Jediné, co mě na mé cestě provázelo, byl strach. Podvědomě jsem tušil, kde jsem, ale nechtěl jsem si to za nic připustit. Na to přece nevěřím. Šel jsem dál. Ne, že bych chtěl, ale něco mě nutilo pokračovat Nedovedu to popsat. Možná ten všudypřítomný strach. Krajina spálenou na prach. Kolem se smutně válela mlha. Celá ztmavla popelem. Nebylo vidět ani na krok, a tak jsem se ztratil. I sám sobě. Začal jsem si připadat cize. Chtěl jsem se toho vtíravého pocitu zbavit. Ale jak? Byl stále se mnou. Stal se částí mého Já. A nejhorší na tom bylo, že ten pocit tam vlastně patřil. Tak jsem stál uprostřed mlhy a byl jsem hrozně sám. Měl jsem někam jít a nevěděl jsem kam. Někdo na mě čekal, a já nevěděl kdo. Snad proto jsem jen stál. A hledal se. Mezi mlhou, mezi pahýly stromů, mezi štěrkem. Nikde jsem nebyl ...

Stál jsem tam zřejmě dlouho. Čas nějakým způsobem ztratil význam.

Najednou tam byl. Jinak se nic nezměnilo. Poznal jsem ho a pousmál jsem se. Úsměv mi vrátil, a pak mě vyzval, abych si sedl. Chvíli jsem stál a uvažoval nad svým vzdorem. Pak jsem se posadil vedl něj. Spolu jsme hleděli před sebe. On dělal suchou větvičkou kruhy v popelu, a já ho mlčky sledoval. Poprvé porušil mlčení On.

„Asi víš, kde jsi.“

Neznělo to jako otázka. Spíš jako oznámení. Mlčky jsem kývnul. Zvědavě na mne pohlédl, asi čekal něco jiného. Sám pro sebe si pak dodal:

„V Pekle.“

Jen jsem se ušklíbl a stále nic neříkal. Trochu se ochladilo, a tak si přivinul plášť blíže k tělu.

„Není Ti zima?“

Trochu se u té otázky usmál. Zřejmě mu přišlo zvláštní, bavit se v Pekle o počasí.

„A není to jedno?“

Vrátil jsem mu otázku. Pokrčil rameny. Domaloval další kruh. Pak ten klacík zahodil, a vzdychl. Pohlédl na mě. Kývl jsem. S tím kývnutím mnou projelo zvláštní zamrazení. Poprvé se mi podíval do očí. Nikdy jsem nevěděl, že by mohly existovat tak modré oči. A tak krásné. Ten pohled se nedal vydržet. Sklopil jsem hlavu a teď jsem to byl já, kdo si začal kreslit v písku. Pak začal vyplňovat něco v knize. Už mě ani nezarazilo, že jsem si byl před chvílí jistý, že nic takového s sebou nemá. Otočil stránku. Něco si přečetl a zkoumavě na mě pohlédl.

„Kradl jsi.“

„Absurdní.“

Pak jsem ji uviděl, jak jdeme spolu. Smáli jsme se a políbila mě. Všechno jsem pochopil. Chtěl jsem Ji ukrást světu, ukrást si Ji pro sebe. A pro nás pro oba pár hodinek času. Provinil jsem se. Přijmu trest.

„Lhal jsi.“

„Lhal ...“

Před očima mi proběhly všechny mé lži. Viděl jsem se, jak lžu matce o známkách ve škole, jak lžu Jí, a nakonec, jak lžu sám sobě. Pochopil jsem i důsledky mých lží. Věděl jsem, že si zasloužím potrestat.

Pohlédl jsem zpátky na Něj. Něco si zapisoval. Zvedl hlavu, smutně se na mě usmál.

„Zklamal jsi.“

„Mockrát ...“

Byl jsem opět zpátky. Viděl jsem se, jak mě znovu vyhazují ze školy. Jak mě otec poprvé vyzvedával ze záchytky. Viděl jsem se přesně v tom okamžiku, kdy jsem Jí bořil sny ...

Tak to pokračovalo. Dostával jsem se pomalu do zvláštního stavu. Myšlenka na trest, na bolest už nebyla nijak nesnesitelná. Ani ve mně nevzbuzovala strach. Čím déle mi předkládal mé hříchy a mé prohry, tím víc jsem se na něj těšil. Něco jsem pochopil. Peklo, to nespočívá v trestu, ale spíš v uvědomění si vlastní viny. A to uvědomění pálilo. Stálo mě to dost sil, abych se nerozplakal. Zjistil jsem, že potřebuji být potrestán. Být očištěn, zbavit se nánosu té špíny.Těšil jsem se na bolest. Čím dál víc ...

Pak vstal a zaklapl knihu.

„Můžeš jít.“

„Nemůžu ...“

„Jsi příliš mladý. Vrať se zpátky, máš dost času všechno napravit.“

„Já ... nechci. Přijal jsem vinu, přijal jsem trest. Jak se mám vrátit zpátky?“

Ale už tam nebyl. Zmizel. Rozsudek vyřčen – podmínečně propuštěn. Nemohl jsem tomu uvěřit. A vlastně jsem ani nechtěl.Kam mám jít? A ... kudy? Víra v sama sebe se otřásla v základech. Vstal jsem.

„Nemůžeš mě tu nechat!“

Ticho. Do očí se mi draly slzy.

„Nemůžeš!“

Pak jsem si uvědomil, že On tu může všechno. I odsoudit mě k životu.Vyrazil jsem. Nevěděl jsem, kam jít. Prostě jsem šel. Po deseti krocích jsem si musel odpočinout, ale čím déle jsem šel, tím to bylo lepší. Občas jsem se otáčel, abych věděl, jestli tam náhodou nestojí. Nestál.

----

Kolem mě posedával hlouček prázdných tváří. Zdálo se, že jediná jejich práce je dívat se na mě. Něco si vzrušeně šeptaly.

„Tak jak se cítíte, mladý pane?“

Něco jsem zachroptěl. Skoro jsem u toho přišel o krk, jak mě pálil. Ale tváře z toho zřejmě měly radost.

„Sestři, přineste něco na bolest. Asi i něco k pití. Mladý pán se vrátil. Přežil to.“

---

Pustili mě za měsíc. Měsíc jsem ležel v nemocnici. Sám sobě jsem se hnusil. A tak jsem dělal všechno pro to, abych mohl co nejdříve odejít. Cvičil jsem, bral jsem léky. Napsal jsem pár dopisů. V nich jsem vysvětloval, co chci udělat. Omlouval se za to, co jsem udělal. Omlouval se za to, co jsem neudělal. Pár lidem jsem napsal, jak moc je mám rád. Ale vysvobození nepřišlo. Ani nemohlo. Musel jsem odpustit sám sobě. A to jsem nedokázal.

---

Stál jsem na mostě. Pode mnou právě projela tramvaj. Rozpřáhl jsem ruce a počkal, až přejede ...