Zimní příběh
| Autor: | Findred z Celenu |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 28 |
Temný stín blízkého modřínu dopadá na bílý sníh se zbytky jehličí. Jedle stojí opodál a sklánějí své větve s čerstvě napadenými vločkami k mé hlavě. Proč? Udělal jsem snad něco, co si zaslouží jejich obdiv?
Padající vločky si kolem mne bezstarostně tancují na rozmanité množství tónů, jež loudí nepříjemně štiplavý vánek. Smějí se mi. Já to cítím.
Topím se ve vlastních myšlenkách. Něco je špatně. Co?
Na špičkách stromů se kymácí několik zbylých šišek. Ponuře kymácí.
Je mi úzko při pohledu tam vzhůru, kde si osamoceně poskakuje rezavá veverka. Jen jediný chybný krůček a pádu do temnot by se asi těžko vyhnula. Opravdu je to to rezavé zvíře, o které se nyní tak bojím?
V pozadí těchto všedně dojemných okamžiků se nadechuje do dalšího dne obloha. Není blankytně modrá, jak tomu bývá po letních lijácích, ani temná, věštící lidský skon. Možná její barva naznačuje sled dalších událostí, které prožiji později. Při souboji.
Nedokážu to. Nechci se vymlouvat, ale smrt je tvrdý trest za vlastní hloupost.
Chvíle váhání. Přemýšlím. Mohu ještě vůbec rozumně jednat? Můj roztržitý duch se rozhoduje. Ach jak cenná by byla dobrá rada. Nevím, nevím už vlastně vůbec nic. Připadá mi to v této panenské přírodě stejně nepatrné jako život jepice. Zároveň si však uvědomuji veledůležitost mých dalších kroků. Odporný stav. Kterou cestou dál?
Jsem hlupák.
Teď to všechno vidím. Okamžik před vlastní smrtí si uvědomuji, že chci žít. Chci žít lépe než dosud a být odvděčen přízní Všemohoucího, kterým jsem natolik opovrhoval.
Ještě několik kroků. Nemůžu se vrátit. Má cesta ztrácí své pilíře - můj vždy
přítomný humor se mi snad stane osudným? Ne, to nemohu dopustit. Ale jak tomu zabránit?!Zmatený zrak bloudí po okolí, sleduje pramínky vody, které přeskakují po kamenech vzpříčených v řece, a prodírají se přes ledové kry vytvořené mrazíkem včerejšího večera. V mysli si představuji, jak to tu vypadá v létě, jaký klid vždy pociťuji sedíce na jednom z kamenů a sledujíce život kolem vodního toku. Bože, dopřej mi toho klidu i dnes. Prosím tě o to! Slyšíš?
Ze smuteční vrby na protějším břehu se zvedlo několik havraních hlav, zamávalo křídly a odletělo si hledat ranní kořist.
Trápení. Vždyť je to možná má poslední cesta touto krajinou. Nemohu se rozloučit, nemohu říci sbohem, protože bych si přiznal, že odcházím. Já… já nechci odejít.
Poslední zákrut cesty. Už vidím mýtinu, na níž stojí můj sok, můj věrný přítel Robert. A po jeho boku tvář té prokleté ženy. Hrdá tvář, žhavé ženské tělo, divoký vzhled, úžasné rty, pronikavý pohled… Bože, jak jsem mohl neodolat?
Chtěla mě snad zahubit? Plánovala tento souboj a nyní se bude smát, když ze mě budou vytékat potůčky krve? Cítím to. Už krvácím.
Mé srdce je slabé. Nevzmáhám se na jakoukoliv obranu. Jejich oči ve mně propalují díry. Pálí to. Trpím.
Hlupáku. Myslel sis snad, že to bude jiné? Že s tebou uteče a opustí tak skvělého muže, jakým je Robert? Snílku. Žádá tvou smrt. Každým coulem svého těla ta žena touží po tvé smrti. Nevzdávej souboj s ní. Dokaž, že nejsi hoden takto potupné smrti.
Celé město si o souboji vykládá. Tíha je ještě větší. Ještě že neznají místo konání. Kdyby snad… jen hloupá myšlenka. Vzmuž se.
