to místo dorazili, ukázal se ten s lukem jako dobrý stopař, neboť je dokázal vést mléčným oparem sledujíc zároveň stopu toho tvora, která je nakonec, brzy po poledni, zavedla na dohled jeskyni. Celou cestu se Ragnar snažil vybavit si podrobnosti oné legendy, ale dále se nedostal. Teď už nebyl čas na další úvahy. Vesničané do něj vkládají svou jedinou naději. A proto, vystoupiv z porostu, vydal se přímo k ústí jeskyně. Nevypadalo to, že by ho chtěl někdo následovat.
Nemusel ani přemýšlet, co duchaplného zavolat do tmy, aby vlkodlaka vylákal ven. Jakmile se přiblížil, vyrazili proti němu tři vlci. Prvního z nich stačil seknout dřív než po něm skočil, avšak další dva ho povalili na zem. Štítem si kryl tvář, přesto se jeden dostal až k Ragnarově rameni a zakousl se do něho. Bard bolestí upustil meč. Snažil se odvalit, ale nešlo to. Něco svistlo vzduchem a vlk se se zakňučením převalil na bok s šípem v boku, z něhož koukaly sotva dvě dlaně dříku a opeření. Ragnar na víc nečekal a sáhl k pasu pro nůž a bodal jím do posledního vlka, dokud se nepřestal hýbat.
„Nic jiného neumíš?!“ zvolal směrem k jeskyni, sotva se mu podařilo se postavit a sebrat ze země meč.
Nemusel čekat dlouho. Takřka v zápětí se z šerého vchodu vyřítil i vlkodlak v celé své velikosti. Opravdu mu chybělo jedno oko, ale jizva, která se přes něho táhla, vypadala starší než od včerejšího večera. Šlo to rychle, možná až moc. Protivník se na Ragnara vrhl plnou silou, sotva mu stačil stavět štít do cesty. Dřevo i kování sténalo pod každým úderem, a co teprve paže, která štít držela. Bard zatínal zuby a ze všech sil se snažil udržet se soupeřem krok. Ze začátku se snažil rány i oplácet a mával kolem sebe mečem, ale čepel zdaleka neměla takovou účinnost, jakou by podle síly zásahu odhadoval. Jako by meč sám odskakoval a nezanechával za sebou nic než mělké škrábance. Krvácející rameno se připomínalo při každém seku. Navíc ho jeho protivník brzy přesvědčil, že je rychlejší a silnější než on, a Ragnar začal propadat beznaději. Tohle bude jeho konec. Vzpomněl si na svou lásku. Krásná jako vždy... Polevil v obraně, čehož vlkodlak ihned využil. Náraz Ragnara povalil... V jeho mysli se však rýsovala jen jeho milovaná. Šeptal její jméno... Nedbal toho, že se jeho protivník nebodl při svém útoku na jeho meč a teď tam stál nad ním a pomalu si ho vytahoval z břicha... Její tvář, dokonalá v každém detailu... Jedinou tvář, kterou však před sebou najednou uviděl, byla ta soupeřova vlčí. Díval se upřeně na něj. Ne do tváře, na sponu od pláště, na stříbrnou sponu. V tu chvíli Ragnarovi svitlo a najednou mu v mysli vyvstala slova z legendy, která si nemohl vybavit, možná je i začal odříkávat na hlas to netušil, stále byl napůl mimo, snad ztrátou krve a vyčerpáním. Upustil polámaný štít. Běh času jakoby se zpomalil. Popadl sponu, strhl ji z pláště a za stálého recitování dávno zapomenuté legendy ji vší silou nacpal ochromenému vlkodlakovi do pootevřené slintající tlamy. V mžiku byl na nohou a svíral protivníkovi krk, lépe řečeno mu na něm doslova visel. Všechno bylo takové rozmazané, musel se praštit do hlavy, když spadl na zem. Najednou se mu pohled rozostřil úplně a Ragnar ztratil vědomí...
