Strach ze tmy
| Autor: | Lischai |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 32 |
thought you heard footsteps behind,
and turned around and no-one´s there?
And as you quicken up your pace,
you find it hard to look again,
because you´re sure there´s someone there.
(Iron Maiden: Fear of the dark)
Sníh tiše klesal na ztemnělý park. Zasněžený chodník se oranžově třpytil ve světle pouličních lamp. Stíny bezlistých stromů se na čerstvém sněhu proplétaly do strašidelných obrazů. Kdesi v dálce zněly kostelní zvony.
Tmavou alejí spěchal pozdní chodec. Jeho stín se zkracoval a opět prodlužoval v podivné hře pouličních svítilen. Pod jeho kroky tiše křupal čerstvý sníh. Když utichly vzdálené zvony, zastavil se a zkontroloval hodinky. Zeleně fosforeskující ručičky téměř splynuly v jednu. Byla půlnoc.
„Bezva.“ Zabručel David sám pro sebe a opět vykročil. Tentokrát se ale zvuk drceného sněhu ozval okamžik před tím, než se jeho bota dotkla chodníku.
Srdce se mu rozbušilo. Otočil se za zvukem a pohledem pátral mezi tmavými stromy. Najednou se mu kruhy oranžového světla zdály být mnohem menší a zoufale daleko do sebe. Kdesi v temnotě pod korunami stromů se pohnul stín. Možná. David rychle dýchal a snažil se ovládnout nervozitu.
„Nic tam není. Jen se ti něco zdálo. Nic tam není.“ Šeptal si pro sebe. Ledový spár strachu však již jeho srdce nepustil.
Po chvíli se David obrátil a pokračoval v chůzi. Ač napínal sluch sebevíce, neslyšel více než své vlastní kroky. Po několika metrech již byl přesvědčen, že ho před chvílí jen šálily smysly.
A pak se to ozvalo znovu. Kdesi vzadu za ním, téměř na prahu slyšitelnosti.
„Je to jen ozvěna. Jen ozvěna mých vlastních kroků.“ Přesvědčoval sám sebe.
Ale na ozvěnu začaly být kroky až příliš zřetelné a hlasité. Davidovo srdce se opět rozbušilo a v žaludku ucítil zvláštní tíhu. Strach. Snažil se ovládnout touhu rozeběhnout se. Ty druhé kroky tu byly. Nyní už jasné a zřetelné. Kdosi kráčel za ním.
´Hraje si s tebou vlastní představivost.´ Uvědomil si David. ´Když se zastavíš, ty kroky utichnou. Určitě. Je to jen sluchový klam; zastavíš se a zmizí. Jen se stačí zastavit. Zastavit se, sakra!´
Něco mu ale bránilo to udělat. Jakýsi prastarý pud ho nutil jít dál. Nikdo se nedívá do tmy, ve které viděl čísi oči. Nikdo nezkoumá původ divných zvuků v temném konci chodby. Brání nám v tom strach starý jako lidstvo samo. Strach ze tmy.
Davidovy kroky se zrychlovaly. Jeho srdce bilo jako šílené a po čele mu stékal ledový pot. Chvílemi se mu zdálo, že se jeho pronásledovatel zastavil; za okamžik se vždy ale ozval znovu. Blíž a blíž.
„Nikdo tam není. Nikdo tam není. Je to jen ozvěna tvých vlastních kroků.“ Zoufale si opakoval. K téhle myšlence upínal veškerou svoji soudnost. „Nikdo. Tam. Není.“
Další lampa se přibližovala. Byl téměř u ní, když spatřil stín. Svůj. Ano, svůj stín. Ale pak ještě druhý. Oranžové světlo načrtlo na chodník děsivé protažený, šedivý obrys čísi postavy.
David se prudce otočil. Cesta za ním ale byla pustá a prázdná. Na čerstvém sněhu se zřetelně rýsovaly šlépěje. Jeho a ničí jiné.
Bože, co se to děje.´ Mihlo se mu hlavou. David se obrátil zpátky a zděšeně vykřikl. Vedle stínu své postavy zřetelně spatřil i druhý. Byl tam a natahoval k němu své dlouhé paže.
