Černá lítost
| Autor: | stín |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 18 |
Ježíš visel na kříži a prožíval pravidelné a stálé a velmi pomalu se stupňující vlny bolesti. Jeho rty se velmi pomalu a bezhlesně pohybovaly, jakoby s někým pečlivě a s velkou námahou promlouval.
„Otče ………………oni ………………nejsou takoví ………………nesešly ………………nesešly z cesty ………………odpusť.“ Pod okem se objevila malá červená kapička a po tisící naprosto stejně začala stékat červenohnědě vyznačeným řečištěm.
„Nevidíš snad, jak ti oplatili tvou dobrotu? Kolik nemocných jsi vyléčil a kolikrát oni na tebe plivli? Kolik chorých jsi naučil chodit či vidět a oni s pomocí těch samých údů přibili tě na kříž. Nejsou zlí?“
„To jen nenáv………“ Ježíšovo tělo se zazmítalo v bolestné křeči, ale i přes to pokračoval: „………nenávist ………………která ………………pomine ……“ možná chtěl ještě něco řici, ale nová vlna bolesti ho srazila na kolena.
„Ano, nenávist, ale ta nepomine, stejně jako zloba, kteráje v nich hluboko zakořeněná.“
Po druhé tváři začala stékat stejná kapka rudého moře, které již steklo a které ještě steče. Na levou ruku usedl velký černý havran a začal klovat do stále živého masa.
„Otče ………………nechtěj ………………to ………………po ………………mne.“
Havran si právě uklovl velmi chutné sousto.
„Můj synu, lidstvo už dávno zapomělo na svého boha.“
Ježíšovo tělo sebou cuklo a v návalu bolesti a žalu stekly hned dvě kapičky krvavých slz najednou. Havran se ani nelekl a dál rval maličké kousky z Ježíšova těla. Ruka byla stále celá, neboť maso dorůstalo hned, jak bylo vyrváno.
„Otče ………………oni ………………svou ………………chybu ………………pochopí.“
Otec už to nemohl vydržet a havran padl k zemi mrtev. Na Ježíšově tváři upřené k nebi se mezi agónií objevil náznak vzteku.
„Možná svou chybu někdy pochopí, ale aby se to stalo, musí jít cestou trestu. Nemůžeš nést jejich břímě, musí sami brečet bolestí a pak snad pochopí.“
Ježíš na kříži zrovna prožíval krátkou chvilku odpuštění a připravoval se nová moře utrpení, která ho ještě čekají.
„Otče nechtěj to ………………po mne ………………cokoliv jen ne ………………“
Ale otec už rozhodl.
Jakmile se to Ježíš dozvěděl, jeho rty, ač vyschlé po dlouhém pobytu na slunci a ač do té doby několik nekonečných dní bez jedimého slova, jeho rty zařvaly v nekonečném vzteku k otci a žalu k lidem. Potom už se jeho tělo vzepjalo a jedním mohutným pohybem vyrvalo své končetiny z kříže. Rány se hned zacelili. Hluk zarazil opodál stojící dvojici římských legionářů z živého rozhovoru. Odsouzený Ježíš, ač ještě před chvílí byl jistě na svém kříži, nyní k nim kráčel naprosto vzpřímeně a nebylo na něm ani stopy po předešlém pobytu na kříži. Naoprosto beze slov k nim přišel a s nezměrnou lítostí ve tváři chytil a rozdrtil ohromeným legionářům krky.
Jiný obraz. Jinde a úplně jindy.
"Už dost bylo zbytečného utrpení, už dost zabíjení pro zábavu, Mormakare. Nedopustím to. Možná zemřu, ale alespoň se nebudu moci styďět před svými bohy, když se pokusím tě poslat ke všem čertům." mladý muž, nemohlo mu být více než pětadvacet, stojí v pevném postoji, jednu nohu nakročenou, před sebou napřažený jedenapůlruční meč. Jednoduchá zbroj, hrudní plát a pod ním kroužková košile, nese známky častého používání. Bez rodového označení na srdci toho pancíře. Vlasy vlají v silném větru od moře a řežou obličej do tenkých proužků, kterými prosvítají na svět dva šedé polodrahokamy a hněv.
