Rozlomená skála
| Autor: | Sethem Tartir |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 16 |
A živé těžko rozeznat
od mrtvých, třebas ve zdání
jsou jiní, zato nitrem
jeví se mi stejní,
prázdné nádoby a
víka z lží.
Jen jednou oči mé
viděly život, když
se střetly s jejími
však slabost v úsilí
roztrhla zem a propast
změnila svět k nepoznání.
Nikdy více starého
už nezřím, a jestli ano,
nepochopím. Puklá země,
jejíž dno ni okraj druhý
nedosáhnu, sám jsem v zapomnění,
prasklina je venku i vně.
Vše nové, jiné, vytvořil
jsem navzdor, vlastní silou,
mrtví živí výčitkou všem
živým mrtvým, kteří neobstáli
tak jako kdys ona, než
má hora zlomila se vedví.
Až vystavím žebřík
z kostí, bych dosáhnul
hvězd, tak zjistím,
že mé činění je
pošetilé, žádné schody
nedosáhnou oblohy.
Stejně přec, stavěti
křivou věž na rozlomené skále
je mou úctou k ní
a je mým trestem za
mou chybu, kterou
nelze napravit.
Diskuze
Nejdřív jsem odkládal reakce na vaše hodnocení kvůli tomu, abych umožnil každému formulaci mínění bez zření myšlenek autora, pak nebyl čas, tak se k tomu dostávám až teď. Snad ještě není tak pozdě.
Tedy především musím poděkovat Holgerovi za schválení a vstřícné hodnocení, ostatně i jiným, jsem rád, že se báseň tak všeobecně líbí, nebo ji každopádně všichni hodnotí jako dobrou.
Nejdřív odpovím jednotlivým recenzentům, pak řeknu pár vlastních canců.
Odpovědi
Holgerovi
Nekromancii jsem si mimo jiné vybral také proto, že se jí věnuje tak málo lidí, resp. je věnována malá pozornost oživovači mrtvol samotnému na úkor jeho výtvorů (což je přesně to, co nekromant chce:-)).
Dovolím si tě poopravit, stejně jako už Dariana, ohledně spojení "věž z kostí". Věž a kosti jsou dva rozličné symboly, které nejsou nikde v básni spojeny, přičemž rozdíl mezi nimi je ten, že věž je nekromant sám, kdežto kosti jsou jeho výtvor.
Ano, souhlasím zpětně, že vyhrocení nesetkání dvou lidí do kausality zvrhnutí se kouzelníka v nekromanta je vyhrocení romantické, rusky romantické, protože jedině ruský (dostojevský) romantik ubližuje ze svého hoře druhým a ne sobě. Krom dekadence, která nějak vyplynula sama z nekromantské formy, osobně v díle spatřuji ještě expresionismus, třebaže mi Darian říkal, že je můj nekromant příliš klidný a nevzrušený, bez náboje. Myslím si tudíž, že tvé romantické pojetí není dáno subjektivní interpretací symbolů, ale podstatou básně samotné.
Taktéž se musím vyjádřit k další věci, kterou jste s Darianem opět špatně interpretovali (nebo jsem ji popsal špatně:-)), a to sice démonizaci vlastního podílu na vině. Nekromant nebere sobecky celou vinu na sebe, čehož je důkazem čtvrtá sloka ("mrtví živí výčitkou všem / živým mrtvým, kteří neobstáli / tak jako kdys ona, než / má hora zlomila se vedví.")
Co se týče připomínek k formě, uznávám to nešťastné přivlastňovací zájmeno v poslední sloce, protože by bylo ještě ospravedlnitelné, kdyby tam bylo úmyslně, ale co se pamatuju, tak není:-(. Za zbytkem, tedy přílišnou archaičností a krkolomností některých obratů, si stojím. Za archaismy protože archaický jazyk podle mě není zločin a zde přispěl k pathosu, který by jinak byl menší. Za krkolomností si stojím, protože jsi nezmínil, které obraty to jsou:-P. Byl bych ti moc vděčný za jejich výčet a moc by mě zajímalo, které jsi tím měl na mysli.
Salmarovi
Jsem rád, že se líbí i tobě, a že jsi se mě zastal v té poslední sloce, dávaje mi malinkatou naději, že tu chybu lze brát subjektivně. Mnohem víc ale udělal jsi mi radost tím, že je z básně znát, že má vazbu na autora a jeho zkušenost.
Co se týče symbolismu, který v básni vidíš, myslím, že ani nebyl při psaní zamýšlen, já symbolismus nemám rád, nerozumím mu a neoslovuje mě... Zvláštní, že jsem se tedy tímto, Hrabalovými slovy, "symbolistou proti své vůli". Blbé:-).
