Promiň...
Autor: | aga |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 25 |
Byla deštivá noc.
Nerren seděl na hřbitovní zdi, třásl se zimou a čas od času netrpělivě poposedl.
„Kde je, sakra…,“ zamumlal.
Hodiny nedalekého kostela odbily dvě. Nerren se ještě víc schoulil a stáhl si kapuci hlouběji do čela. Začal si pro sebe mumlat slova staré písně, která mu zněla v hlavě od chvíle, kdy dostal ten dopis. Slova Písně, kterou sám vymyslel. Slova Písně k uzavření duše.
Zaslechl tiché, plíživé kroky a zvedl hlavu. Přicházela; neviděl jí do tváře, ale věděl, že je to ona. Má pohyby hada a ladnost kočky. Musí to být ona.
Seskočil ze zdi a šel k ní. Neřekla jediné slovo, vzala ho za ruku a vedla někam mezi hroby. Otevřela jednu z krypt a zavedla ho dovnitř. Nechala ho stát v prostorné místnosti, jejíž stěny byly pokryty meči a vrhacími šipkami, a zmizela v temné chodbě.
Nerren předstíral, že si prohlíží zbraně, a přitom sváděl krutý boj sám se sebou. Musel to udělat, jinak… ale to nemohl, prostě ne…
Uslyšel kroky a otočil se. Mirette se vrátila s náručí dříví, položila ho na ohniště uprostřed místnosti a začala škrtat sirkou.
„Co to děláš?“ užasl Nerren, vyslal jedinou myšlenku a oheň vzplál. Elfka se pomalu zvedla, došla až těsně k němu a zvedla hlavu. Nerren se tak vyděsil, že uskočil stranou a celou svou vahou narazil do stěny. Chytil se za rameno a ucítil krev; meče byly zřejmě pořád ostré. Po chvíli sebral všechnu odvahu a podíval se znovu.
„To ne,“ hlesl.
Elfčin obličej, dříve tak nádherný, byl znetvořen třemi téměř čerstvými jizvami od… Nerren složil hlavu do dlaní a potlačil zoufalé zaúpění. Další pohled potvrdil jeho nejhorší obavy. Po světle živé magie v jejích očích nezůstalo ani stopy.
„Vidíš?“ Zašeptala. „Vidíš, co mi udělali? Umírám… ale pomalu. Měla bych umřít už dávno, ale jsem Nesmrtelná, nemůže mě to zabít úplně… ale ta bolest… ta bolest, Nerrene, to je něco, co si ani nedokážeš představit… A ty jsi jedinej, kdo je silnější než já a může mi pomoct… prosím…“
Nerren nevěřícně shlédl na jílec meče, který mu podávala.
„To nemůžu,“ zamumlal.
„Jasně že můžeš. Přišel jsi sem, abys to udělal. Moje smrt je to poslední, co potřebuješ, aby ses stal jedním z nás… abys nás všechny pomstil… vyvraždil ty zrůdy… vymítil všechny Upíry…jednou provždy… tak to udělej…“
Nerren sevřel chladný kov v dlani. Podíval se stranou.
„Nemůžu to udělat,“ promluvil pomalu. „Chtěl jsem vás pomstít, a tvoje duše by mi k tomu dala sílu, ale… já… ne… mů…“ hlas se mu zadrhl.
„Proč?!“ Vykřikla zoufale.
„Protože tě miluju.“ Slova, která nikdy nevyslovil, mezi nimi zůstala viset ve ztěžklém vzduchu jako ostří gilotiny těsně před přeseknutím provazu.
„NE!“ Mirret vykřikla, vytrhla dýku a vrhla se na něj. Zastavil jí jednou rukou, přinutil ji upustit dýku na zem a sevřel ji v náručí. Snažila se mu vykroutit, ale držel ji pevně. Nakonec mu zabořila tvář do hrudi a začala plakat. Jemně s ní houpal ze strany na stranu a hladil ji po vlasech.
„Ty to nechá… chápeš,“ vzlykala. „Přišla jsem o vš… šechno, nemám magii, nemám život, mám jen tu bolest uvnitř, co neustá… tává. Všechno mi vzali, protože jsem to, co js… sem. Elf… fka. Když to uděl… láš, dokážeš je zast… avit. Když ne, budu žít jen… nom abych viděla zbytek svý… výho národa pomalu umíra… at. A já nech… ci.“
Nerren povolil sevření, aby jí otřel slzy. Bleskově se sehnula, uchopila nůž do jedné ruky a druhou ho bolestivě praštila do míst, kde zaručeně věděla, že to bude bolet. Nerren útok instinktivně odrazil a chytil se za… výše jmenované partie…, skučíc přitom bolestí. Čekal další rány, ale žádné nepřišly. Místo toho cítil, jako kdyby se mu vnitřnosti naplnily nepředstavitelnou magickou silou… nevydržel to a začal se smát. Nejdřív potichu, ale pak čím dál hlasitěji, až se jeho smích rozléhal celou hrobkou a v dunivých vlnách ozvěny se k němu vracel zpět. Shlédl na podlahu na tělo své bývalé milenky, a chvíli mlčky pozoroval, jak z jejího boku rytmicky vystřikuje krev. Pak se rozhlédl kolem sebe, vybral si dva nejostřejší meče a vyšel z kobky na hřbitov zalitý měsíční září. Jeho oči se rudě zableskly, když se nedaleko mihl elfí stín.
