Anvalianin Deník - 5. část
| Autor: | Jabberwocky and Xorxe9 |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 9 |
Na včerejšek hned tak nezapomenu. Člověk se jde podívat, kde se ucpal potok, případně kde je konec bláznivému bylinkáři, a najednou se ocitne tváří v tvář dějinám. A navíc dost ošklivým dějinám. Ale popořádku. Na cestu jsme se vydali včera v podvečer, když už slunce moc nesvítilo. Než jsme došli k Vodní tvrzi, padla tma. Když už jsme ji měli skoro na dohled, všimla jsem si nějaké postavy, která od tvrze přicházela. Ono si jí ani nešlo nevšimnout, protože dotyčný si nahlas mluvil pro sebe. Schovali jsme se s Bragnorem a připravili si luky. Tallimas dělal osamělého pocestného a na muže počkal. Ukázalo se, že je to nějaký starý pán, který zabloudil. Nebo možná nezabloudil; řekla bych, že je takhle zvyklý chodit, jenže už moc nevidí a nejspíš mu to ani moc nemyslí. Napadlo mě, jestli to není Spugnor, ale představil se jako Dell. Tallimasovi vykládal, že cesty už nejsou co dřív, protože když on byl mladý, nerostly na nich stromy. A také mu říkal, že nemá chodit do Vodní tvrze, jelikož se tam usadil drak, a že ho na vlastní oči viděl. Pak se roztržitě rozloučil a vyrazil směrem k Hommletu. Chvíli jsem ho sledovala, ale hned v první zatáčce sešel z cesty a drápal se někam do kopce. Hartusil při tom na cestáře a jednomu stromu se, když do něj vrazil, dokonce omluvil. Měla jsem trochu strach, jestli to není další doppelganger, ale zjistit se to nedalo.
Vydali jsme se dál k Vodní tvrzi. Když jsme tam došli, raději jsme se zneviditelnili. Draka jsme sice nečekali, ale nějaké nepřátele typu skřetů nebo gnollů ano. Tvrz, nebo spíš to, co z ní zbylo, vypadala opuštěně, jen na nádvoří se od jedněch vrat táhl jakýsi tmavý pruh a ležela tam dýka. Bragnor ji zvedl, chvíli si ji prohlížel … a pak to přišlo. Čekali jsme leccos, ale draka rozhodně ne. Chyba! Najednou se vrata rozlétla a proti nám vyrazil drak!!! Nebyl to sice žádný obr, ale rozhodně byl podstatně větší než Kardidadrix. Zaútočil na Bragnora a začal z něj rvát maso. Já po něm vystřelila šíp, ale zablesklo se mu od tlamy a mě zasáhl elektrický výboj. Už jsem na nic nečekala a utekla jsem. Další takovou ránu bych nepřežila. Doběhla jsem do polorozbořené hlásky a schovala se tam. Na nádvoří zatím zuřil boj mezi drakem a Bragnorem. Pak všechno najednou utichlo. Vyhlédla jsem z věže a uviděla Tallimase, jak se kryje u hlavní brány. Seslal na draka i Bragnora pavučinu a podařilo se mu do ní oba chytit. Drak se pomalu prodíral k Bragnorovi a ten před ním stejně pomalu ustupoval. Seslala jsem ještě rychle temnotu, aby se Bragnor drakovi ztratil z očí, a zavolala na něj, ať se z pavučiny vymotá a uteče, že na něj počkám. Jenže se zase projevilo Bragnorovo orčí já. Místo aby vzal do zaječích, odpověděl mi, že to je v pořádku, že si draka hodlá zabít sám. Blázen… A zřejmě čím větší blázen, tím větší štěstí, protože se mu to povedlo. Chvíli se ještě ozývaly rány, pak drak strašlivě zakňučel (doufala jsem, že to nekňučí Bragnor), chvíli bylo slyšet chrčení a bublání krve a pak se z temnoty vyloupl Bragnor. Maso z něj viselo jak ze zombie a krev z něj tekla proudem, ale byl živý a smál se jako maniak. Ať mi ještě někdo povídá, že jsem blázen já. Pak si zapálil pochodeň a přívalem léčivé magie se uvedl do stavu před bojem. Jak říkám, maniak.
Když se tma rozptýlila, šli jsme si draka prohlédnout zblízka. Nevím, jak se to Bragnorovi povedlo, ale urazil mu celou horní část hlavy. Pěkný pohled to rozhodně nebyl. Na rozdíl od Kardidadrixe byl tenhle drak modrý a alespoň pětkrát tak veliký. Pořád to ještě bylo vlastně mládě, ale přece jenom odrostlejší. Když o tom tak přemýšlím, je mi ho líto. Zvlášť ve světle zjištění, která jsme učinili později. Je škoda, že zatím jsme každého draka, kterého jsme potkali, museli zabít. Ráda bych si s nějakým promluvila. I když asi pořád lepší než skončit v dračím žaludku.
Vyléčila jsem se magicky a pak jsme se vydali na opatrnou obhlídku tvrze. Nenašli jsme toho moc. Vodní tvrz je opuštěná od té doby, co byl zničen Chrám elementálního zla, a je to na ní poznat. Drak neměl v doupěti kromě několika zpola sežraných mrtvol skoro nic. To rozlítilo Bragnora, který vztekle prohlásil, že to byl nějaký sociálně slabý drak, a že jestli něco nesnáší, tak chudé draky. Od Bragnora už mě to ani nepřekvapuje. Pak jsme ještě našli louži slizu. Nevím přesně, který to byl, snad šedý, ale ono je to jedno. Nemělo smysl ho dráždit, tak jsme se mu vyhnuli. Vyprávěla jsem Tallimasovi, že tyhle slizy používáme na likvidaci odpadků, což ho překvapilo a docela zaujalo. Snad poprvé se mi podařilo říci něco, po čem se na mě nepodíval s tím svým úsměvem ‚ty jsi ale blbá drow‘. I když mi nejspíš nevěřil, že každý druh slizu se živí něčím jiným, a tudíž je odpadky třeba třídit.
Bragnor mezitím prohlédl zbylé místnosti a v jedné našel zamaskovaný vchod někam do podzemí. Tallimas chtěl zapálit pochodeň, ale s Bragnorem jsme ho ukřičeli. Ono to možná vůči němu vypadá hloupě, ale chodit s loučí, to už bychom rovnou mohli řvát z plných plic. Dohodli jsme se, že Tallimas počká nahoře a my zatím budeme s Bragnorem postupovat dopředu. Až prohlédneme nějaký uzavřenější úsek, zavoláme ho a on se přesune k nám. Plán ale nefungoval ani pět minut. Už na schodech do sklepa na nás nějací gnollové nalíčili lano – ani Bragnor, ani já jsme si ho nevšimli a skončili jsme na hromadě pod schody. Jeden gnoll mi dal takovou ránu sekerou, že jsem myslela, že je po mně. Nakonec se mi povedlo ustoupit a Bragnor gnolly vyřídil. Do toho všeho vpadl Tallimas a začal okamžitě přednášet o tom, jak je světlo při prohlídce podzemí důležité. Ať se jde bodnout! Já nemůžu za to, že on potmě nevidí, a my s Bragnorem ano. A toho provazu bychom si stejně nebyli všimli.
Další průchod podzemím byl dost komplikovaný. První, na co jsme narazili, byli nemrtví. Potkali jsme několik ghúlů a jednoho, co strašně smrděl. Bragnor je všechny pobil, ale když jsem si chtěla toho většího prohlédnout, udělalo se mi špatně a musela jsem na vzduch. Ještě teď se mi zvedá žaludek, když na ten puch pomyslím. Fuj! Pak jsme prohlíželi malé místnůstky po obvodu jedné větší. Podle všeho tady kdysi bývala mučírna a vězení. V jedné cele jsme objevili … Spugnora. Byl chudák dost vyděšený, protože nás slyšel otvírat dveře, ale neviděl nás. Pokusil se proplížit kolem stěny, jenže nepočítal s tím, že my ho vidíme. Když jsem na něj promluvila, úplně nadskočil. Bragnor vytáhl svou permanentní pochodeň a já se Spugnora zeptala, co tu dělá. Prý v tvrzi původně sledoval gnolly a pak si všiml i toho, že je tu s nimi ještě několik dalších lidí. Něco od nich dokonce i zaslechl. Je to nějaká sekta a tady v podzemí cosi objevili a snaží se to vykopat. Jenže potom se nahoře objevil drak, několik jich zabil a zbytek jich je tu teď uvězněný. A Spugnor tu zůstal zavřený s nimi. Vyprávěli jsme mu, co se v Hommletu mezitím událo a že už o něj mají všichni strach. Dali jsme mu najíst a napít, a když se dověděl, že draka Bragnor zabil, poděkoval nám a vyrazil zpátky domů. Já jen doufala, že nám tím zase neproklouzl nějaký doppelganger.
Při dalším pátrání jsme objevili místnost, kde si sektáři zřídili ložnici. Bragnor vypáčil truhly a kromě nějakých dalších věcí jsme našli deník jednoho z nich. Jmenoval se Geynor Ton a byl evidentně tak trochu blázen. Tak trochu dost. Pořád vzýval Elementální oko a těšil se, až se jim podaří zotročit Hommlet, že se usadí u Služtičky a nechá si vařit jen pro sebe. Blázen. I když já mám co říkat. Na druhou stranu, já nechci nikoho zotročovat a hospodu přeju i jiným… Z Geynorových zmatených zápisků jsme vyrozuměli, že pod Vodní tvrzí leží v podzemí jakási stará svatyně Elementálního oka s obeliskem. Poslední zápis byl z doby asi před deseti dny a Geynor psal o příchodu draka a o tom že se ještě s několika dalšími bratřími pokusí kolem draka projít a zavolat pomoc. Podle náčrtků a symbolů v deníku se zdálo, že Elementální oko je nějaká odnož tharizdunovských kultů. Věci do sebe začaly pomalu zapadat, a to jsem ještě nevěděla to hlavní. A mimochodem: Deníky jsou dost nebezpečná věc! Ten můj se nesmí dostat do nepovolaných rukou!!!