V odpověď se ozval smích.
"Jsi si tolik jist sám sebou? Tvá slova znějí vznešeně a hrdě, ale jsi si opravdu jist jejich pravdivostí, ve světě, kde neexistuje pravda?" mohutnější a o hlavu větší muž stojí opřen o meč velký a ošklivý i na obouručák, na sobě kompletní rytířskou zbroj, matně černou jako moře v bezměsíčné noci, s erbem červené býčí hlavy v rozčtvrceném bíločerném poli na hrudi. Z průzoru černé helmy s bílými křídly prosvítá jen neviditelná tma a ...lítost. Snad otupená a trochu zapomenutá, ale přecijen lítost. Otupená, zapomenutá a dobře zakrývaná.
"Mlč démone, tvůj hlas nade mnou nemá žádnou moc, neztvrdil jsem žádnou smlouvu s peklem vypitím poháru ani podáním ruky," z mladých neoholených úst mluvilo upřímné rozhořčení a ještě něco. Něco, co tam nikdy nemělo být.
"Nastal pravý čas to zkusit. Ochutnej můj meč."
V tom momentě už ovšem tento meč směřuje se značnou energií na nekrytou hlavu menšího z dvojice.
Šikovně provedeným obratem nechal mladík sílu meče sklouznout na stranu. Pak se děj na malou chvilku zastavuje a mladíkovy oči se setkají s tmou v hledí hrůzyplné přilby. Během toho kratičkého okamžiku se toho ale stane mnohem více, než by bylo pouhým okem patrno. Mladíkovy oči ztvrdnou. To, co předtím byl šedý polodrahokam je nyní šedobílá žula, to, co předtím byl jednoduchý hněv a rozhořčení, je nyní směs pocitů mnohem různorodější, komplexnější a ...s mnohem širším základem - základem krvavého oceánu.
A to, co předtím byla bouře katastrofických rozměrů, je nyní hladina hodná klidu jezírka v královském letohrádku. K tomu dvě čokoládové hrudky se zelenými majáky v sobě.
Černou nocí se nese vítězný křik. Černý smích. Jen málokdo by si všiml, kdyby to slyšel, ale v tom vítězství bylo slyšet něco, co tam vůbec nezapadalo. Černou zemí přesto prosakuje temně rudá krev, tou samou zemí se ke kořenům propadá Černé brnění. Černá k černé.
Ve velké hradní síni, příliš velké na to, aby ji bylo lze vytopit třemi krby po jejím obvodu, stojí zamračeně starý muž, kdysi snad divoký válečník beze strachu ze smrti, ale nyní už jen obraz toho všeho, trochu zašlý a zanesený prachem. Obtěžkaný moudrostmi. Stojí nad kruhovým stolem vyřezaným z velkého modřínového stromu, po jeho obvodu sedí osm rytířů, každý z nich hrdý, vznešený a uvědomující si břímě, které nesou spolu s místem u toho stolu. A každý z nich trochu zahloubaný a v očích každého z nich obavy.
Osm rytířů, ale židlí je víc než osm.
Jeden z nich vstal a promluvil: "Můj pane nemůžeme boj vyhrát, jejich voje ty naše převyšují dvacetinásobně."
Bez reakce.
Jiný rytíř vstal a začal mluvit: "Jejich techniky boje jsou efektivnější, než ty naše. Jejich logistika je na vynikající úrovni a jejich taktika tu naši zatím vždycky překonala. Na každý náš útok znají vhodnou odpověď. Můj pane, podepišme to. Naši lidé mají větší hodnotu než naše říše."
I ten zůstal bez odpovědi. I námitky zbylých šesti.
