Sejdeme se včera touhle dobou
Autor: | Lischai |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 27 |
Nad světem se rozprostíralo všeobjímající ticho letního večera. Rudé zapadající slunce zářilo nad temným horizontem a jeho svit halil večerní nebe do pláště karmínových plamenů. Z luk za vesnicí se ozývaly vzdálené hlasy hrajících si dětí. Zítra budou všechny mrtvé.
Ve stínu prastarého dubu seděli dva staří přátelé. Ve vráskách jejich tváří se odrážely úsměvy dávno minulých let. Seděli tam a povídali si. O těžké práci na polích, o zbrklosti mladých a o kráse letních večerů. I oni zítra zemřou.
Na návsi stál malý přízemní hostinec. V šeru pohasínajícího dne zářilo z jeho oken několik svící, které rozháněly temnotu přicházející noci. Na dubové lavici přede dveřmi seděl děda a něco vyprávěl třem malým dětem. Také oni zítra zemřou.
Polní cestou, vinoucí se k vesnici, spěchal poutník. Cáry jeho kdysi drahého pláště se teskně vlnily klopýtavou chůzí. Tvář měl pokrytou mnoha drobnými zraněními, jak se prodíral houštinami. Pravá ruka mu ošklivě krvácela. Spěchal. Hrál hru o životy mnoha desítek lidí.
Mezitím, v lokále hostince, na nejvzdálenější lavici, seděla skupinka tří můžu. Přijeli před několika hodinami, vytrpěli si podezřívavé pohledy místních, vytrpěli si mnoho otázek na svět, začínající za nejbližší zatáčkou, a teď zde seděli, v rukou korbely kterých se ani nedotknuli a skláněli se nad mapou.
Jeden z nich, světlovlasý mladík, právě promlouval jemným hlasem:
„Pokud jsou Michaelovy poznámky správné, musí být vchod do podzemí asi dvacet mil odtud na jihovýchod.“ Zvedl hlavu ke svým společníkům. „A my musíme doufat, že jsou.“ Na tváři se mu objevil úsměv. Několik málo okamžiků uplynulo, než se z jeho tváře vytratil a vystřídalo ho překvapení.
Dveře hostince se otevřely a svým naléhavým, vrzavým zvukem k sobě přitáhly pohledy všech v místnosti. Na prahu stál stařec, oblečený do potrhaných hadrů, ruku zraněnou do krve. Okamžik jeho váhání se zdál být věčností. Pak se rozeběhl ke stolu tří cizinců. Byl to smutný pohled na toho klopýtajícího ubožáka.
Skončil svůj běh, unavené, staré ruce opřel o desku stolu.
„Nesmíte… jít… do toho… podzemí.“ Slova tvořil s námahou, dech ho opustil už před lety. Čas vzal i jeho barvu a cit – teď zněl chraplavě a zlomeně. „Jinak… se… stane… hrozné… neštěstí.“
Slova dozněla a těžké, dusivé ticho opět opanovalo vše kolem. A pak najednou, stejně náhle jako když se protrhne hráz, se události daly do pohybu.
Jeden ze tří oslovených cizinců prudce vstal a rozkřikl se: „Proboha dědku! Co to blábolíš za nesmysly! Zmiz odsud ty starý blázne!“
Všechny oči se obrátily ke starci. Ten tam stál, ústa pootevřená v němém úžasu. Pomalu zvednul ruku a omámeně se zadíval na cáry svých rukávů. Z jeho vrásčitých rtů uniklo jediné slovo: „Bože.“ A potom se stařec rozplakal. Klesl na kolena a vzlykal. Zhroutil se k zemi a plakal jako malé dítě. Z očí mu tekly slzy a skrápěly podlahu. Z hrdla se mu draly nesrozumitelné výkřiky.
Plakal, když se společnost tří mladíků zvedla a opustila hostinec. Plakal, když ho dva místní sedláci odnášely k ranhojiči. Plakat přestal, až když o hodinu později zemřel na ztrátu krve, kterou se nepodařilo zastavit.
A letní noc se snesla nad celým světem. Třem osamělým chodcům, kteří pod nočním nebem opouštěli vesnici, zněl jeho pláč stále v uších.
Hořící louč plašila stíny v temných koutech podzemní kobky. Trojice mužů stála u masivních kamenných dveří. Tisíciletý nános prachu, odkrytý rukou jednoho z nich, odhaloval hluboko vyrytý nápis. Střez se otevřít tyto dveře, sic v touze po bohatství strašlivou stvůru vypustíš na tento svět.
„Ten stařec…“ uniklo šeptem z úst jednoho z nich.
