Tohle může být moře
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 22 |
Každičký den se setkáváme s lidmi, kteří jsou z mnoha různých důvodů přesvědčeni, že hraní Dračího doupě je neskutečně infantilní a nedůstojný způsob zábavy. Lhostejno, zda je to jen krátkozraký remcal, který něco málo slyšel, ale mnohem více si domyslel, nebo rozumný člověk, který kdysi projevil dobrou vůli a zájem zjistit, co to vlastně Dračí doupě je a jen z různých důvodů (třeba i mylných) seznal, že to opravdu není ten způsob zábavy, jaký by vyhledával. Výsledek je vždy stejný: Mají svůj pohled na věc a ten jim stěží už někdo vyvrátí.
Na vašich tvářích vykouzlí názor někoho takového úsměv lehký jako spánek k ránu a dále už pro vás ten člověk nebude ničím jiným, než chudákem, který nic nepochopil. Zkuste ale na chvíli odhodit stranou vlastní pobavenost nad tímto jeho hloupoučkým názorem a zeptat se, kde ho vlastně ten člověk vzal. Odkud z temnoty se vynořil mýtus toho, že Dračí doupě je dětinským a pro téměř dospělého člověka nehodným způsobem trávení času. A ať už chcete či ne, stopy vás jistojistě zavedou k místu, ze kterého jste vycházeli. K hráčům Dračího doupěte samotným. Stranou veškerou hrdost, která nám brání připustit si, že je to pravda. Odkud jinud by se vzal?
Jedna, jinak asi docela fajn dívka, mě kdysi prezentovala svoje zkušenosti s Dračím doupětem jako:
PJ: „Stojíš na mříži. Co uděláš.“
Hráč: „Nevím.“
PJ: „Mříž se zlomila a ty padáš dolů. Nemůžeš nic udělat. Co uděláš?“
Ani všechna slova na světě nemůžou vyjádřit beznaděj, která mě tehdy obstoupila. Proč? Kde se neustále berou ti nemožní PJ, kteří nemají nic lepšího na práci, než že – byť neúmyslně – házejí špínu nejen na DrD, ale zároveň i na všechny další RPG hry, co jich tu je.
Na Vampire a jeho temnou verzi současného světa. Na cyber-punkový Shadowrun. Na GURPSy a jejich dokonalý systém. Na AD&D, jeho čistou fantasy a ukázku toho, jak to dopadne, když přes samá čísla už není hrdinu ani vidět. A na spousty dalších úžasných RPG, schovaných kdesi v kilometrech anglických pdf-scanů, o kterých jen občas uslyšíte na conech mluvit Jezevce a jemu podobné průkopníky žánru.
Za všechny tyhle nese Dračí doupě odpovědnost. Za všechny tyhle neseme odpovědnost my. Proč dokonce i na jednom z mála komunitních serverů – jakým tento nepochybně je – musí být pod odkazem ´Co je to Dračí doupě?´ tak zkreslený text? Yenni tu sice mnoho vysvětlí a spoustu věcí uvede na správnou míru, přesto všechno se ale pořád zoufale mýlí.
Dračí doupě přece není - a nemělo by být - o tom, jak si naházíte postavu, zaznamenáte do deníku svoje dvě lana, lucernu, láhev s olejem a křesadlo a jdete do jeskyně něco umlátit nebo polít olejem a zapálit a jediné dva skutečně tvůrčí kroky, které přitom musíte podstoupit, jsou vymyšlení jména a - vrchol blaha největšího - namalování vlastního erbu. To má být Role Playing Game? Ale jděte!
Já vím… teď mi řeknete, že to stejně tak nikdo z vás nehraje a že vůbec nevíte, proč vám to říkám. Nikdo z vás nemá elfa čaroděje s inteligencí 21+5 která mu „skutečně“ padla. Nikdo z vás nehraje chodce s mečem 14/0/0 a kroužkovou zbrojí +5. Nikdo z vás nezabil svého prvního draka na 8. úrovni salvou žlutých blesků a šermířem s rychlostí, aniž by šokovanou bestii napadlo vůbec použít dech nebo vzlétnout. Nikdo z vás nemá postavu která vládne nějakému tomu království.
