Články&Eseje
Válka v severních zemích je den ode dne krutější a vražednější, od okamžiku kdy na trůn nastoupil Siamon II. Desítky měst, stovky vesnic, tisíce usedlostí byly vypáleny aby se terbrinští ďáblové dostali na Kalverský trůn, ale Kalveriané vždy odolali, odrazili nepřítele a ustoupili o další míli zpět k pobřeží. V době kdy byl Terbrin jediným nepřítelem a bojoval jen pomocí mečů a magie, stáli na obranných hradbách nejen Kalverští vojáci, ale i rolníci, ženy a tisíce dobrovolníků z dalekých zemí pro něž byla čest Kalverii pomoci. Nyní je na dosah nepřítel strašnější a mocnější než všechny terbrinské meče a kouzla dohromady, je jím hlad a nemoci a proti tomuto se válka vést nedá...
Ozvalo se decentní odkašlání odkudsi z po za ingarových zad. Ten se odvrátil od okna a pohledem si změřil lorda Sergise Derimora vysokého mohutného seveřana v lesklé plátové zbroji.
„Můj králi, věř mi, tví lidé ti nic nevyčítají a v duši i v modlitbách s tebou všichni souhlasí. Mnoho z těch chrabrých bojovníků si vyzkoušelo život v Terbrinu. Nevím o jediném z našich zvědů, který by zběhl pro poctivost tamních lidí a vládce. Vidím ti na očích tvou odpověď, dovol mi, pane, ji oznámit velvyslanci.“
Král pomalu přechází kolem oken a pohled mu stále bloudí tam na jih, tam kde čeká terbrinská armáda, aby se znovu pokusila dobýt Bosigar, mýtické sídlo kalverských vládců.
„Ještě ne Sergsi, stále ještě nejsem rozhodnut, jestli má cenu bránit Bosigar se čtvrtinovou hotovostí. Říká se, že Terbrini mají nové zbraně, silnější a mocnější než vše s čím dosud přišli. A jak říkal baron Zhaar zvědové o těch zbraních neví zhola nic. Co je lepší, vzdát se s šancí, že lidé dostanou najíst a přežijí, nebo bojovat a nechat většinu z nich umřít teď a tady?“
„Můj králi, ti muži ti přísahali věrnost a oni svou přísahu neporuší. Jsem s nimi denně a jsem si jist, že se nenajde jediný, kdo by zvolil první možnost. Ten tisíc vojáků tam dole na hradbách je to nejlepší co máme a můžeme být na ně hrdí. Hrdí tak jak oni jsou hrdí na Kalverii a na to co dala světu. Na vynálezy, které pomáhají i elfům dvacet tisíc mil odtud, na rytířské řády které operuji po celé Pevnině. Vždyť i ti Bílí kouzelníci vděčí za svou existenci právě Kalverii.“
„To je jistě pravda, ale ti všichni, které jsi teď jmenoval nám vše již tisíckrát splatili a nejen oni, mnohým sebemenším nárůdkům dlužíme víc, než budeme kdy schopni splatit...“
„Oni všichni nám pomohli, abychom přežili, k čemu by byla jejich pomoc, kdybychom to teď vzdali? Pane vydej ten příkaz...“
Ingar je evidentně velmi nesvůj, vlastně je stejně nesvůj jako pokaždé, když vydává nějaké důležité rozhodnutí. Lord Derimor si za ta léta již povšiml charakteristických znaků královy nervozity. Třeba to přecházení od rohu k rohu nebo mnutí rukou za zády.
Král zastavil a začal si prohlížet Derimora, který se tváří jako někdo, kdo má za sebou tisíc bitev a nyní jej čeká tisíc první. Ingar ví, že lord má pravdu, že muži Královské gardy splní svůj úkol, ale stejně dobře ví, že toto bude jejich poslední úkol, zítra nebo pozítří již nebude nikoho, kdo by jim rozkaz vydal a nebude ani nikdo, kdo by jej plnil.
