Příběh konce jedné lásky v převrácené metafoře
| Autor: | Bezejmenny |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
Kamenné molo opuštěných trpasličích přístavů. Na nich stojí ona. Pohled zamlžený slzami, v průhledných šatech barvy mraků stojí proti nebi, dlaních bohů. Jedno oko má modré, druhé má zelené. Stojí tam a vyhlíží toho, kdo už se nikdy nevrátí. Miluje ho, ničí jí to, ale miluje ho. Vlastně milovala ho. Teď už ho nemiluje. Možná. Jen tam stojí.
On, ve zbroji z masivních plechů komplikovaně přes sebe poskládaných a pospojovaných trpaslíky, zatím stojí na lodi a zapomíná. Bylo to krásné, ale zapomíná. Vlastně už zapoměl. Stojí v trpasličím brnění, zachmuřený jako trpaslík, když shlíží z hor se zlou předzvěstí, dívá se před sebe a nevnímá svět kolem. Tvrdý koráb pluje chladnými vodami, už nikdy se nevrátí k molu pod zubami obrovských skal, už nikdy neobejme krásnou dívku na molu stojící.
Řekl, že chce odejít a ona svolila. Nemohla se mu vzepřít. Chtěla by ho na svém světě do jeho konce, ale on odchází.
Takové jsou její myšlenky. A budou ještě horší. Bude myslet na smrt, peklo, ničení. Zahání bolest hrůzou, která bude chrčet z jejích očí jako mráz z tlamy ledového draka. Teď stojí v bílé říze, nevinná jako dítě, které nikdy nevzešlo, a zítra, oblečená v brnění z kostí prvního upíra pozvedne meč zakalený v krvi dračice, meč a štít, a rozdmychá ve staré zemi peklo. Král lidí bude prchat a umírat ve světě, který nikdy neměl existovat, elfí mágové nepochopí, kde se vzala síla takové moci, smršť ohně spálí hvozdy a z měst zanechá jen trosky. Z trpasličích hutí se stane sídlo tmy a skřeti začnou cestovat zěmí, jako by byla jejich odnepaměti.
Takový je její žal. Bolest. Slzy zakalené krví. Jen on má dnes moc zachránit svět před jejím hněvem. Ale on je daleko, stovky kilometrů daleko od břehu a neplánuje nikdy se vrátit do jejího světa. Nechá ho zruinovat, spálit, zůstanou jen tajemné trosky v popelu, kde budou budoucí hrdinové snad hledat artefakty vznosné minulosti. Je příliš daleko pro tento svět, příliš daleko, aby svým tělem a svou láskou k ní zabránil armageddonu.
Rudé slzy spadnou na zem, vsáknou se do ní a hluboko v ní vytvoří kameny - granáty. Jediný výtvor této války, hrstka kamenů. Války o život, o smrt životu a o nové začátky. Jednou znovu povstane svět, bohové, kteří dnes padli v krvavé lázni před tou s rudými slzami, jednou znovu vzniknou, lidé znovu vzejdou do nového světa, aby je mohli uctívat. Znovu vyrostou hvozdy a v nich život.
Bude to trvat věky. Věky po té strašné hrůze nemrtvých a zla šířícího se světem, po té smrti andělských bytostí a spálení všech mostů. Bude trvat měsíce a roky a pak staletí a tisíciletí, než povstane nový svět. Bude růst a krásnět a ona v něm bude opět žít. Sama ve světě živých, vědoma si křivd, které byly kdysi spáchány, vědoma si pekla, které ve světě kdysi způsobila.
Nejednou.
Brnění bude skryto hluboko v zemi, vedle něho meč a štít. Budou čekat. Oni tři jediní vědí, co se jednou stane. Teď je oblečena v bílé říze a vyhlíží lodi, na kterých plují hrdinové. Láká je do svého světa, protože je sama. Sama ve světě živých.
Hrdinové …kdo ví, jestli se chytí. Je krásná, ale jsou krásnější. Vládne mocným kouzlům, ale i těmi může někdo vládnout lépe. Její mysl je bystrá, ale je mnoho chytřejších. Umí se plazit nocí neslyšně jako šelma, přesto jsou tišší. Kdo ví, jestli některý hrdina propadne jejímu lákání. Jednou snad. Pak bude svět krásnější, protože nebude sama. Budou dva v jejím světě. Dva a život. Všecka krása světa. A pokud hrdina uteče, znovu přijdou ke slovu tři, svlékne bílou a přijme trojici ohně. Peklo přijde znovu a po něm znovu obrození.
