Tristan de la Tour  10. 1. 2005 v 20:25:04

.... a každičký den se setkáváme s lidmi, co umějí malovat, zpívat, rychle běhat, dobře počítat... nikdo nejsme stejný a každý si k RPG hrám nemůže prostě vytvořit kladný vztah.... to přece nejde. A řekl bych, že lidí, kteří se kvůli zážitku s hráči drd špatně na RPG hry dívají bude absolutní minimum.

A přesně na těch opačných tvářích se vykouzlí posměšný úsměv, když např. řeknu: "Metal? Ne to neposlouchám. Je to divný..."., "Tekno a techno? Ježíš! To je vůbec hudba?"

Každého baví jiný styl hraní. Mám známého, který na své první seanci zemřel asi třikrát. Jediný, co to s ním udělalo bylo, že si příští hru dával větší pozor na propadla a podivně vonící jídlo od polonahých žen s náramky jak žiletkami.

Každý chce hrát něco, co v normální životě nemůže, každý si chce hrát postavu svých snů, pokud je tvým snem dřevorubec, je to tvá volba a tvůj styl hraní, já si radši ještě oživím pár zombíků a půjdu zterorizovat tamtu vesničku.... možná se tam potkáme :-)
Řekl bych, že každý hráč si s postupem času a vývoje najde, co mu sedí nejvíc. A zrovna od fantazisty bych nečekal, že mu bude chybět odvaha zkoušet nové věci.

Dračí doupě hraji 8 let – za celou tu dobu jsem nezabil jediného draka, nevlastnil panství a vlastně se nedostal dále, než na 18 úroveň. Stejně mě to baví, ale stále stejně.

A proto se i já připojím pro jednou k davu: "Asi se pleteš, Lišaji..." ale slabým hláskem si dodám: "Něco na tom možná bude, měl bych o tom aspoň trošku popřemýšlet. To málo si zaslouží za svou práci...."

Tristan de la Tour, Pán od Cesty

Kamamuri  10. 1. 2005 v 19:53:05

Scasti mas pravdu, scasti nie. Ako povedala Maris, nejake pravidla je dobre mat, aby nevznikali hadky, ked treba zistit uspech nejakej akcie, u ktorej je sanca, ale nie je to iste. Myslim, ze vacsinu veci povedali uz ludia predomnou, tak aspon preco som dal "len" 3* ? Lebo je to len dalsi vykrik medzi "Nekonečnymi diskusiami o chcípání elfů a zabíjení kouzelníků..." a nic nove mi to neprinieslo. Jednak je to obohrany nazor, a to, o co sa kazdy snazi, alebo zacne snazit, ked ho po case to zabijanie drakov a bohov prejde.

Vo vacsine s tebou suhlasim, ale zda sa mi to trosku zbytocne, ti, ktori vedia, o com hovoris, nezbohatnu, a to, co nevedia, si to iba precitaju a zas sa budu hadat o otm, kto ma vyssie UC.

Marsia  10. 1. 2005 v 19:17:52

A jen tak na okraj:

Alcator: Do věku takových 16 - 18 let je například naprostou výjimkou, pokud se kluk dokáže vcítit do holky (a ostatně i naopak). A ty si myslíš, že se kluk/muž dokáže v nějakém věku vcítit do ženy tak, aby ji věrně zahrál (a naopak)?

Jabberwocky: DrD jsem začla hrát ve dvanácti a hack&slash to nebylo.

Marsia  10. 1. 2005 v 19:17:38

Tak se taky přidám. Též souhlasím s Holgerem.

Hraní bez pravidel a kostek je hezké, ale rozhodně bych ani jednu z těchto věcí nezatracovala. Při takové hře mám drobný problém s tím, že nevím, co a jak má postava umí. Hráč i PJ má kapku jinou představu, a tady by mohl vyvstat nepěkný úkaz: hráč si myslel toto, PJ tamto, a hráči se nepovedla nějaká věc, která se dle něj povést musela; fajn, jednou se to snese, ale s opakováním podobných situací se může stát, že to hráče prostě přestane bavit, nebo že ztratí "pevnou půdu pod nohama", znejistí, jeho postava (myšleno charakter) se rozpadne, případně se hráč příliš nezapojuje do hry. Hrát podle pravidel je podle mě větší zábava, mám představu o schopnostech své postavy, o zákonitostech světa (jablko padá dólu). Tím chci říct, když jsou pravidla jednoduchá (DrD), hráč si je lehko osvojí, nemusí si házet na kždou hloupost, nemusí hledat doslovné znění toho a toho, ale existuje náhoda a existuje jistá objektivní složka, spravedlivý soudce. Hrát s pravidly přece neznamená dát postavám meč 15/+5, nebo jít zabít na 3. úrovni draka.

