Strach ze tmy
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
thought you heard footsteps behind,
and turned around and no-one´s there?
And as you quicken up your pace,
you find it hard to look again,
because you´re sure there´s someone there.
(Iron Maiden: Fear of the dark)
Sníh tiše klesal na ztemnělý park. Zasněžený chodník se oranžově třpytil ve světle pouličních lamp. Stíny bezlistých stromů se na čerstvém sněhu proplétaly do strašidelných obrazů. Kdesi v dálce zněly kostelní zvony.
Tmavou alejí spěchal pozdní chodec. Jeho stín se zkracoval a opět prodlužoval v podivné hře pouličních svítilen. Pod jeho kroky tiše křupal čerstvý sníh. Když utichly vzdálené zvony, zastavil se a zkontroloval hodinky. Zeleně fosforeskující ručičky téměř splynuly v jednu. Byla půlnoc.
„Bezva.“ Zabručel David sám pro sebe a opět vykročil. Tentokrát se ale zvuk drceného sněhu ozval okamžik před tím, než se jeho bota dotkla chodníku.
Srdce se mu rozbušilo. Otočil se za zvukem a pohledem pátral mezi tmavými stromy. Najednou se mu kruhy oranžového světla zdály být mnohem menší a zoufale daleko do sebe. Kdesi v temnotě pod korunami stromů se pohnul stín. Možná. David rychle dýchal a snažil se ovládnout nervozitu.
„Nic tam není. Jen se ti něco zdálo. Nic tam není.“ Šeptal si pro sebe. Ledový spár strachu však již jeho srdce nepustil.
Po chvíli se David obrátil a pokračoval v chůzi. Ač napínal sluch sebevíce, neslyšel více než své vlastní kroky. Po několika metrech již byl přesvědčen, že ho před chvílí jen šálily smysly.
A pak se to ozvalo znovu. Kdesi vzadu za ním, téměř na prahu slyšitelnosti.
„Je to jen ozvěna. Jen ozvěna mých vlastních kroků.“ Přesvědčoval sám sebe.
Ale na ozvěnu začaly být kroky až příliš zřetelné a hlasité. Davidovo srdce se opět rozbušilo a v žaludku ucítil zvláštní tíhu. Strach. Snažil se ovládnout touhu rozeběhnout se. Ty druhé kroky tu byly. Nyní už jasné a zřetelné. Kdosi kráčel za ním.
´Hraje si s tebou vlastní představivost.´ Uvědomil si David. ´Když se zastavíš, ty kroky utichnou. Určitě. Je to jen sluchový klam; zastavíš se a zmizí. Jen se stačí zastavit. Zastavit se, sakra!´
Něco mu ale bránilo to udělat. Jakýsi prastarý pud ho nutil jít dál. Nikdo se nedívá do tmy, ve které viděl čísi oči. Nikdo nezkoumá původ divných zvuků v temném konci chodby. Brání nám v tom strach starý jako lidstvo samo. Strach ze tmy.
Davidovy kroky se zrychlovaly. Jeho srdce bilo jako šílené a po čele mu stékal ledový pot. Chvílemi se mu zdálo, že se jeho pronásledovatel zastavil; za okamžik se vždy ale ozval znovu. Blíž a blíž.
„Nikdo tam není. Nikdo tam není. Je to jen ozvěna tvých vlastních kroků.“ Zoufale si opakoval. K téhle myšlence upínal veškerou svoji soudnost. „Nikdo. Tam. Není.“
Další lampa se přibližovala. Byl téměř u ní, když spatřil stín. Svůj. Ano, svůj stín. Ale pak ještě druhý. Oranžové světlo načrtlo na chodník děsivé protažený, šedivý obrys čísi postavy.
David se prudce otočil. Cesta za ním ale byla pustá a prázdná. Na čerstvém sněhu se zřetelně rýsovaly šlépěje. Jeho a ničí jiné.
Bože, co se to děje.´ Mihlo se mu hlavou. David se obrátil zpátky a zděšeně vykřikl. Vedle stínu své postavy zřetelně spatřil i druhý. Byl tam a natahoval k němu své dlouhé paže.
David na nic nečekal a rozeběhl se. Jeho vědomí řvalo hrůzou. Utíkal jako smyslů zbavený. V uších mu hučelo. Jeho šlépěje dostaly podobu protažených šmouh. Běžel dál a dál. Řada svítilen se zdála být nekonečná. Už dávno musel být na konci parku, ale cesta vedla stále dál. Zimní boty mu těžkly na nohou. V boku se ozvala ostrá bodavá bolest. Ve spáncích mu pulzovala krev.
