Slzy chladnokrevného
Autor: | Kokršpan?l |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 16 |
Slzy chladnokrevného
Mohutný vichr zvířil obrovská mračna bílého sněhu, který se tak zdvihl a vytvořil neprůhlednou bílou hradbu tvořenou ze sněhových vloček. Vítr využil sněhu a ledu také jako zbraň, bodal, mrazil a zároveň pálil ve tváři pronásledovatelů.
Erik se otřásl zimou. Byl sice na mráz a chlad zvyklý, ale tohle bylo něco jiného, něco nebo někdo mnohem mocnější než nějaká obyčejná zima mu zmrazil krev v žilách a nařídil jeho nohám, aby byly těžší a nechtělo se jim pokračovat v honbě za uprchlicí. Pořádně se zachumlal do kožešiny a otočil se na muže, který stál opodál.
„Můj pane?“ otázal se chraplavě. Mráz už začal konat své dílo.
Muž se otočil. Na to, v jakém se nacházel prostředí, byl oblečen dosti neobvykle. Tenký plášť, který nyní ve větru zuřivě vlál a chtěl se oprostit od svého pána, pod sebou skrýval jen slabou černou tuniku a ještě slabší taktéž černé kalhoty. Všechny části oblečení měly stříbrné lemování, ale hodili se spíše na ples nebo do jednacího sálu, než do ledové bouře.
„Něco nás nechce pustit dál, Eriku,“ řekl muž.
Také to cítí, pomyslel si Erik. Také to cítí, ale nechce si připustit, že by byl poražen zimou.
„Můj pane, vojáci jsou už strašně prostydlí měli bychom se vrátit,“ navrhl Erik.
„Vrátit se? Vrátit se? Vrátit se a říci lordu Beltanovi, že jsme je nechali utéct? To mi chceš navrhnout? Nikdy! Radši umrznout, než se vracet se zprávou o selhání. Pokračujeme!“
* * *Dívka klesla na kolena. Ruce i nohy už měla na kost promrzlé, hlava ji bolela z neustálého fičení větru. Celý její oděv byl ulepený od mokrého sněhu, takže nebylo poznat, co na sobě nosila. Stejně tak její vlasy se určitě změnily, nyní vypadaly jako několik tenkých rampouchů, které jí vyrůstaly přímo z hlavy. Rty už měla zmodralé a zuby jí drkotaly v rytmu mrazu. Ale žila. Zatím.
Ve své zmrzlé náruči nesla malý uzlíček zasněžených kožešin. Dívka se naň podívala a roztřesenou rukou ho pohladila.
Dívka zvedla oči k nebi.
„Prosím, prosím nech mě jít. Musím se postarat o svého syna, nech mě žít,“ zašeptala.
Vichřice ustala. Před dívkou se ze sněhu a ledu zformovala lidská postava.
„Nedovolím ti odejít, Melindo.“ zaduněla postava. Její hlas zněl jako když se rozkřupne ledovec.
„P-prosím,“ žadonila dívka, „nosívala jsem ti oběti na oltář Ledu, byla jsem ti věrná, cožpak nemáš slitování pro svou oddanou služebnici.
Ledový bůh se zamyslel.
„Mám pro tebe slitování. I pro tvého syna,“ pronesl bůh, „Půjdeš i se synem na můj hrad, kde se staneš mou ženou. A pak, až nadejde čas, až se tvůj syn, dědic trůnu, stane králem, obnoví víru ve mě. Já pak získám větší moc a pokryji celou zemi ledem a sněhem. Už nebudou žádné války, žádní cizí bohové nebudou narušovat mé území. Jen nekonečný klid v prostředí bílého sněhu.“
Melinda byla tímto vypočítavým návrhem od svého boha poněkud zaskočena.
„To mě chceš a mého syna živé jen kvůli svému nesmyslnému sporu s cizími božstvy?“
„Nejen proto,“ odpověděl bůh, „Také proto, že tě miluji.“
Z dálky se začaly ozývat hlasy.
„Rozhodni se rychle,“ řekl ledový bůh Melindě, „Když tě najdou, tak tě zabijí. I tvého syna.“
Melinda se ohlédla. Přes sněhovou pláň se k nim blížila skupina Beltanových ozbrojenců a jeden muž v černém. Ten, jakmile Melindu a ledového boha spatřil, pozvedl ruce k nebi a pak zpět k zemi. Pak zmizel.
„Od nich se slitování nedočkáš,“ řekl ledový bůh Gedorothaim.
„Máš pravdu, starý bože,“ řekl muž v černém, kterého Melinda před chvilkou viděla běžet přes pláň. Teď stál vedle ní.