O tři dny později seděl Ragnar na svém koni a sledoval údolí utopené v mlze pod sebou, které právě opustil. Mlha se už nezdála tak hrozivá, možná ani nebyla tak hustá a neprostupná. Přemýšlel o událostech, jež se mu tu přihodily. Stal se pro místní obyvatele hrdinou, zvláště po tom, co ho polomrtvého dopravili zpět do vesnice a vyprávěli o jeho souboji s bestií, jak ji nejprve načal svým mečem a po nerovném boji ji ochromil mocným zaklínadlem, načež ji vlastnoručně uškrtil, že sebou bestie ještě dlouhou chvíli házela ve smrtelných křečích… Jenom při tom použili mnohem více slov a překřikovali se jeden přes druhého. Za odměnu dostal od Rodreiga váček s několika mincemi, nový plášť, neboť ten svůj si zničil a místní kovář mu opravil štít a obdržel i spoustu zásob jídla na cestu, za což byl vesničanům více než vděčný. Avšak nebyl si tak jist velikostí toho co vykonal, a tak i přes naléhání brzy vesnici opustil. Nechali ho jít, aby mohl i jiným pomoci tak jako pomohl jako jim. A on tu teď sedí schlíple na svém koni s ovázanou hlavou, ztuhlým ramenem a hledí zpět... Proč se mi smrt směje a vyhýbá se mi, nemám sílu nést své břímě. Ne, není to břímě, ale přec to tíží. Proč, krásko? Ne, ty za nic nemůžeš... Ne... Když mým osudem je žít, pojedu dál, pojedu smrti vstříc se tvým jménem v srdci. Rozhodl se. Pro tebe, má lásko, vykonám vše... Pobodl koně a vydal se na svou pouť. Teprve pozná moc slov, ač částečně již okusil, a moc hudby. Je přece bard. Vydal se na svou pouť pro lásku. Vydal se vstříc novému dobrodružství.
Diskuze
Povídka napsaná slušným jazykem, avšak:
a) nelogičnosti se projevují v míře větší než malé:
Proč se vlkodlak nechá poprvé snadno zranit a zahnat konvenčními zbraněmi, které na něj podruhé vůbec nepůsobí? Jak je možné, že Ragnar po ošklivém pádu z koně, tedy jistě otřesený, vzdoruje bestii mnohem úspěšněji než v závěrečném souboji?
„Údolí věčné mlhy“ bylo pusté, proč se tam Rulf potloukal, zvlášť když vesnice o vlkodlakovi věděla?
Ragnar měl být lepší bard než bojovník, proč se tedy choval opačně, máchal mečem a ujal se vedení výpravy, ale nevzpomněl si včas na legendu, která poskytovala návod, jak se s potvorou vypořádat?
Ragnar by měl mít určité zkušenosti, někde se musel naučit náročné profesi barda, odněkud pochází jeho přesvědčení, že ví, „jak užít chladné oceli“ – a zároveň se chová jako naprostý ňouma, uteče ze vsi a plácá se světem, protože nemá odvahu děvčeti, se kterým vyrůstal, říct, co k ní cítí?
V tom posledním případě se zřejmě jednalo o uchování bledničkového a snového ideálu „dámy“, který nesměl být pošpiněn tím, že by ta slečna Ragnara odmítla, nedej bože měla jiného či se vůbec chovala jako by byla z masa a krve. Ale i pokud bych přijala tuto motivaci ( protiví se mi z duše, byl by to smutný život, kdyby před ženskou u tekl každý chlap, kterému se líbí), podobný příběh by měl být jinak laděn, pokud se má jeho hlavní hrdina chovat jako vůl.
b) i psaná postava má anatomii:
Ragnar drží v jedné ruce meč, druhou přitahuje otěže (pokud nejede v kočáře, doporučila bych spíše uzdu), kůň se vzepne na zadní a vyrazí vpřed (zřejmě po dvou nohách). Proč se nevzepjal už předtím, když mu rval Ragnar hubu udidlem, ví jen autor.
Potud nicméně jakžtakž proveditelné. Následující si však už moc představit neumím:
Ragnar, zřejmě předloktím, protože v ruce svírá meč, visí na hrušce sedla (podle autora je ruka obemknuta kolem sedla, ale to technicky nejde), druhou rukou drží hřívu koně. To by šlo, pokud by ležel natažen na koňském hřbetu (jen by se asi probodl tím mečem, co stále svíral v ruce). Zároveň ale napíná svojí váhou třmen, ve kterém „je zaklesnut nohou“ – do by ovšem měl padat dozadu, neměl by se napínat přes sedlo dopředu. Pokud tuto polohu Ragnar zvládl, měl buďto dvoumetrové ruce anebo byl z gumy.
c) používání příslovcí, slovesných jmen a infinitivních vazeb:
Ona zvláštnost Ragnarova pohybu a pádu z koně by zřejmě udeřila autora do očí, kdyby popis nepřesytil slovesnými tvary, které korektně či nekorektně nahrazují vedlejší větu. Vážím si těchto tvarů, ale nesmí se to s nimi přehánět a vyžadují velkou pozornost ke stavbě věty:
„...vyplašený kůň se nekontrolován leknutím postavil na zadní...“
čili zřejmě:
Vlk splašil koně a ten se vymkl kontrole jezdce a vyděšeně se postavil na zadní.