„… byl blázen.“ druhý hlas zněl zvučně a odrážel se od kamenných zdí. „Tak to otevřeme, ať víme, co je uvnitř.“
Siluety dvou postav ustoupily od dveří. Jejich kroky byly doprovázeny ocelovým zvukem mečů tasených z pochev. Světlovlasý mladík, který zůstal stát na místě, pozvedl pravou ruku a začal recitovat neznámé cizí verše.
Z kamenných dveří opadal i zbytek prachu. Litanie pokračovala a na krajích desky se začaly drolit drobné kamínky. Mágův hlas sílil a okolo dveří se objevila zřetelná prasklina. Pak se odmlčel a jen lehce pokynul prsty natažené ruky. Kamenná deska se dala do pohybu. Vysunula se z dveřního otvoru a s hromovým úderem dopadla na zem. V záplavě rozvířeného prachu vypadal mág, když triumfálně spouštěl ruku k tělu, téměř nadpřirozeně.
„Tak jdeme.“
Jeden ze společníků, v jedné ruce pochodeň, v druhé meč, vstoupil do nově otevřené místnosti.
„Oh, můj Bože! Je to tady!“ hlas měl rozechvělý vzrušením „Celý poklad. Michael měl pravdu. Ten starý prevít měl pravdu! Jsme bohá…“ jeho slova byla náhle přerušena zvukem protrhávaného vzduchu a jeho vlastním výkřikem.
Z temnoty otevřeného vchodu vzápětí něco vyskočilo. Světlovlasý mág instinktivně napřáhl ruku s rozevřenými prsty před sebe. Zářivý výboj magie proťal vzduch, ale svůj cíl minul. Netvor hladce dopadnul doprostřed místnosti. Černá šupinatá bestie, přikrčená a připravená ke skoku, vyčkávala. Dva zbylí společníci se na sebe ve zlomku okamžiku podívali. A v krátkém kontaktu očí padlo rozhodnutí.
Mágova ruka se mihla vzduchem. Jeho přítel se s taseným mečem vrhnul kupředu. Nestvůra skočila. Čas se v ten moment zpomalil. Oba hledači pokladů slyšeli údery vlastního srdce. Viděli své odrazy ve zlých, stříbrných očích netvora. Každý jejich pohyb byl neskutečně pomalý. Pak se čas opět rozeběhl.
Netvorovy drápy, ostré jako nože, se zasekly do natažené magikovy pravačky. Ostrá bolest projela každým nervem jeho těla. Bestie plynule dokončila svůj skok, dopadla na zem a ohnala se tlapou po šermíři. Ten v posledním momentě uskočil vzad a ťal čepeli po natažené pracce. Jeho ostří se bez účinku svezlo po černých šupinách.
„Zdrhej!“
Mág se zvednul ze země a dal se do běhu. Když unikal z ústí jeskyně, temnota za ním se naplnila zoufalým výkřikem jeho společníka.
Zakrvácený magik uběhl sotva několik kroků a zhroutil se v houští. O pár okamžiků později se z jeskyně vyřítila i černá nestvůra. Zvedla svoji protáhlou hlavu, jako by větřila. Potom se elegantním pohybem šelmy rozeběhla k vesnici.
Než se vrátil zpět do jeskyně, váhal mág jen okamžik. Tam na něj však čekalo smutné poznání. Šermíř byl mrtvý a zem rudá jeho krví. Ale v zadní místnosti, mezi záplavou zlata a drahokamů, ještě někdo žil.
Světlovlasý mladík si kleknul ke svému těžce raněnému příteli.
„Neboj se. Budeš v pořádku. Je to jen škrábnutí.“ promlouval mág a doufal, že milosrdná lež na něm není vidět.
„Nebojím se. Teď už ne.“ jeho výdech sebou tentokráte nesl i duši.
Mág sevřel pevně rty, aby potlačil pláč. Vstal. V hlavě se mu začaly rojit myšlenky. Ten stařec měl pravdu. Vypustili jsme zlo. Vypustili jsme zlo a teď ho musíme zastavit. Pohlédnul na svého mrtvého přítele. A nyní už slzy zastavit nedokázal.
„K čertu. Kdybychom sem tak nešli. Kdybychom sem nešli. Nešli…“ mágovy rty se začaly pohybovat.
„Sejdu se s nimi. Sejdeme se… včera touhle dobou.“
Mág vyběhnul před jeskyni. V uších mu zněla jediná myšlenka: Sejdeme se včera touhle dobou. Rozpřáhl ruce a začal potichu prozpěvovat zaklínadla. Sejdeme se… Cítil, jak mu každým dalším veršem ubývá sil. …včera… Jak si mocná magie vybírá daň v jeho životní síle. …touhle… Jeho hlas, umocněný magii, se odrážel od svahů údolí. …dobou! Jeho tělem projel pocit šílené bolesti. Sejdeme se včera touhle dobou a oni budou žít! Svět se kolem něj začal plnit světly a stíny prolínajícími se ve fantaskních obrazech. Budou žít! Do očí mu vhrkly slzy bolesti. Budou žít! Žít! ŹÍT!