Nathakovi
Nějakým způsobem se mi nelíbí, jak mluvíš o nekromantově zpěvu jako o jeho "volnočasové aktivitě", zábavičce, ke které se vrátí, když splní denní plán výroby kostlivců. Nehledě na to, že ta báseň nemusí být vůbec o nekromantovi a o oživování nemrtvých. >:-P
Jsem ale rád, že jsis všimnul jednoho z kmenů, základních pilířů básně, a to sice rozporem mezi nekromantovým názorem na nezvratnost smrti a jeho neustálou snahou o její obalamucení, oné marnosti.
Kibemu
Ty kráso, tak takové reakce až jsem nečekal:-). Díky.
Magnovi
Tys další, kdo mne žene do symbolismu a situace, kdy si každý vysvětlí dílko po svém, protože interpretuješ báseň opět úplně jinak než já:-). Ovšem třeba ještě několik takových a budu s tím smířen a začnu číst Baudelaira. Jestliže ale ji interpretuješ jinak, jedná se pouze o záležitosti formální, a ty nakonec přenášet nechci.
Co se týče chyb, jsou tam. Bohužel. Darian mě upozornil na lehký bordel v čárkách a stydím se za něj (za ten bordel, samozřejmě). Budiž mi to poučením do příště. :-(
Mordredianovi
Nesouhlasím s tebou, že je to dílo podrobné, mám spíš pocit, že je extrémně zhuštěné a nevím, jestli se mi na jeho malý prostor podařilo napsat/nacpat všechno, co mi u tohoto tématu leželo na srdci. Zpětně si myslím, že by možná bylo bývalo lepší dílo trochu z-epičtět a natáhnout.
Taky se musím ohradit proti tvé námitce na poezii s konkrétním obsahem. Zaprvé poezie není úplně od toho, aby měla explicitní vyjádření (i když takový budovatelský realismus...). Za druhé s tvým názorem celkem souhlasím, ano, poezie by měla mít konkrétní obsah, a myslím si, že píšu ještě hodně konkrétně a hodně zacíleně. Zkus to srovnat třeba s Teskným úsměvem od Dilvishe, básní, která se zde v rubrice objevila před nějakou dobou a vedle které je Rozlomená skála explicitní jak Hálkovy Večerní písně.
Tinweně
Jsi upřímná, to se mi líbí:-). Ale nechceš tu báseň ještě vzít malinko na milost, což? Ještě párkrát si ji přečíst a zamyslet se nad ní? Je těžká, to uznávám, ale ne nerozluštitelná.
Nyní ještě něco tedy, co jsem nemohl zařadit jako odpověď žádnému z vás recenzentů.
Tři vzory
Tato báseň vznikla pár dní před mou maturitou, kdy jsem z náhlého popudu vytvořeného čekacím marasmem začal hustit řádky. Psal jsem o tom, co mě v té době zaměstnávalo.
Nekromant této básně má tři inspirační otce. První je Sandro, postava z PC hry Heroes of Might and Magic 3, který se v mé hře stal velmi mocným magicky i armádou, která dokonce při tažení krajinou bitvami manšaft neztrácela, ale získávala, protože po každé vyhrané šarvátce se půlka nepřátel zařadila posmrtně do řad mých kostlivců (od tohoto vznikl také bonmot "nejlepší diplomacie je nekromancie"). Ze Sandra získal můj nekromant moc nad světem a velkou výšku své křivé věže.
Jakože první nekromant byl Heroes, druhý byl z Anti-Heroes, webkomixu, který je fanouškovským na jiný internetový kreslený příběh, Hůlkový řád Richa Burlewa (obojí v českém překladu na www.oots.cz, vřele doporučuji, pokud ještě neznáte). Aldran, nekromant z Antiheroes, není esenciálně zlý, ale nekromantem spíše z pragmatismu a ze záliby, má stále spoustu lidských stránek (např. strach o svou přítelkyni). Byl to první "netemnotemný" oživovač mrtvých, se kterým jsem se setkal, a jeho lidskost mi pomohla vyrovnávat se se Sandrovou supermocí, nepřístupností a strašidelností.
No a třetím nekromantem jsem já sám, jak už jsem naznačil v odpovědi Salmarovi. Jestliže předchozí dva byli zodpovědni za formu, dodal jsem obsah, a představujte si pod tím co chcete. Ostatně, cokoliv si o mě myslíte, je pravda.
Orfeus?
V době, kdy byla báseň v Čekárně, vyšel v sobotní příloze Lidových novin článek o dnešní pozici básníků (bohužel, prohledal jsem po bytě všechna možná místa a ne a ne ono číslo najít :-( - asi už je někdo vyhodil), kde byl zmiňován i řecký mýtus o Orfeovi.
