Vzpomenout si
| Autor: | Tristan de la Tour |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 24 |
Feťák seděl ve staré opuštěné budově, která kdysi sloužila jako koridor potrubí. Až na ten prach, ticho a podivný pocit v zádech to vypadalo, jako by se tady stále pracovalo. Trubky nikdo neodšrouboval, mechanické zařízení nikdo neodnesl. A feťák pozvedl v ruce stříkačku, mezi zuby pevně tiskl gumovou hadičku, jeho žíly již naběhly. Dávka byla připravena, jen začít.
Špinavá jehla lehce pronikla skrz opotřebované žíly, stěny pokožky se pevně semkly kolem kousku kovu, a feťák vzpomínal. Vzpomínal, jak spával v bleděmodrém pokojíčku, plyšového medvídka pevně přitisknutého k hrudi. Vzpomínal, jak se jednou večer probudil a podíval se skrz okno. Na dokonale čisté obloze svítil měsíc a kolem něj spousta hvězdiček, tvořící jeho zářný doprovod. Vzpomněl si, že uslyšel něčí kroky. Rychle zase vklouzl pod peřinu a rychle zavřel oči. Nechtěl nikoho rozzlobit. Slyšel, jak se po pokoji někdo pohybuje. Snažil se uklidnit svůj dech, ale nebylo mu to dopřáno. Na tváři ucítil něčí dotek. Byl jemný a teplý… musel být maminčin. Pak ho náhle ovanul ledový vítr a on poznal strach, který ho uvnitř dusil ještě řadu let. Dal by cokoli za to, jen kdyby tehdy otevřel oči…
Když se podíval na nebe nyní skrze špinavé okno mezi narezlým potrubím, neviděl tu naději, kterou byl uvyklý zřít před časem. Všichni bohové opustili tento svět a jeho tady nechali samotného. Skrytý měsíc mu sebral i tu poslední kapičku síly
Špinavý palec pomalu dosedl na píst stříkačky. Přes nehet mu přeběhl podivný brouk. Nemusel nikam spěchat, nikdo ho nehonil. Feťák zavřel oči a vzpomínal. Vzpomínal, jak stál nad hrobem. Zrovna spouštěli rakev. Pevně v sobě držel pláč. Musel být silný, když to otec nedokázal. Její povrch byl z černého leštěného dřeva, na které dopadaly malé kapičky vody… ne tehdy nepršelo. Byly to jeho slzy, které déle nedokázal zadržet. Chtěl se té truhly dotknout, ale ruce se mu třásly, jako nyní, a tak je rychle schoval do kapes.
Píst stříkačky se pomalu dal do pohybu. Šlo to ztuha., neboť ji již dlouho nečistil. Feťáka zaplavil dobře známý pocit euforie. Do očí mu vyhrkly slzy, jak si ještě mozek dokázal uvědomit, co to znamená… další prohru. Ve volné chvíli feťák vzpomínal.
Už byl starší. Dětský pokojíček plný věcí, které vzbuzovaly jen násilí a bolest. Bleděmodré, nyní již oprýskané stěny byly pokryty plakáty lidí, co neunesli vlastní velikost a zhroutili se do malých trosek žijících v okamžicích. To byli jeho idolové.
Cizí látka pomalu pronikala celým jeho tělem a když dřela, jako střepy o jeho nitro, on ztrácel pocit viny nad nepodařeným životem. Ztrácel spojení s konečky prstů a tak mu stříkačka vypadla z ochablé ruky. Na ruce ucítil štiplavou bolest a horký pramínek krve… nebyl až tak horký. A krev už taky nebyla sytě rudá. Při té trošce bolesti, co pronikla do otupeného mozku vzpomínal. Vzpomněl si, jak seděl na útesu nad mořem a sledoval měsíc… ne sledoval dvojice pod sebou. Zamilované, kteří si užívali JEHO života mu na očích. A on tam jen tak seděl. V očích slzy, zostuzen sám před sebou, že nebyl jako oni, že oni nebyli jako on...
Slzy tehdy otřel do bundy, jako teď do kabátu, přímo pod výšivku, která kdysi možná měla nějaký smysl. Pod nášivku, na které byl nápis VOLBA. Ano. Právě tehdy si ji strhl a hodil těm dolů, těm co ho zabili… ne oni za to nemůžou…, ale proč odpovědnost musel nést on? Tehdy se rozutekl vstříc temnotám, které s otevřenou náručí přijímají další bratry a sestry.
