Až i ty začneš slýchat anděly
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 33 |
Můj nejdražší příteli.
Posledních několik měsíců jsem vnímal jako ve snu a nyní se mi i snem zdají být. Neurčité obrazy myšlenek se tehdy míhaly před mýma očima a já se snažil pochopit, co znamenají. Snažil se najít důvod toho, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Proč každá příčina má svůj důsledek a proč si já vprostřed toho připadám tak osamělý a bezvýznamný.
Proto jsi ode mě tak dlouho nedostal žádný dopis. Byl jsem až příliš ztracen v nekonečném proudu strachů a obav, lapen v děsivě rychlém tanci světa, který se neustále žene dopředu a do zapomnění strhává ty, kteří s ním nejsou schopni držet krok. Každý nový den s sebou přinášel stále nové, a přece ty stejné, otázky. Budu mít co jíst? Kde spát?
Když jsem se však jednou ráno probouzel ze spánku, v posledních několika okamžicích klidu, když jsem se snažil uchopit vzpomínky na mé snění a ony mi protékaly mezi prsty jako zrna písku, když jsem pozoroval slunce, v jehož zlaté záplavě se ztrácely oprýskané zdi domů, když jsem vstával a snil, že slyším šum větru v korunách vysokých stromů, že cítím vůni čerstvě pokosených polí, že nemám žádné starosti o to, co bude. V těchto posledních okamžicích probouzení, jsem byl skutečně šťastný.
A potom jsem byl najednou vytržen z toho ticha a klidu. Vyrván z míst, kde vše leželo ve stříbrném oparu míru, jsem byl vržen do nikdy nekončícího zápasu o přežití. Pod šedým nebem nového dne jsem začal svůj boj – jako včera. Jako každé včera, které v mém životě kdy bylo. Hnán věčnou lidskou touhou udržet si své místo na slunci, jsem se i já rozeběhl do shonu, potu a utrpení lidské existence - do šílenství nového dne jenom proto, abych stál na jeho konci. Pro okamžik, kdy budou mé neznáme vyřešeny: jedl jsem, mám kde spát. Nežil jsem pro ten den, ale pro okamžik jeho konce. To tam bylo majestátní ticho lesa a obloha posetá hvězdami. Jen dál se rvát a utrhnout si pro sebe kus budoucnosti. Zápasit a zápasit o přežití znovu a znovu až do konce svých dní.
Ale tehdy jsem nad tím začal přemýšlet – v jednom jediném okamžiku zlomu jsem začal přemýšlet. A pochopil. Pochopil jsem základní problém lidstva, odpověď na první i poslední otázku, kterou si lidstvo klade: Proč jsme tady? A když už tu jsme proč musíme zemřít?
A jaká je má odpověď? Děláme chybu. Velkou chybu. Člověk neustále spěchá, utíká před svým strachem ze smrti, před svoji pomíjivostí. Nakonec ho však věčnost stejně dostihne a pohltí. A v posledním děsivém okamžiku, když srdce přestane bít a v nekonečném tichu rušeném pouze ševelem křídel přilétajících andělů, si člověk nemůže neuvědomit onu děsivou pravdu: Celý jeho život byl zápasem se smrtí – a nic kromě toho boje v něm nemělo místo. Nic. Nic nedokázal, nic po něm nezůstalo. Jen předem prohraný zápas. Věřím, že až i ty začneš slýchat anděly, pochopíš, co já už dávno vím. Člověk totiž, můj příteli, neumírá zdolán časem, nemocemi, hladem nebo něčím podobným. Člověk umírá vyčerpáním ze závodu se smrtí.
A s tímhle pochopením mám najednou spoustu času. Už se smrtí nezápasím. Veškeré otázky, na které jsem hledával odpovědi, jsou teď malicherné a nepodstatné. Vše, co mě kdy trápilo, je jenom vzdáleným stínem. Nezabývám se hledáním odpovědí – ty přijdou samy. Mám čas. Čas na poslouchání šumu větví, čas na procházku pod oblohou plnou hvězd. Mám čas i na to, na co jsem ho dříve neměl. Na psaní dopisů.