Jako bych slyšel ten pobouřený chorál: „Ale nás to tak baví!“ Dobře. A zkusili jste někdy něco jiného? Zkusili jste někdy hrát obyčejného dřevorubce? Zkusili jste si střihnout otce, kterému jeho desetiletý kluk sebere meč po dědovi a s hlavou plnou dobrodružství se vydá do světa? Zkusili jste si někdy zahrát jenom tak? Bez neustálé touhy po větším meči, mocnějším kouzle a krásnější elfce? Ne? A není to škoda?
Schválně to zkuste: Schovejte všechna pravidla do šuplíku. Vyhoďte kostky z okna. Zapomeňte na svoje postavy a věčné levelení. Jen zhasněte světla a nechte svého PJ ať hraje s vámi. Ať vám tiše vypráví příběhy o osudech obyčejných lidí, kterým ještě hrdinství nestačili zkazit útočná o obranná čísla. O lidech, pro které je tou největší udatností požádat o tanec tu milou dívku z vedlejšího statku, nebo si konečně promluvit se svým otcem, který se vrací každý večer domů opilý jak zákon káže. Třeba vás to bude bavit víc, než házení kostkou a zabíjení nestvůr.
A pokud se vám do toho všeho nechce, tak o tom třeba jenom mluvte; s každým a se všemi. Zkuste si jenom připustit, že to všechno může jít i jinak… a potom všem okolo vyprávějte. Vyprávějte o tom, že Dračí doupě je taková hra, jací jsou její hráči a že to vlastně vůbec není o kostkách ani pravidlech. Vykašlete se na Hexaedr s jeho šestistěnkou ve znaku. Vykašlete se na stále nová a nová pravidla. Vykašlete se třeba i na to, co vám tu říkám já. Zkuste jen občas poslouchat lidi jako je Wulf nebo Jezevec. Čtěte články, zkoušejte, experimentujte, hádejte se, nadávejte. Nadávejte na mě, nadávejte na Altar, na role-playing, na DrD+, nadávejte na cokoli, ale hlavně mluvte. Mluvte! Nenechte mě v tom samotného! Protože jestli chceme, aby si lidé přestali o Dračím doupěti myslet, že je to hra plná nekonečného házení kostkami a listování pravidly, musíme to především pochopit my sami.
Vím, že mě za tohle nečekají ani pozitivní ohlasy, ani vysoká hodnocení. Přesto jsem to udělal. Nemyslím si, že všichni pochopí, co jsem chtěl říct. Přesto tu ale stojím a křičím do temnoty. A nebude na světě šťastnějšího člověka, než mě, pokud se z té tmy ozve:
„Pleteš se Lišaji, protože…“
Nekonečné diskuse o chcípání elfů a zabíjení kouzelníků jsou jen řeka.
Tohle může být moře.
Diskuze
Marsia:
Tohle už zní rozumně.
Vzásadě, proč ne. Sytém, který hráće a PJ naućí co je dobré a co už ne je užitečný.
To si nemyslím. Hra nadržených puberťáků bude na nic stejně bez kostek jako s nimi.
2a) To je ten silnější. Lepší. Zkušenější.
2b) Tak v tom přípaě by měl rozhodnout hod kostkou - náhoda. Není potom jedno, jakého vítěze zvolí PJ? Ve své roli náhody/osudu/prozřetelnosti?
Celé to pracuje na předpokaldu, že PJ to hraje pro hráće a hráči pro PJ. To je IMHO cesta k tou, jak se bavit.
Tak to ale není. Nikdo jim to nezakazuje, jenom jm o tom nikdo neříká. DrD má jakous-takous propagaci. Zagoogli co je DrD a máš tu odpověď. Ale o RP systému se moc nemuví... to už jsem ale v téhle diskusi říkal tolikrát, až je mi skoro trapné opakovat.