Vidím tváře, matku, strýčka Gerbera, ryšavého bratrance Davida, mistra Kublaje. Nevážil jsem si jich tak, jak si zasloužili, a Bůh mne za to musí ztrestat.
Příliš velký tlak na mé nervy.
Robert nevzrušeně vyčkává, ruce založené, u jeho pasu se setkávám se svou smrtí. Má krásný meč. Bude mi potěšením zemřít takovou zbraní.
Co to zase povídám? Potěšení? Činí snad někomu smrt potěšení? Začínám bláznit. Přestávám rozumně uvažovat. Proč? Copak se opravdu už blíží můj skon? Je tohle to, co pociťují odsouzenci před šibenicí?
Chci být obejmut a pochopen. Lituji svých činů, všech špatných, kterých jsem se kdy dopustil, slyšíte? Lituji. Lituji.
Stojím na okraji mýtiny. Stále čeká. Nač? Postoupím o několik kroků blíže. Palčivá bolest u srdce mnou projede jako blesk. Další nenávistný pohled. Odpusť, příteli.
Pozvedám hlavu k nebi. Možná už mne očekává. Zbývá mi několik minut na tomto světě, poté už budu navždy odpočívat v ráji: Já a ráj? Jak směšná představa, ale uspokojivá. Můj dech je klidnější, nejsem tak vzrušen.
Vždyť smrt je jen součástí cesty, čeká každého, nikdo jí neunikne. Nejsem první a nebudu ani poslední. Tisíce lidí umírají pro nevýznamné hádky králů, zabíjejí se z donucení, pro peníze či zábavu, ale já měl vyšší cíl. Byl bych dobrým bardem. Nikdo by mi nezkřivil ani vlásek. Mé jméno by znal každý hlupák a mnou vyřčené slovo by přirovnávali ke zpěvu slavíka. Kde vůbec je? Dluží mi to. Tehdy v zahradě jsem mu říkal, aby přiletěl, až budu umírat.
Jak dětinské představy. Realita je jiná, příteli. Poraz jej a zůstaneš. Dostaneš novou možnost, najdeš si věrnou ženu, vychováš mnoho dětí a odejdeš spokojen s vědomím, že jsi něco dokázal, něco si tu po sobě zanechal. Ale nyní? Necítím se jako ustaraný otec. Nejsem nic. Nezasloužím si ten ráj.
Rozhlížím se kolem. Louka je pokrytá sněhem, který pod mými kroky děsivě křupe a připomíná mi svou bezmoc. Již brzy se zbarví čerstvou krví.
Nabíhá mi na čele pot. Malé kapky. Kam se poděla má včerejší jistota? Dnes je vše pryč. Nevím nic z toho, co bylo včera. Už to chci mít za sebou.
Proč je tak tísnivé ticho? Vražedné.
Z úvah mě probírá sebevědomý hlas. Poslouchám jej omámen jeho silou. Další Robertovy projevy už nevydržím. Padnu. Zemřu na kolenou.
Zasloužím si to? Zemřít s pohledem upřeným na něčí boty není hrdinské, ale jsem hrdinou? Včera jsem si tak připadal, zbořil bych celý svět, ale dnes je všemu jinak. Bezbranný hlupák umírá. Ztrestán za svou chybu svým nejlepším přítelem.
Prober se. Co sis uvařil za patok, vypij si sám. Chceš snad umřít?
Nechci.
Tak se vzchop a nandej to tomu, co tě o ni připravil. Kdyby nechodil s bradou nahoru a v šatech zdobených sametem, tak by si ho ani nevšimla. On je jediná překážka. Zabij ho.
Zabiju ho.
Tak se mi líbíš.
Děkuji všem těm, co si v Dílně udělali čas a řekli mi svůj názor na toto dílo. Zvláště pak děkuji Shelagh, která mi pomohla jej dotáhnout až do této, konečné, podoby.
Diskuze
Sir Humphrey:
i) Moc se omlouvám, ale abych se přiznal, to formátování mě taky zarazilo. Když se dívám na zdrojový kód, je občas úplně jiný a nesmyslný a ač nechci nikoho obviňovat, možná někde došlo k technické chybě... každopádně v originále, z něhož jsem text kopíroval, to vypadá takto...