Stále stojí nad kruhovým stolem, kdysi divoce neoholenou nyní bílým vodopádem pokrytou bradu přemýšlivě opřenou o levou ruku. Pod ní na pase v pochvě visí jedenapůlruční meč.
"Zaútočíme. Oni mají zbraně, muže a trumfy v rukávu. My máme princip. Co zmůžou katapulty, meče a jezdci proti principu? Mohou ho nějak zabít, když není zachytitelný? Nemůžeme prohrát," slova starého muže plynuly jako řeka. Staletí a tisíceletí, vyrývaly své koryto, tekly svým neměným proudem a ničily silou času všechno, co stálo proti nim. Obavy v očích rytířů se změnily v naději a z naděje pak v odhodlání. Odhodlání vyhrát.
Co nelze.
Falešné odhodlání. Kdo ví. Starý pes, který sledoval souboj dvou mužů na břehu moře to ví. Věděl to i havran, s kterým si teď pohrává vítr v oblacích. A i víla, jak neviditelná hleděla starému králi do očí, když on sám sledoval dálky a viděl souboj možného s nemožným. Ví to ještě někdo? Možná. Někdo. Černá lítost
Diskuze
Líbí se mi to...Chtěla bych vidět za zrcadlo.
stín:
Zareaguji na některé Tvé reakce:
6. Tohle by bylo na delší historickou a teologickou disputaci, protože podle mě věřit v obraz Boha a věřit v Boha se možná trochu stírá - k obému potřebuješ toho Boha. A mě, jako materialistovi, také nepřijde rozdíl v tom věřit v Boha pro sebe a věřit v Boha pro něj samotného (v obou případech stejným způsobem uspokojuješ své potřeby).
7. Samozřejmě, občas nezáleží na tom, co říkáš, ale jak to říkáš - jenže o tom tam v textu nepadne slovo - a to je chyba, protože text ti nepřenáší intonaci, ta by měla být v popisu způsobu mluvy.
10. Stejně pořád nechápu. To mají být oči krále, co se dívá přes propast času?
11. Tak nějak intuitivně možná rozumím, ale mě se tam nehodila z toho důvodu, že působí příliš pohádkově na rozdíl od ostatního textu, který působí vážněji.
Zbylé níže uvedené věci jsou polemické z důvodu našeho rozdílného pohledu na věc - tady se mi nechce rozplétat dlouhou diskusi o chápání kontextů a jednotících linek, třeba si o tom povíme jindy a jinak...
Tak tedy:
Povídka je taková, no, stínovitá. Tím myslím, že je jen odrazem slov a dějů, které mohly (a měly) být napsány. Nemá pevné obrysy, je rozplizlá, používá mnoho slov a přitom v podstatě nic zvláštního neřekne. Místo dlažební kostky je to mistička želé.
A teď konkrétně:
1. Zbytečné hrubky (byly popsány dříve)
2. Špatný slovosled (…s pomocí těch samých údů přibili tě na kříž.)
3. Nesprávně psaná přímá řeč (po tečkách, jakkoliv dlouhých, se píše před uvozovkami čárka, pokud následuje uvozovací věta.
4. Použití úsloví „srazila ho na kolena“ je v tomto kontextu opravdu nevhodný obrat. Nejde o to, jestli je to nebo není fyzicky možné, tady ho ta bolest umlčela, „srazit na kolena“ má jiný význam.
5. Tohle je jen osobní dojem: při čtení výrazu „jedenapůlruční“ meč jsem se zadrhla, zavání to příliš technickým termínem a ne popisem v beletrii.
6. Prohlášení, že lidstvo zapomnělo na svého boha, působí nesmírně prázdně a samoúčelně. Ač (respektive právě proto, že) tato pasáž nemá širší kontext, víme, kdy a kde se odehrává. A lze s jistotou tvrdit, že lidé měli svého Boha, náboženský život byl stěžejní pro celou kulturu, proto na něj v žádném případě nemohli zapomenout.
