A Excalibur je hračka z plastiku, můj čaroději...
| Autor: | Annalin |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
Ooh, jsem slepý, nemohu se dívat do vod Jezera,
v nichž zrcadlí se slunce
ale přitom nejde nemít hlavu skloněnou...
Stojím na břehu...
Jsem slepý, slepý, ó Paní Jezera,
nemohu se dívat
jak ostří, protínající vzduch
odráží kopí slunečních paprsků
Jediný z mečů nikdy neporažen -
nemohu zaklonit hlavu
abych se rozloučil...
Jsem slepý, ach, jsem slepý,
Jezerní paní, řekni mi,
jak jen jsem mohl nevidět
že Guinevere je děvka
Lancelot namyšlený surovec
Artuš snílek plný ideálů
Proč mi zrcadlo Tvých vod
neřeklo, že se do něj dívá blázen,
slepý blázen ?!
Diskuze
A já si myslel, že mě poezie nebaví...
Jsem pátý, kdo chce něco přispět do této diskuse. Jak je možné, že už vše mnou cítěné bylo řečeno?
Ale i tak se ti klaním, paní.
(možná nemám co říct, protože nedovedu slovy ohodnotit dokonalost...)
Naprosto nejlepší je název básně. Verše ho už jen rozvíjejí. Dynamické, s nosnou myšlenkou, svěží. Máš to za 5.
Annalin!
Myslím, že se u tohoto příspěvku dočkáš různých a možná i trochu slepých hodnocení, ale ode mě rozhodně ne(anebo ano?). Líbí se mi tvá hravost. Neřídíš se žádným řádem, žádnými konvencemi. Slova vybíráš s citem sobě vlastním. Navíc mě to čímsi (asi tou hravostí a nespoutaností) připomíná jednoho ruského autora, kterého mám moc rád...
Co k tomu dodat. Poezie se nedá hodnotit přílišně slovy, poezie se musí cítit. Mým sobeckým přáním by bylo, abych jí jednou cítil jako ty.
Vážená Annalin....*poklona*
V poezii nejsem natolik zběhlý abych ji mohl nějak slušně posuzovat, takže jen můj subjektivní názor.
První přečtení... Hmm, to je zajímavý...
Druhé přečtení (zopakováno i s názvem)... To je dost dobrý...
Třetí přečtení... Jasných *****.
Jinak takovej postřeh kterého jsem si (s podivem) všimnul... Velmi kladn hodnotím fakt, že ačkoliv sloky začínají velmi podobně, nikdy to není to samé...
S pozdravy
CM.
Staromilci mě za tohle sežerou, ale…!
Tohle je konečně záblesk poezie nabité dravou energií. Myšlenkový proud strhne již v nadpisu, smýkne čtenáře přes tušení stínu v prvních dvou slokách a jako příboj ho roztříští o skaliska v závěru. Opravdu jsem tu za svého působení neměl tak dobře gradované dílko s pronikavou myšlenkou, kterému bych prakticky neměl co vytknout.
Snad jen (jak mi bylo napovězeno) - je možné, že demytizace hrdinů artušovské legendy je určitý trend a možná tato myšlenka není proto inovativní. Přesto zde je možné jít dále, právě dílem myšlenky nadpisu a tím i vlastně celého dílka - posunuto do roviny popření symboliky.
Ano, právě toto popření symboliky (v mém egocentrickém chápání i jako ozvěna nedávné diskuse ohledně kýče a klišé) ji posouvá do roviny - jak bych to jen – hledání podstaty symbolů v jejich popření. Po přečtení se nabízí mnohé otázky - Je daný symbol tím, čím byl? Co tedy dělá symbol symbolem? Prohlédli jsme, či jsme slepí? Chceme vůbec vidět? Jaká je pravda, kterou nám sdělí Paní?