Hrát obyčejné lidi. Děkuji pěkně. Já chci hrát neobyčejné postavy. Samozřejmě, i sedlák může být zajímavý, ale nic pro mě, je moc usedlý. Líbí se mi tuláci bez domova, bez rodiny. Chci hrát něco, u čeho se budu bavit, nenadchne mě věsnická děvečka, která se dře od rána do večera a nanejvýš v neděli půjde k muzice. Nejde mi o nějaké hody kostkou, mám moc ráda roleplaying, ale mám pocit, že na hraní sedláka není o nic víc roleplayingu než na hraní zloděje nebo čaroděje. V DrD mě nejvíc baví hrát na 6. - 10. úrovni, protože postava už není žádný vořezávátko, má nějaké ty zkušenosti, ale pořád je plno věcí a míst, které může prozkoumat, objevit, plno zajímavých lidí, s kterými může povídat, mnoho nebezpečných a přitažlivých "úkolů", které se může pokusit splnit.

P.S.: Čaroděj s inteligencí 21/+5, má první postava, je opravdu naházený, pokud se nepletu, nepotkala jsem kroužkovku s vyšší obranou než +5 a, pokud se nepletu, chodcův meč má standartně 7/0. Hrát podle pravidel nerovná se hrát "hack-and-slash".

Lischai: Mimochodem, ze tvé úvahy mám pocit, že není namířená proti hře podle pravidel, i když to provolává, ale proti hře postavené jen na číslech.

Protože jestli chceme, aby si lidé přestali o Dračím doupěti myslet, že je to hra plná nekonečného házení kostkami a listování pravidly, musíme to především pochopit my sami.

S tím souhlasím, ale mám pocit, že ani ty jsi Dračí doupě nepochopil.

cour  10. 1. 2005 v 18:13:23

Lischai:
budu mluvit pouze za sebe, ale v necem se shoduji s mgr. Holgerem a tak se mozna budu po nem opakovat. A s ostatnimi prede mnou taky.

1. když ja nekomu vysvetluju RPG, nikdy nemluvim o pravidlech. Vždy rikam, predstav si nejaky roman, třeba detektivku, a rikas si, jak je hlavni postava hloupa nebo naivni. Co ty bys udelal na jejim miste? Jak ty bys to vyresil? Další schudek k RPG je damebook. Coz je kniha, která ti dava moznosti, jak reagovat v nekterych situacich. (uvedu vždy priklad, ale vsichni vime, co to gamebook je, takze to preskocim). A to uz jsme u samotneho RPG. Predstav si, ze ty sam jsi hlavni hrdina v knize a ty se rozhodujes, co budes delat. Nejsi nicim limitovan, pouze jako v realnem svete zakony, jazykovou barierou, nejakym svým moralnim kodexem apod. svým zpusobem muzes delat, co chces. Atd.

a nejcastejsi odpovedi není, ze je to infantilni hazeni kostkou, ale ze je to ztrata casu. Proc sedet doma na zadku a něco si vymyslet, když si muzu jit zahrat squash?

2. hra na hrdiny: ano, priznam se, jsem uslapnutej hnusak s vadou reci. Holky o me nestoji a život je pro me utrpenim. A ty chces, abych stejneho chudaka hral i ve hre? Nebo jiny priklad. Mam kamarada, který když byl mladsi, cekal v noci na otce, az se vrati z hospody, a pral se s nim, aby ochranil matku. A opet se ptam, ty chces, aby to vsechno prozival znovu ve hre? Mozna si nedokazes predstavit, jak to boli a kolik psychickych sil to stoji. A nakonec tvuj priklad obycejneho povolani. Jsi ještě mlady (ja taky), tak se podivej na sve rodice, jestli je práce bavi. Moje rodice tedy uz ne. Uz se tesi do duchodu. Clovek v realu dela ucitele. Každý den chodi domu z tech „parchantu“ zniceny a ty bys mu to dal vyzrat znovu v doupeti. Nejses sadista?