´Jen se ti to zdálo. Byl to jen zrakový klam. Jen se ti to zdálo. No tak se postav strachu. Postav se tomu. Je to jen strach ze tmy. Strach ze tmy. Nic víc. Strach ze tmy…´ znělo mu v uších stále dokola.
Prastaré instinkty ho ale nutily běžet dál. Před očima se mu dělaly mžitky a nohy už téměř necítil. V jeho mysli ale stále zůstávala čerstvá vzpomínka na hrůzný stínu. Byl za ním. Určité byl za ním. Pronásleduje ho. Když se zastaví, zemře. Zemře. Zemře. To slovo bodalo Davida do spánků. Zemře. Ne! Ne, když se tomu postaví. Stačí překonat strach. Jen se otočit. Otočit. Otočit!
A potom David udělal nejtěžší věc ve svém životě.
V běhu se ohlédl a… Nikdo za ním nebyl. Klopýtavě se zastavil a zhluboka dýchal. Řada lamp se táhla do hlubin parku, kde se ztrácela v šeru, stejně jako jeho rozmazané šlépěje. Nikdo za ním ale neběžel – žádný vrah ani šílenec. Nikdo ho nepronásledoval.
Lampy zaplašily stíny v temnotě. V dálce bylo slyšet projíždějící auta.
"Jen se mi to zdálo.“ Vydechl David a usmál se.
´Vyděsil mě vlastní stín. Vyděsil mě jako malého kluka. Říká se,´ napadlo Davida, že když máte z něčeho opravdu velký strach, musíte jít a sáhnout si na to. Všechny přízraky a obavy budou rázem ty tam. Zmizí pryč. Navždy.´ Usmál se. ´Jak málo mě dokázalo vyděsit,´ uvědomil si.´ Všechno to byl ale jen strach ze tmy... a já ho dokázal překonat. Byl to strach ze tmy a teď je pryč.´
David se otočil a ve zlomku okamžiku spatřil děsivě znetvořený obličej, jen pár centimetrů od svého vlastního. Rozječel se hrůzou a děsem. A v jeho pološíleném křiku zanikla i zašeptaná věta:
„Neměl jsi se zastavovat."
Diskuze
Je to velice pěkné.
Divná mi připadá jenom jedna věc. Možná, že jsem moc velký drsňák, ale nemyslím si, že normální reakcí dospělého chlapa na cizí kroky v půlnočním parku je hysterický záchvat. V tomto směru mi ta zápletka připadá zbytečně násilná...
Ale to je jenom zbytečné přemýšlení. Takže 5*
Líbí se mi to.avšak je tu pár ale...
+jednoznačně atmosféra,má to spád,prostě lahoda
-zdá se mi to příliš krátký...Spoustu myšlenek jenom načrtneš a nerozpracuješ dál,ačkoli by to rozhodně stálo za to...
K nefantasy námětu-takový příspěvky(ALE nesmí jich být moc) trošku provětrávají zdejší vody plné elfů,trpaslíků a skřetů...občas to je příjemná změna...
Tak po dvou přečteních, jsem tomuto příspěvku dal 4*, ale po následném zvážení jsem musel své hodnocení opravit na horší známku a nyní proč jsem tak hodnotil. Opět nemám chuť se s někým dohadovat, jedná se o můj pohled a názor, který je můj a nemusí se shodovat s jinými.
V prvé řadě, rozhodně mi to nepřipadá jako fantasy motiv a zpracování, má sice atmosféru, ale jedná se jen o strohý střípek a náznak, nedopracovaný. Rozhodně je ztextu patrné, že se jedná spíše o vyjádření vnitřního rozpoložení člověka, než o nějaký fantasy příběh. Mohlo byse jednat i o fantasy, ale muselo by tomu být přízpůsobeno mnoho prvků v ději.
Hned první odstavec mne opravdu zklamal, protože působí ohromně kýčovitě. (Aspoň na mně). Pak nevím na kolik je možné spatřit třpyt sněhu , pokud všude kolem sněží, jak z textu vyznívá. Kdyby zde nebyly popsány ty zvony takto neuměle, bylo by to lepší. Nebo kdyby byly použity s vyjádřením času, vyznělo by to lépe...