Orfeus byl pěvec či básník, kterému zemřela jeho milovaná Eurydika a on se vydal do podsvětí, aby ji vyvedl zpět na život. Svým žaluplným uměním uspal Kerbera, rozplakal Háda a bylo mu povoleno svou Eurydiku vyvést ven, ovšem na zpáteční cestě musela jít za ním a on se na ni nesměl ani jednou ohlédnout.
Celou cestu nevydržel. Nakonec se přes zákaz ohlédnul a viděl již jen, jak se mu celou dobou za ním jdoucí milá v tento moment rozplynula.
Pěvec se vrátil na zem a od té doby hrál na svou lyru a zpíval tak smutně a krásně, jako nikdy. Zpíval o tom, že zkrze svou chybu a slabost ztratil tu, kterou miloval. Jeho žal byl sice krásný, ale nezdravý a bez východiska.
Nepřipomíná vám to něco? Ano, nevědomky jsem psal v tématice báje staré víc jak dva tisíce let. Magnus šel dokonce ve své interpretaci ještě dál do klasiky a pochopil nekromantovu lásku jako mrtvou, což já ne.
Ještě jinde v textu je psáno, že tento žalostný rozbor, rozklad, puknutí, není jen vinou muže-básníka-Orfea, ale i ženy, bohužel článek nemám už k dispozici a nepamatuju se na konkrétní okolnosti toho, jak byla ženská vina v osudovém minutí se vztažena k mýtu o Orfeovi... možná kdosi z vás nevyhazuje noviny tak rychle a čte sobotní lidovky, co?
Omlouvám se za své ego a za své grafomanství. A doufám, že se ozve třeba ještě někdo další, třeba by mě zajímaly názory prokletého Dilvishe a Elvisova_ducha. A prosím též Dariana, se kterým jsem se o básni už bavil přes ICQ.
Nerozumím tomu ani slovo, a nelíbí se mi to, ale bude to pravděpodobně jen mojí omezeností. Nelíbí se mi to z toho důvodu, že tomu nerozumím. Těžko říct, jestli je to touhle relativně pozdní hodinou, že mi ta tvoje slova prostě nejsou schopna utkvět v hlavě a dopřát jí, aby pochopila smysl. Nechápu ty verše, nechápu jejich kladení, nechápu jejich smysl. Neznamená, že je to jaksi objektivně špatné. Na jiné úrovni, to je asi ano. Ovšem nemůžu přes tohle všechno udělat ono klasické: ha, všichni tomu dali pět, to v tom případě musí být skvělé, i když to nechápu. Radši se vzdávám.
Toto dílo je velmi podrobné, a pravdivé. Velmi se mi líbí přesné popisování (v zaonačených skulinách) té zlomené skály. Dals jsi sem poezii která je charakteristicky nenahraditelná ale když děláš poezii mělo by to být s konkrétním obsahem. To se mi mnohem víc zamlouvá.
Ale když koukám na tuto poezii jinýma očima než očima kritika tak je to pro mě báseň která se moc podobá Syziphovy (nevím přesně jak se to píše :-)) Co se gramaticky týká, je to v pořádku.
Jinak má báseň smysl a zajímavý obsah. Velmi pěkné dílko.
Tak toto dielo ma naozaj ohromilo. Prečítal som ho už 5-krát a stále objavujem nové myšliemkyv tých istých veršoch.
Vlastne báseň - ktorá je nejakou spoveďou nekromanta je veľmi vydarená. Už len základ - nekromant, ktorý nevidí rozdiel medzi živými a mŕtvimi (sú preňho iba nejakou existenciou), potom sa zamiluje, lenže jeho láska zomrie alebo niečo podobné ( aspoň tak som to pochopil) , on sa jej telo pokúša oživiť, lenže to už nie je tá do ktorej sa zamiloval, pochopí rozdiel medzi živými a nemŕtvimi, a snží sa dosiahnuť vlastnej ľudskosti aj keď je to zhola nemožné (a to iba kôli spomienke na ňu). - to bolo iba stručne napísaný možno trochu skreslený dej, ale celý ako som ho pochopil by sa mi sem nechcelo písať leboby to bolo oveľa dlhšie.
Myslím že báseň nemala závažnejšie gramatické chyby. Nesledoval som to lebo ma plne zamestnala myšlinková stavba básne.
Bezpochyby jedno z najlepších diel aké tu sú.
Se přiznám...toto je první poezie tady, která se mi docela zamlouvá:-)
Salmar ...za mou chybu, přeci jen sebestřednosti by mělo být méně.