A v explozi světel ztratil vědomí.
Když se probral, měl celé tělo v jednom ohni. Tráva pod ním byla zmáčena krví. Ale vchod… vchod do podzemí byl zarostlý. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Na bolestí zkřivené tváři se mu rozlil blažený úsměv.
S námahou vstal a vydal se k vesnici. Byl unavený. Tak hrozně unavený.
Nad světem se rozprostíralo všeobjímající ticho letního večera. Polní cestou, vinoucí se k vesnici, spěchal poutník. Pravá ruka mu ošklivě krvácela a zatím nic nechápal.
Diskuze
Plakal, když ho dva místní sedláci odnášelY k ranhojiči. - hrubka
Plakat přestal, až když o hodinu později zemřel na ztrátu krve, kterou se nepodařilo zastavit. - neohrabaná formulace
Pak tam občas chybí čárka.
Už na tvé úvaze mě uchvátilo to, jak píšeš. Nejde ani o to co píšeš, ale jak!
Děj povídky je celkem zajímavý - jak naznačil Tristan, neumím si představit jak to vlastně skončí. Takto je to donekonečna se opakující cyklus. Ale je to přinejmenším nápadité.
Název se mi velmi líbil a i když by tu povídku psal někdo jiný, tak bych si ji už jen kvůli názvu přečetl. Jak psal phoenicks, že to moc říká - tak to je nevýhodou poutavých názvů obecně. Ale podle mě je lepší dát poutavý název, který něco řekne, než nic neříkající blábol.
I s těmi chybami je to na 5*.
S obdivem
obsidian
Pěkné, ale stejně jako u "Vlk vlku člověkem" ten název příliš odhaluje, jak už poznamenali dva přede mnou. Máš styl, který mě oslovuje (a jak vidno nejen mě). Dílo je pěkné, uzavřené, prostě ukázka skvělého povídkového stylu. Hodnotit hvězdičami nebudu, protože váhám (máš smůlu, že jsem četl i tvůj předchozí příspěvek a nutí mě to srovnávat)...
Škoda těch hrubek, chybějících čárek a ne úplně správně psané přímé řeči.
Jinak máš pěkný styl, poměrně působivý. Povídka má atmosféru, postavy jsou dobře načrtnuté, děj má spád i svou logiku.
Mám stejný pocit jako phoenix - název je velmi výstižný, ale možná příliš odhalující. Je to ovšem otázka, zda se vzdát pěkného názvu, který zkušeným čtenářům hned napoví...
Ohledně hvězdičkového hodnocení se musím ještě rozmyslet.
Ze začátku to vypadalo velice slibně...pak se to pomalu dostalo do stavu "normální fantasy povídka", ovšem s excelentním zpracováním. Nakonec ale perfektní závěr doplnil zaslouženou pátou hvězdičku...
*****
Jediné, co by mohlo být podle mě lepší, je název...ano, vyjadřuje toho dost a je tam skvělý paradox, ale někomu poněkud zkazí požitek z překvapivého závěru, který přestane být překvapivým...
S úctou
phoenicks
P.S.: Upřímně ti závidím styl.
Mám jen jedinou připomínku. Vlatně to není ani připomínka., ale napadne mne pokaždé, když si někdo začne hrát s časem.
To co se tvé povídce stalo bude mít za následek časovou smyčku (pořád se to bude opakovat, že?) Takže, když to bude občas někdo zkoušet, bude se to časem hromadit a příslovým "všeho moc škodí" musí vzniknout přetlak a něco se musí stát. Zkáza vesmíru, Velký třesk a tak.
Jinak povídka dobrý.
Dandalf: On ich nepresvedčí. On je predsa ten plačúci "bláznivý " starec. prečítaj si to ešte raz.
No co k tomu říct. Přečetl jsem to jedním dechem a pokud to nikomu neřekneš tak ti i prozradím, že když jsem to dočetl zjistil jsem, že jsem si poslintal kalhoty. Beze srandy.
Opravdu povedené dílo, škoda, že nejsi z Prahy.
S pozdravem Zwejk
Ano, je to skvělé a výtečné, ale popravdě řečeno mě zklamal .... no možná spíš překvapil konec... Takže všechno je v pořádku a on je teď přesvědčí aby do podzemí nechodili .... až moc jednoduché mi to přijde.
Smekám klobouk, tak tohle je vskutku povedená povídka.
Není k tomu co moc dodat, skvěle napsáno, skvělé obraty, prostě vynikající a brilantní dílko…