Feťák si pažemi objal kolena. Byla mu zima jako tenkrát… byla podobná noc. Stejně zlá… zlá žena, co ho neměla ráda. Vzpomněl si jak klečel u té dívky. Už od prvního pohledu se mu líbila, od prvního pohledu ho přitahovala. Doufal, že ona cítí to samé. Necítila.
Opět začal plakat, když mu barva vybledlého potrubí připomněla její roztrženou sukni. Plakal jako tehdy, když si uvědomil, co vlastně provedl. Ona také plakala, ale asi trošku jinak. Chtěl ji utěšit, vysvětlit ji, že ji má rád, ale jakmile se jí dotkl, rozklepala se a pláč zesílil. Najednou se mu z něho ze samého lidského nitra udělalo zle… byl zrůda! Byl tím největším sajrajtem… byl… byl zrůda. Tenkrát zase utekl do temnot, které ho opět přijaly. A on už nebyl sám… zdeformované stíny mu byly rodinou, ztracené existence se staly jeho přáteli.
Feťák se postavil a sbalil svoje nádobičko. Slunce bylo ještě daleko, ale on se zde necítil dobře. Musel odejít, vrátit se zpátky do temnot. Na chvíli… opět zapomněl…
Pozn. redaktora: Tento příspěvek nespadá do koncepce rubriky, přesto jsem se rozhodl ho zde zveřejnit. Důvody, které mne k tomu vedly uvádím ve svém komentáři. Toto není klasická úvaha, autor tento článek zařadil jako povídku, přeřazení jsem provedl já – i to vysvětluji ve svém komentáři.
Holger
Diskuze
margit:
1. ano clovek ma vuli, ale jde o to, aby ji pouzil na neco smysluplneho. kazdy potrebuje nejaky vzor, nekoho, ke komu by vzhlizel a chtel byt jako on/ona. alespon do urciteho veku. kde jinde hledat vzory nez ve svem nejblizsim okoli. a to je rodina, parta vrstevniku, komunita, spolecnost. a plati, ze spatny vzor je taky vzor.
"zavedeni" nebezpecne asociace neni moje prace. v nasem trestnim pravu je spatna vychova polehcujici okolnost.
trochu sis sama nabehla. jak muzes odsoudit (moralne) cloveka, kteremu prijde normalni zabit nekoho jen proto, ze se mu dotycny nelibi. stejne tak normalni, jako tobe utratit zvire se vzteklinou.
cela nase spolecnost (v ceske republice) mi prijde pokrivena. dnes je normalni starat se jen o sebe, nikomu cizimu nepomahat, nevycnivat. coz je proti principu prosperujici komunity.
2. sneni vzdy vytesnuje realny zivot. urcite se i tobe stalo, ze ses na chvili zamyslela a najednou ses probrala na konecne zastavce tramvaje. pritom jsi chtela vystoupit uz pred 15i minutami.
Mne sa to osobne celkom páči. Najviac ma škrie, že sa to vôbec nehodí na túto stránku, lebo toto je stránka o DrD, nie o "moderných" feťákoch. Ale je to strašne zaujímavé... podľa mňa je to článok vyvolávajúci úvahu, aspoň ja som sa nad tým dosť zamyslel, nad dnešnou realitou niektorých ľudí a... ľutujem ich.
Dal by som ti 5*, keby to bol článok sem patriaci, teda, keby táto stránka nebola venovaná DrD. Neber to tak, že sa prispôsobujem ostatným hodnoteniam, je to môj názor...
S úctou Igi.
Ssin - je otazka, co myslis pod pojmem dite... myslim, ze jistou davku zodpovednosti by jiz 17lety clovek mel mit - uz davno ma rozlisovaci schopnosti, uz umi uvazovat, uz ma za sebou nejake zkusenosti... Navic - odvazil by ses nazvat sedmnactilete slecny a mlade muze detmi? Ja tedy ne - a myslim, ze by se proti tomu ostre ohradili ...
cour - Zapomnel jsi na jednu dulezitou vec - pes je zvire. Zvirata jednaji prevazne pudove. Clovek se od zvirat a jejich uvazovani tak trochu lisi... Clovek ma moznost zvolit si, jaky bude - clovek ma vuli...