3. Drd je pro nas vsechny utek od reality (at uz je jakakoliv) do prijemne fantasie. Nechci byt obycejny, chci byt nadprirozene slicny elf, který do postele dostane kazdou holku. Chci byt silny barbar, který vymlati hospodu plnou mistnich tvrdaku a ani se nezapoti. Chci byt vyrecny clovek, který ukeca kazdeho prodejce. A hlavne, chci byt uspesny. Uz v mladi z pohadek ses jiste docetl, ze ten, co v boji s drakem zemrel, je trouba. Zatimco hlavni hrdina draka porazil a ziskal pul kralovstvi a princeznu. A nezalezi na tom, jestli si to promyslel nebo draka prekvapil nebo ho proste udolal nebo mel jenom stesti. Vyhral a prezil a to jedine se pocita.

4. vubec jsem zatím nehovoril o roleplayingu. Vsechno vyse spada spis do kategorie tvorba postavy a historie. Roleplaying je dulezity. Podle me je stejne dulezity jako pravidla. Protože bez pravidel se neda nic hrat. Bez pravidel si muzete jenom povidat. Ale neda se hrat. A navic pravidla ti umozni mit lepsi vlastnosti nez je mas v realu. A vyuzit toho ve hre.

5. a ted k tobe. Vim, ze hrajete V:tM. Ale to uz mas vystarano. Tam jste vsichni nadlide. Nikdo z vas není hnusak nebo debil, pokud o to vylozene nestoji. A mate pod sebou obycejne smrtelniky, kteří vam nesahaji ani po kotniky. Muzes mit kazdou zenu, na kterou se podivas, mika tysona vyresis v ringu tak rychle, ze fanousci boxu budou nespokojeni, v recnicke disputaci bys platona rozdrtil tak, ze by zahanbene odesel z verejneho zivota. A ty rikas lidem: hrajte drevorubce. Hrajte chudaky. Hrajte mrzaky.

Jabberwocky  10. 1. 2005 v 18:09:14

Málokdy se zapojuji do diskusí a mám dojem, že tohle je na tomto serveru poprvé, kdy hlasuji. Nicméně Lischaiův příspěvek si takovou reakci zaslouží.

S RPG je to složité. Lischai má pravdu, že tenhle druh zábavy má pro někoho možná až nezaslouženě špatnou pověst. Respektive pověst obzvláště infantilního způsobu marnění času. Když se ovšem podíváme na některém conu kolem sebe, museli bychom být slepí, abychom neviděli, že na tom něco je. A ruku na srdce - kdo z nás ve svých patnácti letech hrál něco jiného než hack&slash? Kromě dam ovšem. Jinak však připomínají herní seance takových lidí spíš testosteronové orgie :-)

Většina hráčů s RPG někdy kolem dvacátého roku končí. Je to logické - málokomu vydrží sbírání známek nebo fotbal moc dlouho přes pubertu. Kdo zůstane, najde si časem svůj vlastní způsob hraní, který se od megalomanských počátků dost liší.

Když jsem se snažil nezasvěceným lidem vysvětlit, co to vlastně RPG jsou, musel jsem použít jiný přístup, než jaký se nabízí na první pohled, tj. přes fantastickou literaturu, Pána prstenů či popis, jak hra probíhá. Raději jsem to vzal přes podoblost roleplayingu s ochotnickým divadlem. Přidal jsem také pár poznámek o tom, že stejný postup se využívá pod názvem psychodrama v klinické psychiatrii a voila ... najednou jsem měl publikum, které mně a tomu, o čem jsem hovořil, bylo nakloněno.

Nicméně pořád platí Lischaiova poznámka o tom, že pověst hry i hru jako takovou vytvářejí hráči a GM. S tím toho moc nenaděláme. Avšak třeba ve filmu vedle sebe existuje na jedné straně hollywoodský slaďák a na straně druhé třeba Ingmar Berman. Nikoho by snad nenapadlo podle převládající produkce odsoudit film jako takový. Totéž platí pro RPG. Jestliže třináctileté děti hrají určitým způsobem, neznamená to, že tak bude hrát třiceti- či čtyřicetiletý taťka (mamča). To bych snad při onom seznamování "široké veřejnosti" s naším koníčkem také považoval za hodno zdůraznění.