Tak postava jde parkem, jde alejí a hrají si s jeho stínem pouliční lampy. Ono to slovo pouliční zde zní opravdu rušivě. A hodinky, zde opravdu oznamují že se nejedná o fantasy, ale o reálný svět. Pokud by v prním odstavci bylo zmíněna věta se zvony kostela ve smyslu. V dáli bylo slyšet zvony odbíjející půlnoc, (dalo by se to zařadit kamkoliv.)
Dále navození atmosféry, je poměrně zdařilé a půsbivé. Ale stálo by zato, trošku lépe stupňovat věty v pořadí, tak aby informace gradovaly. Navíc čtenáří předkládáš jistotu, že zvuk se ozval před tím než on došlápl, pokud by to bylo podáno jakože najednou měl pocit, že zvuk zaslechl dříve než jej sám způsobil. Pasovalo by to do jeho ustrašených pocitů, takto je zde vsuvka od autora, která trošku ruší. S ohledem na to že děj se odehrává o půlnoci za zimní a sněživé noci, jsitě bude mrznout, takže strach by se projevil i na tom, že by najednou pociťoval intenzivněji mráz strachem. Za což by stálo věnovat se i aspoň obecnému popisu postavy, takhle si ji opravdu nelze představit. A autor by měl psát tak, aby v čtenáři vzbuzoval fantazii a přitom mu podal vše tak, aby si čtenář dokázal přiblížit představám autora, pokud ne tak je to špatně napsáno, protože to nikdo nepochopí tak jak autor zamýšlel.
A v tomto duchu se to nese až dokonce. Je to jaksi bez nápadu, bez vlastní invence, moc strohé a málo gradujicí, přesto poměrně zdatné.
Některé fráze, jsou nevhodně složeny a použity a sráží to povídku. Ale závěr kdy se před vystrašenou aprchajicí postavou náhle zjeví děsivý obličej, zní divně. Protože to vyznívá jako že se tam objevil obličej ve vzduchu a ne postava. navíc je to dost srážejjicí a moc filmové a málo děsivé. A pak už top nevypovídá o napdpisu povídky, protože toto už není strach ze tmy, protože jeho strach nebyl v jeho představách, ale reálný, což mne opravdu zklamalo. Kdyby to dopadlo, tak že by povídka byl koncipována jako popis vystrašeného člověka, s bohatou a živou fantazií, která jej v noci a chůzi parkem děsí, stouplo by toto dílo mnohem výše. tedy u mně. Takto je to jen pouhý průměr, protože je to podáno opravdu strašně kýčovitě.
A poslední krátká věta, povídku úplně zabíjí, tohle přeci nebyla hlavní myšlenka povídky. Nebylo to o tom, že se někdo zastaví a že je to chyba. Měla být o stracha, o děsu postavy a atmosféře a ne o tom, že to vypadá jako scénař k propadákovému filnu...
Toť můj názor.
Tuax
Rivien:
"...sestupuje do zákulisí a lehce mává do kamery - jako mával tvému Davidovi... " ...moc hezky řečeno.
Velmi dobré, nenapadá mě nic zásadního co bych vytkl nebo co by mi vadilo. Jako největší + beru atmosféru, pěkně jsi si pohrál se složením slov a gradací vnitřního monologu. Bravo
...a jako mé malé subjektivní + ti budiž i ta inspirace IM, když jsem to dočetl, skoro jako bych viděl Dickinsona jak v Rock in Rio na konci Fear of the dark pomalu sestupuje do zákulisí a lehce mává do kamery - jako mával tvému Davidovi...
Tý jo , já se tak bojím tmy že musím dát 5*. ;-)
Aai: uvozovací věty jsou k přímé řeči - tady by tedy neměla být v uvozovkách... nebo ano?
Mgr. Holger: Pokud vím, vnitřní monology by se správně neměly rozlišovat žádnými interpunkčními znaménky. Tak tedy pouze uvozovací věty.
Lischai: Ta kurzíva by možná nebyla špatná, ale tu bych asi použila jen ve speciálních případech - ale je to samozřejmě na Tobě.
Výborná hororová povídka, perfektní atmosféra, a otevřený konec. Nejen kvůli tomu konci, ale i kvůli jedné velké nejasnosti (co to bylo vůbec zač ? Hybrid, mutant ?) by si to jistě zasloužilo nejdeno pokračování.
Bravo !
Umíš neobyčejně dobře navodit atmosféru a popsat pocity. Tím otevřeným koncem jsi tomu dodal myšlenku. Tento styl je pro mě posvátný, takže jsi mě opravdu potěšil.