Meč, štít a brnění. Nositelé bolesti a prostředky jejího hněvu budou vyzvednuty a nechají svět umřít, aby se znovu narodil. Ony jsou její hněv.
Hněv po lásce, po hněvu prázdno, po prázdnu láska.
Takový je kruh světa – a takový zůstane až do konce jejího vesmíru, když už nezbude nic.
Poslední její myšlenka (než dnes zemře): Kéž by se hrdina v trpasličím brnění vrátil, aby ho mohla milovat.
Možná se tak stane.
Snad se tak stane.
Diskuze
me toto dilko prislo dost sympaticke. asi nemam tolik nacteno jako ostatni, ale jako jedno velke obehrane klise mi to rozhodne neprijde. vlastne je tam pro me spousta novych napadu a spojeni.
dost jsem se zarazil u tech trpasliku, jenze treba trpaslici nejsou trpasliky a brneni neni brneni...
na druhou stranu. stit a brneni mi neprijdou jako spravne symboly pro niceni a zabijeni. a uplne bych vynechal posledni tri radky. ty mi tam nesedi vubec.
Mimo téma: Tady je vidět, jak redakce pracuje rychle. Autor tu byl naposledy 16:12:53 02.06.2002, mám to tedy chápat tak, že článek čekal na schválení přes 2 roky?
Kýčovité, plné klišé, trapné, bez myšlenky. Autor pravděpodobně při psaní nebyl tak úplně při smyslech a troufám si tvrdit, že i při odesílání nebyl tak úplně ve své kůži.
Dohromady 00%, v neohrabaném systému hodnocení tohoto servšeru tomu odpovídá 0.
Nezbývá mi nic jiného, než dát souhlasit s MAATOHOU, dávám 1* za snahu. Promiň, ale je to strašné!!
P.s: Proč tuhle povídku někomu posíláš a chceš, aby o tom nevěděl?
Skorpion
Ach jo... jak se k něčemu takovému postavit?
Po stylistické stránce to až taková hrůza IMHO není, ale pár věcí je tam vyložené škoda. Ti trpaslíci tomu vůbec nepřidali. Mě osobně připadalo jako by mě podali nožem pokaždé, když jsem na zmínku o nich v textu narazil. OK, mají své místo ale ne v lyrické zpovědi.
Na díle se asi hodně odrazil autorův citový stav, nicméně se tu bohužel nedozvíme nic moc o citech ani dívky, ani hrdiny ve zbroji a natož pak autora samotného, což je podle mě u povídky podobného ražení chyba více než závažná.
A s tímhle nemohu než dát 3*. I když nerad. Autor mířil dobře. Leč netrefil.
1* za snahu.Potenciál nápadu totálně nevyužit.Nemastné neslané.Vlastně bez chuti....
Inu, inu... Je tu velká snaha o jakousi velkolepou temnotu (nebo temnou velkolepost?) a horybořící emoce, která, bohužel, vzhledem k nadmíře místy až trapného patosu a řetězci skutečně otřepaných klišé, vyznívá naprázdno. I přesto se však autorovi podařilo natlačit do díla určitou atmosféru. Ta však zdaleka nemá šanci zachránit tuhle (omlouvám se za ten výraz) změť klišé.
Holgerem zmíněné neukončené náznaky skutečně zamrzí, hrubky znechutí....
Na rozdíl od Holgera nemám nic proti Úsečným větám s víceméně nulovým obsahem (" Miluje ho, ničí jí to, ale miluje ho. Vlastně milovala ho. Teď už ho nemiluje. Možná. Jen tam stojí."). Spatřuji v tom osvěžení a prohloubení atmosféry.
Celkově je dílko velmi zmatené a skutečně působí dojmem, že ho autor napsal vzápětí po dramatické životní krizi (nebo tak...). U toho bych se rád zastavil. Mnozí (Tifo Wyn, například) určitě budou zmatenost díla obhajovat právě tím, že sám autor byl zmaten, kdyžž jej psal a právě takovým zmateným dojmem to má přeci působit.
To je alibismus. Pokud něco píšu a jsem zmatený, je dobré si počkat, až zmatený nebudu a přečíst si po sobě, co jsem napsal. Leckdy totiž člověk zjistí, že v žáru emocí mu to připadne jako geniální srdceryvná báječňárna, jenže jakmile emoce opadnou, stává se to jen plácem plným klišé a laciných podpůrných prostředků pro "udělání dojmu". Já nikomu neberu jeho zážitky, pocity, bolest..., jenže uvědomte si, vážení autoři, že to po vás taky bude někdo číst. A je dost pravděpodobné, že ten člověk třeba zrovna neprožívá to, co vy, ale dívá se na vaše díllo jako na literaturu, ne jako na urputný vnitřní rozkol.