Diskuze
Co se tohoto příspěvku týče, mám strašnou chuť dát mu 2*, ale neudělám to - zpracování je na to příliš dobré, a je to také to jediné, co tě zachránilo.
Nesnáším tyhle sentimentální úvahy o tom, jak bychom se měli zastavit a pořádně se kolem sebe rozhlédnout, abychom si konečně uvědomili, bla bla bla.
Nesnáším je také z toho důvodu, že mi pravidelně chodí každý den mailem s poznámkou "rozešli to aspoň pěti svým přátelům, jinak budeš mít pět let špatný sex" nebo nějakou podobnou.
Kromě toho, mám jisté výhrady k odstavci, kde se mluví o tom, že "děláme chybu". Mluv laskavě co nejvíc za sebe. Mně osobně každodenní zápas o stravu, byt, peníze a další věci neskutečně baví a nedovedu si představit, že bych toho měl nechat.
Takže výsledkem jsou 3* pro tebe
Drahý příteli,
z tvého dopisu jsem pochopil, že bys potřeboval klidnou dovolenou, například na nějakém pěkném místečku u řeky, abys mohl opět načerpat energii do běžného života.
Já vím, člověka to občas zmáhá, ale neměl by ses nechat tak rychle udolat. Což ti nic z toho zápasu nepřijde vzrušující, zábavné, či snad příjemné? Pamatuj, když si u krbu v krásný letní večer vychutnáváš sklenku whisky, že ten lahodný mok musel někdo vyrobit. Nemám rád efektní příměry tak jako ty, a proto neřeknu "vyrobit z vlastního potu a krve", ale přesto je na tom něco pravdy.
Nevím, jestli si mám brát osobně tvůj názor, že celý život se skládá jen ze strachu a útěku před smrtí. Věz, že otázku smrti jsem odložil na neurčito a přestože každý den jdu do práce a "svádím svůj boj", jak bys řekl, vždy si najdu čas i na procházku pod oblohou plnou hvězd, dokonce i na psaní dopisů.
Na konec toho svého ti dám radu - recept, který mi napsal můj doktor. Řídím se podle něj a jsem se životem dokonale smířen, tak čti pozorně:
1 půlkilový biftek, k tomu
1 půllitr piva
pravidelně po 6 hodinách,
1 patnáctikilometrová procházka každé ráno,
postel přesně v 11 každý večer,
a neláduj si do hlavy věci, kterým nerozumíš.
Ach ano, život. Začíná zrozením a končí smrtí.. A nebo ne?
Co když život teprve smrtí začíná? Možná člověk musí nejprve zemřít jinde aby se mohl narodit tady. A když pak zemře tady narodí se jinde? Nevím....
Mnoho otázek vyvolává tento dopis, mnoho otázek a žádné odpovědi. Viděl jsem sice názory jiných ale v nich jsem své odpovědi také nenalezl, jen další otázky....
Mám teď jen jedinou jistotu a tou jistotou je smrt. Vím že jednou si dokonce i pro mě příjde stejně jako pro každého z vás, ale já se jí neobávám, nemám z ní strach. Vlastně se na ní svým způsobem těším. Ať je totiž život jaký chce nedokáže tyto mé otázky zodpovědět, můžeme se o nich donekonečna přít a stejně se nic nevyřeší. Až smrt, jediná jistota našeho života, nám dá jednu jasnou a nevyvratitelnou odpověď.
A vlastně možná...... Možná je právě ta odpověď její pravý účel.
Lischai: velmi pěkná úvaha, ke zpracování není co dodat.
Ale nedal jsi alternativu. Fajn, dejme tomu, že nemá smysl se honit za ziskem a že se skutečně přestanu starat o přežití a budu jen sledovat mraky na obloze. Dejme tomu, že i budu šťastný. Ale jak dlouho? Déle, než měsíc, určitě ne, protože potom zemřu hladem. A opravdu mi stojí měsíc štěstí za celý zbytek života? Nebylo by lepší pracovat a toho štěstí si užívat po kouskách, vždy jen pár hodin, ale zase to tak dělat desítky let?