Jenže v původní větě se spíše praví, že leknutí nekontrolovalo koně, popřípadě, že použil cvik či pomůckou zvanou leknutí, pomocí které se postavil na zadní.
Následující hromadění příslovcí, slovesných jmen a infinitivních vazeb vede k tomu, že sám autor ztrácí kontrolu nad tím, co se vlastně děje. Ragnar málem spadl ze sedla, které zároveň obemykal rukou, ve které držel meč.
K autorově cti nutno říci, že se nikde nedopustil oné slavné chyby podle vzoru:
„Starosta jda po náměstí, kopla ho kráva“.
Obávám se však, že autor by tutéž situaci popsal přibližně takto:
„Náměstí nesouc starostu postřehnutím zjistilo kopnutím tento od krávy že počastován byl.“
Nechci hodnotit příliš zlomyslně, přála bych autorovi, aby se donaučil zacházet s příslovci a slovesnými jmény, mrzí mě, když se tato elegantní část češtiny stále více vytrácí.
Právě jsem dočetl Cestou hrdiny. Je to brilantně stavěná, skvěle vyprávěná povídka, která má všechno, co mít má. Pominu-li pár nedůležitých hrubek nebo stylistických nevypiplaností, zůstává tu báječně čtivá věc, která má atmosféru, skvělou zápletku, parádního hrdinu. Erlandilova fascinace vzletnou češtinou je tu cítit také, ale je zkrocena daleko citlivěji než ve Vstříc osudu.
Osobně bych u Cesty hrdiny váhal mezi 4* a 5*. Nemohu si pomoci, Erlandile, Vstříc osudu byl prostě nevydařený pokus.
K pochopení a nepochopení: Nemyslím si, že toto by bylo dílo, které by bylo možné nějak nepochopit.
MAATOHA:
Pokud jsme tvoje dílo tedy já, Magistr, Cour ani Medovina nepochopili, pro koho jsi jej psal? Pokud pro nějakou úzkou skupinku vyvolených, pak nebyl důvod povídku vůbec zveřejňovat.
Jelikož tuto povídku četlo jen několik lidí, a několika se nelíbila, několika se líbila, nemůžeš říct, že důvod, že se ti povídka nelíbila, není ten, žes ji nepochopil. A neznamená to ani, že ji další čtenáři pochopí stejně jako ty. Tudíž je Erlandilovo tvrzení, žes ji nepochopil stejně podložené, jako tvrzení tvé...
To, co tu psal cour a Medovina o tom, jak nepochopil to a to, nechápu zase já. Pasáže, o kterých se zmiňovali, mi přijdou naprosto jasné.
Předně musím upozornit na to, že tvojí povídku rozhodně nikdo nenapadá. My jí tu
hodnotíme. Já osobně používám ke zhodnocení některá objektivní měřítka stejně tak jako
čistě subjektivní dojem, který ve mě to které dílo zanechá.
Ke kvalitě díla bych ti snad řekl, že jsem schopen ocenit jak svižný a strohý styl, tak
rozkvetlý opis plný metafor a okras. Jenže v tom kvalita netkví. O snížení kvality
tvého díla jsem mluvil v souvislosti s nevhodným prolínáním různých slohových stylů.
Vidím, že svoje dílo obhajuješ přesně tím způsobem, kterým bych to snad před pár lety
ještě udělal i já: jakoukoliv slabost vydáš za záměr. V ten moment ovšem dáváš najevo,
že tvým záměrem bylo vytvořit slabost. Dalším stupínkem potom je, když kritikům řekneš,
že tvoje dílo prostě nepochopili. Co s tím?
Pokud jsme tvoje dílo tedy já, Magistr, Cour ani Medovina nepochopili, pro koho jsi jej
psal? Pokud pro nějakou úzkou skupinku vyvolených, pak nebyl důvod povídku vůbec
zveřejňovat.
Sám píšeš, že tvoje povídka není bez chyby. Buď tedy přístupný i kritice z venčí.
Nesnažíme se ti tady vysmát a říct, ať se na to radši vykašleš. Já osobně se ti tu
pokouším říct, co je třeba ještě udělat, aby to bylo dobré. Je to rada. A dobře míněná.
Nezavírej před ní oči a pokus se nad ní zamyslet.
Zkusím teď ještě trošku rozebrat, co mi na tvojí povídce především nesedělo.
