Už to prostě musím říct. Někteří z Vás již ode mě tato - či podobná - slova slyšeli. Snad neuškodí, když je uslyší znova.

"Smrt elfům!"
"Smrt neelfům!"
"Smrt Saladinovi!"

Zní to ze všech stran. Proč? Protože se tím mnozí z Vás baví. Toť ta pravá zábava pro pány tvorstva dnešního věku! Ničit, ničit, ničit ... Zmar, bolest, nenávist ... Čím více krve, tím vtipnější příběh. Čím více křiku, tím hlasitější smích. Čím více bolesti, tím spokojenější výraz. Já vím, vy o tom jen mluvíte. Je to jen vtip. Kam se poděl český humor? A kde jsou dny, kdy opakovaný vtip přestával být vtipem ...

"Znáš ten pocit, když se ti sekera zasekne do krku?" A ty ho znáš? Chtěl bys ho zažít? Chtěl bys vidět, jak ho někdo zažívá? Ostří proniká jemnou pokožkou. Horká krev tryská z rány. Stéká po hebké šíji. Barví sněhobílé roucho. To bys chtěl vidět? Na vlastní oči? Ne? Tak proč to říkáš? Protože myslíš, že je to legrace. Nu, co na to říct? Asi nic. Proč by ses měl zabývat nějakými možnými důsledky svého "vtípku"? Proč přemýšlet nad tím, zda by se žert mohl změnit v čin. Smál by ses, kdyby se tvá "přání" splnila? Slova jsou mocná. Ty žertuješ a jen ty víš, že opravdu pouze žertuješ. Ale nemohl by se najít někdo, kdo nežertuje? Někdo, kdo by vzal tvá slova jako fakt. "Za to ale nemůžu já. Já žertoval. Nenesu žádnou odpovědnost." Samozřejmě, že neneseš. Jen si hraješ. Hra je jednou ze základních činností člověka. Tak proč si nehrát. Jistě se to nemůže vymknout kontrole. A i kdyby, odejít - utéct - lze vždy. Hra ... Jak si hrají dnešní děti? (Proč přibývá dětí - vrahů?)

"Smrt ..."
"Smrt ..."
"Smrt ..."

Ha, ha, ha. Nemyslím to vážně. Tak proč bych se neměla smát? Proč bych se měla zajímat, co se odehrává v duši těch, jenž poslouchají? Nemyslím to vážně. Tak proč bych se měla zajímat, zda má slova nemohou někoho ranit? Jsou to pouze slova. A nemyslím je vážně. Jestli o nich někdo smýšlí jinak, jeho problém, ne? Já se dobře bavím. Nezajímá mě, co mé "vtípky" evokují v srdcích jiných.

Vidíš tu krásnou dýku? Do zlaté záštity vtepal mistr cizokrajné květy, jílec ovinul černou kůží. Hlavici zdobí rudé granáty. Je blízko. Je na dosah. Stačí natáhnout ruku. A již ji držíš v dlani. Je ostrá jako břitva. Co by se stalo, kdybys jejím ostřím pohladil své útlé zápěstí?

Je jasný slunný den. Pod věží protéká divoká říčka. Otvíráš okno. Slyšíš zurčení vody. Kvetou sasanky. Břehy pokrývá bělostný koberec. Vykláníš se ven. Modřinky se honí ve větvích břízek. Malý králíček proběhl voňavou travou. Vykláníš se více. Co by se stalo, kdyby ses vyklonil ještě víc?

Také hra. Hra s myšlenkami. S myšlenkami, které se nikdy nepromění v čin. Jak by mohly? Jistě není důvod. Určitě není. Určitě ...

"Chci se bavit a ty tu hovoříš o nesmyslech. Což nemáš smysl pro humor? Ty mi chceš zkazit radost?" Ne, to nechci. Směj se. Směj se, pokud rozumíš slovům, jež používáš. Směj se, pokud víš, co pro tebe znamenají. Temnota, zlo, bolest, smrt. Jak je chápeš? Uvažoval jsi o tom? Budeš se smát, až se s nimy setkáš osobně?

"Elfa svlečeme, pečlivě umejeme, očistíme a vhodíme do mraveniště."

"Chytíme ho za uši a třískneme s ním o podlahu, aby dobře spolupracoval."

"jde o nejdokonalejší orgasmus nás temných pánů-spojení chuti, vášně+extáze z mučení=>vrchoný gastronomicko-sexuální orgasmus"

(Stůl Smrt elfům! [aktuálně: Elfí kuchařka aneb vaříme z elfů] )

"Smrt elfům!"
"Smrt neelfům!"

Ale ne! Smrt těm, co mají moc bujnou fantazii. Smrt těm, kteří se nechtějí přizpůsobit dnešní společnosti. Smrt těm, kteří nedokáží přijímat realitu. Kéž spočinou v pokoji ...

Z okna je krásný výhled ... (A země sedmihradská je tak blízko ...)