Lischai
1) Pravidla neznamenají jen levelování. Hra podle pravidel má stejné předpoklady k RP jako hra bez nich. Z tvých slov zní, že ten kdo hraje s kostkamia, hraje Hack&Slash. A to není pravda. Z mého pohledu je nutné, aby hráči na začátku byli seznámeni s jistým základem pravidel, jinak mohou být nemile překvapeni, když prostě zjistí, že princip je jiný, než mysleli. A v takové situaci může být RP narušen mnohem víc, než tím, že znají pravidla.
Mimochodem, mylím, že hra bez pravidel potřebuje hodně schopného/zkušeného PJ, aby to byl opravdu roleplaying. Se špatným PJ by to dopadlo hůř, než hra s kostkami.
2a) A to je kdo?
2b) Co když jsou postavy vyrovnané.
Vítězství může ovlivnit hru vždy tak, jak nechce strana, která prohrála. A taková strana se může cítit mírně ukřivděná.
Kostka vnáší do hry náhodu, nic jiného. Pravidla dáají hře řád - i bez pravidel máš nějaká pravidla, když už nic jiného, tak fyzikální.
Nikdo neupírá začátečníkům poznat RP hru. To by sis měl uvědomit, když to říkáš. Tobě tak snad někdo zakazoval hrát? Pochybuji, že někdo nějakému začátečníkovi řekne, že tak hrát nemá, že to nezvládne. Pochybuji, že to před začátečníkem někdo tají. Je to samé, jako bych já řekla, že mi hráči DrD neumožnili hrát DrD v deseti letech - protože jsem netušila, že existuje DrD, že existuje nějaká fantasy. Ještě před letními prázdninami v roce 2003 jsem kromě sebe znala tři hráče DrD, z čehož se dvěma jsem hrála, a s tou jednou jsem se seznámila zcela náhodou ve sboru (pěveckém), a to že obě hrajem DrD jsme zjistily asi po dvou letech, co jsme se znaly, taky náhodou.
Marsia:
Ty mi to děĺáš schválně, viď?
1. Prakticky všichni požadují od hry nějaký posun... je nuda a otrava hrát statickou postavu bez vývoje. Někdo k tomu potřebuje mít lepší zbroje, větší meče a mocnější kouzla. Někomu stačí, když jeho postava bude mít jen nějaké ty přátele, vzpomínky, staré jizvy a noční můry,...
Já to levelení nikomu neberu. Všechno, co chci je ABY ZAČÍNAJÍCÍ HRÁČI VĚDĚLI, ŽE TAKOVÝ ZPŮSOB HRANÍ (rozumějte hodně RP) EXISTUJE.
2. Řevnivost je hezká véc, ale kostky k ní nejsou potřeba. PJ nechá vyhrát toho, kdo by
a) vyhrát měl.
b) po jehož vítězství (prohře) hra bude zajímavější
Ty tam můžeš udělat cokoli a třeba to néjak dopadne... jen to nebude ovlivněné kostkou. Pokud proti sobě stojí mladý nováćek a starý veterán, asi vyhraje ten veterán... ale co když by po mladíčkově vítězství hra nabrala grády? A má mladíček šanci? No má... tak ho nechá PJ TŘEBA vyhrát. nebo taky ne.
Nikomu to neuškodí, hře to prospěje. Jak se říká.
Ano, v DrD+ toho napsali hodně a jsem jim za to vděčný. Nejsem si jistý, že to tam pohrotili stejně jako ve VtMkách, ale alespoň něco.
Syrus:
Ale hráči mají možnost hru ovlivnit. Můžou se rozhodnout co udělají. Zbytek je věc PJ. Ve tvém systému je to ÚPLNĚ TO SAMÉ.
MOHOU SNAD HRÁČI OVLIVNIT? CO JIM PADNE NA KOSTCE?
Ty jsi evidentně zkušený hráč a PJ. Hrej jak chceš... všichni si hrejte jak chcete. Jenom neupírejte mladým hráčům možnost poznat Druhou stranu. Prosím.
