Cesta tam a zase zpátky
| Autor: | LordLoskuták |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Jediné, co mě na mé cestě provázelo, byl strach. Podvědomě jsem tušil, kde jsem, ale nechtěl jsem si to za nic připustit. Na to přece nevěřím. Šel jsem dál. Ne, že bych chtěl, ale něco mě nutilo pokračovat Nedovedu to popsat. Možná ten všudypřítomný strach. Krajina spálenou na prach. Kolem se smutně válela mlha. Celá ztmavla popelem. Nebylo vidět ani na krok, a tak jsem se ztratil. I sám sobě. Začal jsem si připadat cize. Chtěl jsem se toho vtíravého pocitu zbavit. Ale jak? Byl stále se mnou. Stal se částí mého Já. A nejhorší na tom bylo, že ten pocit tam vlastně patřil. Tak jsem stál uprostřed mlhy a byl jsem hrozně sám. Měl jsem někam jít a nevěděl jsem kam. Někdo na mě čekal, a já nevěděl kdo. Snad proto jsem jen stál. A hledal se. Mezi mlhou, mezi pahýly stromů, mezi štěrkem. Nikde jsem nebyl ...
Stál jsem tam zřejmě dlouho. Čas nějakým způsobem ztratil význam.
Najednou tam byl. Jinak se nic nezměnilo. Poznal jsem ho a pousmál jsem se. Úsměv mi vrátil, a pak mě vyzval, abych si sedl. Chvíli jsem stál a uvažoval nad svým vzdorem. Pak jsem se posadil vedl něj. Spolu jsme hleděli před sebe. On dělal suchou větvičkou kruhy v popelu, a já ho mlčky sledoval. Poprvé porušil mlčení On.
„Asi víš, kde jsi.“
Neznělo to jako otázka. Spíš jako oznámení. Mlčky jsem kývnul. Zvědavě na mne pohlédl, asi čekal něco jiného. Sám pro sebe si pak dodal:
„V Pekle.“
Jen jsem se ušklíbl a stále nic neříkal. Trochu se ochladilo, a tak si přivinul plášť blíže k tělu.
„Není Ti zima?“
Trochu se u té otázky usmál. Zřejmě mu přišlo zvláštní, bavit se v Pekle o počasí.
„A není to jedno?“
Vrátil jsem mu otázku. Pokrčil rameny. Domaloval další kruh. Pak ten klacík zahodil, a vzdychl. Pohlédl na mě. Kývl jsem. S tím kývnutím mnou projelo zvláštní zamrazení. Poprvé se mi podíval do očí. Nikdy jsem nevěděl, že by mohly existovat tak modré oči. A tak krásné. Ten pohled se nedal vydržet. Sklopil jsem hlavu a teď jsem to byl já, kdo si začal kreslit v písku. Pak začal vyplňovat něco v knize. Už mě ani nezarazilo, že jsem si byl před chvílí jistý, že nic takového s sebou nemá. Otočil stránku. Něco si přečetl a zkoumavě na mě pohlédl.
„Kradl jsi.“
„Absurdní.“
Pak jsem ji uviděl, jak jdeme spolu. Smáli jsme se a políbila mě. Všechno jsem pochopil. Chtěl jsem Ji ukrást světu, ukrást si Ji pro sebe. A pro nás pro oba pár hodinek času. Provinil jsem se. Přijmu trest.
„Lhal jsi.“
„Lhal ...“
Před očima mi proběhly všechny mé lži. Viděl jsem se, jak lžu matce o známkách ve škole, jak lžu Jí, a nakonec, jak lžu sám sobě. Pochopil jsem i důsledky mých lží. Věděl jsem, že si zasloužím potrestat.
Pohlédl jsem zpátky na Něj. Něco si zapisoval. Zvedl hlavu, smutně se na mě usmál.