Dál jsme objevili labyrint chodeb vyhrabaných ve skále, který nás dovedl k něčemu, co jsem považovala za onen obelisk. Byl to čtyřboký, asi dva a půl metru vysoký sloup s reliéfní lidskou postavou na každé straně. Když jsem ho prohlížela, všimla jsem si, že některé části se dají odklopit nebo otevřít. Našli jsme kadidelnici i s náplní, dýku a zvonečky, všechno vyrobené z černého kovu. Usoudili jsme, že jsou to tharizdunovské liturgické předměty a raději jsme je moc nepokoušeli. Bragnor si chtěl mermomocí zazvonit na zvonečky, ale když jsem mu vylíčila, co by se všechno mohlo stát (celé jsem si to samozřejmě vymyslela), rozumně uznal, že to nebyl chytrý nápad. Vrátili jsme se zpět a pustili se chodbou, jíž podle Spugnora přicházeli a odcházeli kněží i gnollové, kteří tu s nimi jsou. Na jejím konci Tallimas našel skrytý otvírací mechanismus a podařilo se mu otevřít tajné dveře. Za nimi byla místnost a v ní mladá klerička v oranžové róbě a s Tharizdunovým symbolem na krku. Evidentně jsme ji zaskočili a Bragnor měl naštěstí tolik rozumu, že ji vzal po hlavě okem, za které obvykle řetěz drží, a ne ostnatou částí. Když přišla k sobě, měly jsme spolu docela dlouhý rozhovor. Podařilo se mi ji přesvědčit, že když bude spolupracovat, nemáme v úmyslu jí ublížit. Nakonec povolila a za slib, že ji necháme odejít, nám prozradila všechno, co věděla. Jejich sektu vede Festrath, který sem s nimi přišel, aby tu pátrali po staré Tharizdunově svatyni. Oni ji opravdu našli, ale jinde, než kde jsem si myslela já. O kus dál totiž bylo podzemní jezírko, jehož dno ve skutečnosti tvořila veliká zátka, pod níž leží ohromný podzemní prostor s obeliskem. Svatyně je strašlivě stará, možná ještě předseulská, a není ani jisté, jestli ji zbudovali vůbec lidé. Ona a její společníci už měli všechno skoro hotovo, když přiletěl drak, zabil, koho mohl, a zbytek jich uvěznil v podzemí. Mám hodně ošklivý pocit, že jsme zabili nepravého draka. Řekla bych, že draka sem někdo poslal proto, aby těmhle překazil jejich práci. Nejspíš nás považoval za jejich společníky, a proto na nás zaútočil. Cítím se pod psa. Chudák drak. Vždyť to byl vlastně náš spojenec!
Při rozhovoru použila Gren slovo ‚rivvil‘. Bylo to jak rána nožem. Ukázalo se, že umí trochu ilythiirsky. Ještě něž sem přišli, zkoumali totiž také ruiny Chrámu elementálního zla a narazili tam na skupinu Ilythiirů. Zajali dvě kněžky. Jedné se podařilo utéci, druhá v nestřeženém okamžiku spáchala sebevraždu. Takže je to vážnější, než jsem si myslela! Naši se potloukají kolem Hommletu a nejspíš něco hledají. Mohla bych to být já? Asi těžko. S největší pravděpodobností chtějí něco z Chrámu. Nebo možná hledají tuhle starou svatyni? Těžko říci, ale ať tak či onak, mám pěkně horkou půdu pod nohama. Jestli se o mě dovědí, je se mnou konec. CO TU CHTĚJÍ??? Musím to zjistit. Musím!!!
Gren jsme prozatím zavřeli do jedné z kobek a vymysleli jsme plán dalšího postupu. Nemělo smysl pouštět se do nitra svatyně, dokud tam budou sektáři pohromadě. Dohodli jsme se, že Siliviara vytvoří ilusi pracující Gren a my počkáme neviditelní, až přijde další zásilka nálezů ze svatyně. Tím vyřídíme jednu skupinu a s druhou už si snad poradíme. Ještě před tím nám ale zkřížila plány skupina gnollů. Přišli odněkud zezadu, zřejmě z chodby, kterou jsem ještě neodhalili. Plížila jsem se za nimi a došlo mi, že se chtějí přesvědčit, jestli je drak ještě v tvrzi. Nechala jsem je vyjít až k vratům a pak jsem seslala ghost sound – ilusi dračího řevu – přímo do protilehlého rohu. Vyrazili jako splašení ze vrat a zmizeli v lese. Měla jsem sama ze sebe radost. Zlikvidovala jsem skupinu gnollů, a to tak, že se jim vlastně nic nestalo. Až na jednoho, který šlápl do louže slizu, ale za to prostě nemůžu. Ale ten zbytek se rozutekl po lese a nejspíš se vrátí ke svým lidem v horách. A tak to má být. Tam si klidně lovte horské kozy, sedejte kolem poradních ohňů a vyprávějte o dracích v údolí. Prospěje to vám i lidem dole.
Zatímco jsme čekali, Bragnor luštil svůj druhý svitek. Najednou se hlasitě zasmál a prohlásil: „Hele, voni mě chtěj‘ zabít. A Tallimase prej můžou taky, jenom Anvalian se nesmí nic stát.“ To zase byla voda na Tallimasův mlýn! Ale ukázalo se, že jsem v tom nevinně. Za všechno může Bragnor a jeho „úchylné náboženství“. Někdo, snad Telchurovi kněží, se ho snaží dostat a vzít mu ten svitek z ledového kláštera. A ten někdo moc dobře ví, kolik by za mě naši zaplatili, kdyby mě jim nabídl. Proto se mi nic nemá stát. Tallimas je mrtvý maso, poněvadž nemá ani svitek, ani správnou rasu. Nějak se nám to všechno komplikuje.
Trvalo to docela dlouho a stihli jsme se mezitím i pohádat (Tallimas je poslední dobou opravdu nějaký divný), ale nakonec jsme se dočkali. Dorazilo několik gnollů a nějaký člověk v oranžovém. Chvilku to vypadalo špatně, protože knězi se podařilo kouzlem paralysovat Bragnora, ale naštěstí zasáhla Siliviara. Je to statečná holka. V uzavřených prostorách se necítí dobře a z podzemí má vyložený strach, přesto s námi šla a hodně nám pomohla. Tallimas bohužel trochu zazmatkoval, a když to vypadalo nahnutě a gnollové řezali vší silou do bezbranného Bragnora (bezbranný Bragnor – není to oxymóron?), seslal obscuring mist a celou místnost ponořil do mlhy. Byl to zvláštní boj, kdy jsem vůbec netušila, odkud může přijít rána. Nakonec jsme ale zvítězili. Dokonce se nám podařilo zajmout jednoho gnolla živého. Když viděl, že proti Bragnorovi nemá šanci, zahodil zbraň a začal zoufale kňučet. Odvedli jsme ho do cely vedle Gren a vyslechli jsme ho. Oni jsou ti gnollové opravdu prosťáčci boží. Škoda jen, že mají tak agresivní sklony, když jich je víc. Tenhle se jmenoval Ňafar a pořád jenom opakoval: „Ňafar hodnej, Ňafar nic neudělat, pustit Ňafar…“ Nějakou dobu jsem přemýšlela o tom, jestli bych ho neměla vzít s sebou a ukázat mu, co to znamená žít mezi lidmi. Třeba by to pochopil, třeba by pak mohl ostatním gnollům vysvětlit… Jsou to pochopitelně hlouposti. A já jsem hloupá. Naštěstí mám Siliviaru, která mi na půl úvazku dělá mámu a na druhou půlku za mě myslí. Vysvětlila mi, k čemu by to vedlo. Nemůžu přivést do Hommletu gnolla. I kdyby to byl nakrásně gnoll génius a měl tu nejlepší vůli žít mezi lidmi, našel by se někdo, kdo by ho zabil. Nakonec jsem se Ňafara zeptala přímo, jak by chtěl žít. Řekl mi, že se chce vrátit ke svému kmeni a mít štěňata. To rozhodlo. Má právo žít si svůj život po svém. I když je to „jenom“ gnoll. Pustila jsem ho. Mazal pryč, ani se neohlédl. Vlastně ani nepoděkoval. Ale co, mně by stačilo, kdyby si pamatoval, že ho někdo nezabil, ačkoli mohl. Kdo ví, třeba jsem tím jednomu gnollovi změnila život? Anebo třeba celému kmeni? Nebo všem gnollům na celém světě? Nejspíš ne, nejspíš se Ňafar vrátí ke kmeni, bude mít kupu štěňat a zemře v nějaké hloupé rvačce nebo ho zabijí při nějakém přepadení, ale třeba, a ono to opravdu není vyloučené, třeba ne. A ta představa, byť hloupá a naivní, ta se mi líbí.