Ano, vychova dokaze velmi mnoho - o procentech se nedohaduji, protoze se o nich dosud dohaduji psychologove a jsou ruzne teorie, za co muze vychova a do jakeho roku ditete a co mame vrozene. Ale na nas pak je, jak se k tomu, co nam dala spatneho i dobreho postavime. To, co rikas ty totiz zavadi nebezpecnou asociaci - za vsechno muze vychova, ja za nic - takze kdyz zabiju cloveka jen proto, ze se mi nelibi, je za to zodpovedna vychova a ja jsem z obliga?
Co se tyce uteku pred sebou - clovek potrebuje snit, potrebuje uspokojovat a rozvijet svou fantazii, potrebuje si hrat... To, ze to dela, jeste nutne nemusi byt utekem... - utekem je to az v okamziku, kdy mu to vytesni nebo nahradi realny zivot.
me se to velmi libilo. hlavne ocenuji, ze se tristan takto otevrel. nerikam, ze je to realna situace z jeho zivota, ale podobnost tam urcite bude. hodnotit nebudu (viz. diskuse), spise pridam svuj uhel pohledu.
margit rika. ze kazdy je za sebe zodpovedny sam. s tim si dovolim nesouhlasit. verim tomu, ze minimalne z 90ti procent se na charakteru cloveka podili vychova. ono je to podobne jestli ne stejne i treba u psu. jestlize pes pokouse cloveka, nikdy za to nemuze. vzdy je to chyba majitele (toho, co zvire vychovaval).
margit nema pravdu. utikat pred sebou je snadne. tristan nastinil jeden zpusob (drogy). ja sam davam prednost alkoholu a utikam pred svym "serioznim" ja ke svemu "nemam zadne problemy" ja. dalsi formou uteku jsou predstavy. a predstavy a fantazirovani jsou vlastne zacatkem rpg her. poslednim a jedinym konecnym utekem je smrt. presto, ze jsem to nezazil, verim, ze jsou situace, kdy jedinym spravnym resenim je smrt. ale vetsina lidi nema na to se zabit. takze ziji dal. beze smyslu zivota, bez chuti do zivota, bez duse. proste delaji, co od nich spolecnost ocekava. pracuji, ji, spi, sleduji televizi, miluji se se zenou, navstevuji rodice a zname,... prezivaji. ale neziji.
Dílko rozhodně není špatně napsané. Ani mi nechybí žádné podstatnější uzavření, protože je to, jak už napsal Syrus, jen sled obrazů. Přiznám se ale, že z mého pohledu mi mnoho nepřináší. Vidím jen popis osobního selhání jedince. Kdyby ostatní nezačali rozebírat otázku, zda nese někdo jiný (třeba společnost) podíl na tomto selhání, ani by mě asi nenapadla. Můj názor na zodpovědnost za sebe sama už přesně vyjádřila Margit, takže se nebudu opakovat.
To se ti povedlo, Tristane.Nevidím důvod, proč ti nedát 5*.
V hlavě máš mozek, v ruce psací potřeby. Můžeš si to zamířit, kamkoliv chceš....
Tedy bez nějakých průtahů k tomu konci. Tohle dílo mělo před velmi dlouhým časem jiný konec. Ale pak jsem ho vyměnil. Proč? Protože to prostě konec mít nemohlo. Nesmělo ho mít. Bylo by to špatně. Doufal jsem, že to někoho napadne bez toho, abych tradičně zopakoval první odstavec, i když jsem opakování přímo na mysli neměl. Chtěl jsem tím vyjádřit něco úplně jiného. Nějakou tu vazbu na jakousi současnost která vlastně nemá konec. Jen minulost a budoucnost… do minulosti nevidím a budoucnost neznám. Chtěl jsem asi zachytit tu jednu pochybnou setinku přítomnosti, i když nevím kam patří, a i když to vyznělo asi dost neohrabaně.