A lidská vyčůranost? Pokud chce někdo být vyčůraný, přečůrá i pravidla. Takovým se řiká munchkini. Kdysi jsem byl taky takový.
Pokud se chce někdo nimrat v dírách v pravidlech, ať jde na práva a nehraje RPG. Pokud chce někdo mít atmosféru, napětí a příběh, ať to zkusí.
Co je na tom tak kacířského?
Melkor:
"DrD je hra. Divadlo.... Nic jiného v tom moc není...."
Přesně. Nejlepšího herního dojmu v DrD dosáhnete, když budete hrát jakoby pro obecenstvo. PJ a hráči pak budou spolu spolupracovat na dojmu a efektu. Pak to bude skvelé pro obě strany...
Zhodou okolností som natrafil na inom serveri na nasledovné vyjadrenia k téme RolePlaying (nie sú moje, takže prosím nehodnotiť)
Hraní starších a zkušenějších postav, bytostí, než jsem my, sami hráči.
Nevím přesně, jak to sepsat dohormady, ale pokusím se.
Pokuď jde o hraní válečných veteránů, starých čarodějů, ostřílených námořníků a zkušených zlodějíčků, či moudrých druidů....
- Doporučil bych je nehrát..... Ale bez toho to není fantasy, takže snad několik rad, které možná jsou pravdivé a možná ne. Píšu já. můžu se mýlit.
Pokuď někdy hrajete za takovou postavu, je nutné se do ní maximálně vžít. Když vás nějaký přízpěvek vyburcuje, něco vás rychle napadne, NEPIŠTE TO. Radši si to promyslete a přemýšlejte, jestli by opravdu váš čtyři a čtyřicetiletý válečník, který zažil tucty velký bitev a všechny je přežil a viděl umírat tisíce lidí a mnoho set známých a desítek přátel.... Jestli by skutečně flirtoval z 500 let starou elfkou, či jestli by se urážel při každé možné příležitosti, nebo by plakal nad každým mrtvým, kterého by potkal. Prostě.... Zkuste si uvědomit, co daný člověk prožil, nebo si pomoci tím, jak by se zachoval aspoň váš otec, či někdo, kdo je stejně starý, nebo aspoň starší než vy.
Pokuď jde o někoho jiného než jen člověka a věk a zkušenosti si lze jen s těží představit a přesto za ni hrajete.... Pak to máte o to težší. Zkuste si přečíst Sillmarillion, kde je dobře cítit to, jak uvažuje někdo takový. Zkuste hrát roli a neukájet své potřeby, nýbrž potřeby postavy.
Zkuste se nad ní zamyslet a neodfláknout to. :)
Pokuď jde o draky, Ďábly a démony či víly nebo enty..... Pak je to ještě těžší. Tam už je to jen otázkou fantasie, neboť chytit se něčeho, je již zavádějící. Jde tam již i o určité přesvědčení, smýšlení a o vrozené charakterové vlastnosti.
Vše je o představivosti a chuti.. Především CHUTI hrát správně svou roli. Když hráč chce, pak je to lepčí, ale myslím, že mnohdy nechce a neuvažuje nad tím takhle.
DrD se hraje z mnoha důvodů, ale myslím, že RP je nejdůležitější a nikdy by se na něj nemělo zapomínat. Pokud mám svou postavu, měl bych ji hrát. DrD je hra. Divadlo.... Nic jiného v tom moc není....
Jakákoliv podobnost je čistě náhodná. Vše je myšleno obecně a není brán ohled na vyjímky, či extrémy.... ;)
Delruth
Ano. Pro skutečný roleplaying je dobré, s postavou, jaksi, splynout. Do určité míry se jí stát. Jako se herec na jevišti, nebo před kamerou stává postavou, kterou hraje. Od toho byl lidem dán dar fantazie, aby tohoto byli schopmi. A to nejen s postavou na vyšší úrovni.