Naposledy se otočil ke kobce; upíří tesáky jasně zazářily do tmy, když zašeptal „promiň,“ a se světlem smrti v očích se vydal za stínem.
„Promiň.“
Diskuze
Myslím, že víše jmenované partie  se daly popsat i tak, aby nerušily příběh.
oprava: naservírované :-)
Zatím jsem to četla jen jednou a ačkoli mě to docela zaujalo, vůbec, ale vůbec jsem to nepochopila. Líbí se mi, když to není myšlenkovým lenochům naserrované úplně, ale přece...
K těm nespisovným výrazům - ty se mi právě líbí. Jsou zajímavé a krom toho nevěřím, že by třeba i "slušní" elfové mluvili spisovně i v tak vypjaté situaci, jako byla tahle.
mne sa to celkom páčilo....zaujímavý nápad na poviedku,len to treba trošku rozpracovať...
I ja se pridam ke kritice delky textu. Ackoliv jsem zastancem kratsich povidek urcenych k internetovemu cteni, zde je to rozhodne velke minus.
Prvni precteni se jevi dost neprehledne... Smrt elfky je take jen nastinena. Vse chce tak neajk doupravit, dovysvetlit.
Cestina - elfka mluvi spisovne a nahle rekne:" A ty jsi jedinEJ, kdo je silnější" - napriklad me slovo jedinEJ primo prastilo do usi - vidis, jak i maly detail muze pusobit na ctenare?!
JInak dilo ma na druhou stranu atmosferu a dialog na pozadi hrobu je celkem pekne vystizen, davam 3*
Souhlasím s Lischejem, mnohému by odpomohlo, kdyby autorka nešetřila s místem tak mnoho.
Mirret by klidně mohla mluvit nespisovně, to by nerušilo, jenže ona mluví dosti spisovnou a knižní češtinou, do které tu a tam vkládá nekorektní tvar.
Mgr. Holger má pravdu, ta slovní lovosice "o místech, kde zaručeně věděla..., působí, jak bys tam praštila i čtenáře. Nejednodušší řešení nabídl Lischai, stačilo by ta místa pojmenovat. Právě tak by se mohl použít opis, ale stavba věty by nesměla být tak složitá.
Chaotické - scéna, v níž hrdinka umírá, neobsahuje dost informací pro pochopení, proč vlastně umírá.
Vybočení ze stylu "výše jmenované partie".
"skučíc" je špatně (správně je "skuče")
Přerušovaná řeč je zapsána špatně - z tvého zápisu není poznat, kde končí jednotlivá slova. Obvykle se používá dělení pomocí pomlček.
Jinak je to asi miliontá variace na téma "Důvěra v pomoc od někoho, kdo nejen že nemá důvod pomoci, ale dokonce by mu pomoc uškodila. Provařené, očekával bych víc originality.
Promiň...
:-)
Blah, říkejte si co chcete, ale podle mne to nijak neodsýpá, na první přečtení se mi to nezdá úplně pochopitelné, je to naprosto nedostačující, jako kdybys to vzal ze strany 168 ve své povídkové knížce :-) ne, prostě se mi to nelíbilo, nic ve zlém, ale ani pořádně číst se to nedalo (čeština) 1*
Hezké, příjemně čitelné, celkem svižné, místy působivé.
Ale! Ta hovorová čeština tam opravdu tluče do očí a do povídky tohoto rázu dle mého rozhodně nepatří. Působivá atmosféra tím dostává hrozně na frak. Očíslování varlat byl také velmi špatný nápad. Vrhnul povídku naprosto špatným směrem.
Na rozdíl od Magistra se nedokážu přenést přes to vzlykání. Ono je dost možné, že takhle nějak to zní, ale napsané to prostě ruší. Možná bych slova úplně netrhal. Jen je oddělil (Víš... jsem... jsem... ufňukaná...). Takhle to trošku zavání nějakou poruchou řeči.
Celkově se ale jedná o nadprůměrnou záležitost, která rozhodně neurazí, spíše potěší. Takže ode mne pěknou trojčičku a gratulace k pěknému dílu.