„Lorde, oznamte velvyslanci Bhar-Gerinovi, že návrh krále Siamona II. nemohu přijmout.“
„Děkuji ti, můj pane.“ prohlásil Derimor během hlubokého úklonu, mnohem hlubšího, než předepisuje protokol a odešel ze dveří.
Král osaměl a opět se pustil do usilovného přemýšlení. Tentokráte však v hlavě znovu prochází předcházející tři dny a vzpomíná, jestli na nic nezapomněl. Po několika minutách volá na komořího: „Herbisi, je již žezlo pryč? A vše ostatní je vykonáno? Byly listiny odeslány do Gelionu?“
Z po za jednoho závěsu přicupitá menší mužík a horečně přikyvuje „Ano vaše Výsosti, vše je hotovo.“
„Můžeš jít.“ Ne, vše není hotovo, pomyslel si král. Vše bude hotovo až pozítří a to bude hotovo navždy. 12.06. 970 Nového letopočtu zanikne Kalverská říše. Říše, která zde byla téměř devět století a vždy byla tou rozhodující mocností, která vládla světu a teď padne pod nájezdy nějakých fanatiků, kteří s falešným bohem na štítech vraždí všechny, kdož se jim trochu znelíbí. Král takto nemá myslet, ale mě už to může být jedno. Bosigar už nezachrání ani zázrak. Pozítří do těchto sálů vkročí Siamon II. a pak již bude dokonáno, budou následovat další říše, a další králové budou takto přemýšlet, dokud se Teberin nenasytí. A až se tak stane a nebude co dobývat, sám se zevnitř rozpadne. Lidská hloupost je nejstarší a nejvěrnější družkou člověka a i nadále jej bude doprovázet a v jejích stopách se budou válet tisíce mrtvých.
***
Valger se spokojeně oprášil a přejel znaleckým okem na své dílo. Nejlepší zbraň na ničení hradů, jaká zatím byla vymyšlena. Ani Dračí kámen, z nějž je Bosigar postaven, jim neodolá, neodolá mu nic, ani mithril. Všechny výpočty a pokusy dokazují, že toto je něco, co bude přepisovat dějiny...
Do místnosti, kde se Valger kochal svým dílem, vkročil již značně postarší trpaslík. Chvíli se zamyšleně kouká na hromádku koulí ležících na stole. Každá nemá v průměru víc jak 10 coulů.
„Opravdu si jsi jist, že je to v pořádku? Testovals to kompletně sestavené?“
Valger se k trpaslíkovi otočí a zamračeně ho provrtává pohledem. „Samozřejmě, že to je v pořádku, copak jsem někdy něco zdrbal?“
„Uznávám, že tvé výkony jsou zatím stoprocentní, ale jednou chyba nastat může, a pokud by nastala tady u těch mršek, ani si nedovedu představit, co by se mohlo stát...“
„Uklidni se, tvá práce je katapult, má práce je toto, regent nás takto rozdělil z nějakého důvodu a nerad bych ti připomínal, že tvé výkony, jsou důvodem, proč já vyrábím střely. Krom toho, i kdyby bouchly, tak se nic moc nestane, maximálně by to zrušilo tudletu pevnost, tak o co jde?“
„A taky tento kopec... víš o co jde? Jde o to, že při každém výstřelu na zeď dopadne šest tisíc magů, o to jde! A pokud se nějak pomrví, tak se sejdem víš kde.“
„Tak aby bylo jasno, já svou práci umím a nic se nezmrví, klidně ti dám přečíst záznamy a můžeš si to i přepočítat. Ale až doděláš funkční katapult, do té doby se odporoučej do horních pater a věnuj se bušení kladivem. Nazdar“
Za brblajícím trpaslíkem zapadly těžké železné dveře. A Valger se vrátil k práci, začal kuličky duhové barvy, se kterými by si chtělo hrát každé dítě a vlastnit by je chtěl každý král, ukládat do cestovní bedničky. Při přesunu každé z nich ji mladý alchymista pohladil a počastoval milým slůvkem. Je to jeho nejdokonalejší výtvor, který mu zajistí nehynoucí slávu po všechny věky. No a v době nejbližší, která ho zajímá, tedy v době jeho života mu přinese obrovské množství peněz a moci. Přesto jej tyto maličké věcičky nutí k menšímu popřemýšlení, kdyby to totiž opravdu bouchlo, tak by tu nebyla jen tato pevnost ani kopec, na kterém stojí a asi žádný kopec v okruhu 100 mil.