Nechtěl jsem tomu ubližovat tím, že bych tomu dal nějaký závěr, když tedy vlastně ani nevím, jak to skončí... no představu mám... ale jsem od přírody hodně silný pesimista, a mnou vytvořený závěr jsem vážně nechtěl použít… byl tak nějak beznadějný a já se tak nějak lekl, co se se mnou stalo, že ani tu naději nikde nevidím. Ale zahlédl jsem ji koutkem oka. A utržený konec to měl dávat najevo. Naděje možná umírá, ale dokud nepadne, zůstane na rozdíl ode mě na nohou.
Takže se na to prosím snažte podívat trochu jinak. Původní úmysl bylo, aby nedokončený závěr vrtal v hlavě, aby si ho někdo dal do jakýkoliv souvislostí, kterého napadnou. Možná aby se začal cítit trošičku provinile… a nebo já vlastně nevím. Prostě jsem měl potřebu to napsat a dát na místo, které pro mě hodně znamená, které, ať je pravda jakákoliv, nikdy neztratí své kouzlo… zůstane tím místem, jakým bylo doupě, když jsem ho hrál poprvé… zní to hodně naivně, vím. Prostě pouze tak.
Všem děkuji... Tristan
Zodpovednost mame za sebe vzdycky my sami - od te doby, co nejsme deti. Muzeme si rikat, ze nas zkazila spolecnost, ze jsou lide otupeli a nevsimavi, ze tenhle svet je hrozny, ze je kolem plno zla, a kdovico jeste. A plno z toho bude urcite i pravda. Ale to, jak se k tomu postavime je jen a jen nase volba. Jen a jen nase zodpovednost. My sami za sebe neseme zodpovenost. Ne spolecnost. Ne ostatni. Ne ta holka, co nas opustila... Ne rodic, ktery nam nerozumi... Ne zadna okolnost, ktera nas stve... Ne skola, kterou nezvladame, prace, ze ktere nas vyhodili nebo kterou nemuzeme sehnat, kolektiv, ktery nas neprijal... Jen my... Jenze je vzdycky snazsi tu zodpovedost hodit na nekoho jineho, najit si vymluvu, proc my ne... Vzdycky je snazsi utect... Vzdyt realita dokaze byt tak oskliva... Jenze sami pred sebou nikdy neuteceme.
Velmi dobrá povídka na velmi aktuální téma, ale nebudu ji hodnotit (viz. Alcator). Jinak ovšem potlesk...
/Úvodem příspěvek jako příspěvek: je to sice ohromně hezké a sugestivní, ale je to krátké. Navíc pozoruji, že se tu poslední dobou rozmohly fragmentální povídky skládající se ze sledu krátkých odstavců. Tohle asi jinak napsat nešlo, jen upozorňuji na obecnou tendenci.
Navíc tomu chybí konec (a závěr vůbec)
Celkově by jsi za to dostal cca 3-4*, ale abych parafrázoval Alcatora: bude přínosnější nehodnotit/
Tak tohle mi připomnělo něteré z nejdepresivnějších scén Traispotingu... Společně s úvodním slovem "taťky Holgera" mě to docela vzalo...
Celkově ale musím říct, že Holgerova obava (dá-li se to tak říct) z vývoje serveru mě udivila. Nevnímám to tak. Nakonec i kormidlo stolu Satanismus jsme otočili kupředu do běžné, tradiční a legrační polemiky mezi katolíky a ateisty...
Myslíte si, že všechny tyhle patologické jevy souvisí s pokrokem společnosti a s uvolňováním společenských normativních systémů? Myslíte si, že rebelující mládež je něco nového? Že tlak společnosti je nějak nový a nezvylký? Myslíte si, že to souvisí s tím, že děti po škole doma nepoklízí krávy a mají tak čas na blbosti?
Podle mě je to tím, že společnost otupěla. Spousta věcí se bere za normální. Je to asi cena, jakou platíme za svoji volnost a za média. Já jsem vyrůstal na vesnici. Kdybych v osmi letech řekl na ulici třeba "kurva", tak mi první dospělý člověk, který by to slyšel flágl takvou po hubě, že bych zhltnul nohy. Myslíte si, že to dneska někdo udělá? Ne.
Tehdy bylo vrcholem rebelie kouřit na hřišti. To se už dnesk běžně akceptuje, takže se hledá nový způsob rebelie. A tak se dneska na tom hřišti válí vedle vajglů i stříkačky... Ale to je pokrok a nic s tím neuděláme. Uvidíme, co přinese další módní vlna.