Čarodějova hrobka
Autor: | zwejk |
---|---|
Přidáno: | |
Hlasovalo: | 13 |
Tato výprava se zdála obyčejným úkolem za peněžitou odměnu a stala se nervy drásající zkušeností, kde jediný chybný krok znamenal velmi bolestivou smrt.
Prověřil i zkušenost naší zlodějky, které se dostalo nečekané pomoci.
Úryvek ze Žwejkových pamětí.
Ve zlodějský branži jde o život. Hlavně při prolejzání arvedanskejch hrobek.
Úryvek z Vodoušiných pamětí.
Jedno dopoledne se ozvalo zaklepání na dveře našeho domu v Albireu. Shrek, který právě vstal, nevrle otevřel dveře. „Co chceš?“ zaburácel. Na to se našemu návštěvníkovi podlomila kolena ( ne že by se bál, ale ten smrad co se mu vylinul z huby, by omráčil i ty nejotrlejší opilce). „Nesu zprávu od svého pána,“ odpověděl chlápek a snažil se vypadat vyrovnaně ( i když málem pozvracel Shrekovi boty).
„Tak pojď dál,“ řekl a šel zavolat ostatní. Jakmile se všichni sešli chlápek spustil: „Jmenuji se Somir a jsem sluha pana Riama - obchodníka ze Zlaté čtvrtě.Hledá jeden artefakt z arvedanské doby a při placení bývá velmi štědrý.“
„Pokud projevíte zájem, podrobnosti vám sdělí přímo můj pán ve svém domě.“ S těmito slovy se s námi rozloučil a vyběhl ven přímo k jednomu křoví, aby se mohl vyzvracet (pozor- piju, abych zabil. Pozn. Shrek). „Tak se tam skočíme podívat a zjistíme co nám z toho kápne,“ navrhla Brin a už si brala plášť.
„Snad se nejdřív najíme, ne?“ řekl Shrek. „Hlavně napít, viď?“ Odsekla Brin. „Už se nehádejte - najíme se a pak pudem,“ ukončil vznikající spor Varald. Najít ten dům nebyl žádný problém, Riama tu znal skoro každý. Jeho dům obklopovala velká zahrada plná nádherných stromů - občas se dokonce objevila i opička nebo papoušek. Během chvíle si nás všiml mladý pouštní elf a uvedl nás do přijímacího sálu.
„Podívejte se na ty věci okolo: saténem potažené židle, rytířské zbroje snad z Athorského stříbra, vyřezávané truhličky z drahých dřev - ten chlápek je fakt pracháč,“ řekla Ala a tajemně se usmála. „Tak to si řekneme o pořádnou odměnu,“ řekla její sestra a oplatila jí úšklebek.
Po pár minutách se objevil Somir a vešel přímo ve chvíli, kdy si Vodouch pečlivě ukládala do batohu stříbrné příbory a jiné hezké věcičky. S nevinným úsměvem otočila směr pohybu příborů a hezky vracela věci na své místo.
Somir se poté omluvil, že jeho pán je bohužel zaneprázdněn přípravou večírku pro místní smetánku a tak mu nakázal vyřídit tuto záležitost za něj. Dozvěděli jsme se že kdesi v Elfích kopcích, v Zeleném údolí, leží hrobka dávného mistra a kouzelníka Koratha. Máme se sebrat a přinést odtamtud knihu jeho vědomostí.
„A kolik nám z toho kápne peněz?“ přerušil náhle Shrek Somirův tok myšlenek.
„Mám vám nabídnout odměnu ve výši jednoho tisíce zlatých orlů,“ odpověděl lehce podrážděně Somir, naštvaný hrubým přerušením od takového tupce. „Tak to není zlí, za jednu pitomou knihu litr, to bereme.“ Odpověděl za všechny Varald.
„Výborně - ještě potřebujete klíč od té hrobky.“ „Ten vlastní jakýsi statkář Kylcha, žijící na jihu Obří brázdy.“
„Našel jej prý za mlada při svých dobrodružstvích. Pokud se mu prokážete jménem mého pána, zajisté vám klíč rád vydá výměnou za tenhle prsten a navíc poradí jak se nejlépe dostat do Zeleného údolí,“ řekl a podal mi stříbrný runový prsten s bílou perlou. S prstenem a přáním dobrého pořízení nás vyprovodil z pozemků svého pána.