Je to sice strašlivá věc, ale těch 15 let práce na nich za to stojí, ani ti mrtví pobočníci nezemřeli zbytečně. Každá kulička letící vzduchem mu vrátí kus té hrdosti a cti, o kterou ho kalverský král připravil.
Když jsou všechny kuličky v bednách, Valger zavolá na pár vojáků, kteří je opatrně odnáší po točitých železných schodech nahoru. Jemu samotnému je už tady v těch hlubokých jeskyních nepříjemně a tak se vydává podívat se po týdnu, jak vypadá slunce. Stále tu však zůstává ta překážka, kterou celý týden jeho lenost nedokázala překonat. Tři tisíce schodů, točitých ve stovkách obkroužení. Teď je však sám se sebou spokojen a má důvod k radosti a tak schody skoro čiperně vyběhne.
O hodinku později se v ústí schodiště objeví udýchaná postava v alchymistickém oděvu, lape po dechu a zahání infarkt. Krásný výhled a počasí myšlenky na smrt pohřbívají spolehlivě. Valger prošel velkými dveřmi ven na nádvoří, jeho ušpiněné mastné vlasy pročísnul svěží letní horský vánek, alchymista se po dlouhé době opět nadechl čerstvého, chemikáliemi nezkaženého vzduch. Skoro se mu z toho zatočila hlava. Po tomto probouzecím šoku se trošku porozhlédl po okolí a po lidech kolem pobíhajících. Nádvoří je prostorné, ze severu a východu je zakončeno samotnou pevností, ze západu je úzké a ukončené mohutnou branou, jejíž mříž je nyní zvednutá, aby mohlo projíždět množství vozů přivážejících zásoby a potřebné vybavení. Z jihu je nádvoří ukončené hradbami a pak dvousetsáhovým spádem do údolí. A právě tyto hradby jsou místem, ke kterému se Valger prodírá mezi těly pracujících vojáků, sluhů a spoustou lidí s pochybným zaměstnáním. Když se konečně prodral přímo k hradbám, jež mu sahaly sotva po pás, naskytl se Valgerovým očím krásný a bohatý výhled. Viděl hluboko do zeleného vysočinového údolí, jak se v něm klikatí malinkatý potůček a kolem něj je pár chatrčí. Viděl i stráně protilehlých kopců, tak sytě zelených trávou, kterou teď spásají krávy a ovce, možná je mezi nimi vidět i pasáka, ale jestli hraje na píšťalku, tak to Valger určitě neslyší. Co však může slyšet dobře, jsou mladí orli horští, kteří mají hnízdo na jedné skále trčící nedaleko pevnosti. Alchymista chvíli pozoruje ty malé bezbranné ptáčky jak se dožadují další porce jídla a ještě se u toho stihnou hašteřit. Po chvíli sledování hnízda začnou jeho oči těkat po celém okolí, dokud nezaostří na lovící mámu. I na tu velkou vzdálenost je to majestátné zvíře , které není radno provokovat. Důstojně plachtí nad údolím a čeká na svou příležitost. Ve svém letu je nehybná jako orlice na štítech pánů této pevnosti. Valger tráví množství času pohledem na ten zázrak přírody. Orlice se dále jako by nic vznáší na vzdušných proudech, kterých je tady v horách nedaleko moře, opravdu nepřeberné množství. Vypadá jako by u toho snad i pospávala, ale její oči nepřetržitě sledují krajinu dole, dokud nezahlédnou jediného zbloudilého zajíce v moři jiných daleko nápadnějších věcí.
Pak se v jediném okamžiku orlice propadá k zemi rychleji než šíp a osud zajíce je zpečetěn. Svůj boj s orlími pařáty prohrává rychle a po několika mávnutích orlích křídel se již stává potravou pro nenasytná hrdla budoucích králů vzduchu. Valger to vše sleduje s nefalšovaným zájmem a přemýšlí, kdo je v této válce orlem a kdo zajícem.
