Marsia  18. 4. 2007 v 9:32:29

Náplní docela příjemná básnička. Ale forma je dost rušivá. Hodně mi vadí opakování slov - 2. sloka "v dálce", dále tvary slova "zmrnout", předposlední sloka "dál", "opodál". A pro takové plynutí řeky by se hodily i plynulejší verše a rýmy. Škoda.

A ještě bych dodala něco k anotaci. Nejen, že v básničce není to, o čem anotace mluví, ale dodává tajemnému šumění řeky nepříjemnou konkrétnost, bere jí kouzlo.

Darian  18. 4. 2007 v 6:53:41

Ako milovník symbolistickej poézie Ivana Kraska som veľmi potešený zo zvoleného motívu prírody, ktorá je v tomto dielku krásnym reflektom sveta. Príroda v noci mrzne, rieka mrzne - sú ako tichá nevľúdnosť sveta, cíti ju iba ten, kto zostáva vonku aj po zotmení. Vychádza mi to na motív osamelosti vymedzených svetov - Pútnika a sveta ľudí (napr. práve spomenutej dediny).

Je možné, že v tom vidím viac, ale to ma pri zvolenej symbolového zásobníka neprekvapuje. Príroda je nádherná, aj tu sa ukázalo, že viac než iné "veci sveta" dokáže byť odrazom rozporov človeka.

Báseň so svojou otázkou ku koncu pôsobí na naše vnímanie tohoto konfliktu: Autorka sa akoby pýta temnej rieky (ľudí): Prečo sa to stalo Vzápätí vymedzuje sama seba, keď sa úplne na rovinu pýta: Ale prečo on nechcel žiť?
Ja by som doplnil: ... ako sa patrí. Pekný konflikt, ktorý však nie len len zaobalený ostatným, ale sa čitateľovi vynára. A možno je môj pohľad v niečom nesprávny, a to by ma neprekvapilo, ba naopak, ukázalo by to len hĺbku básne.

Napriek tomu ale musím povedať, že sa v texte nachádza zopár chýb. Hlavne čiarky, možno chýbajúce pomĺčky. Chápem, že redaktor nezasahuje do textu, no preklepovú chybu by odstrániť mohol (3.:1.). Inak formu nebudem riešiť - samozrejme, že mi rýmy niekde našli do uší, no odvolávajúc sa na jazykovú bariéru, nechám to tak.

Mne sa dielko páči. Nielenže v sebe čosi spája, nie k sebe pripája, ale aj subjektívne sa mi veľmi "trafilo do gusta".

Mgr. Holger  17. 4. 2007 v 23:37:47

Nuže, jedna na volnější notu...

Pro mne však přináší milé překvapení v povedeném vstupu to „podobné“ řeky. Autor přednáší komorní příběh, který – pravda – nejde moc do hloubky, nevysvětluje, nerozebírá (jak bych možná čekal podle anotace – že poutníka nikdo nechtěl vzít do tepla se dozvídám pouze z anotace, ne z vlastní básně).
Na druhé straně si dílko jakoby mimochodem hraje s kratičkým zlomkem života (smrti?) poutníka a vlastní smrt je zde nahlížena z perspektivy popisu krajiny, což ji řadí až do roviny krajinomalby. Báseň tak neděsí, pouze melancholicky, tiše, teskně, tmou tlumeně zpívá (místy bublavě přes kameny rytmiky).
Opravdu vyvedený je pak návrat k motivům z úvodu, který dílko posouvá k závěrečnému zvolání (otázce) a uceluje ho.
Po formální stránce je pravdou, že místy ruší rytmus i vlastní nepříliš libozvučný rým. Přihlédnu však ke skutečnosti, že vytříbená forma pro toto dílko není středobodem dění. Je mi však líto, že se dílku nevyhnuly překlepy, které v souladu se zvyklostmi nemíním opravovat.

Celkově považuji toto dílko i přes jeho jednoduchost za zdařilé a v tomto duchu i nadprůměrné.

Fíl špás

H.