„Hele já skočím do university zjistit co umí ten prstýnek a ty zjisti něco víc o tom Korathovi“ Pak se teprve uvidí.“ Jakmile jsem se vrátil v noci domů, okamžitě se ke mně seběhla celá družina a bedlivě poslouchala co jsem zjistil.
„Ten prsten umí léčit dobytek, takže nic pro nás.“ „Snad kdyby se Shrekovi udělalo špatně, byl by k užitku,“ zašprýmovala Brin, ale Shrekovi se to vůbec nelíbilo a velmi nelibě se na ní podíval. „Ten Korath byl fakt slavnej-dokonce si vysloužil i přízeň bohů.“ „Musíme si dávat pozor.“
„Takže zítra vyrazíme.“ „Dobrou všichni,“ řekl jsem a šel do svého pokoje.
Cestou jsem za sebou uslyšel dutou ránu. To jen Shrek oplatil Brin její vtípek tím, že jí na schodech podrazil nohy.
Horké odpolední slunce nemilosrdně pražilo, když naše družina projížděla Obří brázdou.
Najít Kylchův statek nebyl problém. Každý v okolí ho zná. Vždyť má také jeden z největších statků v okolí.
„Támhle to bude asi ono,“ prohlásila Brin a ukázala na vzdálenou skupinu čtyř velkých budov na úpatí jednoho kopce. „Tak schválně, kdo tam bude dřív.“ „Poslední je smraďoch,“ přidala se Vodouch a pobídla svého poníka.
Nakonec vyhrála Brin, těsně za ní Ala a nakonec Vodouch, která mumlala něco o tom, že její poník je stejně rychlej jako ostatní koně, jen nerad vyhrává.
„Co pro vás mohu udělat?“ Ozval se hlas za děvčaty. „Nevíte, kde je statkář Kylch?“ Vypadlo z nejisté Aly (Taky to byla první věta po hóóóódně dlouhý době pozn.PJ).
„Tak to jsem prosím já a co jste zač vy, můžu-li se optat.“ Zatímco Brin drmolila odpověď, já jsem měl dost času prohlédnout si dobře tohoto chlápka. Byl to dobře stavěný člověk snědější barvy a krátkých kudrnatých vlasů.
Oblečením vypadal na typického majitele statku, ale jeho postoj a držení těla jasně ukazovali na dřívější dobrodružnou kariéru. Jeho nynější vzhled trochu kazila čerstvá jizva na levé líci a pravá ruka v dlaze.
„Tak abych to urychli,l“ vložil jsem se do odpovědi Brin a Aly, které ze sebe tak dlouho ko(ko)ktaly odpověď až se jim podařilo upoutat pozornost nedaleké skupinku kohoutů.
„Jsme družina DVD a posílá nás muž jménem Riam.“ Při zmínce tohohle jména se Kylcha očividně uklidnil a jeho výraz přestal být tak napjatý.
„A co pak ode mě Riam potřebuje?“ Sáhl jsem do kapsy a vylovil prstýnek. „Tohle vám máme dát a vzít si jakýsi klíč. Prý budete vědět o co jde.“
„Ale jistě.“ Vzal si ode mě prstýnek a z krku si sundal zlatý přívěšek zavěšený na koženém řemínku. „Nosil jsem to jako upomínku na staré časy.“ „Netušil jsem, že to může mít i jiný účel než jen jako ozdoba. Tu máte,“ řekl a hodil mi ho. „A co tu tak všichni stojíme - musíte být hladový.Tak pojďte - odpočinete si, najíte se a pak můžete jet dál.“
„To zní dobře, tak jdeme.“
„Jídlo.“
„Shh- ticho Šhreku.“
„A kdo vám rozbil hubu?“ „Tak ty nedáš pokoj!“
„To je dobrý, jeden troll mi chodí na dobytek a nějak jsem mu to nedokázal rozmluvit.“ „No, tak mi to zmáknem. Že jo Varalde.“
„No jasně.“ „Pokud mě ho zbavíte tak vás pohostím nejlepším pitím, jídlem a ještě vám dám čerstvé zásoby na cestu.“ O pár hodin později se Brin vykláněla z okna nejvyšší budovy a sledovala nedaleké ohrady s dobytkem.
„Tak a je to tu, už se hrne.“ Celá družina se rozeběhla směrem kam Brin ukazovala a zastavili se až u ohrady. Troll šel pomalím krokem nerušeně dál, jakoby naši skupinu vůbec neviděl.
Jedinou ranou rozbil ohradu a nasměroval si to přímo ke skupince ovcí.