Tělem se snažila chránit dítě, ale muž byl rychlejší. Vytrhl chlapce z matčina sevření a hodil s ním o zem.
„Ne!“ vyjekla Melinda a vrhla se k dítěti, které při pádu nevydalo ani hlásku.
„Mé jméno je Jeduthun Karrierus a jsem dvorním mágem lorda Beltana, nyní již posledního dědice královské koruny Alemanu. A teď splním svou druhou povinnost.“
Melinda se podívala vzhůru na mága. Ten její pohled opětoval, ale v jeho očích hrály plamínky škodolibosti a nenávisti. Mág pozvedl ruce a otevřel ústa. Mezi prsty se mu začaly sbíhat tenké rudé jiskry.
„Dost mágu!“ vykřikl Gedorothaim, „Zabils už syna, nedovolím ti zabít i matku.“
„Ano? A ty jsi kdo?“
„Jsem Gedorothaim, vládce zimy.“
„Gedorothaim? Ten nicotný a slabý bůh, kterého uctívají už jen staré vesničanky? A jak mi v tom chceš zabránit, ó mocný Gedorothaime?“
„Bude-li to nutné, zabiji tě.“
„Ty?“ Jeduthun se začal zhluboka smát. „Takový slaboch a ubožák? A jak to chceš udělat, ty chodící rampouchu?“ Jeduthunova levá ruka se začala nepatrně pohybovat ve vzduchu. Melinda poznala, co mág do vzduchu kreslí. Byly to stejné pohyby, jako ty ve vesnici, než nějakým plamenem zapálil její dům.
„Zmrazím tě.“
„Roztaješ, ty ubožáku! Katus!“ Z mágovi levé ruky vyletěl proud ohně, který zasáhl Gedorothaima přímo do hrudi. Ledový bůh byl odmrštěn magickým výbojem, narazil do země, ale hned stal. Na místě zásahu měl vypáleno díru.
„Tak co, ještě mě chceš pořád zmrazit?“ ptal se mág se šklebem na rtech.
„Ano.“
„Na co potom čekáš?“
„Sbírám sílu.“
Jeduthun se rozesmál. „Sbíráš sílu! Sbíráš sílu! Ano, potřebuješ jí nasbírat dost, abys aspoň chvilku přežil, ledový božíčku!“
Melinda se pokusila odnést své dítě, ale Jeduthun si jí všiml a uštědřil jí kopanec do žeber. Dívka zaúpěla a odkutálela se.
„Kdo z vás chce zemřít první?“ zeptal se mág, „Nebo oba najednou? Aby to bylo fér?“
Jeduthun si vyhrnul rukávy a mírně se rozkročil.
„Váš čas nadešel, umírající hrdinové. Incentus vulcano impirium!“
Planina se najednou ocitla v oslepujícím ohnivém světle, které neuvěřitelně pálilo. Melinda cítila, jak se jí škvaří kůže a začíná roztávat. Pryč byl pocit mrazu, teď jej vystřídal strašlivý žár.
Uprostřed toho všeho stál Jeduthun, nedotčený svým smrtícím kouzlem, a škodolibě se usmíval. Jenže bohové se tak snadno nevzdávají.
Gedorothaim, ze kterého tekly proudy rozteklého sněhu a ledu, se opět napřímil.
„Musím říci, že máš mimořádnou vytrvalost a odvahu,“ řekl udiveně mág, „ale myslím si, že je načase vše skončit.“ Jeduthun vytasil svůj krátký mečík a přejel po něm rukou. Kolem meče začala tančit plameny.
„Ano, je načase vše skončit. Už jsem připravený,“ poznamenal bůh. Napřáhl proti mágovi ruku. „Kar kochavim,“ zašeptal.
Mág pocítil pronikavý chlad. Pokoušel se ho nevšímat a udělal další krok ke Gedorothaimovi. Přestával cítit nohy. S překvapením zjistil, že mu zamrzá krevní řečiště. Se strašlivým výkřikem vyskočil vpřed. Ale výkřik i skok byl hned zaražen, Jeduthun sebou jen hodil o zem. Při dopadu na ni vydalo Jeduthunovo tělo zvláštní zvuk, asi takový, jako když na zem spadne kostka ledu.
Bůh se přesunul nad Jeduthuna.
„To bylo za chlapce,“ řekl bůh, „a tohle,“ Gedorothaim uchopil mága za nohy, zvedl ho nad hlavu a prudce s ním hodil o zem. Mág se roztřískl na tisíce kousků. „Je za ni,“ dořekl bůh.
Dítě začalo plakat. Melinda zasténala. Vojáci se přibližovali.
Gedorothaim poklekl vedle své smrtelné lásky.