7. Proč Mormakar vnáší ve svých otázkách pochybnosti o pravdě, když mladý muž mu nesděluje žádnou pravdu, ale pouze své odhodlání? První otázka je na místě, ale druhá už je jen bezúčelné plácání.
8. Ze svých lehkých šermířských zkušeností vím, že pokud na mě někdo povede úder, budu se bránit krytem, ne obratem, a tím můžu svést útok.
9. Pasáž „směs pocitů mnohem různorodější, komplexnější a ...s mnohem širším základem“ působí, že nedokážeš vyjádřit tu změnu – obecné a široké výrazy působí plytce, tady jsi měl najít správnější, konkrétnější slova.
10. Co znamená „dvě čokoládové hrudky se zelenými majáky “, toho jsem se opravdu nedopátrala.
11. Jaká víla? Psa ještě pochopím, ale pokud chceš nějakou metaforu, není moc vhodné přivést najednou takovou bytost a letmo ji zmínit v jedné větě.
12. No teď ten název povídky. Nedokážu si ho zdůvodnit. Tady asi potřebuju poradit.
A teď celkově:
Jednotlivé části na mě působí nespojitě. Respektive první část a zbylé. Působí jako spojení dvou odlišných věcí v jedno, nevidím ten jednotící prvek. Nehledě na to, že se mi první část nelíbila, podle mě má zásadní logickou chybu – proč najednou začne Otec používat Ježíše jako nástroj pomsty, navzdory jeho vůli, když (opět dle nezmíněného kontextu) mu dříve nabízel jakoukoliv pomoc.
Jakou spojitost má příběh někoho voděného na provázku s příběhem dalšího, který svou vůlí a odhodláním hodlá změnit obvyklé věci? Má to snad být právě Otec, který prosadil svou vůli a vzepřel se Ježíšovi k prosazení svého? Pokud je to tak, nelíbí se mi to ještě víc, protože je to překombinované a staví na hlavu, respektive ruší celou sílu a smysl Ježíšova pevného postoje a tím kruhem ruší vlastně smysl celé první části povídky. Uf, asi jsem se trochu zapletla, jestli to není pochopitelné, pokusím se vysvětlit později.
hmm nádherné... zvláštní poenty... takové "filosofické" dílo... jenom se mi až tak moc nelíbí ta první povídky v tom kontextu.... tohle co jsi napsal je Lidský pohled na věc..... v Bibli je pohled bytosti jiné, povznesené nad tento svět, bytosti která tento svět miluje neboť je to jeho výtvor, bytosti, která trpěla kvůli lidem a za lidi, bytosti, která nemusel zemřít....
jinak ohledné druhé povídky... nádhera nádhrené zvárnění boje nějaké bytůstky proti démonu, té protisíle.... , ztvárnění boje proti mocnosti, nyní už zde vidím i jiný pohled než lidský, pohled ze dna propasti, z becmostnosti..... nádhera....
třetí povídka... to ztvárnění bezmoci, nesmyslnosti boje, boje, když víž že nevyhraješ, že umřeš, že jdeš na smrt a už nikdy neuvidíš své milé, pohled na krutý boj vekterém uvidížzkzu tvých spolubojovníků, na boj který má myšlenku, boje za přesvědčení, boje za princip, boje za to co lidé už zapoměli nebo co zapuzují, zapomínají, utlačují....<b> boje za správnou věc</b>....
no vzhledem tomu, že mi první povídka nesedla (jsem protestant) ti asi nedám 5* ale jinak ty poenty.... dávám ti 4* ale máš u mě ++++
stín: Grrr, přečetl jsem to už nespočetně krát. Jestli mě doženeš k tomu abych se na tu kritiku vykašlal, tak si mě nepřej.
stín:
Ten "nadbytek áček" i jednočlenné věty by se daly řadit do osobitého stylu, ale je to nezvyk a mě osobně zatím moc nevyhovuje (a po pravdě řečeno, když to čtu, působí to na mě, že tam někdo zmrazil čas a jen tak popisuje obraz, který vidí:o))). Ale to je čistě subjektivní názor jednoho čtenáře, který můžeš vzít na vědomí, nebo taky nemusíš. A navíc... proč se nelišit?