„Nedáme si střelecký závody?“ Navrhl Glubo a už si sundával luk. Všichni nadšeně souhlasili, jen Krollové a já jsme si sedli na ohradu a čekali jak se to vyvine. Když byl Troll vzdálen tak pětačtyřicet metrů, zahájila naše skupina palbu. Po prvním zásahu se troll prudce rozběhl naším směrem.
Jediné co se však našim střelcům povedlo, bylo pár škrábnutí. Jedině Glubo zaznamenal přesnější zásahy, ale než k nám Troll doběhl i ty byly z větší části zaceleny.
„Na něj!!!“ Vykřikl Varald a vyrazil prudce vpřed, následován Shrekem a mnou. Oba dva velikáni se proti sobě hnali strašlivou rychlostí. Už to vypadalo, že se snad srazí. Když tu Varald udělal drobný krok stanou a prudce se po trollovi ohnal svým novým krásným kyjem. Trollova hlava odlétla od těla, které pokračovalo v běhu nerušeně dál. Až Shrekova rána do hrudníku ho položila hezky do trávy.
„A na mě nic nezbylo, co?“ Prohodil jsem směrem k Varaldovi, který si právě pečlivě olizoval trollovu krev ze svého obličeje. „Jděte, já vás doženu,“ křikl kroll a nechal trollovu prýštící krev stékat přímo do svého nového vaku. (Samozřejmě tak, aby to nikdo neviděl).
„Výborně přátelé, výborně. To se musí oslavit,“ vykřikoval Kylcha a naléval každému do sklenice červené víno. „Je to výborné víno - až z Kheledoru.“ „A ty nebudeš?“ zeptal se ho Shrek.
„Já teď nemohu, mám jakési střevní obtíže a…“ „Pij!!!!!“ Vykřikl na něj Shrek tak strašlivě, že v něm ta sklenice zmizela téměř okamžitě. „Nesmíte se na něj zlobit, jakmile někdo nepije, tak si hned myslí, že ho chce každý otrávit,“ uklidňovala ho Brin.
„Ah tak,“ vypadlo z Kylchy a svýma roztřesenýma rukama začal nalévat další rundu. Druhý den ráno jsme s velkými obtížemi - (to víno bylo fakt moc dobrý) vstali a dali se na cestu. Naše vaky a brašny se prohýbali pod spoustou dobrého jídla, které nám nechal Kylcha připravit.
„Mějte se hezky přátelé a na cestě zpátky se tu stavte,“ křičel, když jsme mizeli v dáli, kde podle něj má být Zelené údolí.
Po pár mílích se před námi rozevřelo velké údolí, mnohem větší, než je tady v okolí běžné. Okolo stály stavby vytvořené z kamenů a hlíny (takové menší kopečky zarostlé trávou).
U jednoho z nich stál žlutý stan s malým poníkem a takovým pohublým, nahrblým človíčkem, který na nás už z dálky mával.
„Tak se mrkneme, co po nás chce, ne?“ prohodil Glubo a pobídl koně jeho směrem. Chlápek se představil jako Medivin - hledač pokladů a starožitností. Podařilo se mu vykopat do jedné mohyly vchod, ale prý dostal strach ze starých duchů a pokud se nám povede něco uvnitř najít, tak se spravedlivě rozdělí.
Každý z nás si hned představil hromadu zbraní a zbrojí ukrytých v podzemí a tak jsme ani moc neuvažovali a všichni vběhli do hrobky. Omyl si každý z nás uvědomil, až když jeden z kamenů na mohyle s velkým rachotem zatarasil vchod. Ještě dřív, než se Vodouchovi podařilo zapálit lucernu, se z venku někdo ozval.
„Slyšte, hlupáci! Odložte všechny zbraně a vše cenné, co máte u sebe, a poté vám umožníme jednomu po druhém vyjít ven. Pokud si neponecháte jediného šperku, klenotu, či se snad na nás obrátíte se zbraní v ruce, tak se vám nic nestane a vy budete moci jít svou cestou. Nepokoušejte se nás podrazit. Pamatujte, že vás tu můžeme nechat zavřené až do konce věků! Máte hodinu na rozmyšlenou - pak mi sdělíte své rozhodnutí!“
Jeho poslední slova provázel hlasitý smích několika lidí, takže alespoň víme, že ten parchant není sám.