Ňafar nám ale také poskytl docela cenné informace. Jak se zdálo, zbývali z celé skupiny poslední dva kněží a možná ještě pár gnollů. Ňafar se bál obou kněží, ale víc jednoho, který podle něj vypadal jako ještěr. Ten prý od gnollů odháněl zlé duchy, ale také je mohl přivolat zpět. Shodli jsme se, že „zlí duchové“ byli nejspíš ti ghúlové. Ale také nemuseli. Přemýšleli jsme, jak dál. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat. Sice jsme už byli dost unavení a nikdo neměl kouzel nazbyt, ale přestat by znamenalo jen dát nepřátelům čas na přípravu. Vyrazili jsme tedy dál. Chodba nás zavedla až k velikému rumpálu, na kterém visela ona „zátka“ (falešná podlaha chodby) a lano vedlo někam dolů do hloubky. Jenže tam byl i ten „ještěří kněz“. Troglodyt. Mělo mě to napadnout hned. Ještěr, kněz, v podzemí … co to asi mohlo být? Kde zůstaly moje návyky z Urzy? Troglodyt si nás všiml a vyrazil naším směrem. Bragnor se na něj vrhl ještě dřív, než jsem ho stihla varovat. Troglodyt se pokusil Bragnora zneškodnit svým zápachem, ale s tím to ani nehnulo. Boj byl docela dlouhý, protože troglodyt měl na sobě plátovou zbroj, ale nakonec Bragnor přece zvítězil. Dokonce se mu povedlo troglodyta nezabít, jen omráčit. Přivedli jsme ho k vědomí a snažili jsme se ho vyslechnout. Jen na nás nenávistně zasyčel a pak už jsme z něj nevypravili ani slovo. Přišlo to, co přijít muselo. Mučení. Bože, jak já tohle nenávidím!!! Tallimas prohlásil, že u toho on nebude, a odešel. Siliviaru jsem poslala pryč sama. Dívali jsme se na sebe s Bragnorem. Začal Bragnor, že prý on se toho klidně ujme, ale že není příliš dobrý v kladení otázek, že by ho mohl ještě třeba nechtěně zabít, a tak vůbec… Zůstala jsem tam s ním. Ptala jsem se ho, jestli už někoho mučil. Prý ne. Takže jsem jediná. Proč kruci já? Že jsem Ilythiiri? Tallimas si klidně zdrhne a pak se ještě na mě bude dívat svrchu. ‚Jen si v tom buď, holčičko, tobě to přece dělá dobře, nebo ne? Jsi drow, tak do toho. Na tuhle práci jsi dělaná. Já? Ale kdepak, já jsem přece Tel Quessir, my nemáme ve zvyku někoho mučit. My jsme něco víc. A nesahej prosím na mne, zdá se mi, že máš za nehty krev.‘
Bragnor popadl nůž a já položila troglodytovi první otázku. Neodpověděl. Bragnor mu chtěl uříznout ruku. On opravdu nikdy nikoho nemučil. Nedalo se na to dívat. Tak do toho, Char. Tohle umíš. Ukázala jsem mu co a jak. Byla bych možná i řízla, ale Bragnor mě v tom nenechal. Uřízl troglodytovi článek prstu. Křuplo to. Troglodyt zaťal svaly a mezi zuby se mu objevily sliny. Na ruku mi stříkla žlutozelená krev. Neodpověděl. Znovu to křuplo. Zoufale jsem si přála, aby povolil, aby to vzdal. Aby ze sebe vyklopil všechno, co ví. A držela jsem slzy. Bragnor se učí rychle. Troglodyta to bolelo. Několikrát zaskučel. Všechno se mi vrací. Naříká troglodyt? Nebo ta malá trpaslice? Tharamil stojí za mnou. Vím, co musím udělat. Buď budu žít já, a ona zemře, nebo zemřeme obě. Řežu do ní a tělo trpasličí ženy se pod mýma rukama mění v krvavou břečku. Křičí a prosí, abych přestala. Žene mě strach. Prořízla jsem jí tepnu a ona ztratila vědomí. Stojím v louži krve a držím slzy. Tharamil mě sleduje studenýma očima. Pak mě posílá umýt se. Doma mě matka zbije. Umučili jsme ho. Neřekl vůbec nic. Utekla jsem hned, jak umřel. Co je to za svět? Co je to za lidi? Co jsem to provedla? Seděla jsem tam a brečela. A v zádech jsem cítila ten jeho pohled, nesouhlasný, ponižující, neupřímně shovívavý. Pohrdá mnou za to, co jsem. Ilythiiri. DROW.
Pomohla mi Siliviara. Pokolikáté už? Kolikrát už vedle mě takhle seděla? Dokázala bych bez ní vůbec existovat? Vždycky ten samý pohled. Ty drobounké světle zelené ručičky svírající hrubou kůži mé rukavice. Doslova se proti té tlapě ztrácejí. A její tichý hlas, který mi říká hezké věci. Zasloužím si ji vůbec? Jak se jí odvděčím? Vždyť kromě bolesti nemám vůbec nic. Siliviaro, Siliviaro. Mám tě tak ráda…
Zvládla jsem to. Nějak jsem to v sobě překousla. Před očima se mi míhá Siliviařin povzbudivý úsměv. Můžu se hýbat. Udusila jsem to v sobě až někam dolů, do tmy. Není to pryč. Takovéhle věci se nedějí beztrestně. Čas odplaty ještě přijde. Ale ne teď. Vrátila jsem se k nim a na Tallimase jsem se ani nepodívala. Nestojí mi za to. Troglodyt, když umíral, proklel Bragnora. A bohužel to uměl. Bragnorovi naskákaly na těle červené skvrny a zanítily se mu oči. Stěžoval si na malátnost a znatelně kulhal na levou nohu. Zbýval nám podle všeho poslední nepřítel u obelisku dole, tak jsme se nakonec rozhodli zariskovat. Bragnorův stav se postupně zhoršoval a já doufala, že jsme neudělali chybu. Vytáhli jsme plošinu na rumpálu nahoru, nastoupili na ni a pomalu se začali spouštět dolů. Pod námi se otevřela ohromná místnost, kterou skoro celou vyplňoval obrovský, na špičce stojící monolit. Voda z chodby nad námi se tříštila o jeho horní plochu a stékala po straně dolů. Plošina, na níž jsme se spustili, mířila přímo na monolit a po opačné straně, než tekla voda, viselo od stropu další lano s plošinou. První seskočil na obelisk Bragnor. Jak pomalu šel k druhé plošině, všimla jsem si jakýchsi fialových žil v kameni, které se po jeho dotyku zavlnily a vydaly se pomalu k němu. To už však byl Bragnor naštěstí na plošině a žíly se přestaly hýbat. Já i Tallimas jsme proto raději běželi. Čáry se opět pohnuly, ale jen velmi pomalu. Začali jsme se spouštět opět dolů. Na podlaze pod monolitem jsem si všimla dvou symbolů vytesaných do podlahy. Jeden z nich byla ta na špici postavená pyramida, kterou nosili kněží, druhý představoval černé slunce se zprohýbanými paprsky. Jak jsme sjížděli dolů, začalo se ochlazovat a brzy šla od úst pára. Jsem si jistá, že ten chlad vystupoval právě z toho slunce. Když jsem se na ně zadívala, cítila jsem, jak mi hučí v hlavě a nějaká moc mě doslova vtahuje do obrazce. Síla toho slunce je strašlivá. Rozumím jí. Je o to děsivější, že vlastně není. TOHLE je Tharizdun. Strašný a nádherný zároveň. Geniálně jednoduchý. Pochopila jsem to okamžitě – nindol zhah ussta ogglinn, tohle je můj nepřítel. A možná taky můj jediný spojenec. Stála jsem na plošině, uchvácená krásou nebytí, oslepená a ohlušená silou toho okamžiku. Je to čiré šílenství, žádný zdravý mozek by nic takového nedokázal myslet. Proto mu rozumím. ON je moje prokletí. A nejspíš i můj osud. Jsme staří známí. Má hlava je díra do nikam…
Zírala jsem na slunce, v hlavě Tharizdun. Ani jsem si nevšimla, že se odněkud od stropu snáší průsvitná koule s chapadly. Grell. Ňafar říkal, že Festrath má „nějakého mazlíčka“. Překvapil nás všechny. Naštěstí nikoho neparalysoval. Bragnor ani Tallimas grelly neznají. Není divu, kde by k nim také přišli? Grell na nás několikrát zaútočil, ale proti přesile neměl šanci. Po jedné obzvlášť vydařené Bragnorově ráně znehybněl a odplul kamsi mimo dohled. Jenže naše plošina se tím bojem tak rozkývala, že jediný, kdo se na ní dokázal udržet, byl Tallimas. První přepadl dolů Bragnor, ale naštěstí měl na ruce skákací prsten, a tak se mu skoro nic nestalo. Já ztratila rovnováhu kus nad zemí, když jsem se chtěla podívat, jak hluboko nám ještě zbývá. Trochu jsem se potloukla, ale nic hrozného. Spadla jsem asi ze tří metrů a na nohy. Tallimas už raději nic nekomentoval, spustil se na zem a přidal se k nám. Začali jsme s průzkumem. Obelisk stál na špici na jakémsi pilíři. K tomu byl přistaven žebřík. Vylezla jsem nahoru a po čtyřech monolit oblezla. Nenašla jsem nic. Na straně, kde se pod obeliskem tvořilo jezírko, jsme ve stěně místnosti našli něco jako bránu nebo portál. Rám tvořily různé zkroucené tvary, hadi, pokřivená těla, chapadla a podobné věci, všechno vytesané do kamene. Portál končil slepě ve zdi. Nikomu z nás se nechtělo přibližovat, tak jsem nakonec do portálu hodila kámen. Kámen se odrazil od zadní zdi a skutálel se mi k nohám. Čekali jsme, co se bude dít. Měla jsem dost nahnáno, jestli se třeba brána nějak neaktivuje, nebo tak něco. Najednou se za námi ozval řev: „Nevěřící! Znesvětili svatyni! NEVĚŘÍCÍ!!!“ Od Tharizdunova slunce se k nám hnal Festrath, poslední zbývající klerik a vůdce celé skupiny. Měl na sobě úplně rozedrané šaty, špinavou zbroj a obličej a ruce poseté ranami od grella. Choval se jako blázen a z hubené tváře mu svítily nepříčetné oči. Zbláznil se. Poddal se Tharizdunovi a zešílel. Boj s ním byl tvrdý. Bragnor už měl tou dobou horečku a řetěz sotva držel v ruce. Mně ani Tallimasovi nezbývalo jediné kouzlo, mohli jsme už jen střílet z luků. Festrath se určitě chránil nějak magicky, protože šípy se od něj odrážely, a dokonce i Bragnorův řetěz od něj odskakoval. Nakonec se nám však přece jen povedlo nemožné. Festratha jsme nezabili, jenom omráčili. Už jsme toho měli všichni dost. Rychle jsme prohlédli zbytek místnosti a honem pryč. Cítila jsem chlad. Ne obyčejnou zimu, ale chlad uvnitř, v srdci. Ostatní na tom nebyli lépe. Strávit tu delší dobu, nejspíš bychom dopadli jako Festrath. Naložili jsme ho na plošinu a vrátili se i s ním nahoru. Tam nám doslova vyrazil dech Tallimas. Zničehonic prohlásil, že už to tu určitě zvládneme sami, že si vzpomněl, že touhle dobou už chtěl být ve Verbobonku, a že tedy jako sbohem. Než jsme se s Bragnorem vzpamatovali, byl pryč. Tak nevím. Začínám Tallimase podezřívat z čím dál ošklivějších věcí. Co když pro někoho pracuje? Všechno by tomu nasvědčovalo. Mám dojem, že mě sleduje. Podává někam hlášení? Kam? A komu? Přestávám mu věřit.
