Až i ty začneš slýchat anděly
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 33 |
Můj nejdražší příteli.
Posledních několik měsíců jsem vnímal jako ve snu a nyní se mi i snem zdají být. Neurčité obrazy myšlenek se tehdy míhaly před mýma očima a já se snažil pochopit, co znamenají. Snažil se najít důvod toho, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Proč každá příčina má svůj důsledek a proč si já vprostřed toho připadám tak osamělý a bezvýznamný.
Proto jsi ode mě tak dlouho nedostal žádný dopis. Byl jsem až příliš ztracen v nekonečném proudu strachů a obav, lapen v děsivě rychlém tanci světa, který se neustále žene dopředu a do zapomnění strhává ty, kteří s ním nejsou schopni držet krok. Každý nový den s sebou přinášel stále nové, a přece ty stejné, otázky. Budu mít co jíst? Kde spát?
Když jsem se však jednou ráno probouzel ze spánku, v posledních několika okamžicích klidu, když jsem se snažil uchopit vzpomínky na mé snění a ony mi protékaly mezi prsty jako zrna písku, když jsem pozoroval slunce, v jehož zlaté záplavě se ztrácely oprýskané zdi domů, když jsem vstával a snil, že slyším šum větru v korunách vysokých stromů, že cítím vůni čerstvě pokosených polí, že nemám žádné starosti o to, co bude. V těchto posledních okamžicích probouzení, jsem byl skutečně šťastný.
A potom jsem byl najednou vytržen z toho ticha a klidu. Vyrván z míst, kde vše leželo ve stříbrném oparu míru, jsem byl vržen do nikdy nekončícího zápasu o přežití. Pod šedým nebem nového dne jsem začal svůj boj – jako včera. Jako každé včera, které v mém životě kdy bylo. Hnán věčnou lidskou touhou udržet si své místo na slunci, jsem se i já rozeběhl do shonu, potu a utrpení lidské existence - do šílenství nového dne jenom proto, abych stál na jeho konci. Pro okamžik, kdy budou mé neznáme vyřešeny: jedl jsem, mám kde spát. Nežil jsem pro ten den, ale pro okamžik jeho konce. To tam bylo majestátní ticho lesa a obloha posetá hvězdami. Jen dál se rvát a utrhnout si pro sebe kus budoucnosti. Zápasit a zápasit o přežití znovu a znovu až do konce svých dní.
Ale tehdy jsem nad tím začal přemýšlet – v jednom jediném okamžiku zlomu jsem začal přemýšlet. A pochopil. Pochopil jsem základní problém lidstva, odpověď na první i poslední otázku, kterou si lidstvo klade: Proč jsme tady? A když už tu jsme proč musíme zemřít?
A jaká je má odpověď? Děláme chybu. Velkou chybu. Člověk neustále spěchá, utíká před svým strachem ze smrti, před svoji pomíjivostí. Nakonec ho však věčnost stejně dostihne a pohltí. A v posledním děsivém okamžiku, když srdce přestane bít a v nekonečném tichu rušeném pouze ševelem křídel přilétajících andělů, si člověk nemůže neuvědomit onu děsivou pravdu: Celý jeho život byl zápasem se smrtí – a nic kromě toho boje v něm nemělo místo. Nic. Nic nedokázal, nic po něm nezůstalo. Jen předem prohraný zápas. Věřím, že až i ty začneš slýchat anděly, pochopíš, co já už dávno vím. Člověk totiž, můj příteli, neumírá zdolán časem, nemocemi, hladem nebo něčím podobným. Člověk umírá vyčerpáním ze závodu se smrtí.
A s tímhle pochopením mám najednou spoustu času. Už se smrtí nezápasím. Veškeré otázky, na které jsem hledával odpovědi, jsou teď malicherné a nepodstatné. Vše, co mě kdy trápilo, je jenom vzdáleným stínem. Nezabývám se hledáním odpovědí – ty přijdou samy. Mám čas. Čas na poslouchání šumu větví, čas na procházku pod oblohou plnou hvězd. Mám čas i na to, na co jsem ho dříve neměl. Na psaní dopisů.
Diskuze
Gwork +1 rep.
Godric +1 rep.
Možno s vami nesphlasím v otázke hodnotenia článku, ale to nič nemení na tom, že myšlienky, ktoré ste zdelili vo svojich príspevkoch sú prínosné, nabádajúce k hlbšiemu zamysleniu a zasluhujúce ocenenie.
Mám problém:
Ako hodnotiť toto dielo?
Čo mám hodnotiť? Čo má väčšiu váhu?
Spracovanie?
Obsah?
Forma?
Myšlienka, ktorú nám chce autor zdeliť?
Spracovanie:
Je ne veľmi vysokej úrovni. Je vidieť, že autorovi na jeho diele záleží.
Pri čítaní som si nevšomol žiadnu chybu. Nič, co by ma rušilo.
Obsahu tiež nie je čo vytknúť.
Forma:
Tu je to už trochu horšie.
Nechcem tým tvrdiť, že jé zlé.
Len to, že ani zďaleka nevyužíva všetky možnosti, ktoré sa ponúkajú.
Forma, ktorou je dielo podané, je privľmi "hladká" - autor nevyužil možnosť zdôraznenia myšlienky pisateľa. Myšlienok, kde váha, myšlienok, kde dospieva ku svojmu poznaniu.
Myšlienka:
V tejto uponáhľanej dobe si málokto nájde čas zamyslieť sa nad tým, prečo sme vlastne takí uponáhľaní.
Ponáhľame sa pretožne nemáme dostatok času, a kvôli samému ponáhľaniu sa ho máme stále menej a menej.