Ale přesto 5 hvězdiček, protože jsi přinutil mnoho lidí, aby se zamysleli. A napsané to je opravdu pěkně.
Tristan de la Tour
Jak se má jeden spolehnout na "fakta" ?
Optimisto :-) = obvykle se uvádí 5% mzokové kapacity
člověk okamžitě po smrti ztratí 9 gramů - tady jsem pro změnu narazil na údaj 12 gramů.
Ve světě faktů neexistuje zázrak, magie, sféry nebo nadpřirozeno....
Každá dostatečně pokročilá technologie, kterou neznáme, nám připadá jako magie.
Obsidian: Pracovat s fakty? Nic moc pevného není.
Je faktem., že člověk okamžitě po smrti ztratí 9 gramů své hmotnosti...
Je faktem, že každý jednou zemře... ale co je dál?
Je faktem, že člověk využívá 10% mozku. Co dokáže zbytek.
Je faktem, že se občas stane nevysvětlitelná údalost. Ať už kruhy v obilí( magnetismus, ufoni, lidé (skřeti a trollové) nebo snad Frodo Pytlík?) nebo náhodné uzdravení nevyléčitelně nemocných .
Ale doložené fakty a věčina věd nedokáže kalkulovat s něčím, k čemu dochází bez příčiny a co nelze vysvětlit.... přízemními teoriemi. Ve světě faktů neexistuje zázrak, magie, sféry nebo nadpřirozeno....
Proto jsou metafyzické myšlenky, a filozofie vůbec, tak důležřité. A přece o něčem takové je i Fantasy, ne?
A dyť smrt je jen dekorace. Není to nic, čím by se měl člověk zabývat, ona mu neuteče. Dyť je jen třešničkou na dortě.
Tristan de la Tour: Metafyzického rázu? Já nesnáším tyhle hemifanatické řeči, které operují s něčím takovým. Každá úvaha by měla pracovat s nějakými doloženými fakty a ne stavět na abstraktních a metafyzických úvahách, pakliže je rázu jako tahle.
Tady je ten závod se smrtí moc zveličen. Je to tam jen jako poetizující dekorace.
obsidian: "Člověk totiž, můj příteli, neumírá zdolán časem, nemocemi, hladem nebo něčím podobným. Člověk umírá vyčerpáním ze závodu se smrtí." - Právě že člověk umírá zdolán časem. Umírá, protože lidský organismus se skládá z buněk. A tyto buňky se opotřebovávají. A čím více času uplyne, tím je to víc znát.
"Proč jsme tady? A když už tu jsme proč musíme zemřít?" - Protože evoluce. A protože předchozí odstavec. "
Tohle si asi špatně vyložil, celá tahle úvaha je spíše metafyzického smyslu (řekl bych). Taky proces umírání lze nazvat různě. Ať už souboj o přežití nebo opotřebování organismu. Pojmenuj to jak chceš, ale výsledek je stejný.
To platí i pro druhý výňatek. Autor nejspíš ví, že byl nějaký Darwin a že asi bude nějaká evoluce, ale řekl bych, že v tom hledal něco vyššího. Aspoň myslím.
P.S.: Za svůj poslední přispěvek... je tam chybička ve smyslu, že slovo povídka nahraďte úvaha. Dlouho tu nějaká nebyla, tak jsem z toho trošku mimo :-))
Tak zpracování této úvahy na mě udělalo velký dojem. A to tak velký, že i když bych za myšlenku úvahy dal 2 hvězdičky, tak dám celkově 4. Je to skvěle napsané a skvěle poeticky laděné. Jen tiše závidím.
Ale ta myšlenka - Celý jeho život byl zápasem se smrtí - je diskutbilní.
V podstatě máš pravdu. Člověk se ráno vzbudí, proč? Aby mohl vykonávat určité činnosti, proč? Aby ho tyto činnosti udržely při životě, PROČ? PROČ CHCE ŽÍT??? Protože ho to baví, líbí se mu to !