Nebylo by možná od věci provozovat čas od času drobnou osvětu. Mně osobně (a mým spoluhráčům) pomohl na cestě od "číslíčkového" hraní k roleplayingu Shadowrun. Zčásti proto, že v prostředí podobném našemu mi dokázal postavy lépe zpřítomnit, zčásti ale také drobnou podkapitolkou, která se ukázala jako klíčová. Jmenuje se "Dvacet otázek, abyste měli postavu z masa a kostí" a dovolím si na ni sem dát link (http://www.multiweb.cz/jabb/20shadow.zip). S drobnou modifikací se dá použít do jakéhokoli systému a je to dle mého nástroj doslova zázračný. Nutí totiž člověka přemýšlet.

Taktéž bych sem rád dal odkaz na dokument od člověka, který mj. vytvořil zcela ojedinělý aliensko-predátorský plugin do volně šiřitelného systému Fuzion. Jmenuje se to Advice for Good Role-Playing a stojí za přečtení: http://www.serenadawn.com/ADVICE-FOR-GOOD-ROLE-PLA YERS.htm

Takto ideově vybaven (mečem dialektiky +5 :-), může se člověk směle pustit do věčného souboje s hydrou předsudků. Jen si však prosím nemyslete, že ji někdy přemůžete... ;-)

Almad  10. 1. 2005 v 17:46:14

Souhlasím s Holgerem. Krom toho tvůj článek zavání polemikou s užitečnosti použití pravidel ve hře vůbec, což je spíše diskuze na dlouhý zimní večer u krbu a džbánku medoviny - po které si každý stejně bude myslet svoje. Nicméně, polemizuješ s dvěma věcmi: roleplayingem a hraním postav versus hraním hrdinů.

Mám dojem, že z hraní obyčejných lidí se stalo oblíbené zaklínadlo ve všech diskuzích týkajících se RPG. Pryč s namakáváním postav, je tu roleplaying! Pryč s hrdiny, jsou tu obyčejní lidé! Ale já si nemyslím, že to je ten úplně správný přístup. Zvláště co se týče obyčejných lidí - co je na tom, hrát všemocné hrdiny? A proč by se to nemělo dát opravdu zahrát (odborně roleplayovat)? Zvláště znalci hry Exalted mi dají za pravdu - i munchkinování může být zábava i pro lidi zvyklé hrát roleplaying.

Navázal bych na Holgera: ono hrdiny hraje člověk i proto, že normální život, pokud jej neproložíš nějakými zvláštnostmi, je celkem nudná záležitost. Když má jít onen sedlák požádat o tanec milou dívku z vedlejšího statku, je to pro něj nějvětší dobrodružství, protože je to také jedna z mála zapamatováníhodných událostí v roce! A přiznejme si, koho by bavilo hrát běžný rok sedlákův. Samozřejmě, lze ale udělat klasický obrat "hrdinou proti své vůli", ale to je potom něco jiného, než o čem mluvíš - a taky opravdová zábava. Ne nadarmo si chci někdy pořádně vyzkoušet Huntery ;)

K roleplayování: máš dvě skupiny lidí. Jedna je pro roleplaying, jsou to extroverti a každá hra je pro ně jakési vlastní divadlo. Ovšem jsou tu i lidé, kteří ten extroverismus v sobě nemají a pro ty prostě roleplaying není. A těžko to na nich změníš, event. jim těžko můžeš říkat něco ve smyslu, že je to "nižší" styl hry (ano, vím, takhles to neformuloval).

K použitelnosti pravidel: Nevím, ale hra zbavená prvku náhody (ať jsou to kostky, tarot, počítačový generátor nebo cokoliv jiného) je více psaním povídky ve více lidech než RPG. A to není to, co vyhledávám.

A dodatek k Holgerovi: Kdyby byl Jezevec tak proti pravidlům, zřejmě by nevlastnil (a neznal) asi největší sbírku RPG pravidel v Čechách (a kdoví jestli jen v Čechách).

Alcator  10. 1. 2005 v 17:17:12

I já si myslím, že se mýlíš.

Argumenty mi víceméně vyfoukl Holger, ale přesto, třeba to z mých úst bude znít jinak:

1 - Do určitého věku NENÍ člověk schopen dostatečně věrohodně "hrát" jinou postavu. Do věku takových 16 - 18 let je například naprostou výjimkou, pokud se kluk dokáže vcítit do holky (a ostatně i naopak).

Z toho následně plyne, že mladší hráči nebudou schopni role-playingu, jsou schopni v podstatě pouze hack-and-slash stylu, tzn. "vezmi číselně vyjádřitelné pravidlo a aplikuj ho na sebe".