Byl to použitý jazyk. Jak už jsem ti psal, povídka by měla být kompaktní. Jestli chceš
obhajovat nesourodost povídky tím, že takový je přece hrdina: nestálý a rozervaný,
nejistý atd., je to pouze výmluva. Rozervaného hrdinu můžeš stejně dobře prokreslit
jednotným slohem, který nebude při čtení rušit. POVÍDKA NENÍ HRDINA! Proto je třeba s
ní jednat v rukavičkách a jemně na ní pracovat.
Narozdíl od Marsii jsem přesvědčen, že prolínání slohů není otázkou změny vypravěče
(vypravěč/hrdina). Děje se tak naprosto chaoticky bez jakéhokoliv systému. Tím pádem
opět vyvracím možnost, že by šlo o záměr. Celkově na mě tvoje povídka působila, jako
kdybys psal, psal, psal... a najednou si vzpomněl, že to vlastně má zavánět středověkem
a hrdinstvím. Tak jsi do povídky "nabušil" pár vzletných obratů a inverzí. Po čase jsi
ovšem zase sklouznul k civilnímu vyprávění (které ti jde rozhodně lépe) a tím jsi
udělal ze své povídky takový stylistický eintopf.
A ještě jedna věc, kterou si zřejmě spousta autorů paradoxně neuvědomuje: BUDOU TO PO
VÁS ČÍST I DALŠÍ LIDÉ. Proto je nutné podle toho svoje dílo připravit. Ostatním je
jedno, že normálně mluvíte vzletně. Ostatním je jedno, že jste tímhle zamýšleli právě
tohle. Ostatní si to prostě přečtou a zhodnotí. Obhajovat potom dílo tím, že ho čtenáři
(kterým jste dílo předložili ke kritice) nepochopili, je pouhý alibismus. Pokud něco
píšu pro lidi, musím od začátku počítat s tím, že se jim to nebude líbit. A pokud mi
ještě k tomu řeknou, co konkrétně se jim na mém díle nelíbí, budu jim vděčný a budu
nad tím přemýšlet. Jinak se totiž může stát, že celý život budu psát naprosté
splácaniny (tohle nepatří tvému dílu!) a budu přesvědčený, že ostatní to prostě
nechápou.
P.S.: Tvoje slabikářová poznámka k courovi mi připadne nevhodná.
cour: tady nejde o žádnou terminologii, pouze o popis držení... vycházím z toho, že čtenáři fantasya hráči DrD vědí, co to je štít. a když řeknu pěstní úchop štítu -> štít se drží pěstí -> asi rukou že?... tímto se ti omlouvám za přílišnou složitost textu, příště extra pro tebe napíšu povídku větami "Máma mele maso", aby to došlo i tobě... OK?
erlandil.
1. nutné to není, to máš pravdu. jenže pak se v tom velmi těžko čtenář orientuje. a ty, pokud jsi plánoval to zveřejnit, bys na čtenáře měl myslet. pak se opravdu lehce stane, že jsem to vůbec nepochopil s tou sponou. jednou mluvíš o hlavním hrdinovi jako On podruhé jako JÁ. ale o tom psal už medovina.
2. malé dítě neví, co je pěstní úchop. a já nebudu studovat historickou literaturu, abych se to dozvěděl. pokud je toto dílo věnované tvému šermířskému spolku, tak je to v pořádku a není třeba nic vysvětlovat. ale co potom dělá tady na dracidoupe.cz?
mavev:
ad nápad) to je jistě pravda. ze začátku neřeší *hrdinové* brutální zápletky, ale taky nikdo nezveřejňuje povídky o tom, jak pepík malina (hobit na 1. úrovni) nesl babičce košík čerstvých vajíček. chci tím říct, že to chtělo děj něčím okořenit.
Waritko: pokud by měla povídka prokleslené postavy, byl by to už spíš román (i rozsahem...)
Mavev: dík
Maatoha a spol.: já nevím jak vy, ale já myslím v pocitech (občas se špatně popisují, to ano)... připadná mi to, že se v rámci "objektivní kritiky" snažíte se napadnout toto dílo spopustou učených slov. Já nechci tvrdit, že je má povídka bez chyby, ale píšu, tak ja myslím, proto máte v textu zahrnuty Ragnarovi pocity mezi obyčejnými větami. Má to naznačit jeho vidění a jeho suběktivní přístup. podle mě je to reálnější něž strohý popis okolí a dění. Něco je holt (ať už z atmosferických či ragnarovska-suběktivních příčin) záměrně rozepsáno více a něco jiného nikoli.
