Hřbitovní zeď
| Autor: | Marigold |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
zahlédl jsem matný stín.
Tam na straně, kde hřbitovní kvete kvítí,
krásná dívka jak slunce svítí.
Přišel jsem blíž a k ní si přisedl,
a na náhrobní kámen holub dosedl.
Zvedl se z kamené náhle prach,
a já dostal strašný strach,
ať i ona mi nezmizí...
Nezmizela a pousmála se, a její krásné modré oči,
jako jezera do nichž každý bez obav skočí,
mě táhly k ní jako její zlaté vlasy,
tak krásné jak jen mohou být v té směsy krásy.
Dokonalé měla rty,
a ty rty voněly jako jahody,
a slunce chýlilo se k poledni, a nesnesitelný jeho žár,
nám přál a velký lásky dal nám dar.
A všude voněl blín...
Spolu jsme se pak procházeli dnem,
vše bylo krásné, še zdálo se být snem.
Byla to láska, jarní láska, co začala u hřbitovní zdi,
a nikdy snad neskončí.
Avšak minul se rok s rokem,
a já za ní vydal se loudavým krokem,
zas čekal jsem tam a voněl blín
po tváři mi přešel stín.
Na místě našeho setkání...
Čekal jsem na ní dlouhý čas
a domů k ní vydal jsem se zas.
Přišel jsem před její dům a zazvonil.
Otevřeli rodiče a v jejich tváři stín.
Ležela tam nemocná, bílá jako zeď
a já na hřbitov vzpomněl jsem si hned.
A ona se pousmála a vodnaté měla oči,
už ne ty jezera do nichž každý skočí.
Bez osmělení...
Vážná nemoc se k ní dostavila jako stín
a já ji dones kytičku vonící jako blín.
Dlouho vzdorovala nemoci a já za ní každý den chodil,
s kytičkou blínu pro níž jsem se honil.
Přešel tak březen, duben a květen se ke konci chýlil,
a stisk v mém srdci stále sílil.
A tak se mi srdce svíralo, a určitě i plakalo,
pro utrpení mé lásky jarnín - tepalo.
Každým dnem stejně za oba...
Poslední dny května a začala sílit, a já měl radost,
snad končila má tak dlouhá starost.
Za pár dní mohla chodit, a ona chtěla jít,
ke hřbitovní zdi na místo našeho setkání.
A tam seděli jsme a holubi létali
a na náhrobní kameny sedali.
a ona mě políbila, a já nevěděl, že je to polibek poslední,
daný v teplém květnovém poledni.
Kdy slunce krásně hřálo...
Na druhý den jsem k ní přišel a její matka plakala,
přišel jsem k ní do pokoje a ona spala.
Však to nebyl spánek - to byla smrt,
ta srdce mé rozpůlila jako srp.
A to srdce pak krvácelo a z lásky bolelo,
chvíli mě hřálo a pak dlouho studělo.
Chvíli jsem cítil její polibky na šíji,
jak se rozpíjí,
rozpíjí v nicotu...
A pak jsme za hřbitovní zdi stáli,
všichni plakali a lamentovali.
Shromáždění celé černá pohltila, a já snil,
a pak jsem jí v rakvi (nevím proč) políbil.
Rudé růže na rakev jsem hodil a příbuzenstvo plakalo,
asrdce mé navždy za tou zdí zůstalo,
pak často jsem se tam vracel a a kvetl černobíl,
a všude voněl blín,
a vzduchem zoufalí se nesl pláč...
Diskuze
Eddy: to je super...opět za pět:-)
Nevím co dál komentovat...máš kuli.
krysar: to říkají všichni..jenže k čemu je talent když se stíém v dnešní době nedá prorazit:-(
Super, piš dál, máš talent!
Je to skoro dokonalý (skoro je tam jen proto abych te neprechválil). Neco tak pekneho uy jsem dlouho necetl.
dky, díky, díky...
No jo ty musis vzdycky necim prekvapit ,a ikdyz jsem to uz cetl, tak nemuzu dat nic jineho!!!
S K V Ě L Ý ! ! !
Jak jsem to zacal cist, ohrnul se mi uplne nos kvuli stylu (Delorian mi mluvi z duse) a prisoudil jsem tomu 3*. Pak jsem to docetl a rozhodl jsem se pro 7* za obsah (komu se to nezda, muze si stezovat vlastni teticce). Suma sumarum tedy 5.
Proste konecny dojem rulez
Je to profesionální kam se hrabu. 5*