„Zachr…zachraň chlapce, p-prosím,“ žadonila Melinda.
„Zachráním. Zachráním jeho i tebe,“ řekl bůh. Dívka věděla, že to myslí vážně, ale přesto, že si byla jista, že ji Gedorothaim miluje, bůh mluvil pořád stejně… chladně.
Melinda zavřela oči. A už je neotevřela. Gedorothaimovi po jeho ledových tvářích počaly stékat slzy, které se pozvolna měnily v kapičky z ledu.
Gedorothaim se otočil k přibíhajícím vojákům.
Po zničené lásce může následovat jen jedna věc. Pomstychtivá nenávist.
Poslední věc, kterou Erik a ostatní členové výpravy lorda Beltana spatřili, byl obličej rozzuřeného boha.
Diskuze
Shadowmage: Tento princip je skvěle popsán u Pratchetta - Malý bohové, což autor článku zřejmě četl...
Doporučuji - skvělé a pro dračák a tvorbu pantheonu inspirativní dílo.
"Moji bohové mají takovou sílu, jakou jim dají jejich věřící. Málo věřících = menší síla."
- tohle se mi líbilo nejvíc z celé diskuze k příspěvku, přijde mi to jako dobrý princip, já to mám ve světě s bohy stejně. Proč by nemohl být zapomenutý, neuctívaný a vysílený bůh přemožen mocným smrtelníkem? Pokud se jedná
o heroickou fantasy, zvlášť když je mnoho slabších bohů, absolutně mi to nevadí. Něco jiného by byl souboj se Stvořitelem, tedy jediným bohem světa. Toho bych viděl mnohem abstraktněji a troufalého smrtelníka by prostě smetl z povrchu země.
Jinak souhlasím s vyjmenovanými chybami, hlavně některé informace o Melindě mi tam chyběly. Samotný souboj mága a boha se mi líbil, úvod do děje též, motivy a postoje postav už mnohem méně. Nápad hodnotím vcelku kladně, stejně tak název díla. To, že autor nezvládl dokonale dovyprávět příběh a sklouzl k prudkým změnám v chování hlavní postavy, je věc druhá...
Také si myslím, že psát umíš. Tentokrát to budou 3 hvězdy.
myslim že ... zda sa mi to take obyčajné nevytŕča to z priemeru takych je tu viac
//Jak jsem tak přemýšlel, trochu jsem poopravoval svůj příspěvek...
Mám jen opravdu málo připomínek.
...Až se tvůj syn, dědic trůnu… to by znamenalo, že matka je královského rodu (nevím jestli místního království či znepřátelené země), ale možná by chtělo vysvětlit proč musí před armádou prchat sama a proč byla v nějaké vesnici (jestli jsem to správně pochopil). Každopádně to ale nebude nějaká zlodějka-co-ukradla-kus-chleba
Potom ke Krteckově a Rigurově diskuzi o povaze boha. Bůh může být jakýkoliv a jeho charakter také. Na bohu mi spíš vadilo, jak moc je hmotný. Že jeho síla je srovnatelná se silou mága nějakého královstvíčka. A také, že jeho síla tak moc kolísá (jak říkal Dandalf) v jednu chvíli sesílá bouři a zastaví celou armádu ve druhé chvíli ho propálí nějaký ohníček skrz naskrz.Co na tom, že to samé kouzlo předtím zapálilo (!!jen!!) chalupu
Rigur: Někteří bohové sice mají možnost si vzít co chtějí, ale nedělají to, protože chtějí mít (v tomto případě) za ženu svobodnou bytost ne loutku. Jako třeba člověk pod vlivem nápoje lásky ztrácí životní jiskru a stává se naprosto bezduchou loutkou.
Někdo má prostě rád když mají i ti druzí možnost volby.
Pravda, trochu mi vadilo, že druhou částí té volby, byla smrt. Na konci povídky se zdá, že boha Melindina smrt opravdu rozzuřila. Když ji tak moc miloval, proč jí to smrtí „vyhrožoval“? Možná to závisí na charakteru, ale čekal jsem, že silná láska dokáže přežít i fakt, že je odmítnuta.
Krtecek: Něco takové jsem měl na mysli. Celkově postava boha v povídce za mnoho nestojí. Nejdená vůbec jako bůh. Už kdyby jen proto, že bůh by si prostě vzal co by chtěl. Nedával by na výběr, i když na druhou stranu zamilovaný "člověk" dělá divné věci. Ale Gedorothaim je nejslabším místem celého textu... souhlasím s tebou... :-)
Bohové nebývají vypočítaví :o) Pokud mají svádět ženy, obvykle k tomu zvolí nějaké líbivé, grandiózní, případně i silácké gesto. Proměna v labuť, býka, blesk, nádherný zpěv nebo dokonce znásilnění - to všechno ANO - to je mytologie. Ale vydírat "zemři nebo mi buď po vůli" to není hodno boha ... anebo stojí takový bůh o něco níž než člověk.