2 - Role-playing je jedna ze dvou cest. Někdo má rád fantasy heroickou, Barbara Conana a spol., a chce sekat jednu dračí hlavu za druhou, tzn. má rád hack-and-slash. Povinností PJe dát hráčům to, co chtějí (přičemž ovšem má rovněž povinnost odhalit, co _skutečně_ chtějí, a ne se nechat obměkčit jejich naivním steskem po meči 14/+5). Chtějí-li se hráči brodit po kolena v mozcích mrtvých zombií, budiž. A chtějí-li vyjednávat s tucty prokreslených šedých charakterů, z nichž každý má minimálně pět tajných záměrů, které pomocí hrdinů hodlá zrealizovat.

3 - Dračí Doupě není live-hra. Nehraje se v městských ulicích, nehraje se s maketami zbraní a protivníci nejsou vždy lidé. Nelze se proto spoléhat na to, že hráči dokáží vždy zkrotit svou touhu po výhře a že dokáží uznat, že nějaká jejich akce nevyšla. Pradávné hry na hrdiny vznikaly právě proto, aby vypečené hry typu "Padni, zastřelil jsem tě!" - "Ne, já jsem ti stihl useknout hlavu dřív, než jsi zmáčkl kohoutek!" - "Ne, to není pravda, ty podvádíš!" už nebyly vypečené. Vznikly právě proto, aby tento "vyprávěčský styl" dostal určitá pravidla. Aby náhoda (hod kostkou) a číselně vyjádřené parametry (hrdinů, kouzel, nestvůr, zbraní...) dokázaly dát věrohodný a neoddiskutovatelný výsledek.

Chápu, proč tě "Mříž se propadla, ty padáš a nemůžeš nic dělat - co uděláš?" irituje. Já bych se takovému PJi taky vysmál do očí.
Ale tvoje kritika kostek apod. přece s tímto případem nijak nesouvisí! V dané scéně kostky ani jednou nezachrastily, PJ nekoukal do žádných tabulek, nikdo pravidly nelistoval.

Daný PJ byl prostě kretén, ale byl by to kretén i v případě, že by kostku měl v šuplíku a zrovna odehrávali nějakou Role-Playingovou scénu z městského trhu:

PJ: "Trhovec se na tebe dívá podezřívavě. Co uděláš?"
Hráčka: "Mile se na něj usměju a řeknu: *Co tak zamračeně?*"
PJ: "Trhovec vytáhl svoji dýku a probodl tě, protože se domnívá, že jsi ho včera okradla. Umíráš a nemůžeš proti tomu nic udělat. Co uděláš?"

Hraní RPG má určitou strukturu. Ta je dána zápletkou, prostředím a aktuální situací.
Je-li zápletka typu "Zjistěte, který z patnácti představených kláštera zabilo tu mladou novicku," je zřejmé, že budou hráči vést desítky a stovky rozhovorů, až jim nakonec zbude jeden či dva podezřelí, které podrobí důkladnému vyšetření, zkusí na ně nachystat nějakou léčku atd. Tedy, půjde o role-playing.
Jenže je-li zápletka typu "Banda lupičů unesla starostovu ženu a vyhrožují, že ji popraví, pokud jim nezaplatí", tak je ti role-playing k ničemu. Nakonec budeš muset vzít kostky, abys určil, zda hraničář dokázal sejmout hlídku u vchodu do jeskyně neslyšně. Budeš muset vzít tabulku pro tichý pohyb, abys zjistil, zda se zloděj dokáže nepozorován dostat do "vězení" a hlídat tam pro případ, že by se následný frontální útok nevyvedl a některý bandita chtěl starostovu ženu raději podříznout než ji nechat utéct.

============

Kostky mají své místo, stejně jako čísla, tabulky, pravidla atd. Ne vždy je potřebuješ, ale tím, že je úplně zahodíš, se odstřiháváš od "akční" části hry.

Přirovnal bych to k tomuhle: Ve hře Return To Castle Wolvenstein si můžeš zapnout nesmrtelnost, a tudíž se nemusíš strachovat, zda tě někdo trefí kulometem či bazukou. Ale přesto přese všechno přijde první část třetí mise, tedy část, v níž nesmíš vyvolat poplach - a rázem je ti nesmrtelnost k ničemu, protože jak tě někdo zmerčí nebo se ozve hlasitější výstřel, mise končí neúspěchem.