Zmatený zrak bloudí po okolí, sleduje pramínky vody, které přeskakují po kamenech vzpříčených v řece, a prodírají se přes ledové kry vytvořené mrazíkem včerejšího večera. V mysli si představuji, jak to tu vypadá v létě, jaký klid vždy pociťuji sedíce na jednom z kamenů a sledujíce život kolem vodního toku. Bože, dopřej mi toho klidu i dnes. Prosím tě o to! Slyšíš?
(jeden odstavec)
Navíc chyby, o kterých píšeš, já nevidím, protože se mi slova automaticky nesmyslně odřádkovala na další řádek, což taky nechápu a ač se v html moc nevyznám, nemyslím, že by se tohle mohlo stávat. Možná je to jen chyba mého prohlížeče a rozlišení...
A další poznámka: Ve svém zobrazení nemám žádný z odstavců delší než dva řádky a najednou se text třeba zalomí s jedním slovem, což jsem určitě nedělal.
Proto za grafickou podobu se omlouvám, ale i soubor na počítači i soubor na mých osobních stránkách, kde je jiné formátování, vypadá obyčejně.
iii) Když se ti nelíbí téma, já s tím nic neudělám, ale za zlé ti to nemám. Já bych sice povídku, která mi tématicky nesedne asi nehodnotil, protože bych byl příliš ovlivněn, ale nemohu se přece zlobit, když máš jiný vkus?
Děkuji za tvůj názor.
Adso: Děkuji. Bohužel spojená slova asi opravdu budou spíše technickou závadou... možná jsem někde něco špatně zmáčkl nebo dal nějaké "nevinné" vložení, ale v originále opravdu k této chybě nedošlo.
S pozdravem
Findred z Celenu
Zdravím,
na mě dílo působilo velmi přesvědčivě a přechody mezi uvažováním hlavní postavy nad přítomností a minulostí jsou provedeny velmi zdařile.
Gradaci děje a závěr nemůžu než pochválit.
Škoda jen těch spojených slov.
S úctou Adso
Pozdravení autorovi.
i) Malá gramatická vložka: Většinou na dodržování pravopisu příliš netrvám, ale máš tam dost spojených slov (př. slovoby, natolikopovrhoval, mrazíkemvčerejšího, atd.) , čímž "kazíš" celkový dojem.
ii) To naformátování a odstavcování mě také odrazuje. nechápu, proč jsou řádky tak rozdělovány.
iii) Je to skloubení dvou prvků (určitě zajímavých prvků) a to dějové linie (kdy hrdina popisuje, jak se chtěl stát bardem) a "filozofické" linie (autorova zamyšlení nad ponurostí, nesmyslností trestu atp.). Bohužel, mě samotného takováto skoubení odrazují, nemám je rád. Vznášet se na filozofickém obláčku a pak být vržen do nějakého tvrdého dějového vnitřního monologu. Prostě to nemám rád.
iiii) Musím pochválit tvé slova, tvé vyjadřování. Je to skutečně hezky popisované a příjemně se to čte (abych vysvětlil mé drobné "protiřečení si" - líbí se mi, jaká slova Findred používá, ale nelíbí se povídka jako celek)
Sečteno a podtrženo 3*, vím, že autorovi asi zkazím hodnocení, ale je to můj názor, můj pocit z povídky.
Mgr. Holger: Děkuji moc.
Vím, že magistr to ví, ale pro ostatní uživatele - pracoval jsem na příspěvku zhruba půl roku (s delšími přestávkami) a vyplatilo se mi to. Velmi mi pomohla Dílna, kam dílko přišlo se zcela jiným tématem, než je v konečné verzi, ale právě výtky a návrhy mi pomohly jej celé změnit a ač jsem byl občas z kritiky hodně smutný, vždycky jsem si řekl - myslí to dobře. Nejsou tam proto, aby řekli, jaké to je, ale i proto, aby pomohli odhalit, jaké to být může. Proto se nebojte dávat svá dílka do Dílny a popř. ještě napsat známým nebo osvědčeným rádcům. Jsme lidé a ti nikdy nebyli dokonalí (a doufám, že ani nikdy nebudou 8-)).
