Sníh tiše klesal na ztemnělý park. Zasněžený chodník se oranžově třpytil ve světle pouličních lamp. Stíny bezlistých stromů se na čerstvém sněhu proplétaly do strašidelných obrazů. Kdesi v dálce zněly kostelní zvony.

Tmavou alejí spěchal pozdní chodec. Jeho stín se zkracoval a opět prodlužoval v podivné hře pouličních svítilen. Pod jeho kroky tiše křupal čerstvý sníh. Když utichly vzdálené zvony, zastavil se a zkontroloval hodinky. Zeleně fosforeskující ručičky téměř splynuly v jednu. Byla půlnoc.

„Bezva.“ Zabručel David sám pro sebe a opět vykročil. Tentokrát se ale zvuk drceného sněhu ozval okamžik před tím, než se jeho bota dotkla chodníku.

Srdce se mu rozbušilo. Otočil se za zvukem a pohledem pátral mezi tmavými stromy. Najednou se mu kruhy oranžového světla zdály být mnohem menší a zoufale daleko do sebe. Kdesi v temnotě pod korunami stromů se pohnul stín. Možná. David rychle dýchal a snažil se ovládnout nervozitu.

„Nic tam není. Jen se ti něco zdálo. Nic tam není.“ Šeptal si pro sebe. Ledový spár strachu však již jeho srdce nepustil.

Po chvíli se David obrátil a pokračoval v chůzi. Ač napínal sluch sebevíce, neslyšel více než své vlastní kroky. Po několika metrech již byl přesvědčen, že ho před chvílí jen šálily smysly.

A pak se to ozvalo znovu. Kdesi vzadu za ním, téměř na prahu slyšitelnosti.

„Je to jen ozvěna. Jen ozvěna mých vlastních kroků.“ Přesvědčoval sám sebe.

Ale na ozvěnu začaly být kroky až příliš zřetelné a hlasité. Davidovo srdce se opět rozbušilo a v žaludku ucítil zvláštní tíhu. Strach. Snažil se ovládnout touhu rozeběhnout se. Ty druhé kroky tu byly. Nyní už jasné a zřetelné. Kdosi kráčel za ním.

´Hraje si s tebou vlastní představivost.´ Uvědomil si David. ´Když se zastavíš, ty kroky utichnou. Určitě. Je to jen sluchový klam; zastavíš se a zmizí. Jen se stačí zastavit. Zastavit se, sakra!´

Něco mu ale bránilo to udělat. Jakýsi prastarý pud ho nutil jít dál. Nikdo se nedívá do tmy, ve které viděl čísi oči. Nikdo nezkoumá původ divných zvuků v temném konci chodby. Brání nám v tom strach starý jako lidstvo samo. Strach ze tmy.

Davidovy kroky se zrychlovaly. Jeho srdce bilo jako šílené a po čele mu stékal ledový pot. Chvílemi se mu zdálo, že se jeho pronásledovatel zastavil; za okamžik se vždy ale ozval znovu. Blíž a blíž.

„Nikdo tam není. Nikdo tam není. Je to jen ozvěna tvých vlastních kroků.“ Zoufale si opakoval. K téhle myšlence upínal veškerou svoji soudnost. „Nikdo. Tam. Není.“

Další lampa se přibližovala. Byl téměř u ní, když spatřil stín. Svůj. Ano, svůj stín. Ale pak ještě druhý. Oranžové světlo načrtlo na chodník děsivé protažený, šedivý obrys čísi postavy.

David se prudce otočil. Cesta za ním ale byla pustá a prázdná. Na čerstvém sněhu se zřetelně rýsovaly šlépěje. Jeho a ničí jiné.

Bože, co se to děje.´ Mihlo se mu hlavou. David se obrátil zpátky a zděšeně vykřikl. Vedle stínu své postavy zřetelně spatřil i druhý. Byl tam a natahoval k němu své dlouhé paže.

David na nic nečekal a rozeběhl se. Jeho vědomí řvalo hrůzou. Utíkal jako smyslů zbavený. V uších mu hučelo. Jeho šlépěje dostaly podobu protažených šmouh. Běžel dál a dál. Řada svítilen se zdála být nekonečná. Už dávno musel být na konci parku, ale cesta vedla stále dál. Zimní boty mu těžkly na nohou. V boku se ozvala ostrá bodavá bolest. Ve spáncích mu pulzovala krev.

´Jen se ti to zdálo. Byl to jen zrakový klam. Jen se ti to zdálo. No tak se postav strachu. Postav se tomu. Je to jen strach ze tmy. Strach ze tmy. Nic víc. Strach ze tmy…´ znělo mu v uších stále dokola.

Prastaré instinkty ho ale nutily běžet dál. Před očima se mu dělaly mžitky a nohy už téměř necítil. V jeho mysli ale stále zůstávala čerstvá vzpomínka na hrůzný stínu. Byl za ním. Určité byl za ním. Pronásleduje ho. Když se zastaví, zemře. Zemře. Zemře. To slovo bodalo Davida do spánků. Zemře. Ne! Ne, když se tomu postaví. Stačí překonat strach. Jen se otočit. Otočit. Otočit!

A potom David udělal nejtěžší věc ve svém životě.

V běhu se ohlédl a… Nikdo za ním nebyl. Klopýtavě se zastavil a zhluboka dýchal. Řada lamp se táhla do hlubin parku, kde se ztrácela v šeru, stejně jako jeho rozmazané šlépěje. Nikdo za ním ale neběžel – žádný vrah ani šílenec. Nikdo ho nepronásledoval.

Lampy zaplašily stíny v temnotě. V dálce bylo slyšet projíždějící auta.

"Jen se mi to zdálo.“ Vydechl David a usmál se.

´Vyděsil mě vlastní stín. Vyděsil mě jako malého kluka. Říká se,´ napadlo Davida, že když máte z něčeho opravdu velký strach, musíte jít a sáhnout si na to. Všechny přízraky a obavy budou rázem ty tam. Zmizí pryč. Navždy.´ Usmál se. ´Jak málo mě dokázalo vyděsit,´ uvědomil si.´ Všechno to byl ale jen strach ze tmy... a já ho dokázal překonat. Byl to strach ze tmy a teď je pryč.´

David se otočil a ve zlomku okamžiku spatřil děsivě znetvořený obličej, jen pár centimetrů od svého vlastního. Rozječel se hrůzou a děsem. A v jeho pološíleném křiku zanikla i zašeptaná věta:

„Neměl jsi se zastavovat."