A tudíž: Klidně kostky odlož a hrej 90% hry jako divadelní představení, které má kromě hlavního režiséra (PJe) též pomocné režiséry - hráče. Ale až válečník prohlásí, že bere do ruky svůj obouručák "Bezbolestný" a rozbíhá se proti těm zamčeným dveřím, za nimiž se ozývá mlaskání zombíků, tak bys měl vzít poslušně do ruky kostky a dát mu možnost "zahrát si po válečnicku".

-- Alcator

P.S.: Protože mi z výše zmíněných důvodů tvoje úvaha připadá neobjektivně jednostranná, budu hodnotit přísněji.

Mgr. Holger  10. 1. 2005 v 16:50:52

Mýlíš se, Lišaji, protože:

1. Přinejmenším ode mne uslyšíš, že hraji takového a takového kostkami naházeného lupiče s brněním +3; také jsme zabíjeli draky na nižších úrovních; tito také spali… Pravidla beru jako základní nestranný rozhodovací prostředek v kritických okamžicích (souboje například). Proto jsem také ustrnul ve vývoji u ZSS – protože je jednoduchý, člověk si ho snadno zapamatuje a může ho pohodlně využít např. za chůze na čundru atp. Zde si troufnu tvrdit, že mít pevná pravidla je pro takové rozhodnutí nezbytné. (mj. se tím vyvaruješ i známé řevnivosti mezi hráči a PJ, kteří často chápou dračák jako souboj PJ s družinou.

2. Hovoříš o hře „obyčejných lidí“ – ano, je to zajímavá zkušenost – ale (!) ne v případě, který jsi zde uvedl – u lidí, kteří k dračáku právě přičichli. Žánr RPG je pro většinu lidí přitažlivý zejména pro možnost úniku z reality – a právě tyto lidi nenalákáš představou hry čurdy, který se konečně po třech letech vzmuží a dojde požádat dívku o tanec. (Chápej, že většina z nás – pravda – s výjimkou mé Božskosti a Dokonalosti – je takovým čurdou, kterého chce alespoň ve hře opustit.) Hra takovýchto archetypů je jistě zábavná (třebaže je často idealizována – případně parodována), ale uvítají ji spíše zkušenější hráči, kteří proniknou do tajů roleplayingu a o RPG se zajímají právě pro možnost využití svého „hereckého“ či empatického potenciálu, než pro snahu rychlého odpoutání od každodenních činností. Pro milovníky příkladů uvedu názornou ukázku na svém šestiletém synovi, který by s námi dračák rád hrál. Myslíš si, že bych ho nalákal na hru kluka, který běhá po ulici a loudí na kolemjdoucích rohlíky? Ne – samozřejmě, že hobit válečník Saruman je pro něj mnohem přitažlivější – navíc ta šance hodit kostkou hodně a mít tak šanci někoho silnějšího porazit… Ta dává začátečníkovi možnost pocítit, že když bude mít štěstí, tak se mu něco povede – a ne jen čekat, co PJ vymyslí – podvědomě pociťuje, že není PJ odevzdaný na milost, když vidí nějaká pravidla… (třebaže časem zjistí, že na systému tolik nezáleží, že mnohem důležitější je příběh, který PJ připraví.) A tak to máš i s námi ostatními – jsme jen děti, které si chtějí splnit své sny.
Neschopnost PJ, která odrazuje případné zájemce je spíše neschopností vypravěčskou, neschopností použití či vytvoření příběhu, který by strhl a zaujal, včetně prvků navozujících atmosféru (nejen v herním prostředí – svíce, hudba, ale zejména v reáliích světa a dobrodružství). Co pociťuji nejvíce – je nedostatek schopnosti vhodného gradování děje, což je zejména patrné ve zdejších článcích.

3. Mám představu o tom, co hlásají Wulf s Jezevcem, a tak si myslím, že Tvůj výrok ohledně pravidel by asi nejspíše trochu přeformulovali… podle mého by je zcela nezatratili a použili by nejspíše takovéto znění: „Ta či ona pravidla, modul, svět… rozhodně stojí za přečtení i za těch pár set (tisíc) korun, které za ně dáte. Je jen na vás, co si z nich odnesete, resp. jak s s nimi užijete.“

Každopádně Tvůj článek vítám, coby důležitou úvahu nad žánrem RPG v jinak stojatých vodách rybníčku dračího doupěte. 5*.