Ned: Děkuji moc. I tento krátký řádek může autora přesvědčit, aby ve své práci pokračoval, protože nebyla zbytečná.
Jabberwocky: Přesně vím, o čem mluvíš. Mou pravděpodobně největší chybou je to, že se snažím do jedné věty narvat co nejvíce informací a poté příběh ztrácí na rychlosti a v mém případě je (jak někdo dobře napsal v Dílně) "přeumělkovaný". Snažím se s tím bojovat, ale občas jsou myšlenky silnější než rozum. Dost jsem z toho dílka vyškrtal, a přesto tam ještě spoustu dalších věcí zůstalo. Z přřílišného množství slov pak pramení ještě jejich opakování, s čímž taky bojuji, ale to už je jiná kapitola.
Vloček jsem si nevšiml, ale nestalo se to poprvé (nedávno jsem např. prohodil příčiny a následky a vesele si psal dál...).
Děkuji za podporu. Já zase doufám, že Anvalianin deník neztratí nic ze své dosavadní krásy a kvality.
S pozdravem
Findred z Celenu
Co k tomu dodat? Jako laik se nebudu pouštět do sáhodlouhých kritik, bude vám muset stačit jen: výborné!
Ned
Velmi dobré. Občas mi sice připadá, že se pouštíš do zbytečně komplikovaných konstrukcí (ne každé podstatné jméno musí mít přívlastek), ale na druhou stranu chápu potřebu zpomalovat tok děje. Já bych ovšem ty přívlastky trochu proškrtal. Např.: "Je mi úzko při pohledu tam vzhůru, kde si osamoceně poskakuje rezavá veverka.
Jen jediný chybný krůček a pádu do temnot by se asi těžko vyhnula. Opravdu je to to rezavé zvíře, o které se nyní tak bojím?" V první větě by stačila veverka sama o sobě, že je rezavá, se dovíme hned vzápětí.
Nebo: "Padající vločky si kolem mne bezstarostně tancují na rozmanité množství tónů, jež loudí nepříjemně štiplavý vánek." Co to je rozmanité množství? Množství může být velké, neuvěřitelné, ohromující, omračující, dech beroucí; pak tu máme mnoho rozmanitých tónů, záplavu různých tónů, příval nejrůznějších tónů... Co třeba tu větu napsat nějak takhle: "Bezstarostné vločky kolem mne tancují v rytmu tónů - tak mnoha, tak rozmanitých, jak je umí vyloudit jen štiplavý zimní vánek."
Potom si dej pozor na záměny slov: vločky jsou čerstvě napadAné, ne napadEné (neb je nikdo nenapadl).
Jak jsem už kdysi někomu radil: Psát umíš, teď se ještě nauč škrtat. Ale nic si z toho nedělej, já se škrtat taky naučil až úplně nakonec. A bojujeme s tím všichni :-)
Váhal jsem mezi 4 a 5, ale nakonec jsem se přiklonil k horní hranici, poněvadž vnitřní monolog se vyvíjí moc pěkně a dílko mě (ryze subjektivně řečeno) "chytilo". Držím palce v další tvorbě :-)
Cum salute Iabbervox
Příběh pojatý jako vnitřní monolog možná není ničím překvapivým, nicméně je nutno uznat, že je velmi slušně pojatý. Autorovi notně pomohla práce na příspěvku a jeho četné úpravy, při nichž příspěvek posouval kupředu, zejména ve sdělení a pomáhal si při nich uvědomit, co by měl příspěvek vyjádřit.
Po obsahové stránce by možná nebylo od věci ještě více prokreslit jednotlivá rozpoložení mysli hlavního hrdiny – ještě více je zvýraznit, na druhou stranu by však mohly sklouznout ke klišé, takže je možná lepší, že autor k této možnosti nepřikročil.
Po formální stránce je dílko na slušné úrovni, gramatické chyby jsou v únosné míře a nesnižují tak celkovou hodnotu dílka.
Nelze jednoznačně říci – tohle je dílko, na které se nezapomene, nicméně v kontextu rubriky patří mezi špičku a já osobně se přikloním k nejvyššímu hodnocení, abych ocenilo zejména autorův zodpovědný přístup k příspěvku, který postupně vyvíjel za pomoci Dílny a dalších prostředků.
H.