Aby člověk mohl žít, tak potřebuje dýchat, jíst, pít. (Dýchání je zadarmo.) - a aby člověk měl co jíst, musí mít peníze, za které by si jídlo koupil - a aby měl člověk peníze, musí pracovat - a aby mohl pracovat, musí k tomu v mládí získávat vědomosti a chodit do školy - a aby mohl chodit do školy, musí umět chodit - a aby mohl chodit, musí se to naučit - a aby se to mohl naučit, musí do té doby přežít - a aby do té doby přežil, musí mámě cucat mlíčko z prsu a doufat, že jeho máma celý tento cyklus dělala tak dobře, aby teď měla dost mlíka ! Takže už v okamžiku, kdy člověk příjde na svět dělá všechno pro to, aby přežil.
Takto lidstvo kdysi začalo. Ale svět je teď jiný. Lidé to mají zařízeno tak dobře, že je čas i na jiné věci než boj o přežití. Co třeba si jít zahrát s kamarádem tenis a pak pokecat v hospůdce u dobrého piva. To je potěšení. Co třeba mít skvělou holku. To je potěšení. To už není přežití. To nás baví, pro to nás život neomrzí.
Já se nevyspim, se svou holkou, jen pro to abych přežil ! Vy ano?
Je fakt, že jednou se s ní vyspim, aby přežilo moje dítě až já umřu, ale to je jen párkrát.
"Člověk neustále spěchá, utíká před svým strachem ze smrti, před svoji pomíjivostí." - Já tedy ne. Proč utíkat? Stejně neutečeme! Naopak, proč člověk pije alkohol, provozuje nebezpečné aktivity apod. - protože ho to baví, přináší mu to potěšení. Sice se tím trochu smrti přiblíží, ale zase si po svém života více užije. (Třeba.)
"Člověk totiž, můj příteli, neumírá zdolán časem, nemocemi, hladem nebo něčím podobným. Člověk umírá vyčerpáním ze závodu se smrtí." - Právě že člověk umírá zdolán časem. Umírá, protože lidský organismus se skládá z buněk. A tyto buňky se opotřebovávají. A čím více času uplyne, tím je to víc znát.
"Proč jsme tady? A když už tu jsme proč musíme zemřít?" - Protože evoluce. A protože předchozí odstavec.
No prostě si myslim, že by si člověk měl života co nejvíc užívat a udělat si ho takový, aby ho bavil. Nemá smysl se bát a utíkat před smrtí. Má smysl si tu dobu co nejvíc užít, protože další šance už nebude. Jedinečný lidský mozek přestane po smrti pracovat a osobnost přestane existovat. Ani šum křídel andělů už člověku nepomůže.
Dílo je psáno subjektivně, proto by mělo čekat velmi osobní názory čtenářů a spíše jejich pocitům ke smrti (už tu vlastně ani nejde o povídku, ta je pouze zprostředkovatel)
Jsem pesimista a opravdu nemám rád názory, kde své hlavní role hrají čas, smrt a život (tedy to základní). Neboť čas je jinak nazvaný " prostor ". Život byl brán jako počátek a smrt jako konec (někteří jistě slyšeli známou větu...SMRT JE POUZE ZAČÁTEK). Ale vždycky bylo něco před životem a vždycky bude něco po něm.
Co jsou naše životy...co jsou vedle životů planet, hvězd, galaxií a vesmíru.
Člověk je strašný sobec. Vše vidí jen ze svého úhlu pohledu. JÁ jsem se narodil, JÁ tady teď žiju a BYL JSEM TO JÁ pro koho si smrt přišla. Ale nikoho nenapadne, že smrt nás prostě vzala, protože náhodou prošla kolem, když jsme zrovna leželi na její cestě, neboť jejím cílem nejsme my, jeden život člověka, ale ony... životy věků, kde žijeme. My, jepice i hvězdy.
Narozdíl od Gworka se nebojím dát pouze 3*. Nejspíš za to časem zaplatím. Ale je to MŮJ život, že ? :-) AS kdo by se bál smrti.
Člověk musí platit za individualitu...
Tristan de la Tour