Vstúpili sme do začarovaného kruhu a teraz nevieme ako z neho von.
Možno jedným zo spôsobov ako rozťať tento gordický uzol je zamyslieť sa nad sebou. Ale na to nemáme čas.
Preto bysom chcel touto cestou poďakovať autorovi, ktorý si ten čas našiel aj za nás nešťastných.
--
Ak sa opäť niekedy nebudete vedieť vymaniť z toho kolotoča problémov a ich uponáhľaných riešení, skúste sa aspoň na krátku chvíľku zastaviť a pokúsiť sa zodpovedať tri otázky:
Kto si?
Odkiaľ prichádzaš?
Kam kráčas?
To si přejí všichni, kdo se takových časů dožijí. O tom ale nerozhodují. My rozhodujeme jen o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán.
Myslím, že citát z pána prstenů to snad konečně vyjádří.
Godric: Dopis byl psán tak, aby v tobě vyvolal právě tyto otázky...a zdá se, že funguje, nebo ne?
Na vás dva i na všechny ostatní se těším u stolu Hledání odpovědí...
Konečně jsem si všiml něčeho jiného než poezie a rozhodl se hodotit, leč už teď vím, že to neudělám. asi zatím ne. Nevím co bych měl říkat k provedení a ostatnímu, protože to už snad řekli jasně jiní přede mnou. Budu se vyjadřovat spíš k obsahu a k mému osobnímu pohledu na takovou věc a proto taky nehodnotím. A to bude pohled velmi kritický, bohužel. Myšlenka samotná staví na několika základních faktech: Každý člověk (nebo minimálně každý, komu je to adresováno) se celý svůj život bojí toho, že musí umřít a samoúčelně se snaží udělat něco dřív než zemře. Špatně se to vyjadřuje ale myšlenka je tam patrná a myslím že je čitelné, o kterou se jedná. S tím ale musím zásadně nesouhlasit. Vždyť když se podívm na sebe samotného - bojím se smrti? Nedokážu ani tak odpovědět, protože spíš řeknu - je mi to jedno. Nebo - ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Vždyť kolikrát jsem pomyslel na to, že jednou zemřu jako všichni a snažil se to měnit nebo se tomu nějak přizpůsoboval. Snad dvakrát, když nadešly poslední dny někoho z mých blízkých rodinných příslušníků. Nemyslím si že se člověk honí ze strachu před smrtí, nebo z touhy jí uniknout. Krom toho se to při určité ohebné interpretaci příčí mé základní tezi - a sice žijeme jen jednou a každý okamžik je okamžikem jedinečným a nikdy už se nebude opakovat. Už nepříjdou další. Už nepřijde žádný další tento okamžik, prostě život půjde dál a co jsme teď neudělali, zůstane v takové podobě nenávratně ztraceno. Další možnost interpretace pak vystihuje Gwork a já s ním do značné míry souhlasím. Náš život (ať už je jaký chce) je takový, jaký jsme si ho udělali. Kdyby jsme chtěli aby byl jiný, je jiný a ne že o tom teď jen přemýšlíme. To myslím říká všechno o mém pohledu na to a pak uvažujte, co jiného byste dělali vy. I tak jsem ale rád, že jsem vyjádřil svůl názor.
Gwork: Nebudu tě odrazovat od tvého hodnocení, nicméně věz, že ten článek je o něčem jiném, než píšeš ty...pokud to chceš probrat, odebéřeme se k nějakému stolu...
Promiňte, ale dám 4. Předně musím říct, že Lischai je velmi dobrý a jistě nadaný autor a dílo jako takové zvládl jistě skvěle. Ale jde o to, že já nesouhlasím se samou podstatou této úvahy. Já to prostě beru ze svého úhlu pohledu a vidím to jinak než vy. Vy souhlasíte, ale já ne proto dámvám nižší hodnocení.
Osvětlím:
Já nesouhlasím s lidmi, kteří si stěžují na dnešní uspěchanu dobu, že jedinec sám o sobě nic neznamená a je jen malým kolečkem v tom velkém stroji společnosti. Naše civilizace je taková jakou jsme si zařídili a je založená na práci mnoha lidí, kteří vytváří podniky a ty zase spolupracují mezi ssebou. A to všechno se pořád navyšuje a spolupracuje. Některé organizace jsou nezávislé na tomhle, ale zase potřebují tady toto. A aby tento stroj pracoval potřebuje hybnou sílu - dav lidí. A jako se skládá moře z kapek a milión z desetníků tak se dav skládá z jedinců. A jeden jedinec v tomto davu nic neznamená. Je však třeba si uvědomit, že ač jedinec nic neznamená pro celkovou společnost tak něco znamená pro uzavřenější a menší společnost - nap. rodina, klub, klan, team a podobně.
Takhle to prostě je a zaručuje to co nejvyšší možnou životní úroveň jakou dovoluje zisk. A zisk se tím zvětší, čím lépe bude pracovat dav.
Pokud se to někomu nelíbí tak s tím asi nic nenadělá. Tedy může se stát napříklat poustevníkem. Mít spoustu času na chození pod stromy a sledování nebe, ale to stále neřeší otázku kde jíst a kde spát. A já nevím jak to má takový poustevník zařízené.
Právě proto bych dal tři hvězdičky, ale vzhledem k tomu, že zpracování jako takové je na špičkové úrovni by to ode mě byla nepěkná věc.
Jsem dojat...
Konečne niečo, prečo chápem, že sa táto rubrika volá "články a eseje", nie iba "články". 5*.
Hluboké.