„Zklamal jsi.“
„Mockrát ...“
Byl jsem opět zpátky. Viděl jsem se, jak mě znovu vyhazují ze školy. Jak mě otec poprvé vyzvedával ze záchytky. Viděl jsem se přesně v tom okamžiku, kdy jsem Jí bořil sny ...
Tak to pokračovalo. Dostával jsem se pomalu do zvláštního stavu. Myšlenka na trest, na bolest už nebyla nijak nesnesitelná. Ani ve mně nevzbuzovala strach. Čím déle mi předkládal mé hříchy a mé prohry, tím víc jsem se na něj těšil. Něco jsem pochopil. Peklo, to nespočívá v trestu, ale spíš v uvědomění si vlastní viny. A to uvědomění pálilo. Stálo mě to dost sil, abych se nerozplakal. Zjistil jsem, že potřebuji být potrestán. Být očištěn, zbavit se nánosu té špíny.Těšil jsem se na bolest. Čím dál víc ...
Pak vstal a zaklapl knihu.
„Můžeš jít.“
„Nemůžu ...“
„Jsi příliš mladý. Vrať se zpátky, máš dost času všechno napravit.“
„Já ... nechci. Přijal jsem vinu, přijal jsem trest. Jak se mám vrátit zpátky?“
Ale už tam nebyl. Zmizel. Rozsudek vyřčen – podmínečně propuštěn. Nemohl jsem tomu uvěřit. A vlastně jsem ani nechtěl.Kam mám jít? A ... kudy? Víra v sama sebe se otřásla v základech. Vstal jsem.
„Nemůžeš mě tu nechat!“
Ticho. Do očí se mi draly slzy.
„Nemůžeš!“
Pak jsem si uvědomil, že On tu může všechno. I odsoudit mě k životu.Vyrazil jsem. Nevěděl jsem, kam jít. Prostě jsem šel. Po deseti krocích jsem si musel odpočinout, ale čím déle jsem šel, tím to bylo lepší. Občas jsem se otáčel, abych věděl, jestli tam náhodou nestojí. Nestál.
----
Kolem mě posedával hlouček prázdných tváří. Zdálo se, že jediná jejich práce je dívat se na mě. Něco si vzrušeně šeptaly.
„Tak jak se cítíte, mladý pane?“
Něco jsem zachroptěl. Skoro jsem u toho přišel o krk, jak mě pálil. Ale tváře z toho zřejmě měly radost.
„Sestři, přineste něco na bolest. Asi i něco k pití. Mladý pán se vrátil. Přežil to.“
---
Pustili mě za měsíc. Měsíc jsem ležel v nemocnici. Sám sobě jsem se hnusil. A tak jsem dělal všechno pro to, abych mohl co nejdříve odejít. Cvičil jsem, bral jsem léky. Napsal jsem pár dopisů. V nich jsem vysvětloval, co chci udělat. Omlouval se za to, co jsem udělal. Omlouval se za to, co jsem neudělal. Pár lidem jsem napsal, jak moc je mám rád. Ale vysvobození nepřišlo. Ani nemohlo. Musel jsem odpustit sám sobě. A to jsem nedokázal.
---
Stál jsem na mostě. Pode mnou právě projela tramvaj. Rozpřáhl jsem ruce a počkal, až přejede ...
Poznámka: Tento příspěvek byl záměrně přesunut do sekce Úvahy, přestože je psán jako povídka. Toto přeřazení jsem provedl na základě jeho přehodnocení a pro jeho zařazení do rubriky jako převážně diskusního příspěvku.
Diskuze
Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří se neutápěli ve svých problémech, právě naopak – snažili se je řešit. Možná proto, že sama mám občas tendence se před nimi schovat někam, kde na mě nemůžou. A nejen já.
Jedna kamarádka měla problém s klukem, ale bála si s ním promluvit, tak se dotyčnému vyhýbala, jak mohla. Dnes dělají, že se neznají. Můj spolužák toho po rozvodu rodičů spoustu zameškal. Když se nestihl doučit na písemku, nepřišel. Po nějaké době to přestalo učitele bavit a dávali mu písemky prostě tehdy, byl-li ve škole. Po pár pětkách se rozhodl radši preventivně do školy vůbec nechodit. Kamarád měl podezření, že je s ním něco v nepořádku, ale bál se jít na vyšetření. Teď leží na jednotce intenzivní péče.
