Malen padl na kolena do trávy nasáklé krví. Byl unavený, tak strašně unavený. Zvedl ruku a strhl si z hlavy helmici. Trochu se mu ulevilo. Zhluboka nasál vlhký vzduch a rozhlédl se po bitevním poli milosrdně přikrytém mlhou. Byl konec! Konečně je konec! Z očí mu vytryskly slzy a začaly mu stékat po tváři. Byly to slzy radosti i smutku. Právě skončila bitva. Bitva tak velká a krutá, že kdysi zelenající se pole, bylo nyní zbarveno do ruda od krve padlých. Byla to bitva, která rozhodla o osudu jeho země. Zde společně se svými druhy, vedeni samotným králem se postavili armádě trollů, skřetů a veškeré té špíně, co přitáhla z Černých hor. Ale oni je dokázali porazit! Sice za velkou cenu. Cenu mnoha životů, z nichž mnozí byli jeho přátelé. Ale ta cena byla zaplacena pro to, aby jiní mohli žít. Mnoho bezbranných by padlo, kdyby zde prohráli. A jeho země by poznala utrpení. Mělo to tedy význam.

Malen se rozhlédl po okolí, jestli snad neuvidí ještě někoho, kdo přežil. Nikoho neviděl a hustá mlha mu v hledání rozhodně nepomáhala, Jedinou společnost mu dělali mrtví s tvářemi staženými bolestí, jež je zasáhla těsně před okamžikem smrti. Po okolí ležela do sebe zaklesnutá těla, probodaná, rozsekaná, rozdrcená…Vytvářela dojem, že zde pracoval umělec, jenž dokázal mistrně zachytit ty okamžiky hrůzy, ale tohle byla realita a jediní umělci , kteří dokáží něco takového vytvořit jsou Válka, které podává štětce pro malování Smrt.

Ze zamyšlení ho vytrhly nějaké hlasy. Rozhlédl se kolem sebe, přes mlhu však nic neviděl. Pokusil se vstát, ale s výkřikem upadl zpět k zemi. Teprve teď si všiml hluboké rány na noze, ze které na zem stékal potůček krve se kterým odcházel i jeho život. Odtrhl pruh látky ze svého varkoče a přitiskl ji na ránu. Opět se ozvaly nějaké hlasy. Rychle se rozhlédl a uviděl v mlze pět postav. Zaslechl i vrzání nějakého vozíku. Snad mu pomohou. Stiskl si ránu silněji, přiložil druhou ruku k ústům a zavolal: „Hej! Tady jsem! Pomozte mi prosím!“ Pětice mužů, jak už stačil poznat, ho zřejmě zaslechla a teď zamířili k němu. Malenovi se ulevilo. Sledoval, jak se pomalu přibližují, jeden z nich táhl dvoukolák. Za nedlouho byli u něj. Malen se usmál a řekl: „To jsem rád, že jste tady. Potřebuji pomoct, mám zraněnou nohu.“ Ukázal na zkrvavenou nohu a pak se podíval na pětici mužů, jestli mu pomůžou. Nikdo z nich se však nepohnul a ani nepromluvil. Malen trochu znervózněl. Pozorně si začal prohlížet muže.Byli oblečeni do otrhaných a špinavých kusů hadrů, to vše ještě doplňovaly jejich zablácené tváře. Malen se podíval na obsah dvoukoláku. Všiml si, že jsou na něm naházeny části zbrojí, zbraně a různé cennosti. Okamžitě ho přelila vlna hrůzy. Než však stačil vydat nějakou hlásku, či se pohnout, nejbližší z mužů odněkud vytáhl dýku, udělal krok k němu a rychlým tahem mu prořízl hrdlo. Malen se zachroptěním přepadl na záda a zkropil trávu svou teplou krví.Pomalu z něj vyprchával život, ještě cítil jak mu někdo stahuje boty. Poté ho pohltila milosrdná tma.