Příběh konce jedné lásky v převrácené metafoře
| Autor: | Bezejmenny |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
Kamenné molo opuštěných trpasličích přístavů. Na nich stojí ona. Pohled zamlžený slzami, v průhledných šatech barvy mraků stojí proti nebi, dlaních bohů. Jedno oko má modré, druhé má zelené. Stojí tam a vyhlíží toho, kdo už se nikdy nevrátí. Miluje ho, ničí jí to, ale miluje ho. Vlastně milovala ho. Teď už ho nemiluje. Možná. Jen tam stojí.
On, ve zbroji z masivních plechů komplikovaně přes sebe poskládaných a pospojovaných trpaslíky, zatím stojí na lodi a zapomíná. Bylo to krásné, ale zapomíná. Vlastně už zapoměl. Stojí v trpasličím brnění, zachmuřený jako trpaslík, když shlíží z hor se zlou předzvěstí, dívá se před sebe a nevnímá svět kolem. Tvrdý koráb pluje chladnými vodami, už nikdy se nevrátí k molu pod zubami obrovských skal, už nikdy neobejme krásnou dívku na molu stojící.
Řekl, že chce odejít a ona svolila. Nemohla se mu vzepřít. Chtěla by ho na svém světě do jeho konce, ale on odchází.
Takové jsou její myšlenky. A budou ještě horší. Bude myslet na smrt, peklo, ničení. Zahání bolest hrůzou, která bude chrčet z jejích očí jako mráz z tlamy ledového draka. Teď stojí v bílé říze, nevinná jako dítě, které nikdy nevzešlo, a zítra, oblečená v brnění z kostí prvního upíra pozvedne meč zakalený v krvi dračice, meč a štít, a rozdmychá ve staré zemi peklo. Král lidí bude prchat a umírat ve světě, který nikdy neměl existovat, elfí mágové nepochopí, kde se vzala síla takové moci, smršť ohně spálí hvozdy a z měst zanechá jen trosky. Z trpasličích hutí se stane sídlo tmy a skřeti začnou cestovat zěmí, jako by byla jejich odnepaměti.
Takový je její žal. Bolest. Slzy zakalené krví. Jen on má dnes moc zachránit svět před jejím hněvem. Ale on je daleko, stovky kilometrů daleko od břehu a neplánuje nikdy se vrátit do jejího světa. Nechá ho zruinovat, spálit, zůstanou jen tajemné trosky v popelu, kde budou budoucí hrdinové snad hledat artefakty vznosné minulosti. Je příliš daleko pro tento svět, příliš daleko, aby svým tělem a svou láskou k ní zabránil armageddonu.
Rudé slzy spadnou na zem, vsáknou se do ní a hluboko v ní vytvoří kameny - granáty. Jediný výtvor této války, hrstka kamenů. Války o život, o smrt životu a o nové začátky. Jednou znovu povstane svět, bohové, kteří dnes padli v krvavé lázni před tou s rudými slzami, jednou znovu vzniknou, lidé znovu vzejdou do nového světa, aby je mohli uctívat. Znovu vyrostou hvozdy a v nich život.
Bude to trvat věky. Věky po té strašné hrůze nemrtvých a zla šířícího se světem, po té smrti andělských bytostí a spálení všech mostů. Bude trvat měsíce a roky a pak staletí a tisíciletí, než povstane nový svět. Bude růst a krásnět a ona v něm bude opět žít. Sama ve světě živých, vědoma si křivd, které byly kdysi spáchány, vědoma si pekla, které ve světě kdysi způsobila.
Nejednou.
Brnění bude skryto hluboko v zemi, vedle něho meč a štít. Budou čekat. Oni tři jediní vědí, co se jednou stane. Teď je oblečena v bílé říze a vyhlíží lodi, na kterých plují hrdinové. Láká je do svého světa, protože je sama. Sama ve světě živých.
Hrdinové …kdo ví, jestli se chytí. Je krásná, ale jsou krásnější. Vládne mocným kouzlům, ale i těmi může někdo vládnout lépe. Její mysl je bystrá, ale je mnoho chytřejších. Umí se plazit nocí neslyšně jako šelma, přesto jsou tišší. Kdo ví, jestli některý hrdina propadne jejímu lákání. Jednou snad. Pak bude svět krásnější, protože nebude sama. Budou dva v jejím světě. Dva a život. Všecka krása světa. A pokud hrdina uteče, znovu přijdou ke slovu tři, svlékne bílou a přijme trojici ohně. Peklo přijde znovu a po něm znovu obrození.
Meč, štít a brnění. Nositelé bolesti a prostředky jejího hněvu budou vyzvednuty a nechají svět umřít, aby se znovu narodil. Ony jsou její hněv.
Hněv po lásce, po hněvu prázdno, po prázdnu láska.
Takový je kruh světa – a takový zůstane až do konce jejího vesmíru, když už nezbude nic.
Poslední její myšlenka (než dnes zemře): Kéž by se hrdina v trpasličím brnění vrátil, aby ho mohla milovat.
Možná se tak stane.
Snad se tak stane.
Diskuze
MAATOHA:
Podle slovníku cizích slov je to: Na oko líbivý, ale jinak bez umělecké hodnoty. To mě připadne takové suché...
Podle slovníku floskulí od Vladimíra Justa je v dnešní době moderní své emoce skrývat a proto, když se nám něco líbilo ale přitom se za to stydíme, řekneme, že je to kýč.
Na oko líbivý, ale bez umělecké hodnoty. Ale stejně se llíbil, nebo ne? Není tedy kýč pouze lehce dosažený efekt?
a pokud to akceptujeme, co proti němu vlastně máme?