Útěk před vlastními obavami či vinou většinou nevede k ničemu dobrému. Problém sice může časem vyšumět do ztracena, ale naděje na jeho vyřešení je o hodně větší, když se k němu člověk postaví čelem. Vždycky je tu šance, že se vše v dobré obrátí. A pokud tu šanci navíc získáme takovým způsobem, jako hrdina povídky, neměli bychom ji hned zahodit.
Každý na to asi časem přijde a snad za to nezaplatí příliš velkou cenu.
---
Nežánrovostí se při svém hodnocení příliš nezaobírám, takže můžu s klidným srdcem dát 5* dílku, které mě hodně oslovilo, protože se zabývá něčím, co znám z vlastní zkušenosti. Navíc je napsáno poměrně čtivě a uvěřitelně. Hlavně první odstavec by mohl vyznít uměle, ale na mě působí upřímně.
Ke zmíněným chybkám bych dodala klasické problémy s interpunkcí (s přebytečnými čárkami by si klidně vystačila další povídka) a občasné překlepy (vynechaná mezera či písmenko). Trochu mě také zarazila věta „Krajina spálenou na prach.“, kde mi chybí shoda. Nebo jenom nepozorně čtu?
Jinak je to povídka, která dle mého stojí za chválení. Fantasy příspěvky se tu schvalují téměř všechny, což je v pořádku. Taky nevidím důvod, proč by tady měli být nekvalitní věci, které s fantasy vůbec nesouvisí. Ale nefantasy dílka jako je tato povídka, nebo Tristanova "Vzpomenout si" v téhle rubrice uvidím ráda. Už jenom proto, že umožní zamyslet se nad tím, jestli je sebevražda řešením, jestli je psychická bolest horší než nějaké bodání a upalování v pekle a podobně.
Mimochodem, úsek o tom, že peklo spočívá v uvědomění si vlastní viny mi připomněl jednu scénu, kde recidivista v podání Benicia del Tora vysvětluje, proč se chce dobrovolně přihlásit k autonehodě, která způsobila smrt dvou dětí, a jít tak do vazby. Nedovolím si citovat, ale snad můžu doporučit –film 21 gramů od režiséra Amores perros.
Málo platné, fantasy to není. Nejde o meče ani výskyt tramvají, ale o celkovou atmosféru.
Je to velice dobré, ale nemůžu tomu dát 5*. Kdyby jsme byli na povídkovém serveru, máš je, ale tohle bohužel nepatří do Zlatého Draka.
Hm, a mne nepríde, že je to tak nefantasy, ak v tom nie je meč... a je to v súčastnosti... možno mám mäkšie hranice (ale sú moje :-) )
Moje výhrady: Máš pekné, krátke úderné vety, a potom to zabiješ súvetím s dvoma "že": Už mě ani nezarazilo, že jsem si byl před chvílí jistý, že nic takového s sebou nemá." Uf, dve že vo vypilovanej poviedke...
No, a subjektívny pocit: úvod super, jadro tiež, záver sa mi nepáči... Možno, ak by tam bolo "Opět jsem stál na mostě..." :-)
A úplne sa mi nepáči názov, ktorý asociuje hobita, takže¨TO potom tých čitateľov sklame... cítia sa podvedený vo svojich očakávaniach... a to je problém autora, nie čitateľov.
No, uvidím, porozmýšľam, nechám si prejsť hlavou: 4 alebo 5?
A lituje snad někdo z vás toho, že věnoval těch 10 minut na přečtení téhle ne-fantasy a vlastně celkově zvrženíhodné povídky?
Je úžasné se s tímhle příspěvkem setkat a je zdrcující jakou averzi vůči němu někteří lidé mají jen jen krz to, že není fantasy...