David na nic nečekal a rozeběhl se. Jeho vědomí řvalo hrůzou. Utíkal jako smyslů zbavený. V uších mu hučelo. Jeho šlépěje dostaly podobu protažených šmouh. Běžel dál a dál. Řada svítilen se zdála být nekonečná. Už dávno musel být na konci parku, ale cesta vedla stále dál. Zimní boty mu těžkly na nohou. V boku se ozvala ostrá bodavá bolest. Ve spáncích mu pulzovala krev.
´Jen se ti to zdálo. Byl to jen zrakový klam. Jen se ti to zdálo. No tak se postav strachu. Postav se tomu. Je to jen strach ze tmy. Strach ze tmy. Nic víc. Strach ze tmy…´ znělo mu v uších stále dokola.
Prastaré instinkty ho ale nutily běžet dál. Před očima se mu dělaly mžitky a nohy už téměř necítil. V jeho mysli ale stále zůstávala čerstvá vzpomínka na hrůzný stínu. Byl za ním. Určité byl za ním. Pronásleduje ho. Když se zastaví, zemře. Zemře. Zemře. To slovo bodalo Davida do spánků. Zemře. Ne! Ne, když se tomu postaví. Stačí překonat strach. Jen se otočit. Otočit. Otočit!
A potom David udělal nejtěžší věc ve svém životě.
V běhu se ohlédl a… Nikdo za ním nebyl. Klopýtavě se zastavil a zhluboka dýchal. Řada lamp se táhla do hlubin parku, kde se ztrácela v šeru, stejně jako jeho rozmazané šlépěje. Nikdo za ním ale neběžel – žádný vrah ani šílenec. Nikdo ho nepronásledoval.
Lampy zaplašily stíny v temnotě. V dálce bylo slyšet projíždějící auta.
"Jen se mi to zdálo.“ Vydechl David a usmál se.
´Vyděsil mě vlastní stín. Vyděsil mě jako malého kluka. Říká se,´ napadlo Davida, že když máte z něčeho opravdu velký strach, musíte jít a sáhnout si na to. Všechny přízraky a obavy budou rázem ty tam. Zmizí pryč. Navždy.´ Usmál se. ´Jak málo mě dokázalo vyděsit,´ uvědomil si.´ Všechno to byl ale jen strach ze tmy... a já ho dokázal překonat. Byl to strach ze tmy a teď je pryč.´
David se otočil a ve zlomku okamžiku spatřil děsivě znetvořený obličej, jen pár centimetrů od svého vlastního. Rozječel se hrůzou a děsem. A v jeho pološíleném křiku zanikla i zašeptaná věta:
„Neměl jsi se zastavovat."
Diskuze
Tex:
Třeba která? Je docela závažné, když čtenár nechápe a musí číst znovu. Tak to nemá dopadnout...
Je to pěkné psdycho, ale připadá mi, že tam mohlo být více popsané ty situace, když ta postava přemýšlí a více popsán ten strach. Jo a některé příme řeči to je strašné... někdy jsem je ani po druhém přečtení nepochopil....
Ale jinač je to velmi pěkné a takové žánry ti jdou, ale ještě to chce pilovat, ale velmi pěkné...
Tex.
Syrus: Existují malí chlapi, a vysoká mládež... u nás na severu je to celkem pravidlo.
Holger a Tristan: to, že jde o dospělého chlapa jsem vydedukoval z věty "spatřil děsivě znetvořený obličej, jen pár centimetrů od svého vlastního" tzn. výškový rozdíl mezi ním a útočníkem byl zanedbatelný. Navíc dvanácileté děti se přece netoulají o půlnoci po parku.
Víte, já bydlím na koleji, která je asi 2000 metrů vzdušnou čarou od věznice na Borech. Prostor mezi kolejí a tou věznicí vyplňuje lesopark. Ale nebojím se tam chodit.
Jaká představivost? Pokud vím, tak prostě jenom slyšel, že za ním někdo jde. Neviděl ho, ale slyšel ho. Na tom není nic hrozného. Lidi se holt potkávaj, jak řekl Jules v Pulp Fiction.
PS: Ten největší Chucku! To mi věř!
Ach, zase jsem přišla pozdě...a všichni už všechno řekli, takže mi zbývá už jen můj osobní názor. Tedy...žrala jsem to. Cítila jsem sice, že to není až tak dobré dílo, ale protože já se bojím i příšery, co bydlí u nás pod kuchyňskou linkou, znám ty pocity a byla jsem napjatá, jak to dopadne tentokrát.