Ovšemže nenajdu všechy chybky, ovšem ty, co jsem napsala patří mezi ty nápadnější (pro mě). A když si těch chyb jsi vědom, proč s nimi něco neuděláš?
Nejsi jediný, kdo se těší na Saladinovu kritiku. A živý z ní asi opravdu nevyjdeš, to bys napřed živý musel být:o).I když ono je to u bytosti jako jsi ty přinejmenším sporné...
Snad se příště dostanu i k příběhu, zatím jsem měla připomínky jen k formální stránce... I když, bude mi chvíli trvat, než tu zvláštnost strávím:o)
Stín:
Co se týče těch kapek moře, já poukazovala na vid, v daných souvislostech by se tam lépe hodil nedokonavý. Kapky budou stékat průběžně, stále…
Je mi líto, ale neznám žádnou adresu, kde by se ona povídka nacházela. Snad jen mohu poradit: Dan Simmons, Hyperion. Skvělá kniha.
Děkoval jsi mi za konkrétní připomínky k pravopisu, ale ony zas tak konkrétní nebyly, tak tedy přidávám…
- „…pravidelné a stále a velmi pomalu se stupňující…“ První spojka zbytečná, pokud bys chtěl to stále zachovat, tak s čárkou.
- Píšeš, že jeho rty se bezhlesně pohybovaly, načež máš přímou řeč. Neškodilo by upřesnit, zda se odehrává jen v mysli Ježíše.
- „…lidstvo zapomělo…“. Pomni, že se píše mně.
- „styďět“ přebytečný háček:o)
- Docela problematická věta: „Jednoduchá zbroj, hrudní plát a pod ním kroužková košile, nese známky častého používání.“ Přísudek se vztahuje asi k podmětu zbroj, ale při čtení jsem se u ní zasekla, více by se tam hodilo nesou. Nebo z hrudního plátu a spol. udělej větu přívlastkovou.
- „Přeci jen“ by mělo být zvlášť.
- „zvrdil“ píše tam s.
Někam bych doplnila čárky:
- za oslovením Můj pane.
- Kdysi divoce neoholenou, nyní…
- …na břehu moře, to ví…
Prozatím vše, ale nepochybuji o tom, že jsem ještě několik drobností přehlédla, vždyť jsem jen čtenářka, ne češtinářka nebo korektorka… Ale snad bych poradila, ať míň užíváš spojku a, a nepiš tak často jednočlenné věty. (např. „Obtěžkaný moudrostmi.“, nebo „A každý z nich trochu zahloubaný a v očích každého z nich obavy“ –btw tady by to druhé z nich taky mohlo klidně pryč). Na konec třetí části se to třeba hodí, jak bych to řekla… Zvyšuje to napětí, naléhavost. Ale z důvodu zachování jakéhosi aktuálního členění bych do poslední věty dala „Vyhrát, co nelze“, nebo alespoň „To, co nelze“…
Mingan: Pravopisný chybky tam byli:o)))
Stíne: Článek se mi líbil a velmi na mě zapůsobil a rozhodně bych hodnotil za 5*, ale jelikož jsem čekal na odpovědi Dandalfových otázek a ty ses jim zručně vyhnul, hodnotit nebudu. Uvědom si, že tohle je diskuze v které se má debatovat o tvém článku, případně máš čtenářům objasňovat věci se ho týkající. Tím, že si tu hraješ na mystickou postavu a dáváš popustit uzdu své barvité fantazii, nikom čtení nezpestřš...nebo alespoň ne mně. ( možná je to pouze můj subjektivní názor. )
Grim
Pro čtenáře úžasný. Pravopisný chybky tam byli, něco mi neseďelo, ale jinak naprosto fantastický. 5*