Počkali jsme s Bragnorem, dokud se Festrath neprobere. Chtěli jsme ho vyslechnout. Zbytečně. Dočista se zbláznil. Nevypravil ze sebe jediné kloudné slovo. Slintající troska. Memento. Takhle skončíš. I tohle je Tharizdun. Zavřeli jsme ho do jedné z cel a vydali se domů. Bragnorovi se začalo cestou špatně dýchat a několikrát zvracel. Po těle se mu otevřely boláky a z levé nohy mu prosakovala krev. Dělal, že mu to nevadí, a dokonce vtipkoval, že upadl na struhadlo, ale já měla strach. Několikrát jsem mu rány čistila, ale vždycky se znovu podebraly. Prokletí umučeného troglodyta. Doufala jsem, že si s tím v Hommletu někdo poradí.
Šli jsme celou noc a dopoledne jsme dorazili do Hommletu. Vypadali jsme hrozně. Oba v rozervaných šatech, od krve, bláta, špíny, Bragnor navíc s očima zalitýma hnisem a otevřenými ranami po celém těle. Šli jsme rovnou do hradu. Přijal nás Burn, nechal si všechno popsat a byl hodně vážný. Na odpoledne svolal velkou poradu a poslal nás, abychom se alespoň trochu dali do pořádku. Bragnorovi navíc napsal glejt pro Ydey, aby ho zdarma zbavila prokletí. Já jsem se dovlekla domů, cáry šatů jsem rovnou spálila, vykoupala se v jezírku a padla jak podťatá.
Vzbudil mě až posel z hradu, že Rufus a Burn prosí na poradu. Uvědomila jsem si, že nemám v čem jít. Musela jsem si na sebe vzít svatební šaty. Skočila jsem si rychle koupit nějaké oblečení ke krejčímu. Smál se, ale naštěstí něco pro mě měl. Vykoupila jsem mu skoro všechny zásoby. Porada byla rychlá a věcná. Dostavil se na ni dokonce i Juelihm. Stará Tharizdunova svatyně u Verbobonku, to byla větší věc, než kdokoli čekal. Zajištění a zasypání svatyně si vzali na starost Rufus, Burn a Juelihm. Ničit ji prý nemá smysl, protože všechna zlá moc v obelisku by se tím jen rozptýlila do okolí, kde by byla mnohem nebezpečnější. Nám připadne všechno, co jsme ve svatyni a u sektářů našli, pokud to nebude nebezpečné nebo nějak spojené s Tharizdunem. Probrala jsem s Rufusem i Greninu záležitost. Slíbila jsem jí sice, že ji pustíme, ale teď ji pustit nemůžeme. Dověděli jsme se spoustu informací a máme před nepřáteli náskok. Trochu mě hryže svědomí, ale nedá se nic dělat. Vymohla jsem si však, že ji nikdo nebude mučit a že ji, pokud nespáchala na území Verbobonku nějaké zločiny, Rufus s Burnem jenom vypovědí. Juelihm mi říkal, že některé zlé kulty si své kněze vychovávají pomocí narkotik a že se to dá občas i léčit. Tak uvidíme.
Byly to hodně namáhavé dva dny. Hlava se mi točí z toho, co jsme všechno zjistili. Stála jsem v Tharizdunově svatyni. Ten obelisk byl strašlivě starý. Kdo ho tam zbudoval? A proč? Jakýma rukama nebo jakými kouzly byl stvořen? Jak tehdy vypadala země, která se dnes jmenuje Verbobonc? A jací tvorové po ní chodili? Jakým mluvili jazykem? Jsem ráda, že obelisk nebude zničen. Je to sice výtvor cizí a zlý, ale je krásný. Má paměť. A je to svědectví. Svědectví o síle, kterou si v hlavě nosím i já. Budu proti ní bojovat. Musím. Ale nenávidět ji nedokážu. Na to ji chápu až příliš dobře.
15. goodmonthu
Všechno mě bolí. Mám pocit, že mě rozlámali v kole. Spala jsem skoro celý den. Vzbudil mě vlk, který mi vlezl do postele. Objednala jsem jim nějaké maso. Večer jsme se s Bragnorem stavili na hradě. Ydey se podařilo prokletí zlomit a Bragnor už zase hýří optimismem. Záležitost s Vodní tvrzí je prý vyřešena. Magických i obyčejných předmětů nám zůstalo požehnaně, ale většinu jsme poslali do Verbobonku prodat. Z tharizdunovských kultovních věcí jsme si nechali jen kadidelnici a kadidlo. Pomáhají najít další tharizdunovské předměty. Chceme se vydat do Chrámu elementálního zla, takže se budou hodit. Zítra prý dorazí nějaká druidka kvůli té zpropadené bažině. Takže to bude přece jen práce pro druida. Večer se Siliviara tvářila hrozně významně a říkala, že zítra se stane něco, co mě překvapí. No nazdar! Napadá mě, že vlastně ještě vůbec nevím, co umí ten náš svatební přívěšek.
16. goodmonthu
Ráno mě vzbudil divný pocit v hlavě. Jako by se mi do ní někdo snažil dostat. Zkusila jsem to zahnat a ono to přestalo. Za chvíli se to ale vrátilo zas. Vzpomněla jsem si na včerejší Siliviařiny narážky. Zeptala jsem se jí a ona mi nadšeně oznámila, že přívěšek se aktivoval a že se nemám tomu divnému pocitu bránit. Když to říká Siliviara… Tak jsem to příště nechala být. Měla jsem pocit, jako by mi do hlavy něco vklouzlo a pak se ozval … JARO!!! Je to telepatické spojení mezi námi dvěma! Povídali jsme si snad dvě hodiny. Jsem tak ráda, že jsem ho mohla slyšet. Vyprávěla jsem mu všechny peripetie s Vodní tvrzí a taky to, jak ho mám ráda, jak bych chtěla, aby tu se mnou byl, jak na něj myslím. Je to úžasný dárek. Siliviara mi pak vysvětlila, že přívěsky mohou také pomoci toho druhého najít. Musejí se nosit nepřetržitě, jinak se deaktivují a nová aktivace trvá týden. Když jsou aktivní, jsou neviditelné. Muselo to stát neuvěřitelné peníze. Mám Siliviaru tak ráda, a pana vévodu a Addu a samozřejmě Juelihma… Navíc pokud se prý přívěsky spojí, dovedou manželům splnit jedno opravdu veliké společné přání. Jsem ta nejšťastnější Ilythiiri na světě.
Odpoledne jsem se zašla přeptat, jak to vypadá s mou lamií. Už byla hotová. Stála dost peněz, ale opravdu se povedla. Zkusmo jsem si s ní párkrát práskla. Kdepak, tohle se nezapomíná. Odpoledne jsem s ní trochu cvičila. Navečer už jsem bez problémů trhala jablka ze stromu. Siliviara jenom kulila oči. Tohle ještě neviděla. Zato Bragnor má zřejmě zmapované všechny zbraně světa. Hned jak mě s lamií uviděl, spokojeně zafuněl: „Helemese, nagaika.“ A pak podezřívavě dodal: „Doufám, že s ní umíš!“ Stavila jsem se také u Elma. Doma byla jenom Maive s Mitat. Povídaly jsme si až do večera. Vyprávěla jsem jí o tom troglodytovi. Jsem ráda, že tu bydlí. Mám se komu vypovídat.
Večer jsem doma uklízela, když někdo zabouchal na dveře. Stála za nimi darthiirka v zeleném, s kápí hluboko do očí a s šátkem přes ústa. Představila se jako Shady, druidka. Moc toho nenamluví a má trochu hrubší způsoby. Došla jsem pro Bragnora a společně jsme se vydali k Ninafeřinu stromu. Cestou mi Shady přišla nějaká divná. Jako by měla něco s očima. Doppelganger? Možná. Možná ne, ale ty oči se mi ani za mák nelíbily. Ninafer nás přivítala ještě s Kaasarkem, satyrem, s nímž žije. Je to tentýž satyr, u kterého byla Siliviara v otroctví, ale sylvánské otroctví je asi něco jiného než naše. Nechali jsme Siliviaru s nimi a vydali se spolu s Shady dál do bažin. Dávala jsem si na ni pozor, čekala jsem zradu. Najednou se otočila a prudce natáhla ruku směrem ke mně. Přesně toho jsem se bála. Uskočila jsem a Bragnor také, jenže jsme oba skončili v bahně. Já po kolena, Bragnor po pás. Shady zaklela, zasyčela, ať jsme potichu, a plácla sebou do vody. Najednou se o kus dál vynořila z bahna obrovská hlava na dlouhatánském krku a pak celé zvíře. Něco jako ještěr, ale strašlivě veliký. Chvíli se brodil naším směrem a hlavou vyhazoval do vzduchu celé kusy rašeliny. Zápach zvířeného bahna byl cítit až k nám. Pak ještěr naštěstí změnil směr a zase zmizel pod vodou. Já se mezitím propadla až po pás a Bragnorovi trčela z bahna už jen hlava. Jestli nás chce Shady zabít, lepší příležitost mít nebude. Ta však jenom zavrčela, že jsme jeden větší blb než druhý, a pomohla nám zpět na pevnou zem. Ještě se na nás utrhla: „To si myslíte, že vás chci zabít, nebo co?!“ otočila se a vyrazila dál do bažiny. Celé mi to vrtalo hlavou. Ty zatracené oči. Kápě se jí svezla trochu dozadu a já je na okamžik uviděla celé. Bledé, studené, skoro bez zorniček. Tyhle oči … ty já přece vídám v zrcadle! To jsou moje oči! Ilythiirské oči!!! Chtěla jsem se Shady zeptat, ale došli jsme zrovna k jakémusi jezírku a Shady se pustila do zaklínání. Byla jsem jak na trní. Cestou zpět už jsem to nevydržela a promluvila jsem na ni tiše ilythiirsky: „Nemáš něco společného s námi?“ Otočila se jako blesk a hrot její šavle se zastavil kousek od mého krku. Z tváře jí sršel vztek … a strach. Stály jsme proti sobě, ona zrychleně dýchala, mně zas pádilo srdce o překot. Nakonec jsem se odvážila promluvit: „Nechtěla jsem se tě dotknout, nemyslela jsem to zle. Omlouvám se.“ „Nechci, aby to někdo věděl!“ zasyčela na mě. Slíbila jsem jí, že to nikomu neřeknu. A Bragnor nám stejně nerozuměl, tak co. Trochu se uklidnila a stáhla šavli zpět. Nakonec se otočila a pokračovala dál. Celou cestu jsem byla jak v mrákotách. Ilythiiri, a druidka odněkud od Verbobonku! Co tu dělá? Ublížit mi nechtěla, to už bych byla po smrti. Uprchlík jako já? Ale jak to, že je světlá? Žlutá to není. Nebo by mohla být? A jak se sem dostala? Co má za sebou? Odkud je? Otázky, otázky, otázky. Nepoložila jsem nakonec ani jedinou. Mlčky jsme došli k Ninafeřinu stromu, tam se Shady úsečně rozloučila a zmizela v lese. Nejsem jediná Ilythiiri na povrchu. Je tu Shady. Musím s ní mluvit. Musím.