Definice kýče? No, čeče, někde jsem měl docela přesnou definici, ale čas ji někam zavál. No předně to budou asi prostředky prvoplánově sloužící k vyvolání emocí, aniž by jejich užití zvyšovalo uměleckou hodnotu díla. Tedy například již osvědčené (nadužívané) obraty, obrazy, symboly, jež používáme jen a právě proto, abychom dosáhli emotivní reakce recipienta. Jejich použití v díle pak nemá jiný význam než právě tento.
Samoozřejmě je to mnohem širší a hůře uchopitelné téma, ale co se týče diskutovaného dílka, myslím, žže tohle může poosloužit.
Forma za moc nestojí...Ale líbí se mi to..Je to krásné vyjádření pocitů...Ale to bohužel někdy nestačí...Konstrukce vět je kostrbatá, obnčas jsou voleny nevhodné výrazy, ale výsledný dojem se mi líbí...
MAATOHA:
Jestli si nejak predstavuji demagogii, tak takhle. :-)
Ne, doopravdy co - je - podle - tebe - kyc?
Je to můj postoj vůči dílu - a s ním autorovi, komu se nelíbí, ať si zaujme jiný.
Nevím, mám trocho pocit, že to sem nepatří.
Zdá se to, přes všechny ty metafory dokonale čitelné.
Ale číst, se mi to nechce, sned proto, že jsem teď na druhé straně oceánu, a ona není nikde...
atd.
A z naznačeným koloběhem světa odmítám souhlasit, s jeho bezuzdnou nesmyslností a najivitou.
Ať žije eugenetika...
Lischai: Myslím, že autor vcelku přesně tenhle pojem definoval ve svém díle.
Saladin: Za výtku redakci týkající se dlouhého schvalování jsi mi strhl reputaci. Pamatuješ?
Možná by nebylo od věci definovat slovo "kýč" než ho začnete autorovi otloukat o hlavu.
Zcela souhlasím s Loskutákovým hodnocením Saladina. Taky mám často chuť něco ztrhat, ale lepší, než napsat jen trapné, klišé, ahoj, je dát si práci s kritikou přesnou, ukazující na jednotlivé prvky, které čtenáři vadí.
Mně samotnému přijde ten text již od počátku určen k zapadnutí, i kdyby tam nebyla ani jediná gramatická chyba.
E. A. Poe píše ve svém spisu o skladbě literárního díla, že základem každého díla je originalita. Ta se nemusí projevovat ve všem. Pokud je originální téma, text zaujme, jestliže je originální jazyk, text zaujme, pokud je originální děj, text zaujme, v básni se k tomu přidává ještě verš, rým...
Potíž s většinou fantasy textů je ten, že: protože je daný žánr, zdá se zdánlivě daný jak okruh témat, tak jazyk (většina autorů volí podobný, jaký je užit zde), tak děj (co se to tak v tom světě plném potvor může stát jiného, než že se všichni semelou a někdo z toho vyjde špatně a někdo dobře.
Právě vybočení z tohoto rámce pak na autorech fantasy hodnotím kladně. Tolkien, Lewis, Sapkowski, Pratchett - ti všichni si našli svůj jazyk, svoje témata, svůj děj. Přestože píší fantasy.
Dávám 2*. Za snahu a za odpozorování klišé - protože i to leckdo neumí.
Zas bych to tak nezatracoval. Mně se to i celkem líbilo.
Souhlasím s courem, nepřijde mi to jako jedno velké klišé. Je těžké přijít s něčím novým, a i otřepané výrazivo se dá použít. S použitím nových úhlů pohledu (které, dle mého, tento článek částečně nabízí), se to dá zkousnout. Přiznávám, že některá symbolika je celkem ohraná, ale těžko se tomu vyhnout, když píšete něco tak citově zabarveného. Ale proč ne? Mně to nijak při čtení nerušilo, dokonce bych řekl, že tyhle výrazy povídce dávají jistý "šmrnc".
Na druhou stranu, ti zatracení trpaslíci. No, není třeba je cpát všude. Dále pak věty: "Miluje ho, ničí jí to, ale miluje ho. Vlastně milovala ho. Teď už ho nemiluje." mě dostaly. Je skutečně nutné cpát všude zájmeno "ho"? Nebo věta: "Rudé slzy spadnou na zem, vsáknou se do ní a hluboko v ní vytvoří kameny" a zájmeno "ní". Obecně je to problém celé povídky, přílišné používání zájmen. Stejně tak bych vypíchnul občas změněný slovosled a opakování slov. Možná trochu archaická čeština ...
Jinak, dílko je "nevybouřené" a dost pocitově zmatené, což se možná odráží na formě, jak říkali ostatní. Občas trochu nelogické - například nerozumím tomu, jestli dívka hrdiny skutečně miluje, jako toho prvního. Poněvadž se autor dále zmiňuje o jejím "lákání", což dle mého není prostředek k dosažení lásky ...
Hm, dohromady to dává líbivé, atmosférické dílko s množstvím působivých ( = klišovitých?) obratů, které trpí několika málo chybami. Ovšem musím říct, že mě zaujalo. Nebudu tak přísný a zřejmě dám 4*.
Saladin - "Kýčovité, plné klišé, trapné, bez myšlenky." mohl bys to nějak konkrétně přiblížit? Mimochodem, neodpustím si to rýpnutí: "Autor pravděpodobně při psaní nebyl tak úplně při smyslech" - pokud by toto napsal někdo jiný, tak jsem si jist, že ještě nedávno by od Tebe přišel o hezkých pár bodíků reputace jako urážení ...