Pak svůj zrak obrátí zpět k těm pár chatrčím tam dole v údolí. Jestli tam žil nějaký mladík, co s ním asi je. Je tady v posádce a chystá se na obrovskou bitvu nebo už leží tváří k zemi na nějakém dávno zapomenutém poli. A nikdo, kromě jeho matky, si na něj nevzpomene. Takovéto myšlenky jej často napadají, snad kvůli jeho vlastnímu osudu či tomu co všechno zažil.
Po dalších minutách se alchymista konečně odvrátil a rozhodl se vydat za regentem, aby mu ohlásil ukončení práce. Opět se prodíral tím stejným davem lidí na nádvoří a opět vstoupil do té obrovské brány,ale tentokrát nezahnul do boční chodby ke schodišti. Nýbrž pokračoval do citadely a do ceremoniačních sálů, kde se většinou vévoda nachází.
***
Jindy tichým a spícím Devogským lesem se nesou pronikavé výkřiky a třeskot zbraní. Jako obvykle se skupinka terbrinských vojáků rozhodla pobavit se smrtí jiných. Dnes se však něco nepovedlo, celá akce nemá průběh přepadnout, znásilnit ženy, zabít všechno živé. Tentokrát se v kaluži krve válí vojáci Terbrinu! Deset se vrhlo na pětičlennou skupinku poutníků. A poutníci stále žijí, jejich zbraně se míhají tak rychle, že to až připadá neskutečné. A ta malá holka, vypadající jako selka, je čarodějnice a zabila už čtyři vojáky. A oni se všichni smějí, baví se zabíjením vycvičených vojáků stejně dobře, jako se vojáci baví zabíjením vesničanů. Ne, dnešní den je opravdu jiný, než se očekávalo, přesněji řečeno, jiný než vojáci očekávali, ale přesně takový jaký očekávali poutníci...
Na malém palouku, kterým procházela jediná cesta do Terbrinu, se pohybovalo teď již jen pět postav. Tři muži a jedna žena bojují a další žena stojí kousek opodál a urovnává si šaty. Na zemi kolem leží devět mrtvých terbrinských vojáků. Tomu poslednímu se podařilo svou protivnici poranit na ruce a ona uskočila.
Brnknutí tětivy a bolestný výkřik posledního Terbriňana ukončilo tento boj, v němž pět mláďat pobilo deset vojáků, jež prošli mnohými bitvami.
„Koukejte, tvrdí, jak jsou nad námi nadřazeni a krev jim teče stejně jak nám! Hehe“ Ozvalo se z po za blízkého stromku, odkud vyšel mladý hobit, ne víc než pětadvacetiletý.
„Hm, dobrá rána Semi, jen to mohlo být dřív, cos tam zas dělal?“ Odpověděl otázkou vysoký hubený člověk sedíc na kameni vedle cesty, otírá si meč do kusu staré omšelé látky. Taky nevypadá na nějakého staříka.
„Okrádal vojáky během souboje, co jiného by moh dělat?“ Ozvala se ta malá čarodějka, která před chvílí vypadala, že je úplně zabraná do čistění svého oděvu. „Je tu jeden, který ještě nedodýchal“ dodala a ukázala na muže v kroužkové košili svíjícího se na zemi. Nejnápadnější dominantou celé košile byla deset centimetrů v průměru široká díra. Byla celá černá, jak oděv tak maso, na okrajích probíjely zelené výboje.
Hobit se nadechoval, že něco poznamená, ale informace o žijícím nepříteli mu evidentně přetrhla veškeré myšlenky. Všech pět společníků se shromáždilo kolem chroptícího vojáka. Blondýnka s ovázanou rukou do něj kopla, pak si k němu přidřepla a jedovatým hlasem se ho zeptala „Když ti pomůžu, ukážeš mi cestu na Orbaras?“
Muž vyplivl krvavou slinu a přikývnul.
„Co když odtam není?“ Zeptal se nedůvěřivě ten vysoký člověk. A přísně se podíval na vojáka, který před jeho pronikavým pohledem uhnul a skryl jej za kašel a bolest.