„Tak se tu porozhlídneme, třeba tu něco najdeme.“ „Tady jsou nějaké kosti, ale jestli jsou starší než měsíc, tak jsem almedorskej král.“
„Alespoň víme, že jim nemůžeme věřit.“
„Je to tu kompletně vybraný.“ „Určitě nejsme první, kdo tu skončil.“„Tak to odvalíme a dáme jim na držku,“ vykřikl Varald a společně se Shrekem začali tlačit na ten velkej šutr. „Uf, to vůbec nejde.“
„Hele náušnice“ - vykřikla Vodouch a očišťovala stříbrný šperk ve tvaru hvězdy, s krásnými rytinami. „To se máš - teď se ale snaž najít cestu ven,“ odpověděla jí rozhořčeně Brin. „Co se tak vztekáš?“ Divili se všichni. „Nemůžu si pomoct, strašně nesnáším krysy.“ „No jo, to ti nezávidím.“ „Hele támhle jedna zaběhla.“ „Rychle, odtlač to Varalde!“
Nakonec se podařilo kus stěny odtlačit, ale to jsem mu musel pomoci i já se Shrekem. Další místnost nás zcela překvapila. Všechnu pozornost přitahovala kostra válečníka, stojícího na kostlivém koni uprostřed tohoto ponurého místa. Byl oděn ve staré zrezivělé rytířské zbroji a na hlavě mu viseli zprohýbané zbytky přilby s korunkou na vrcholu. Sedlo koně je stále jako nové a vykládané černými perlami.
U stěny se válely zbytky zkamenělého pokrmů a nápojů, protože jinak by se o ně postarali všudypřítomné krysy.
„Beru to sedlo,“ vykřikl Glubo a pokusil se sundat toho rytíře. Jakmile se však dotknul sedla, tak se celá konstrukce s rachotem zřítila dolů.
„Co blbneš - chceš aby nás slyšeli?“ Osopila se na něj Ala. Já se zatím věnoval prohledání zbytků místnosti. V jedné váze jsem našel několik deci velmi starého vína. Jen bůh ví jak tu dlouho leželo. Co bylo však nejdůležitější je, že se na konci místnosti našel úzký tunel vedoucí kamsi do tmy.
„Jdu to prozkoumat a vy tu zatím počkejte“ rozhodla Vodouch a než stačil kdokoliv odpovědět, tak se plazila tunelem. „Vede to ven- za pár desítek metrů ten tunel ústí do křoví. Tak jdeme.“
„To nebude tak snadný,“ odpověděl Varald, který do tunelu nestrčil skoro ani hlavu. „A Shrek je ještě větší, tak co budeme dělat.“
„Vlezte zpátky do první místnosti. My na ně vběhneme a odvalíme ten šutr.
Pak si to budete moci vyříkat.“ Jakmile se krollové dostali zpátky do první místnosti a my jim pomohli zatlačit dveře, aby se o téhle místnosti nedověděli a pro případ, že to nezvládneme, tak se možná zachrání někdo další. Naštěstí si ta banda byla jistá, že se nedostaneme ven, a tak se raději věnovali našim zásobám než aby postavili hlídky. Všichni seděli kolem ohně a vesele se krmili.
Byla to skupinka šesti lidí (pět chlapů a jedna slečna) a jednoho trolla. Jeden z nich si prohlížel naše koně a právě se hrabal ve věcech v našem povozu. My se váleli na vrcholu mohyly a probírali kdo po kom vystřelí. Nakonec si všichni vybrali skupinku u ohně a já si vybral chlápka na voze.
"Až napočítám do tří, tak se zvedneme a vypálíme každý na svůj cíl,“ plánoval Glubo. „Raz, dva a tři.“
V jednu chvíli se skupinka banditů vesele bavila u jídla a v té druhé padali pod náporem našich střel. Dráče střelila slečně svůj šíp přímo doprostřed zad a pak se dívala jak jen bezmocně leží a chroptí. Glubo střelil svůj šíp jednomu válečníkovi přímo do krku. Brin svou těžkou kuší vyrobila obří díru v hrudníku dalšího válečníka. Nepomohla mu ani kroužková zbroj.
Já si vybral chlápka na voze. Můj šíp ho zasáhl do krku zrovna když se narovnával a to s takovou razancí, že ho srazila z vozu a on během chvíle vykrvácel v trávě pod ním. Vodouch si vybrala trolla a svou první střelou ze své krásné kuše mu našila přímo mezi lopatky. Tomu to však nějak nevadilo a v klidu se otočil.
V tu chvíli ho z křoví z druhé strany zasáhla šipka do zadku. Vodouch na nic nečekala a další střela prolétla trollovi do hlavy a rozstříkla jí na všechny strany.