Zbytek noci mi už trochu splývá. Ze stromu, mohutného dubu, vyšla se Siliviarou krásná dryáda a poděkovala mně i Bragnorovi. Poskakoval kolem nás i Kaasark a loudil na Bragnorovi perly. Ninafer nám pak tančila a já s Kaasarkem jsme hráli. Bragnor potom dostal od Kaasarka půllitr a oba se nalévali pivem, které teklo přímo z Ninafeřina dubu. Ninafer říkala, že ačkoli se bažina na pohled nijak nezměnila, úleva přišla okamžitě po Shadině rituálu. Takže to JE druidka. Nejde mi to z hlavy.
17. goodmonthu
Domů jsme dorazili ráno. Dopoledne mi Siliviara vysvětlovala, jak je možné, že ona je pixie, a její sestra dryáda. Podřekla se, že jí je přes šest set let. Tedy to je věk. Tušila jsem, že Siliviara je podstatně starší, než vypadá, ale šest set bych jí nikdy neřekla. Takového věku se nedožívají ani darthiiren. Siliviara se trošku rozpovídala o sobě. Dělá to málokdy. Měla zvláštní smutnou náladu. Prý se občas cítí osamělá a chtěla by se usadit, jenže mezi sylvány je to samý větroplach, na což ona už není zvědavá. Je mi jí líto. Tahle veselá a dobrá duše je ve skutečnosti hodně opuštěná. Snad jí alespoň naše přátelství pomáhá zaplašit samotu. Chtěla bych jí nějak pomoci, ale nevím jak.
Ještě před spaním jsem kontaktovala Jara. Vyprávěla jsem mu o bažině a zeptala jsem se ho na Shady. Byl překvapený, že je Shady druidka. Prý ji zná, ale o tom, že by byla druid nikdy neslyšel. Žije přímo ve Verbobonku a zabývá se věštěním a podobnými věcmi. Chodí ven zásadně v noci a v okolí má pověst tak trochu čarodějnice. Snad je to dokonce kněžka, ale Jaro nevěděl, kterého boha. Že je Shady Ilythiiri, jsem mu neřekla.
18. goodmonthu
Celý den jsem odpočívala. Před obědem jsem zašla ke Služtičce za Bragnorem. Dohodli jsme se, že k Chrámu vyrazíme až večer. Slunce dnes svítí jak zjednané a potmě vidíme oba. Siliviara sice tvrdí, že chodit v noci je nebezpečné, ale ono je to nebezpečné hlavně proto, že jeden může potkat mě a Bragnora.
19. goodmonthu
Šli jsme celou noc. Nerada to říkám, ale Siliviara měla pravdu. Nad ránem nás zničehonic napadl takový divný pes. Létající pes. Bez křídel. Neslyšně připlachtil zezadu, strhl mě na zem a táhl do křoví. Naštěstí se mi podařilo vstát a Bragnor do něj dvakrát praštil řetězem. Cinklo to jakoby kovově, pes zavyl a uletěl nám vzhůru. Povídala jsem si pak s Jarem a ten říkal že prý je to yeth. Pocházejí z jiného plánu a v lese kolem Nulbu a Chrámu elementálního zla se občas potloukají. Samotný yeth není příliš nebezpečný, ale smečka jich dokáže během pěti minut pozabíjet celý orčí klan. Jejich vytí vzbuzuje paniku a yethové pak už jenom honí po lese vyděšené oběti. Tak doufám, že je to poslední yeth, kterého jsme potkali. Už tenhle jediný mě pěkně pokousal. Přes den jsme si hlídku rozdělili s Bragnorem, ale nic se nestalo.
23. goodmonthu
Vyhrabala jsem se z hrobu. Jsem venku z hlavy. Je tady. Stačil krok. Ehlenestra mi neřekla celou pravdu. Udělat krok z hlavy ven. Natáhneš ruku. Jde to, jde to. Je tam. Všude. Číhá, cítím ho. Hranice se chvěje. Znamená TOHLE být bůh?
24. goodmonthu
Je mi špatně. Celý svět se se mnou motá.
25. goodmonthu
Vracíme se do Hommletu. To je dobře. Ještě pořád je mi zle. Věděla jsem, že musím zaplatit. Všechno se seběhlo naráz. Nebo vlastně ne, nebylo to naráz, to jen v hlavě se mi to plete. Měla bych to zapsat. Přízraky. Soustřeď se. Pero klouže po papíru a nechává za sebou černou stopu. Na něj se dívej. Je to bod. Světlo na konci tunelu. Už? Ne. Bojím se. Znovu ten bod. Jsem v něm, deru se jím ven. Už? Už.
Přišli jsme do Nulbu. Jak je to dlouho? Dvacátého. To byl earthday. Skoro týden. Mám pocit, jako by to trvalo roky. Nulb je divné místo. A v noci tím horší. Býval to přístav na Emraldy River se vším, co k tomu patří. S tím nejhorším, co k tomu patří, protože spadal přímo pod Chrám a staral se o jeho zásobování. Všechno zlo, všechna špína, která se z Chrámu i k Chrámu táhla, se usazovala v Nulbu a vsákla se do něj jako jed. Brzy tu nežil kromě zlodějů, vrahů, šlapek, podivných obchodníků a ztracených existencí vůbec nikdo. Vlastně někdo ano – kněží Elementálního oka. I když i oni byli vlastně oklamáni… Ale nesmím předbíhat. Uvěznění Zuggtmoy zasadilo Nulbu první ránu, i když ne smrtelnou. Ta přišla až o dvacet let později, když Elmovi přátelé Chrám definitivně zničili. Nulb ztratil důvod k existenci. Lidé odešli a zůstaly jen mlčenlivé zdi. Možná je to tak ještě horší. Věci mají paměť.
Chtěli jsme Nulbem jen projít a pokračovat dál k Chrámu, ale nakonec dopadlo všechno jinak. Pamatuji si, jak jsme šli polorozpadlou ulicí a z temnoty na nás zívaly černé otvory oken a vchodů. Něco hmatatelného viselo ve vzduchu. Jako by se mi nějaká neviditelná smyčka zadrhla kolem krku a táhla mě dolů. Rozbolela mě kolena. A pak jsem něco zaslechla. Pláč. Nebo spíš vzlyknutí, krátké a přidušené. Myslela jsem, že se mi to jen zdálo, ale potom se to ozvalo znovu. Tentokrát to slyšeli i Bragnor se Siliviarou. Přicházelo to z patra domu po pravé straně za námi. Siliviara se hodně bála. Vždycky se bojí. Třeba v Tharizdunově svatyni. Nebo právě teď v Nulbu. Řekla jsem jí, ať se zneviditelní, vylétne nad Nulb a počká na nás. Nechtěla nás v tom nechat, ale nakonec poslechla. My s Bragnorem jsme se vydali do domu. Ukázalo se, že dům je opuštěná hospoda. Všude byla cítit hniloba a ztrouchnivělé dřevo. Měla jsem dojem, jako by vzduch houstl a lepil se mi na tělo. V nálevně byla tma a ticho. Bragnor se vydal na průzkum a já dávala pozor. Najednou se ozvala rána. Za Bragnorem stála bělavá průsvitná postava s mečem. Duch. Pokusil se Bragnora seknout zezadu, jenže se mu to nepovedlo a meč se zaťal do sloupu za Bragnorem. Než jsme stihli zareagovat, vytrhl duch meč ze dřeva a zmizel. Bragnor pokračoval v prohlídce místnosti a duch svůj útok zopakoval. Jenže se ukázalo, že to byl nějaký nešikovný duch. Opět Bragnora minul a tentokrát už nahlas zaklel. Bragnor se po něm ohnal řetězem a duch zmizel. Tak jsem si na něj počkala. Když se zase objevil, byla jsem přichystaná. Nestihl udělat vůbec nic. Tyhle věci se nezapomínají. Lamie jenom tak sykla vzduchem, cinklo to, jak se střepy omotaly kolem čepele, trhla jsem rukou a už se meč válel na zemi. Duch znovu zaklel a zmizel. Vrhla jsem se po meči, ale duch byl rychlejší a meč mi zmizel pod rukama. Bragnor se mezitím vydal po schodech do patra. Duch se objevil pod schody a snažil se je podetnout. Zase jsem byla rychlejší než on a meč jsem mu vytrhla z ruky. A zase mě předstihl, když jsem se meč pokoušela sebrat. Kryla jsem Bragnorovi záda a šla za ním pomalu do patra. Bragnor začal prohledávat místnosti nahoře a duch se mu při tom pletl pod nohy. Jinak to ani napsat nejde. On byl ve skutečnosti dost směšný. Několikrát se pokusil Bragnora uhodit dveřmi, jenže ten vždycky jen flegmaticky ustoupil, nechal zpuchřelé dveře vypadnout z pantů a pak už jenom k duchově vzteku vstoupil jejich troskami do pokoje. Prohledali jsme tak několik místností a ducha si prakticky přestali všímat. Tvářil se vztekle a vůbec z něj nešla hrůza. Byl to takový korpulentní chlapík v lepších šatech a meč držel v ruce ještě hůř než já. Byl neskutečně nešikovný a neuvěřitelně vytrvalý. Ke konci už jsme si z něj s Bragnorem dělali nepokrytě legraci. Duch nemotora… Jenže když tak o tom přemýšlím, on nás nejspíš dostal právě tam, kde nás chtěl mít.