„Kecá, není z Orbarasu, je z Lagarudy. Nech ho chcípnout, je nám na nic“ Ozval se opět hobit. „Ale na druhou stranu, jaká je odměna za zajatého nepřítele?“
„Dva stříbrné, pokud se nepletu, teda aspoň v Argeru to bylo dva.“ Připojil se poslední člen skupiny do rozhovoru, který se mezitím hrabal ve svém ranci na okraji palouku.
„Než se všichni vykecáte, tak to zabalí, tak co? Mám mu pomoct?“ Obrátila se k ostatním blondýnka.
„Pomož mu Meli“ Ukončila debatu čarodějka a odešla někam pryč.
Meli vytáhla z opasku nějaké bylinky, rozžvýkala je v puse a za současného mumlání zaříkadla oslavujícího moc bohyně Cyrae je přiložila vojákovi do rány. Ozvalo se zasyčení a zpod Meliných rukou se zvedl obláček dýmu. „Derine, máš ruďas?“ obrátila se Meli k muži, který se stále prohraboval v obrovském ranci.
„A co asi hledám. Až ho najdu, tak ho najdu.“
„To dřív padne Kalveria, než ty něco najdeš, jaks tu školu moh udělat, když si nepamatuješ ani naše jména?“
„Já sem tak zabrán do svých studií, že na ostatní nemám čas! Neflákám se po hospodách a lesech jak někdo!“
„Ještě slovo a nakopu ti...“
„Ještě slovo oba dva a nakopu vás já! Meli ty ho dej do pořádku a ty Derine, najdi ten zatracenej lektvar, musíme z cesty dřív, než nás tu zastihnou další vojáci nebo kupci“ Vmísil se do rozhovoru člověk.
„Á pán Erniger dělá důležitého...“
„K čertu s tebou Derine...“
Derin se zvedl s lahvičkou s červeným obsahem v ruce a odnesl jej Meli, která mezitím několikrát zopakovala přiložení bylinek. Pak dala muži napít lektvaru. „Erne, pobalte všecko, myslím, že sem někdo jede, ale rychle!“ Poznamenala po Krátkém okamžiku, kdy strnule zírala do lesa.
Za pár vteřin byli všichni pryč. Ne však příliš daleko, leželi za velkým starým stromem a nakukovali směrem k palouku a cestě přes něj vedoucí. Za krátko již všichni slyšeli dusot koní.
„Pět Kalverianů v těžké zbroji šeptala Meli ze stromu. Její sytě modré bystré oči viděly mnohé, co jiným uniklo.“
„Pohoda, dáme jim Terbrina“ Poznamenal Ern „Aspoň se s ním nebudem muset tahat. Jdeme“
On a Meli vyšli spolu s Terbriňanem z houští ve chvíli, kdy vojáci vjeli na palouk. Zastavili koně a chvíli se rozhlíželi po mrtvých tělech. Derin a Semi klečeli v lese se šipkami v kuších a čekali na sebemenší náznak nebezpečí. Čarodějka byla jako obvykle neznámo kde, nicméně všem bylo jasné, že v případě potřeby bude přesně tam, kde by měla být.
„To vy?“ Zeptal se místo pozdravu jeden z vojáků a pomalu obezřetně s rukou na meči vykročil se svým koněm směrem k Meli a Ernovi.
„Ze které pevnosti jste?“ odpověděl se sobě vlastní dávkou slušnosti Ern a oba ustoupili o krok zpět. Při tom jediném pohybu uložila Meli Terbriňana na zem dost nevybíravým způsobem, ale nutným pro případ sebeobrany.
„Jsme z Jírské Zábrany“ odpověděl voják poněkud nejistým hlasem a evidentně začal přemýšlet nad všemi možnými vývoji tohoto rozhovoru. Rychle se rozhodl, že tento rozhovor soubojem neskončí. Byl dost zkušený na to, aby věděl, že pokud ti dva před ním nejsou tak dobří, že zabili devět vojáků, tak někde v lese mají společnost. Těžká kalverská jízda je dobrá, ale zázraky neumí. A přežít takový boj, by zázrakem byl. „Váš zajatec? Kam ho vezete?“ Pokusil se o přátelský tón.