Já tedy nikdy nesmím začít utíkat. Vždycky, když začnu, mám pocit, že mě něco honí, i když to není pravda.
Mimochodem, prvotní strach lidstva není strach ze tmy. Je to strach z neznáma. Když nevíte, co vás čeká, vaše představivost s tím dovede provést hrozné věci. Ve tmě člověk nevidí a prožívá velkou nejistotu. Proto se jí bojí.
tak to vezmeme pekne od zacatku:
ten uvodni citat-nezda se mi to jako zrovna vhodny napad. ti, kteri se uci anglictinu, si mohou precist uvodnich sest radku a uz vi skoro cely dej tveho dila. a dokonce si myslim, ze ti ,kteri anglictinu neovladaji, jsou na tom mnohem lepe...
dale: ta davidova prima rec se mi tam libi... samomluva by myslim v tomto pripade byla pochopitelna a dodava to atmosferu.
ve trinactem odstavci jsi pouzil: „Nikdo. Tam. Není.“ ty slova jsi temi teckami oddelil schvalne??? pokud jo, mam to chapat jako takovou rec vystraseneho cloveka, ktery hruzou neni schopen mluvit souvisle???
„Další lampa se přibližovala. Byl téměř u ní, když spatřil stín. Svůj. Ano, svůj stín. Ale pak ještě druhý. Oranžové světlo načrtlo na chodník děsivé protažený, šedivý obrys čísi postavy." 14. odstavec. neni v teto casti chyba? nebo jsem to jen spatne pochopil? jak muze videt stiny, kdyz se teprve ke zdroji svetla blizi???
to jsou asi vsechny veci, ktere bych ti jeste mozna mohl vytknout nebo ktere se mi zdaly nejakym zpusobem divne. jinak uz me nenapada nic, co by uz nebylo napsano. jen bycj mohl znovu zduraznit tu primou rec. v nekterych pripadech tam jsou jiste chyby...
kdybych to mel zhodnotit jako celek... neni to spatne. ma to celkem rychly spad, zajimavy dej a jeste zajimavejsi zaver. i kdyz ne necekany... a vse dohromady jeste obestira rouska nezbytneho tajemna...
Zprvu to vypadá jako klasický výchovný článek z čítanek a dětských časopisů. Strach můžete překonat... Je třeba se nebát... Ovšem ten konec je velmi originální a velmi překvapivý, to se musí nechat. Cosi mi brání dát tomu 5*, asi proto, že to leží na samém okraji zájmů fantasy, ale 4* to má jisté.
Syrus - osobně, možná by mě někdo považoval za drsňáka, ale dokážu se tak děsit vlastními představami, že by se mi mohlo něco podobného stát.
Asi ne, pokud by za takovými událostmi stálo něco fyzického, ale má vlastní představivost dokáže divy.
Tristan - no, s tou Záhadou to nebyl nejšťastnější příklad...
Syrus: Proč by to měl být dospělý chlap? Proč by to nemohl být kluk mezi 12 a 17? A i kdyby to byl dospělý chlap, tak to na věc snadi nic nemění.
Každý se může dostat do stavu, kdy ho děsí tma. Ať už za to můžou psychické či fyzické problémy nebo to prostě vychází z psychických vlastností každého jedince. Holt se špatná osoba dostala na špatné místo.
Vzpomínám si jak mi kdosi na jedné chatě převyprávěl při svíčkách Záhadu Blairwitch (teď nevím, jak se to přesně píše) a jít potom ven do tmy na záchod byl opravdu zajímavý zážitek. Ten pocit, že tě někdo sleduje, nebo že tebou potichu jde... vážně mi běhal mráz po zádech a zpátky do chaty jsem šel "svižně svinským" krokem a s častým otáčením hlavy.
Já bych řekla, že Lischai začíná zvládat "řemeslo". Tím míním, že dokáže vytvořit atmosféru, gradovat, vypointovat příběh, používat tu pěkná, tu ohranější, ale stále ještě pěkná slovní spojení, vtáhnout čtenáře do děje, ale chybí mi tu jiskra. Taková ta pověstná třešinka na dortu, která udělá z povídky dílko, o kterém si i za čas řeknu - jo, už nevím, jak se ta povídka jmenovala, ale bylo tam to a to a to mě fakt dostalo...
Ale v kontextu serveru je to samozřejmě velice dobré a kvalitní dílko.