Když jsme otevřeli dveře jedné z posledních místností, zůstali jsme oba jenom překvapeně koukat. Místností létaly všemožné předměty a točily se ve víru kolem dokola. Židle, nočník, umyvadlo, noha od stolu, polštáře, skleněné střepy, nůž, to všechno se řítilo podél stěn a naráželo do nich i do sebe navzájem. Zírali jsme na to oba s otevřenou pusou a na ducha jsme úplně zapomněli. Ten toho využil a pokusil se Bragnora do místnosti strčit. Na poslední chvíli jsem si ho všimla, jak běží chodbou k nám. Bragnora už jsem varovat nestačila, ale ono to ani nebylo potřeba. Vrazit do Bragnora, to už je lepší vrazit do zdi. Duch od něj odskočil jak míček, bolestně vykviknul a posadil se na podlahu. Pak zas zmizel. Bragnor se začal hurónsky chechtat a mně to taky přišlo k smíchu. Úplně ze mě spadly obavy a najednou jsem se v tom starém domě cítila dočista domácky. A přesně tohle ten duch chtěl. Vůbec nám nedošlo, jak chytře to s námi všechno sehrál. Nalákal nás do hloubi domu, kde jsme neměli šanci. Teď už se hrálo podle jejich pravidel, ne podle našich. V místnosti vedle se začala třást postel. Měla jsem dojem, jako bych v ní viděla někoho ležet, ale vím, že tam nikdo nebyl. Bragnor chtěl do místnosti vejít, ale jen o vlas ho minulo zrcadlo. Napadlo mě, že bych mohla zkusit lamií jednotlivé věci pochytat a vyházet z místnosti ven, ale hned první židle, kterou jsem chytila, mi lamii vyškubla z ruky. Postel v rohu se mezitím třásla pořád víc a pak … pak z ní vyletělo něco … já nevím, jak to popsat. Byla to žena, vím to, ale… Vlastně spíš duch ženy, nebo možná duch bolesti té ženy … nevím. Mělo to tvar ženské postavy, ale bylo to z nějakého šedohnědého kouře, rvaného neviditelným vichrem. Chvilku byla vcelku, a pak ji nějaká síla zase skoro rozfoukala, trhala z ní cáry jejího kouřového těla a znetvořovala ji k nepoznání. Šla z toho hrůza. Hrůza z bolesti. Ta žena strašlivě trpěla a do hlavy se mi zařezával její neslyšný křik. A nejhorší byly její oči. Vpalovaly se do mých, doslova se do mě vpíjely. Najednou jsem viděla jejíma očima – ležím v posteli a nade mnou se sklání postava s nožem. Křičím … křičím a ten výkřik bude znít navěky. Bolest … v břiše … v hlavě … v očích. Všude. Křičím. Hořím. Všechno to tu spálím… Shoříte spolu se mnou. S mou bolestí. Bolest navěky. A vítr rve cáry z mého těla.
Posedla mě. Dostala se mi do hlavy. Splynuly jsme v jednu bytost. Já a ona. Sestry. Nedokážu si uvědomit, co přesně jsem pak dělala. Pamatuji si, jak mi pořád říkala: „Zapal dům, zapal dům, zapaldům, zapaldůmzapaldůmzapaldůmzapaldůmzapaldům…“ Věděla jsem, že to musím udělat. Nemám ponětí, kde jsem vzala olej. Najednou jsem ho měla plné ruce. Snad jsem někde našla nějaké staré lampy? Dole ve sklepě byl sud. Vyvlekla jsem ho do lokálu. A pak už kolem jen tančily plameny. A já tančila s nimi. Dusila jsem se kouřem, hořela. Ol yorn flamgra. Rilbolorn flamgra. Flamgra! CHATH!!! Nevím, co bylo dál. Zbývají už jenom obrazy. Spálené vlasy. Bolest v pravé noze. Bragnor s kýblem na hlavě. Siliviařin hlas. Bahno. Tvrdá dlažba ulice. A hrob. Tma. Bolest. Hrob.
Přišla. Jako vždycky bez pozvání. Jen tentokrát snad rychleji. Deprese. Tma. Proč to nikdy nedokážu napsat? Proč mi slova scházejí vždycky, když je nejvíc potřebuji? Sedím tomu tváří v tvář a nezmůžu se vůbec na nic. V pavučině je díra.
Cítila jsem dotyky. A slyšela hlasy. Byly to hlasy v mé hlavě? Pohnula jsem rukou. Uvědomila jsem si, že bolest mi působí světlo. Odněkud zdálky přišla Siliviara. Dotyk na ruce. Na obličeji voda. Mám dojem, že vždycky umřu. Umřu a pak znovu obživnu. JENŽE JÁ SI TO PAMATUJI.
Najedla jsem se a Siliviara mi vyprávěla, co všechno se stalo. Prý jsem o sobě nevěděla tři dny. Kéž bych o sobě nebyla věděla!!! Hospodu jsem doopravdy zapálila. Když z ní začal stoupat kouř, slétla Siliviara zpět a začala nás hledat. Bragnor vyskočil ven oknem, já vyběhla s hořícími šaty dveřmi. Uhasili mě a já si vyléčila popáleniny. Mluvila jsem prý z cesty a nakonec jsem přestala reagovat. Chudák Siliviara, ta si se mnou užije. Někdy mám pocit, jestli neprovedla něco špatného a Ehlenestra ji mnou nepotrestala. Ale co by asi tak mohla Siliviara provést? Oheň z hořící hospody se prý rozšířil ještě na několik okolních domů, ale větší škody nenapáchal. Skoro mě to mrzí. Nic by se nestalo, kdyby Nulb shořel celý. Bragnor se prý ještě touž noc vydal na další průzkum, ale vrátil se asi po hodině, a polomrtvý. Narazil v Nulbu na někoho, na koho nestačil. Sám Bragnor mi toho neřekl o moc víc. Ten někdo prý žije v bývalém bylinkářství a nechtěl s Bragnorem mluvit. Vlastně ho ze svého obchodu dost nevybíravými slovy vyhodil. To ovšem Bragnor nesl tak těžce, že dotyčného přetáhl řetězem. Proč já se s ním vlastně přátelím? Vždyť je to vrah! Zabije člověka jenom proto, že si s ním nechce povídat. Jenže tentokrát Bragnor zaplaťpánbůh narazil. Dotyčný jeho ránu odvrátil holí a seslal na Bragnora v rychlém sledu několik kouzel, kterými ho málem zabil. Bragnor tak tak stačil utéci. Zpět k nám se sotva dovlekl. Řekla jsem mu, že je idiot. Vzal to jako fakt a ani se nijak nebránil.
Neměla jsem náladu vůbec na nic. Když smrt, tak rychlou. Vydala jsem se zpátky do Nulbu za Bragnorovým známým. Byla to divná cesta. Schylovalo se už k večeru a opuštěný Nulb mi připadal … šedý. Jako by z něj něco vysálo všechnu barevnost. Prošla jsem kolem spálené hospody. Měla jsem dojem, jako by se mi nějak měnila perspektiva, jako kdybych se propadala ulicí, která se s každým dalším krokem prodlužovala. Bylo mi špatně a točila se mi hlava. Nakonec jsem k bylinkářství přece jen došla. Zaklepala jsem. Nedělo se nic, a tak jsem vzala za kliku a vešla. Uvnitř byla skoro tma. Zvenčí působil dům stejně rozpadle a opuštěně jako všechny ostatní, ale vnitřek byl uklizený. Naproti vchodu stál pult a za ním další vchod, bez dveří, jen z děravým závěsem. Zavolala jsem: „Je tu někdo?“ Ozvaly se kroky a pak se závěs rozhrnul. Objevil se člověk, o němž vlastně doteď nevím, zda v něm zbylo vůbec něco lidského. Krasavec Lareth. Znám to jméno, ale neměla jsem ponětí, že je to on. Stál tam v potrhaném plášti, opíral se o hůl a díval se na mě. Ze tmy vystupovala jeho hubená ruka na holi a rozbitý, znetvořený obličej. Jako by byl z vosku. Stáli jsme tam a dívali se na sebe. Nakonec promluvil: „Co chceš, drow?“ Dostala jsem strach, ale couvnout se už nedalo: „Informace.“ „O čem?“ „O Chrámu, o Nulbu, o dění v posledních měsících. A také o nás.“ Změřil si mě pohledem plným odporu. „A co za to?“ „Peníze.“ „Peníze…“ odfrknul pohrdlivě. Pak se zamyslel. Trvalo to celou věčnost. Bála jsem se ho čím dál tím víc. Nejspíš to na mně nepoznal. Nebo to alespoň nedal znát. Mluvil si potichu pro sebe: „Peníze, peníze … mohly by se hodit. Vždycky se hodí. Aby člověk mohl začít, potřebuje peníze. A já potřebuju hodně peněz. To jsou konce. Nakonec si vezmu peníze od … drow. Dobře, dej mi patnáct set. Každej potřebuje peníze. Chci odejít.“ Dala jsem mu jeden diamant a dva rubíny ze společného. Vzal si je a dotkl se při tom mé rukavice. Zase ten pocit, že je z vosku.