Zbylí dva (Medivin a někdo v kroužkové zbroji) byli tak zaskočení, že jen vstali a zvedli ruce. Oba byli nezranění, jen si z obličeje stírali zbytek trollího mozku. Zatímco Vodouch a Glubo drželi oba všachu, my ostatní jsme zatím odstranili kůly, které jistili obří balvan a společně ho odvalili.
Oba krollové okamžitě vyběhli - kyje v rukách a na pokraji bojového šílenství. Jakmile Shrek zahlédl chlápka, co nás do toho dostal, tak byl skoro mimo sebe.
„Ty podvádět. Shrek zlobit. Ty umřít,“ řekl a my měli co dělat abychom to zvládli. S pomocí Varalda jsme to nakonec zvládli. Klid však nepřišel hned. Glubo namířil na křoví, ze kterého před chvilkou přilétla střela z kuše.
„Vylez, nebo budu střílet,“ vykřikl. Nejdřív se nedělo nic, ale nakonec se objevila malá postavička zahalená do černého pláště. „Ahoj, Vóďo - dlouho jsme se neviděly,“ řekla postavička a sundala si kápi, která halila její obličej. Odkryla tím roztomilý hobití obličej. Vodouch zavýskala a vrhla se dopředu. Během chvíle se obě válely po zemi a smály se jako pominutý.
„Ráda bych vám představila svou sestru Vlčici,“ oznámila nám, když se přestaly vítat. „Chvíli teď bude cestovat s námi, jo?“ A tak nám přibyl další člen.
Když jsme obrali mrtvoly o věci a naházeli je na hromadu, zbyl konečně čas promluvit si s našimi přeživšími „přáteli.“
Domluvili jsme jednoduchou výměnu. My je nepověsíme na nejbližší strom a oni nám dají svůj nahromaděný poklad. Nejdřív se jim moc nechtělo, ale jakmile začala Vodouch vytahovat z batohu lano rychle si to rozmysleli. „Tak mi vám to ukážeme řekl nakonec jeden z nich. Zavedl nás do jednoho malého údolíčka, umě maskovaného křovisky a sítěmi. Vzali jsme si všechny věci, včetně dvou vychrtlých koní a sušeného jídla.
Hlavně nám to hodilo též 150 zlatých a lintirovou dýčku. Poté jsme dle slibu propustili dvojici banditů. Nechali jsme jim jejich zbroje, dýky a trochu jídla. Jakmile zmizeli za kopečky, vydali jsme se dál. Cestou jsme ještě potkali dva elfi z Červeného lesa. Chovali se k nám velmi přátelsky a jeden nám dokonce nasbíral nějaké byliny. Kousek před Zeleným údolím se s námi náhle rozloučili a šli svou vlastní cestou.
Cesta se neustále vinula mezi vysokými kopci, lemovanými planými olivovými křovisky či řídkým kaštanovým porostem, když tu se náhle otevřel pohled na široké malebné údolí. Stezka se jím vinula skrznaskrz, od východu k západu, jako dlouhý had. Celá kotlina je dokonale sevřena hradbou vysokých lesnatých kopců. V severní části údolí, po pravé straně cesty, se rozkládali spousty maličkých obilných a kukuřičných políček, na nichž pracovali hobití rolníci, oděni do prostých plátěných oděvů a slaměných klobouků.
Z nejvyššího severního vrchu vyvěrá malý vodopád, dávající vzniknout většímu jezírku, obklopenému rákosím a malými dřevěnými domky stojícími na kamenných základech. Na vodní hladině se pohupuje několik malých člunů, v nichž se skupinky hobitů věnují odpočinkům a debatám se známými či rybaření. Nad vodopádem se v úbočí kopce rozkládá terasa, ze které ústí vchody do několika hobitích nor.
I zde panuje naprostá pohoda, pulčíci se opírají o dřevěné zábradlí a pozorují vodní hladinu, nebo jen tak prostě posedávají na lavičkách před svými domy. Po levé straně cesty směrem k jihu, se rozkládají zelené louky. Uprostřed nich se vrší dvacet metrů vysoký pahorek, porostlý svěží zelenou trávou. V jeho stínu si skupinka hobitích chlapců pásla poníky a stádo ovcí.