ad kavlita díla (obecně): docela by mě zajímalo, co si pod tím představuješ... dle toho, co říkáš, je to strohý popis, možná obarvený nějakými příliš nerušícími přirovnáními, a jakýsi časový sled událostí z pohledu třetí, nijak nezainteresované osoby
Medovina:
ad zatraceně dlouhá chvilka: viz výše... má naznačit subětivní vnímání času... neříkej mi, že tobě některé chvilky nepřipadají delší než jiné
ad divoká jízda: hmm, chápeš to zajímavě... skus akceptovat, že Ragnar je bardem a přečti ji to znovu
pokud si četl pouze jeden odstavec, jak se opovažuješ soudit?!?!
cour:
ptám se já: proč je nutné, aby bylo odděleno, co říká vypravěč a co postava? je vypravěč jako další ososba nutný? nelze připustit, že je možné podat příběh za suběktivního pohledu postavy???
da pěstní úchop: hmm, kdybych chtěl mluvit učeně, nepouřiju sousloví pěstní úchop, ale umbo... to, že ty nevíš, neznamená, že nikdo... i malý dítě ví, co je to pěstní úchop...
---------------
ad příběh všeobecně (aneb ještě jednou o náhodách): uvědomme si, že náhoda je náhodná a více náhod o to náhodnější... nikoli nemožné. menmusí to pusobit věrohodně, spoustě věcí někdo nevěří. Vezměme si Ragnara. Možná měl opravdu víc štestí, než si zaslouží, možná bylo jeho osudem stát se hrdinou, to ukáže čas... celkově je největší absurditou (zatím obou hotových příběhů a jakého si konceptu či narážek), že hrdina (který se vlastně hrdinou stal náhodou) pobije pár potvor, poradí si s čímkoli a bude nakonec zabit lidmi.
ad okoukanost tématu: víte co je fakt? ty nejokoukanější scénáře se dějí nejčastěji.
-----------------------
ad reputace, kterou udělím: nejde tu o to, že bych odměňoval ty, co mi dali hodně *, ale o to, že ji dám těm, co pochopili smysl, poslání a koncepci díla...
Nuž, musím súhlasiť s Mgr. Holgerom a MAATOHOU.
Spomeniem len niečo navyše:
U mňa osobne bol najväčší problém ( čo sa plynulosti čítania týka ) s tretím odstavcom. Od začiatku sa predpokladá že ide o autorove rozprávanie ako je to v poviedkach zväčša zvykom. ( Neviem ako sa TO odborne nazýva, ale snáď je jasné čo tým chcem povedať :-( )
Potom príde veta: "Po chvilce... po zatraceně dlouhé chvilce, opravil se Ragnar, ..." ktorá mi predstavila Ragnara ako obyčajného "rozprávača" príbehu pred spaním.
Nasleduje: "Ragnar proletěl vzduchem za koněm, zachycen ve třmeni, ucítil akorát, jak do něčeho prudce narazil, pak třmen praskl a bard se odkutálel stranou." Pri tejto vete mi jednoducho do príbehu vstúpila ďalšia osoba. Ragnar totiž, ako sa zdá, narazil do barda. Musím sa priznať, že pri prvotnom čítaní som si v prvých dvoch odstavcoch nevšimol že Ragnar je bardom, ale aj potom mi táto veta dávala skôr zmysel vstupu barda do poviedky, ktorý však nieje Ragnar-om.
A nakoniec ( stále v tom jedinom krátkom odstavci ) : "Naštěstí jsem se vysmekl. Co je to ..." Opäť Ragnar ako rozprávač, teraz však už svojho vlastného príbehu. ( Áno, teraz už viem že to boli jeho vlastné myšlienky :-) )
Musím priznať, že tento jediný odstavec mi dal riadne zabrať kým som sa cez neho "prehrýzol".
Držím palce v ďalšej tvorbe.
MAATOHA . Erlandil mluví to svoji vzletnou češtinou skoro furt, aspoň tedy v těch chvílích kdy ho já vidím...
Tak já tedy ještě dodám, že jsem nehodnotil Erlandilovy statistiky, ale hodnotil jsem tohle dílo. To by, dle mého názoru, opravdu ještě dobrousit potřebovalo. Pro lidi zvyklé na Erlandilovu mluvu to možná krásné počtení je, ale já jsem bohužel neměl tu čest. Obávám se ale, že ani kdybych byl zvyklý na jeho mluvu (předpokládám, že autor normálně mluví vzletnou knižní češtinou), neodvanulo by to můj pocit slohové nedotaženosti.
Ještě jenou upozorňuji, že nejsem všezatracující hajzlík. Tohle je prostě moje kritika.