Posadil se na jednu z židlí a začal mluvit. Tiše, monotónně, trochu skřípavým hlasem. Jmenuje se Lareth. Říkalo se mu Krasavec Lareth. (Tehdy mi to došlo. Krasavec Lareth přece velel posádce Vodní pevnosti! Byl to jeden z velitelů Chrámu a Vodní pevnost bránil proti … proti komu vlastně? Budu se muset zeptat. Nakonec Vodní pevnost padla a Lareth v nastalém zmatku zmizel.) Lareth mezitím pokračoval. Mluvil trhaně a někdy trochu nesouvisle, asi jak se mu vybavovaly další a další podrobnosti. Pořád nadával nějakému Hedrakovi, který ho tu nechal. Prý ho najde a zabije. (I jméno Hedrak znám. Zmínil se o něm Elmo. To jsem si ale uvědomila až později.) Pak najednou přeskočil na téma, při kterém se mi zježily vlasy. Tharizdun. Už zase! Nebylo mi úplně jasné, proč o tom začal, ale později jsem to pochopila. Opravdových, skutečných Tharizdunových kněží je prý jen málo. Nikdy jich nebylo moc. Proto se odnepaměti snažili proniknout do jiných kultů, skrytě je nakazit Tharizdunovým učením a přivést tak jejich vyznavače na scestí. Ne vždy se jim to podařilo. Třeba u Lolth jim to nevyšlo – Lareth se na mě dlouze zadíval. (Zabolelo to. Vždycky to zabolí. Bolí to i teď, když to jméno jenom píšu. Raději bych psala ‚Pavoučí královna‘, ale nemůžu. Lareth o ní mluvil jako o Lolth. Mám dojem, jako by si Larethova slova žila v deníku vlastním životem. Nejsou má, jsou jeho. I písmo se mi trochu mění. Zůstalo snad ve mně něco z Laretha?) Zato Zuggtmoy jim na to skočila – odjakživa byla blbá. Vznikl tak kult Elementálního oka a sílil každým dnem. Přitáhlo to dokonce i Iuze a spolu vyrobili artefakty a vystavěli Chrám Elementálního zla. Jenže Zuggtmoy byla blbá. Surová a hloupá. Odjakživa. Nebyla ještě připravená, ještě nebylo všechno hotovo, a už začala pustošit okolí. Přilákala tím na sebe pozornost kdekoho a nakonec i Furyondy. Thrommel proti ní vytáhl s celou armádou, podařilo se mu ji zatlačit zpět do Chrámu, ten pak magicky zapečetit a Zuggtmoy v něm zavřít. Netrvalo dlouho a objevili se naši. Byli prý jak supi a snažili se ze zbytků posbírat, co šlo. Evidentně něco hledali, ale Lareth nevěděl co. Pak se na mě zase zkoumavě zadíval. A potom to řekl: „Já jsem sloužil Lolth.“ Zaznělo to suše a krátce, jako když se zlomí větev. „Jenže pak jsem se přidal k Oku. Myslel jsem, že se něco stane, že mě Lolth najde a zabije. Nestalo se nic. Bojí se. Je zalezlá v tý svý pavučině. Má strach. A Zuggtmoy je stejná. Jenom s tím rozdílem, že Lolth je chytřejší. Já blbec! Tenkrát jsem to nepochopil. Nedošlo mi, že je za tím Tharizdun. Podvedli nás všechny.“ Pak se odmlčel. Zdálo se mi, že se propadá sám do sebe. Vypadal trochu jako uschlý list. Vzduch v místnosti ztěžknul a mně se začalo chtít zvracet. Lareth seděl tiše a díval se kamsi skrze mne. Nakonec se pohnul, zahleděl se zase na mě a pokračoval. Po porážce Zuggtmoy se prý dal dohromady ještě s několika dalšími lidmi, jedním z nich byl právě Hedrak, a spolu se jim podařilo dostat se do Chrámu. Ani to nebylo nijak těžké, když člověk věděl, co má dělat. Byli chytřejší než Zuggtmoy a dlouho se jim dařilo unikat pozornosti. Našli zlatou lebku, ve které byla Zuggtmoy zavřená, a obnovili kult Oka. Jenže nakonec se ani oni nedokázali utajit. Prý to bylo jiné než se Zuggtmoy, ale stejně marné. Objevili se dobrodruzi. Lareth si odplivl a v očích se mu zablýsklo. Ta chátra, která pořád chodí, chodí a chodí… Nikdy nepřestanou přicházet. Byli všude. Lezli do Chrámu jako švábi, útočili, drancovali, kradli. Nedalo se tomu bránit. Získali Kouli Zlaté smrti a osvobodili při tom Zuggtmoy. Z čiré hlouposti a nevědomosti. Netušili, co se jim dostalo do rukou. Jako barbaři, kteří zničí všechno, čemu nerozumějí. Lareth při tom zemřel. Hedrak ho sice oživil, ale zfušoval to. Při té vzpomínce si Lareth přejel rukou po jizvách v obličeji: „Lareth Krasavec. A teď se na mě podívej. Panebože.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: „Cuthbertova palice. Rovnou do obličeje. To se na jednom podepíše. Iuz s ní dostal taky, jenže od samotnýho Cuthberta. To musela bejt rána. Já jenom od poskoka. A stačilo mi to. Na celej život.“ Nakonec se všechno sesypalo. Dobrodruzi zničili Zlatou smrt a podařilo se jim tím oslabit Zuggtmoy i Iuze. Chrám se zřítil. Nebo spíš to, co bylo pod Chrámem, protože budova jako taková pořád ještě stojí. „Pět let,“ pokračoval Lareth, „pět let práce, a všechno pryč.“ Jeho společníci buď zahynuli, nebo utekli. Tak jako Hedrak. Laretha nechali v opuštěném Nulbu. Schovával se tu před světem a živil se vším, co mu přišlo do cesty – krysami, později lesními zvířaty, nakonec i skřety. „To je všechno, drow,“ skončil Lareth svoje vyprávění. „Víc ti neřeknu. Čekal jsem dlouho a teď jsem připravenej. Už mi na ničem nezáleží. Zabiju Hedraka. Pak zabiju Zuggtmoy. A Lolth. Už teď jsou obě zalezlý a posraný strachy. Iuze nechám, ten se zničí sám.“ Schoval drahokamy do kapsy, odstrčil mě od sebe holí a kulhal ke dveřím. Nedokázala jsem to v sobě potlačit: „Až budeš bojovat s Lolth, vraž jí jednu i za mě.“ Překvapeně se otočil: „Ale! Takhle drow většinou nemluví… Něco osobního?“ Kývla jsem. Zúžily se mu oči. Nakonec přitakal: „Spolehni se.“ Když už byl skoro ve dveřích, otočil se ještě jednou: „Čtyři elementální princové se spojí. Pak povstane Tharizdun.“ Klaply dveře a Krasavec Lareth byl pryč.
Nedokázala jsem se vůbec pohnout. Jako by mi zdřevěněly nohy. Jen v uších mi hučela krev. Právě jsem o vlásek unikla smrti. Myslel si, že jsem „obyčejná“ Ilythiiri. Kdyby věděl, že se potloukám s Bragnorem a chci jít do Chrámu, zabil by mě. Vlastně se vůbec divím, proč mě nezabil. Mohl si vzít všechno, co mám. Proč se spokojil s patnácti sty zlatými? Snad si chtěl popovídat? Krasavec Lareth. Kdysi pověstný svou krutostí a krásou. Na obojím si zakládal. A dneska? Zlomený člověk. Troska. Proč mě nikdy nenapadla tak jednoduchá otázka, jako kam mizejí všichni ti poražení? Někteří zemřou, ti šťastnější. A jiní žijí dál, tak jako Lareth. Zlomení, prázdní, mrtví lidé. Kde je jejich nadšení, kde lesk, sláva, zlé či dobré činy? Zapomenuty a pohřbeny hluboko v nich samých. Zůstává jen hořkost. Někdy zloba. Zlomený Lareth je ještě hrozivější než Lareth Krasavec. Je jako přeražený meč. K boji se nehodí, ale pořád je ostrý, zákeřný a nebezpečný. Z bojovníka zla zbyl hrot, trn. (Pavučí kr) Lolth by se měla začít bát. Pokud už to nedělá.
Vrátila jsem se zpátky do lesa k Bragnorovi a Siliviaře. Cestou jsem dvakrát zvracela. Šla ze mě už jen voda. V hlavě mi pořád dokola zněla slova o elementálních princích a Tharizdunovi. Proč jsem to já, kdo musí nést tohle břemeno? Mám strach, teď už nejen o sebe, ale také o své přátele. A o Jara. Nemají ponětí, co si s sebou vleču. Kam až dohlédnu a co vidím. Co cítím. A vlastně ani kdo jsem. Pokusila jsem se to Siliviaře vysvětlit. Vyprávěla jsem jí o Larethovi, o Oku, o pavučině osudu a kroku ven, za ni. O tom, jak je možné jít dál. Že stačí jen natáhnout ruce. Nerozuměla mi. Je to úplně marné. Nedá se to popsat, sdělit. V očích měla slzy a pořád mluvila o tom, abych se o takové věci nestarala. Že jsem krásná, mladá, mám skvělého muže, přátele, na obloze svítí sluníčko, Maive že má hezkou dcerku… Neporozuměla. Jen se mi ji podařilo vyděsit. Má mě ráda a bojí se o mne. Někdy bych si přála, abych dokázala někoho vtáhnout do svého světa. Jenže tím bych ho nejspíš zabila. Jsem blázen, nebo vidím víc než ostatní? Snad obojí…
Rozhodli jsme se pro návrat do Hommletu. Ani Bragnor nepřežil setkání s mrtvou bez úhony. Prý od té doby nebyl schopný seslat jediné kouzlo. Z ran od Laretha ho trochu vyléčila Siliviara, ale nemělo smysl pokračovat dál k Chrámu. Bragnor byl pořád zraněný a já se mohla každou chvíli sesypat. Jen jsem ještě Bragnora a Siliviaru poprosila, jestli by se se mnou nezašli podívat na spáleniště. Něco mě tam pořád táhlo, nějaký pocit … že jsem snad té ženě pomohla. Nelíbilo se jim to ani jednomu, ale nakonec se mnou šli. Zamířila jsem tam, kde dřív byla v patře místnost s postelí. Věděla jsem, že tam musím jít. V troskách a popelu tam ležela moje lamie. Netknutá, jen trochu zašpiněná od sazí. Poprosila jsem Siliviaru, aby seslala detect magic. Lamie na sobě nesla auru zbytkové magie. Jako kdyby byla pod vlivem nějakého kouzla, které ale už pominulo. Vzala jsem ji do ruky. Na chvilku se mě zmocnil moc hezký pocit. Nevím to určitě, ale myslím si, že jsem tu ženu vysvobodila. Spálila jsem prokletý dům i lůžko, ve kterém trpěla. Snad už má klid. Moc bych si to přála. Možná se mi odvděčila tím, že pro mne v ohni zachránila mou lamii. Ať už je to jakkoli, přeji její duši pokoj. Siliviara mezitím poodlétla a ukazovala Bragnorovi na jedno místo o kus dál. Když tam chvíli hrabal, našel meč. Ten meč, o který jsme se pořád přetahovali s tím druhým duchem. Bragnor si ho chtěl nechat, ale nedovolily jsme mu to. Kdo ví, co je to za meč. Je evidentně magický a oháněl se s ním kdovíjaký duch. Může být také pěkně prokletý. Zabalila jsem ho do košile a přivázala ho Bragnorovi na batoh. Dokud nám ho někdo neidentifikuje, byla by hloupost pokoušet osud.