Nathaka - to že, nekrofilní (ve Frommově chápání významu tohoto slova) lidé "musejí" mít filozofické myšlénky je značně naivní zjednodušení, i když Norman Bates je ve filozofických kruzích mnohdy citován.
Lkaní nekromanta je poetické. Nečekal jsem od někoho s citem pro smrt zároveň cit pro poezii a romantiku. Přitom jeho slova dopadají měkce, není chladný. Smrt, nekromanty užívaná, u něj není chladná a nepřístupná, je vřelá a rychlá, vstřícná a bolestivá. Krom toho je odsunutá stranou.
Vůbec bych se nedivil, kdyby nekromanté právě takto hloubali nad svými existencemi. Koneckonců, lidé, kteří se soustředí na smrt, musejí mít filozofické myšlení a podobnými úvahami by svůj volný čas nepochybně vyplnili, ať už podobnými téhle nebo těmi běžnějšími, "mrtvějšími".
No, není cesty zpět. Chybu nelze napravit. To mi přijde jako zajímavý kontrast, uvážíme-li, že někdo, kdo tahá mrtvé lidi zpět do života-neživota, hovoří o něčem jako o nevratné věci.
Nejlepší moment je ten s propastí. Nebudu dělat, že tomu kdovíjak rozumím, ale Sethemova metaforika je volnější a příjemnější než většina ostatních a já se v básni celkem našel. Je to ta lidštější stránka nelidských zrůd, vímež?
Sethem mi dost jasně naznačoval, že má v čekárně báseň a nebudu lhát, když řeknu, že jsem se opravdu těšil, až bude schválená.
Je to rozhodně složitější čtení, které si zasluhuje několikeré zopakování a hloubku zamyšlení. Na jednu stranu oceňuji netradičnost pojetí nekromancie, ale zjišťuji, že to není to nejdůležitější a nejstěžejnější. Vidím v tom velký symbol, který se týká osobní zkušenosti autora. V tomhle chápání každá další sloka otevírá nové komnaty k nahlédnutí.
Jako zvlášť vyvedenou považuji sloku úplně poslední. Správně zastřešuje celé dílo a dodává mu náboj a sílu. Narozdíl od Holgera se mi opakování zájmena „můj“ líbí. Je to pravděpodobně dost osobní názor, ale právě ono
„je mou úctou k ní
a je mým trestem“
je jakousi pomyslnou věžičkou. Něčím, k čemu celá báseň směřuje a co ji perfektně dokončuje.
Každým znovu přečtením jsem se v básni dostal někam dál a postupně jsem v ní odhaloval skryté významy schované v „prázdných nádobách mrtvých i živých“. Nakonec jsem zůstal u představy, že nejlepším způsobem je chápat dílo symbolisticky a podle toho ho i hodnotit.
Nekromantické novum?
Dalo by se to tak v kontextu rubriky chápat.
Že by konečně někdo naložil s nekromantskou látkou jinak, než temnotemně?
Právě potom se totiž nabízí použití patosu a postavit křivou věž z kostí nad propastí mezi smrtí a láskou. Zde dokonce není patos přemrštěný a kdekdo méně cynický by mohl uronit kroupu. Přeci jen v kontextu vývoje poezie, však přístup k látce již tak inovativně nepřipadne.
De facto zvýraznění motivu osudové chyby v lásce hromadami mrtvol, ba přímo dekadentní oslavou smrti souzní s romantickou poezií, z níž se ponejprv pečlivým výběrem symboliky vyvíjí dekadence, dokud není zavedena k vrcholu, kdy se dekadentním stává nejen volba symbolů, ale i vlastní obsah díla. Toto dílko zůstává u té idealistické podoby, romantického pojetí.
Ale dost možná jsem romantikem sám, a hledám nekromantickou poezii namísto rafinované hry se symboly , které mají vylíčit autorův autentický prožitek, rozervání nad vlastní liknavostí a propásnutím příležitosti, nad černotou myšlének, či oslavou vlastní zhrzelosti mytizací vlastního utrpení, resp. démonizací vlastního podílu na vině.
Celkově mě odrazují některé příliš krkolomné obraty, archaismy či nadbytečné opakování zájmena můj v poslední strofě. Přesto dílko chápu výlučně jako kvalitně zpracovanou zpověď, či výčitku světu pro ospravedlnění skutkův mluvčího, byť jsou jím samy označovány veskrze zbytečnými.
Třebaže bych mohl mít výtky k formě či patosu, dílko mi tak nějak sedlo a proto se spíše přikloním k vyššímu hodnocení a budu štědrý.
Fíl špás
H.