Víte jaký mám vztah k dobrým nefantasy dílům... víte, i jak budu hodnotit.
S tím, jestli to sem patří nebo ne, bych si nelámal hlavu. v nejhorším to odnese Holger, až bude stát v mlze a ozve se: "Schvaloval jsi špatné příspěvky" :-)
Vina, trest a spol. Zajímavá otázka. Jde o to, jakou vinu myslíte, resp. co myslíte vinou. Včehyn ty "viny", které Loskuták vypočítával ve svém úvaze nejsou přečiny "proti společnosti". Jsou to všechno věci, které si člověk musí přebrat sám. To jakým žije životem, jaký je vlastně člověk, jestli má jeho život cenu a tak dále.
Řekl bych, že s tím nemají krádeže, vraždy a zpronevěry nic společného.
Snad jenom otázku, co je horší?
Jako první musím říct, že tento příspěvek ve mě (a snad v každém, ale to nemůžu posoudit) vyvolá zamyšlení a emoce.
Nedokážu se rozhodnout, jestli hodnotit jako Mgr. Holger, stejně tak, jestli dokážu a hlavně jestli bych vůbec měl nějaké jednoznačné hodnocení vynášet. (těď následuje přerušení, ve kterém jsem byl odvolán si poslechnout jednu komickou píseň a snad ještě najdu co jsem chtěl dodat. Teplota v místnosti klesá na -5 celsiů, není ti zima?. tak, teď snad dál.) Zkrátka nemyslím si, že když je jednou něco schváleno, tak je na místě strhávat za to, že to sem nepatří. Ale o tom bych rozhodovat neměl, co se mě samotného týká, budu hodnotit 5* nebo nehodnotit. Kdybych byl na obecném serveru, dal bych pět. Kdyby hrály hry na hrdiny důležitou roli v tom příspěvku, dal bych pět. Ovšem když nehrají a jsem na fantasy serveru, nehodnotím. Protože si prostě myslím, že je úžasné se s takovým příspěvkem setkat a zdrcujíci se s ním setkat zde.
Už pozvolna utichly diskuse okolo Tristanova příspěvku Vzpomenout si, který otevíral diskusi na téma odpovědnosti jedince či společnosti. Snad právě proto vám předkládám tématicky podobný článek, který na tyto diskuse mže navázat hledáním odpovědí na otázky, kde leží vina, jaký trest je dostatečný, kdo má právo soudit činy jedince atd.
Přestože jde o autentickou, současnou výpověď, kterou bych do žánru fantazy nezařadil ani omylem, opět jsem se rozhodl vám ho předložit, zejména díky kvalitnímu zpracování a pro jeho diskusní povahu. Opět tedy máte možnost vyjádřit své názory ke stále palčivé otázce svědomí, viny a trestu, případně můžete v diskusi vyjádřit svůj názor na to, jak moc jsem se zmýlil, když jsem tento příspěvek na stránky zařadil.
Co se týče spektra otázek a diskusí z tématu, které otvírá příspěvek, ponechám řízení diskuse na autorovi, vaše názory na další existenci takovýchto děl v rubrice však uvítám.
K drobným chybám – v textu jsou některé neobratné výrazy („Spolu jsme hleděli před sebe.“; „Smáli jsme se a políbila mě.“; „Dostával jsem se pomalu do zvláštního stavu.“) Další drobností je nejednotnost v užití velkých písmen, když autor hovoří o Něm či o Ní – ne vždy totiž užívá velká písmena, což je chyba. Věta „Čím déle mi předkládal mé hříchy a mé prohry, tím víc jsem se na něj těšil.“ není jednoznačná, zájmeno něj by zde bylo vhodné nahradit přímým označením trest, aby byla konkrétní.
Tyto chyby nepovažuji za příliš podstatné, přesto v hodnocení srazím 1* vzhledem k tomu, že jde o příspěvek na hranici vymezení rubriky.
Zdrví Holger