Nechtěli jsme jít přes noc, a tak jsme se jen stáhli dál od Nulbu a přenocovali v lese. V noci se nepřihodilo vůbec nic a totéž platí i pro včerejšek a dnešek. Oba dva dny jsme strávili na cestě. Nikoho jsme při tom nepotkali a nic neobvyklého se nestalo. Zaplaťpánbůh. Povídala jsem si několikrát s Jarem. Prý už snad má větší část za sebou. Vyprávěla jsem mu o tom, co nás potkalo v Nulbu. Říkal, že už o tom přemýšlel mockrát – nejlepší by prý bylo Nulb zapálit a pak tam vysázet stromy. Ať si příroda poradí. Je to zlé místo. Říkala jsem to Bragnorovi a ten s Jarem souhlasí. Možná bychom se do toho měli po Jarově návratu pustit. Jarův hlas v mé hlavě je něco krásného. Hodně mi to pomáhá. Nejhezčí je, když jen mlčím a můžu ho poslouchat, jak vypráví. Miluji tě, Jaro.
26. goodmonthu
Konečně doma. Vlci se mohli zbláznit radostí, že mě vidí. Dodávky masa pro ně zdá se fungují a vlci vypadají spokojeně. Jen kdyby nebyli tak přítulní. Nakonec jsem je musela vystrčit před dům a zabouchnout jim, jinak bych se nevyspala. Usnula jsem jako špalek a umyla jsem se až večer. Doufám, že tohle nebude nikdo číst. Nejsem taková špindíra pořád. Jenom občas. Večer přišel na návštěvu Bragnor. Vyléčený, vymydlený, odekletý a plný elánu: ‚Voi Vatun, Vatun, vatu! Orkům patří svět. Kupředu levá…‘ Kde se v něm ta energie bere? Dohodli jsme se, že zítra vyrazíme k Chrámu na druhý pokus. Mně už je líp, tak uvidíme. Jsem zvědavá, jaká katastrofa nás zase kde potká.
Diskuze
Kruci, koukám, že jsem se pěkně seknul. Latinsky je to pochopitelně illusio, s jedním "l" by to byla středověká latina a ta je fuj :-)
Scorpion:
1) On ten jeden byl ghast, co paralysuje smardem, ale to Anvalian pochopitelně neví. Takže pro ni to byl ghúl smrďola.
2) a 3) Latinsky ilusio, řecky paralysis. Počešťování slov z klasických jazyků nahrazováním "z" za "s" se mi nelíbí, a proto je ignoruji.
4) "Nakrásně" je úplně normální české slovo. Zkus si ho napsat do Googlu. Nebo si ho najdi ve slovníku spisovné češtiny. Znamená něco jako "i kdyby třeba".
5) Vlky má Anvalian tři (viz předchozí díly deníku), do postele vlezl jeden.
6) Vysvětlil Xorxe. Jako zbraň je v sourcebooku Masters of the Wild.
7) Podřekla. Siliviara je pixie a ti stárnou jen velmi pomalu. Pokud vůbec.
8) V originálu je začátek věty přeškrtnutý, ale server to zřejmě neumožňuje, tak se transkribovalo do závorky. Anvalian začala psát "Pavoučí královna", jak je zvyklá, ale uprostřed slova jí došlo, že to chce vlastně napsat jinak.
9) Hrajeme anglickou hru. S tím toho člověk moc nenadělá (viz mé poznámky k témuž u předcházejících dílů).
Za hvězdičky vřele děkuji :-)
Rignis: "Nakrásno" zase neznám já :-)
Raukó: Jak už jsem psal v předcházejících částech, nejde o literární dílo, nýbrž o zápisky z našeho hraní, a to formou deníku mé postavy. A jelikož postavy nezažívají jen věci zajímavé, píše se tam i o věcech úplně normálních a všedních. Příjemcem je můj GM (tj. Xorxe) a sem to dáváme hlavně proto, aby se naším hraním mohli inspirovat i jiní hráči a GM. No a že se to líbí, tak to se mi líbí ;-)
Fšici: Za Vaše poznámky a reakce díky. Vězte, že doma už toho mám 106 stránek a dále stoupá... Vinu na tom nese dozajista Xorxe, protože masteruje příliš dobře na to, abych se s Anvalian nescházel a tajně jí neopisoval z deníčku, o kterém je skálopevně přesvědčená, že ho nikdo jiný nečte.
skorpion: ad6) lamia neboli nagaika je vlastne bic, do ktereho jsou vpleteny a vlepeny strepy, ostre kousky kovu a podobne. rozdil oproti bici je v tom, ze dela misto omracovacich fyzicke zraneni.
ad9) ale ono nebylo d&d jeste prelozeno :-)
Vzdal jsem se práva hlasovat (víceméně kvůli testování IKH), přesto doplním slovní komentář:
- Doporučoval bych používat úzus oddělování odstavců volným řádkem. Jednotlivé dny pak zvýrazňuj tučným písmem, není to tak obtížné.
Ked som zbadal tento prispevok, rozhodol som sa precitat si ho, ale ked som si uvedomil, ze je to 5. cast, rozhodol som sa, ze na to, aby som mohol spravne ohodnotit, si musim najprv precitat tie predosle casti.
Po skopirovani vsetkych casti + backgroundu som si uvedomil jednu vec, ktora ma dost odradza... Vsetky tie casti dokopy maju plnych 89 stran!!!
Uz ta prva cast toho dennika ma 33 stran, co je dost vela na precitanie, ak na to nemas vela casu... tato posledna cast ma uz len 14, takze sa to bude citat lahsie ale stale si myslim, ze mi to zoberie peknych par hodin...
Tekze po precitani vsetkych casti sa opat ozvem a ohodnotim!
P.S. jedna rada do buducnosti: este som to necital, takze neviem aky to ma spad, ale odporucil by som ti drzat sa stareho dobreho pravidla: menej je niekedy viac. Nie ze by som Ti kazal, aby si to skratil, ale 89 stran je 89 stran... Prosim, neber to ako kritiku, skutocne to este nemozem hodnotit, naisto sa vyjadrim az po precitani. A ak ma to chyti a bude to mat pekny spad, tak mas o 6x5* viacej! :o)
s pozdravom a zelanim dalsich DrD uspechov,
Raukó
Mě se to dost líbilo akorát si musim přečíst ještě ty 4 předchozí.
Xsicht - pravdu díš - dokonce ho zná i Word...
Skorpion:
iluse být může, paralysovat - to nevím, ghúlové vzniklí v suchém prostředí nemusejí smrdět...
těch vlků byla smečka, ale vzbudil ji jeden, ostatním objednala.
lamie bude monovláknitý bič.
Asi jí fakt bude 600 let - tedy se podřekla (nikdá o tom nechtěla mluvit asi)
Pavoučí krá... (Lloth) to je znázorněno rozpolcení mysli...
Taky se mi nelíbí anglické názvy, ale nějako jsem si zvykl.
Dobre sa to čítalo, dej mal spád, a bolo to aj dobre napísané.
Anglické názvy mi nevadia, aspoň viem o ktoré kúzla a potvory sa jedná.
btw so slovom "nakrásně" som sa už určite stretol, aj keď neviem presne v akom kontexte
Skorpion: ad. 4.) - tak neobvyklý (respektive nespisovný) ten tvar zas až tak nebude, už jsem ho tuším párkrát viděl. Častejší ale asi bude s jinou koncovkou (nakrásno). Jen na okraj...:-)
1.) "Potkali jsme několik ghúlů a jednoho, co strašně smrděl." Nevím jak vy, ale podle mně smrděj všichni ghúlové.
2.) "ilusi"- nepíše se spíše iluzi?
3.) "paralysovat, neparalysoval"- já bych napsal paralizovat
4.) "I kdyby to byl nakrásně gnoll génius." Cože? Co to je "nakrásně"? To je asi překlep, co?
5.) "Vzbudil mě vlk, který mi vlezl do postele. Objednala jsem jim nějaké maso." Tady mělo být buď "vlci" anebo míslo "jim" "mu".
6.) Co to je "lamie"?
7.) "Podřekla se, že jí je přes šest set let"- Spíše přeřekla, ne?
8.) "Z bojovníka zla zbyl hrot, trn. (Pavučí kr) Lolth " Tak tahle věta se nějak nepovedla.
9.) Jak jsem již psal dříve, moc se mi nelíbí anglické názvy kouzel
Suma sumárum, výtvor je (jako obvylke ) skvělý, nenašěl jsem žádné chyby, jen ty prkotiny, které jsem již vypsal výše, takže (jako obvykle) hodnotím tak, jak hodnotím.
Skorpion