Na vrcholu pahorku se tyčí jakýsi zvláštní kamenný monolit. Hobití komunita nás přijala velmi vřele. Zavedli nás do svojí hospody „U tlustýho elfa“, kde nám dal hospodský první rundu zdarma. Zároveň jsme mohli ochutnat jednu ze známých hobitích specialit jako např. jehněčí klobásky v ovčím sýru - polévané kokosovým mlékem, lahodný nektar nawi, pstruhy plněné pomeranči a mnoho dalších. Další den jsme si naplánovali průzkum monolitu, ale nakonec jsme to přeci jen museli odložit. Přišel k nám totiž starosta a poprosil nás zda bychom nemohli pomoci při hledání záhadného zloděje řádícího v tomhle údolí. Zatím byla vykradena jen jedna hobití nora a rybářský domek.
Na seznam se přidal i hostinský se starostou, kteří za námi potají přišli a přiznali se, že i oni se stali obětmi neznámého lupiče, ale že se to nesmí dozvědět okolí, jinak by prý ztratili svou vážnost. Odměna za dopadení činí padesát zlatých. Po rozmluvě se všemi poškozenými a po zjištění,že zmizela jen malá loďka, několik židlí, květináče a stará ovčí kůže jsme došli k závěru, že zde nejde o zloděje v pravém slova smyslu.
Navíc si místní milenecký pár zřídil hnízdečko lásky v malé jeskyni za vodopádem a naše cesta vedla přímo tam. V malé jeskyni za vodopádem jsme skutečně objevili všechny odcizené věci i s naším nezbedným párem. Ten slíbil, že vše vrátí a klidně si to i odpracuje, ale zároveň nás požádali abychom přesvědčili jejich rodiče - starostu a hostinského aby svolili ke svatbě. Tohle všechno udělali jen proto, že jim rodiče nedovolí svatbu.
A protože jsme správná parta a nenecháme nikoho na holičkách slíbili jsme jim pomoc. Hostinský se dal přesvědčit snadno - stačilo se ho zeptat co se stane, když všem řekneme o tom, že zlodějem je jeho dcera. Se starostou to bylo horší. „A co se stane, když ke svatbě nesvolím, no?“ zeptal se najednou.
„Tak ti dáme příšernou nakládačku,“ odpověděl pohotově Shrek. No a bylo hotovo. Za čtrnáct dní byla svatba. My jsme se jí pochopitelně z účastnili též, ale předtím nás čekal ještě jeden úkol - prozkoumat čarodějovu hrobku.
„Tak jsme tu, ale jak se dostaneme dovnitř?“ Prohlásila Brin, když jsme se všichni vyhrabali na kopec k monolitu. Časem a větrem obroušený žulový kámen, asi dva metry vysoký a metr široký, je plný prasklin a puklin. Dnes již těžko někdo zjistí jeho stáří.
Možná, kdyby se někomu podařilo rozluštit staré runové nápisy na jeho jižní straně, prozradily by informace na něm, vyryté o něco víc. Runy jsou však stejně jako celý monolit zarostlé lišejníkem, těžko čitelné a na mnoha místech zcela vyhlazené. „Ukažte, my se na to podíváme,“ prohlásila Vlčice a společně s Vodouchem začaly oblézat monolit.
„Hele - tady je nějaká díra,“ zakřičela hobitka a ukázala na otvor velikosti větší mince u základu monolitu, který právě ošistila od vrstvy lišejníku. „Uvnitř je stejný obrázek jako na té minci, co nám dal statkář Kylcha. Tak jí tam zkuste vložit,“ navrhla Vodouch a překazila tak plán Shreka, který se tam snažil nacpat ruku.
Nejprve se nestalo nic, ale pak najednou ozval ostrý syčivý zvuk.
Zaskřípění a dunění, které vycházelo odkud si z útrob kopce, se v patě monolitu otevírá čtvercový otvor o straně jenoho metru. Jakmile ustaly otřesy a usedly oblaka prachu, objevilo se prastaré kamenné schodiště vedoucí kamsi do zatuchlého podzemí. „Tak to by jsme měli,“ řekla Brin do jekotu prchajících hobiťat.
„Kdo jde první,“ zeptala se Vodouch. „No přeci zloději,“ odpověděli skoro všichni najednou. A tak se naše dvě zlodějky vydali první. Schodiště sestupovalo pět metrů do nitra pahorku, kde je v mírně rozšiřující se chodbě přehrazeno těžkými dveřmi.