Jako urputný vnitřní rozkol tuhle věc beru, ale jako literatura rozhodně neuspěla.
Velká spousta symbolů, prázdných gest (rozmáchlých), až příliš povědomých frází, neumělé roubování lásky na fantasy (nebo naopak) Zkrátka: moc mě to nenadchlo (jemně řečeno)
P.S.: To Holgerem citované souvětí (Teď stojí v bílé říze, nevinná jako dítě...) to je skutečně běs a trapnost nad trapnost. Bohužel to není jediná pasáž doslova přesycená klišé.
Mě se tohle dílko moc líbilo. Možná to je tim v jakym jsem byl poslednim dobou rozpoložení, ale prostě pěkný. Celou tuhle povídku sráží pravopisné chyby a chybějící čárky. metafora se mi líbí...
holger: Já si myslim, že tohle téma, pokud ho píšeš chvíli po tom, co se to stalo ani nejde napsat nechaoticky. Jak by taky mohlo, když ty sám ještě ani nemáš v hlavě úplnej pořádek?!?
Zbroj z masivních plechů komplikovaně přes sebe poskládaných a pospojovaných trpaslíky. Tak to mě fakt dostalo.
V tom samém odstavci, přestože pojednává pouze o jednom, se to trpaslíky jenom hemží.
Jinak námět dobrý, ale zpracování tomu nedává potřebné. Nejde z toho cítit ta pravá zhrzenost. Ty slzy na krajíčku. Chtělo by to nějaké více chytlavé přirovnání, aby z toho byl trošku slaďák. No dobře asi jsem to přehnal, ale...
Dávám 3*
Kratší povídka na věčné téma zhrzené lásky, ponořená to poetické roviny metafor, které jako moře obklopují omšelé molo přístavu a celý příběh, resp. daný okamžik, plný rozporuplných pocitů. Povídce rozhodně nelze upřít atmosféru, snad právě proto mne zaráží její nedostatky.
Např. četný výskyt pravopisných chyb a překlepů (geomorfologii jsem při studiu trochu flákal, ale zdá se mi, že termín skalní zuba se asi moc nepoužívá).
„Miluje ho, ničí jí to, ale miluje ho. Vlastně milovala ho. Teď už ho nemiluje. Možná. Jen tam stojí.“ Toto strohé úsečné sdělování závažných faktů působí roztříštěně a chaoticky, možná by bylo vhodnější trochu konkrétněji se ponořit do jejích pocitů.
Chtěla by ho na svém světě do jeho konce, ale on odchází. – je nutné přivlastňovací zájmeno „jeho“?
Dále mi připadá trochu samoúčelná symbologie meče, štítu a brnění, protože není zřejmé její zpětná vazba v metafoře. Celkově volba obrazů pekla, draků, armageddonu, prvního upíra, hord nemrtvých, skřetů působí neuceleným a roztříštěným dojmem, který maří stylizaci dílka a spíše než k mnohovrstevnatosti příběhu přispívá k jeho chápání jako neucelené koláže ústřižků bez kontextu. K takovému chápání mimo jiné svádí i neukončené – slepé uličky obrazových sledů („Jediný výtvor této války, hrstka kamenů.“), které slibují nějaké další rozvedení tématu, ale vzápětí zapadnou kdesi v zemi, stejně s bočními tématy. Díky této neucelenosti a míchání všech možných motivů, se navíc nelze oprostit od obrazů s notnou dávkou klišé, které jsou v takovém směsici zvýrazněny (Teď stojí v bílé říze, nevinná jako dítě, které nikdy nevzešlo, a zítra, oblečená v brnění z kostí prvního upíra pozvedne meč zakalený v krvi dračice, meč a štít, a rozdmychá ve staré zemi peklo.)
Mimochodem, nevím, zda to byl záměr, ale onu rozdílnost očí dívky, lze také chápat a je takové spojení obvykle chápáno ve smyslu, že je falešná.
Mráz z tlamy spíš čiší…
Celkově budu asi přísný, ale vzhledem k chybám a stylové roztříštěnosti dílka se dnes přikloním k horšímu hodnocení mezi 3 a 4*.
Zdrví Holger