Jenže, vžít se do postavy, tak jako všechno na světě, může být poměrně dvojsečnou zbraní. Já osobně, ze své zkušenosti 8 let aktivního PJ, znám hráče ( především ty nezkušené, kteří zkoušejí hrát na vysokých úrovních bez předešlé zkušenosti s tím, jak takové úrovně dosáhnout ), kteří se až příliš sžijí s postavou a její jednání pak zasahuje i do jejich komunikace s ostatními hráči mimo hru.
To je ale také chyba.
Protože stejně jako herci odkládají svou postavu s kostýmem v šatně divadla, nebo v kostymérně, měli by i hráči RPG ( stává se to nejen v DrD ) odložit svou "roli" s ukončením hry.
Tiara
Lischai:
Už poměrně dlouhou dobu se ti snažím dokázat, že začátečníci se o takovém stylu hraní nikdy nedozví.
Krom toho by o něho nestáli. Co chceš do těch pravidel napsat? "PJ vždycky rozhodne. Resistence is futile!". Well, ve skutečnosti to tak vždycky je. Ale oba snad víme, že není důležité, jakými věci jsou, ale jakými se jeví být. A proto musí mít hráči pocit, že hru ovlivňují.
Ta tvoje historka mi tak trochu připomíná jednoho pána, který tvrdí, že za komunistů bylo líp. Pokud si myslíš, že hraní bez pravidel je lepší, tak se zřekni pravidlového dábla a prchni na poušť, kde budeš moct nerušeně rozjímat o dokonale čistém RP stylu...
Nicméně existence pravidel je nezbytná. Je to hráz mj. proti lidské vyčůranosti.
Lischai: To by mě zajímalo, co vlastně chceš sdělit. Chceš, aby v RPG nebyly situace, kde někdo soupeří, někdo bojuje? Rvačka je docela přirozená, postavy, s trochu horkou hlavou se pohádají (nejúžasnější okamžiky ve hře) a skočí po sobě. Ať už jsou to dva sedláci v hospodě, dva kluci o tu krásnou elfku, nebo dvě jemné dívky, které se prostě jen neshodnou. Někdo má rád akci, a při hře jistých týpků se boji nedá zabránit.
Pj ohlídá, kdo má padnout. Ale jak to PJ má ohlídat, když se mu rvou postavy (ne hráči). Život je boj, a pokud je svět drsný, jsou drsné i postavy. Soutěživost, srovnávání, to jsou prvky, bez nic se RP neobejde, protože, bez toho to nejde ani v reálu. Postavy hráčů nemusí vždy táhnout za jeden provaz, a co vím ze zkušenosti, málokdy se to stane. To vůbec nesouvisí s levelováním, to souvisí s roleplayingem. Pokud se vaše hra zhoršila, když jste potkali pravidla, není to zcela chyba pravidel. Asi vás to bavilo, když jste nezůstali u té hry bez nich. Mimochodem, mám pocit, že v DrD 1.6 o RP něco napsáno je, a v DrD+ je toho o hře charakteru opravdu hodně.
Alcator a Syrus:
Ale lidi,... Proč by to nemohlo fungovat? PJ (GM, ST) ohlídá, aby každý kdo má padnout, padl... aby se příběh hýbal kupředu.
Když jsem začínal hrát... někdy v šesté třídě ZŠ, donesla se ke mě pouze MYŠLENKA her na hrdiny... hráli jsme na vlastním sytému pravidel (5 archetypů (i když jsme tehdy nevěděli co to slovo zanemná) pro dobro (Dám je dohromady? Rytíř, lučištnice, mág, poutník a... ještě jeden... je to tak dávno) dalśích pět pro zlo... (ty už si nepamatuji, záporné vymýšlel spolužák). Souboje se prakticky nekonaly a životový systém počítal jenom s pády z různých výšek (a stejně jste vždy ztratili jenom jeden život ať jste letěli ze schodů nebo z útesu... no co, byli jsme jen děti!), ale bylo to jedno, protože za celý půl rok hraní v tomhle pseudo-sytému (Mystera se jmenoval) jsme bojovali cca jednou a z výšky spadli asi dvakrát...