Z jejich povrchu vystupuje rytina obří tváře, staré, spalující vševidoucím pohledem. Šel z ní velice nepříjemný pocit, jako by cosi z této kamenné masy bedlivě pozorovalo všechno, co se před ní děje. „Hele, to je ale divnej ksicht, co?“ Smáli se hobitky našim zděšeným pohledům.
Jakmile se však kolem začala zvedat nepříjemná energie způsobující husí kůži (nezvratný důkaz silné magické aktivity) zmlkly i ony. „Stůjte, opovážlivci a pohleďte na okolní stěny. To vše a mnohem více, čeká každého, kdo by se opovážil narušit klid a spánek mého pána. Obraťte své kroky nazpět, dokud můžete a zapomeňte na své zkažené chutě po cizím bohatství. Odměnou vám bude váš život a snad i milost bohů, až jednou předstoupíte před jejich soud.“
„V, vy, viděli jste to, ta tvář mluvila!! Pojďme pryč, ty peníze za to nestojí. Vidíte ty stěny okolo? Tolik výjevů mučení lidí neznají ani samotní ďáblové,“ začala zmatkovat Vodouch.
„Já bych to radši taky vzdala,“ přidala se k ní Vlčice.
„Jde se dál sralbotky. Tak jedu nebo si mě nepřejte,“ rozčílil se Varald.
Děvčata se tedy raději rozhodla pro rychlou smrt od některé z pastí, které jsou zde jistě nastraženy, než riskovat potyčku s krollem.
„Nu dobrá, vy bezbožníci, nebudu vám bránit v odchodu na onen svět. Ale vězte, že pokud jsou vaše úmysly nečisté a temné a namísto úcty a pokory k činům mého pána jste přišli rabovat a znevažovat jeho památku, stihne vás nemilosrdný trest. A potom mějte na paměti, že smrt vám bude jediným vysvobozením,“ pronesla tvář když se k ní hobitky otočily opět čelem.
Poté se dveře odsunuly a my mohli šlapat hlouběji do podzemí až do první místnosti. Celé mauzoleum bylo postaveno ze žulových kvádrů zvenku zakrytých zeminou a zevnitř silnou vrstvou omítky. Podlahu byly zdobeny barevnou keramickou dlažbou tvořící složité mozaiky. Stropy byly jako většina stěn omítnuté a pokryté krásnými malbami představ dávných stavitelů o posmrtném životě. Osvětlení zajišťovaly malé čiré krystaly umístěny v okolních kresbách lidí a ptáků povětšinou místo očí.
„Děvčata,“ řekl Varald. „Rád bych vás upozornil, že jestli vezmete do svých rukou něco jiného než tu zpropadenou knížku, skončíte jako jídlo pro psy. Nerad bych skončil, jak ti na těch malbách u dveří. Jasný????“
„J, ji, jistě že jo. My taky nechceme tak skončit,“ odpověděly hobitky pohotově. Podzemí bylo naplněno spoustou vzácných předmětů a peněz. V jednom jezírku se dokonce válelo několik desítek atonů!!
Naše družina je však jakoby neviděla. Každý z nás měl až moc dobře na paměti živé výjevy lidského utrpení. Většina pastí na nás nestačila. Překonali jsme vystřelovací šipky, zelené blesky i otravný plyn u sarkofágu korathovy manželky.
Až téměř u cíle došlo ke katastrofě.
Zlodějky zkoumaly vstup do poslední místnosti, když se pod nimi propadla podlaha. Vlčice naštěstí zůstala viset nad propadlem plným ostrých železných bodců. Její sestra Vodouch to štěstí neměla. Spadla dolů a několik bodců jí probodlo nohy a jeden se jí zabodl hluboko do těla.
Vlčice se nakonec vydrápala nahoru a Varald dolů hodil provaz, který si nebohá umírající hobitka stihla na poslední chvíli omotat kolem těla. V příštím okamžiku omdlela. Krollové ji naštěstí rychle vytáhli a já jsem ji za pomoci rudých křížů a spousty silných bylin dokázal udržet mezi živými.
Shrek si ji opatrně přehodil přes rameno a dál ji musel nést. Hobitka totiž nabrala vědomí až druhý den ráno ve vesničce.
Naproti dveřím u kterých se náš zlodějský páreček propadl, byl totiž cíl naší cesty. Na velkém zdobeném kamenném stolci se rýsovala silueta starce.
Zdálo se, že upřeně pozoruje vstup do této místnosti. Na dlouhých, do copů spletených vlasech, spočívá zlatá třícípá koruna. V levé ruce svíral dřevěnou hůl a pravou se opíral o kamenné opěradlo. Na klíně mu ležela tlustá, v dřevěných deskách vsazená kniha.