Tolik má první připomínka.
Povídka má svá světlá místa, má svá slabší místa, když to vezmu "all square", vyjde mi z toho průměr, tedy 2,5*. Dám 2*, protože subjektivně naprosto odmítám takto prokresleného boha.
Souhlasím s tím co řekl dandalf. Není to úplně špatná povídka, ale má dost much.
Teď když jsem ji četl podruhé, musím uznat, že se mi líbila o dost více. Má své pěkné momenty a zároveň momenty, které jsou přesnými protiklady. Mně osobně se třeba líbí pár části s Melindou, která jakožto žena-matka je zde vystižena docela dobře. (její reakce apod.)... popis kdy ze začátku padá na kolena atd... kdy chrání syna tělem, A pak okamžik kdy prosí aby zachránil jejího syna (jen nebyl on náhodou už mrtvý? Ne vlastně na konci bylo že začal plakat...) a poté zemře. Celý ten okamžik je docela hezký. Ale to, jak jsi vystihl chování matky, není to nic převratného ani žádné extra vyznání z mé strany tímto směrem, protože vcítit se do chování matky chránící syna není zas tak těžké, spíše jde o to, že je to celkově tak nějak hrozně krásně obyčejné.
Na druhou stranu chvíli od příchodu boha po vyznání lásky Melindě nemá absolutně šťávu, je to hrozně suché. On prostě jen přijde, řekne, že ji nenechá odejít, pak najednou řekne, jen tak jakoby mimochodem že teda když s nim pude a stane se jeho ženou tak ji zachrání a stejně tak po chvilce i to vyznání je naprosto o ničem...
V ději je docela dost mezer, ale to už zde bylo řečeno, teď míním vlastně zcela zbytečný úvod kde hovoří Erik, který mi vskutku přijde, že do děje nic nedává, nevnáší a tudíž vlastně zbytečný.
Jinka, když jsem viděl název, vypadalo to hezky, zklamalo mě to, to ano, ale nijak tragicky bych to neviděl. Myšlenka je velice dobrá, jen zpracování za ní výrazně pokulhává. Co se týče toho, že by se bůh zamiloval do smrtelnice na tom já osobně nic zvláštního nevidím. V Řecké mythologii by se takových příkladů pár jistě našlo. O tom že obráceně je to normální je asi zbytečné se bavit, holt bůh je jednou bůh...
No asi jsem řekl co jsem chtěl, vím že psát umíš mnohem lépe takže doufám že příště se dočkáme něčeho trošku lepšího.
Přeji hodně úspěchů.
S pozdravem,
Rigur
dandalf:
To máš sice pravdu, ale zasi tak jednoduché to nebylo - považ sám, proč by se za nějakou zlodějku chleba ze za_sedmero_řekami_za sedmero_horami_hradu postavil bůh ledu a zimy? Bůh!. Proč by zlodějku honil dvorní čaroděj, který ač vedle boha měl působit jako mravenec před člověkem, jistě má na práci důležitější věci?
Ba ne, ta žena, a potažmo její dítě, byla rozhodně dost dějově důležitá. Jak ale, to se bohužel nedovíme.
Nechci říct, že je to špatná povídka, ale má dost much, které ji kazí.
První věc - myslím, že vyprávět první část povídky skrz Erikův pohled by mělo smysl, pokud by on sám dál hrál nějakou roli. Stačilo by i nechat ho jeho slovy povídku ukončit, ale takhle to po zamyšlení působí prázdně.
Dál - láska ledového boha působí trochu komicky. Je očividně rozhodnutý ji nechat zmrznout v ledové pustině a několik slov o uctívání ho najednou pohne tolik, že ji pozve na svůj hrad a dokonce se s ní chce oženit, skládaje jí vyznání? To je láska?
Ještě dál - poznámky boha nevypadají ani chladnokrevně ani zamilovaně, bohužel.
Zvláštní je i skutečnost, že ačkoli bůh právě řídí obrovskou a mocnou bouři, asi pět minut musí sbírat sílu na jednoduchý Chlad hvězd (jestli se nepletu).
irook: To, že příběh začíná kdesi uprostřed mi moc nevadilo, protože o tom ta povídka není.
Naopak jsem rád, že mě autor nezatěžoval se starým proroctvím o synovi zaslíbenému králi ledu, případně o neposlušné dceři pana Kdovíkdo co ukradla bochním chleba na hradě.