Přesto mám na tu dobu skvělé vzpomínky. Ješté dnaska vidím ty zatuchlé jeskyně, vysoké hory a temné džungle... vzpomínám na lov na upíra, na výpravu do Dračí pevnosti, na Elfí zlato... všechno bylo tak tajemné, nové a vzrušující.
A a příchodem pravidel nastala sestupná dráha... najednou začalo jít o kostky, zkušenosti a o to, jestli máte inteligenci 21+5. Nebylo tojako dřív... už nikdy to nebylo jako dřív.
Kdyby jsme si TEHDY v pravidlecch přečetli, ať hrajeme dál tak jak jsme hráli, asi by to bylo pro nás lepší...
Máte pravdu... tenhle systém bez kostek by nefungoval v kalsickém DrD - není stavěný pro lidskou soutěživost, srovnávání a levelení... ale tehdy, tehdy by fungoval.
A jsem přesvědčený, že u kohokoli jiného by to mohlo fungovat taky!
A jinak... ano... možná je to zbytečné snažení... ale je to alespoň něco. Lepší zapálit svíčku než proklínat temnotu!
Lischai: ano, je to stejně krásné jako nereálné. To se ti právě snažím ukázat. Chtít změnit styl hry začínajících hráčů "shora" je stejná blbost, jako nažit se, aby byla tma růžová.
Prostě na to nemáš prostředky. A nejde o to, kdo bude o "Lišajově elitním doupěti" psát, jestli Lišaj nebo Jezevec. Jde o to, že samotná ta idea je těžko pochopitelná a zejména těžko přenositelná. Osobně si myslím, že jediná cesta je hrát s někým, kdo to umí.
Právě proto to nikdy nemůže být v pravidlech. A jelikož pravidla jsou většinou tím prvým, co se hráčům dostane do ruky, přirozeně si osvojí styl, který je popsán v pravidlech.
Vidíš bizardnost celého tohohle podniku? Tuhle úvahu si totiž přečtou v 80% jenom lidé, kteří už tak hrají. A těch zbylých 20% procent jsou zarputilí H-a-S hráči, kterýma nějaká úvaha nepohne.
Jsem taky proti sbírání kozelných zbrojí (hráčům beztak neříkám, že je zbraň kouzelná a jaká jsou její skutečná čísla) a vůbec tahání pravidel přímo do hry (proto trvám na tom, aby hráči -a tím méně postavy - znali povolání postav ostatních hráčů).
Naopak ve znásilňování elfek ti budu zase oponovat. Je to totéž, co rvačka. Záleží také na tom, s kým to hraješ. V podmínkách Holgerem hlásaného "real playingu" by to vůbec nemuselo být špatné ;-)
A na závěr: to, co (už podruhé) říká Alcator, je svrchovaný argument pro potřebnost pravidel. Minimálně na začátku.
Lischai: Nováčkům NIKDO neřekne, že existuje Role-playing bez házení kostkama a bez počítání expů a životů...
Stejně jako rodič NIKDY neřekne pětileté dceři (na otázku, kde se berou děti), celou pravdu.
Je to jako v matrixu - dokud nepochopíš, jaká jsou pravidla, nemůžeš je nikdy úspěšně "zkroutit" tak, aby tě to ze systému definitivně nevykoplo.
Dokud nepochopíš, že souboj v principu funguje jako série uspořádaných útoků a obran, bude každý tvůj "souboj" vypadat jako vypečená hra "Padni, jsi mrtvej" - "Ne, já jsem se stihl schovat"...
To je zase to, co Ty nechápeš.
Marsia:
V pořádku. Akceputuji tvůj názor. Docela mě mrzí, že se mi nepodařilo tě přesvědčit ale pokud tě baví tvůj styl hraní A PŘITOM si to zkusila i jinak, je vše v nejlešim pořádku.
Hezký den.