„ To musí být ona,“ křikl Varald. „Rychle ji Alo vezmi,“ křikl na kouzelnici, zatímco já jsem se snažil přivézt Vodoucha zpět mezi živé.
Ala ji sice nakonec vzala, ale po celou dobu se strachem sledovala odkud si jí přijde vzít smrt. Nic takového se naštěstí nestalo.
Celá naše skupina se nahoru hnala tak rychle, jako by je honil samotný Khar Démon. „Už jsme venku,“ křičela Brin radostí. „Rychle tu hrobku uzavřete, ať už nikdo nikdy neruší jeho věčný spánek.“ A tak se taky stalo. Vodouch se během čekání na svatbu zotavila natolik, že v ten slavný den už stála na svých malých buclatých nožičkách. Pár dní po svatbě jsme se rozloučili s veselou partičkou hobitů a vydali se zpět do Albriea.
Knihu jsme ale nejdřív ukázali v magické universitě. Až když nám samotný Alwarin Bílí, řekl, že ji klidně můžeme dát Riamovi, protože spolu pracují na překladu těchto knih, skončila kniha v jeho rukách a penízky zase v těch našich.
A tak skončila naše výprava za hledáním starobylého arvedanského artefaktu relativně bez újmy. Hodnocení samozřejmě nechávám na těch jež budou číst tyto řádky.
Zapsal: Žwejk „Asterionský“ , družina DVD,841, Albriero
Toto je další příběh vzešlí z mého pera a který si dovoluji vám dát k přečtení. Po roce hraní se v této družině konečně objevili i různé charakterové vlastnosti postav, které se jim jejich hráči postav rozhodli dát. Uveřejňuji jej proto, že je to zatím asi to nejlepší, co se mi podařilo vytvořit a též z důvodu mého předchozího uveřejněného dobrodružství s názvem Družina Vznešených draků, které má několik dalších dílů, které si zde dovolím též uveřejnit, ale bude chvíli trvat, než si hráči vytvoří své postavy a nebohý kronikář bude moci psát zase trochu barvitěji.
PS: Varald je kroll, který nosí prsten inteligence( kdesi jej našel a nasadil, aniž by to dodnes kdokoliv zaregistroval).
To aby jste se nedivili, proč je jeden kroll chytrej a druhej trochu mimo :-)
Diskuze
Máš u mě plus do příště a zase se mi ozvy do pošty. Opravdu se to stěmi charaktery zlepšuje, ale o některých je tam toho málo. Krollové super a hobitky taky jen doufám, že i zbytek družiny se nám začne trochu vykreslovat.
Terátor...to máš pravdu že každý sudý Rudý Kříž za sebou zraňuje. Jenže to zas narážíme na problém odrazu pravidel v povídkách, popisech...
Drahý zwejku, není to špatné, občas sem se i zasmál Q-) a to se u mě moc často nestává. Některé pasáže by se daly vynechat celkem pěkné čtení mi pak pokazilo to zachranování hobitky z té pasti. Chápu, že byla dost zrasená, ale za pomoci Rudých křížů ? Myslím, že každý sudý za sebou škodí - než uzdravuje. Jinak pěkné.
Děkuju moc za hodnocení. Maturoval jsem, tag že jsem neměl vůbec čas. Pokusím se zařídit podle vašich rad. I když s tou délkou to nebude tag snadný. Mám dobrodružství, která mají i 16 stránek. Jsou sice dlouhý, ale kdzž vono se tam toho tolik stalo :o)
Dobrý den, mé jméno jest Vedro
Popis dobrodružství není zas až tak obvyklý příspěvek a myslím že mluvím za všechny, když řeknu, že tento je povedený.
Napsal Vedro
Jo, moc pěkný vyprávění... Nesouhlasil bych s Lennym,že by to bylo místy nudný-přečetl jsem to jedním dechem a nenudil se ani chvilku...
no bylo to dlouhý. ale nevadí. nemám nic proti dlouhým povídkám (snad jen to, že je dlouho čtu). Tedy pravda, spíš než povídka je to popis dobrodružství...
Jo, celkem dobrý i když místy až příliš zdlouhavý a nudný.
Takže sem se nakonec rozhodl pro 4*, i když mezi 3* a 4* to bylo těžký rozhodování.
Dlouhý, ale hezký popis dobrodružství.
U tebe už jsem si stačila zvyknout, že píšëš hezky.