„Kdo je váš velitel?“ Pokračoval Ern v ověřování pravdivosti.
„Jmenuje se Harmis z Ostragenu. Těch otázek už bylo dost. Jaké je vaše jméno?“
„Tady se ptám já! Jak se jmenuje jeho dcera?“ Nepřestal Ern se znervózňováním vojáků. Jejich koně už začali netrpělivě podupávat a odfukovat.
„Žádnou dceru nemá, pane“ Odpověděl rezignovaně voják a otočil se na své kolegy.
„Stále s vámi mluvím, pane, a souhlasím, že dceru nemá. Jsem přesvědčen, že jste opravdu ze Zábrany. Proto vám mohu předat tady toho špicla. Samozřejmě za králem stanovenou odměnu.“
„Dva stříbrné. Souhlasí? Můžu znát vaše jméno a cíl vaší cesty? Nebo se jen touláte po lese a zabíjíte?“ Dodal si voják odvahy a vyjel vpřed. I ostatní tak učinili.
„Jsem pan Erniger a toto je paní Melieanis. Ano dva stříbrné souhlasí. Kolik je za hlavu Terbriňana? Patnáct měďáků, nemýlím-li se. Dostanu od vás sto třicet měďáků navrch “
„Sto pět a třicet, vole“ procedila Meli skrz zuby tak, aby to slyšel opravdu jen Ern.
„Ehm, ne, je to sto třicet pět“ opravil se Ern rychle.
Dva vojáci sesedli z koní a chopili se ještě přiomráčeného Terbriňana. U svých koní jej svázali a dalším lanem přivázali k hrušce jednoho sedla. Mezitím velitel vyplácel Ernovi vydělané peníze.
O pár okamžiků později Ern zavazuje svůj měšec a voják nasedá na svého koně a pomalu se chystá k zpáteční cestě.
„Jsou nějaké nové zprávy o válce?“ Nevydržela už Meli svou upovídanost na uzdě.
„No před třemi dny padl Zhourov, včera Smírná věž a Terbrini se dostali k Bosigaru, první útok jim nevyšel, pak poslali posla. Vypadá to, že tentokrát král padne, už i tady je to pěkně o hubu. Jo, to mi připomíná, že dnes ráno bylo asi 5 mil severně u Stoleské vsi nalezeno vybité terbrinské komando, lidé říkají, že to je práce elfů, ale kdo ví. A na závěr by stál za zmínku návrat Temného pluku do Horbernie, prý budou do 14-ti dnů tady. Myslím že jdou zbytečně, co vy na to? Kalverie už asi nebude za tři dny, natož za 14!“ Voják se usadil pohodlně v očekávání delšího povídání a sundal si helmu. Byl také jedním ze seveřanů stavěných přesně tak, jak měli být. Meli ho shledala vcelku pohledným a nadechovala se k delší větě.
„Děkujeme, ale už musíme jít.“ Ukončil Ern rázně diskusi, chytil Meli za ruku a odváděl jí pryč.
Voják jen pokrčil rameny, pomalu odjel ke své družině a společně se rozjeli k pevnosti. Mezi sebou moc nemluvili, spíš přemýšleli nad poutníky jež právě potkali.
***
Dveře do jednoho z prvních ceremoniačních sálů byly pootevřené a tak Valger vstoupil. Při pohledu na obrovskou místnost a její současný stav alchymistu zamrazilo. Jak něco takového může být nazýváno Ceremoniačním sálem? ptal se sám sebe. Podlaha místnosti byla pokryta slámou a v urovnaných řadách tam bylo asi čtyřicet lůžek. Páchlo to tam jako v místnosti, kde spí čtyřicet vojáků a záchody nejsou nikde poblíž. Snad jen některé části nábytku připomínaly zašlé doby, kdy zde nějaký šlechtic Kalverie hostil jiné kalverské šlechtice. Teď byl nábytek poznamenán siláckými výbuch nudících se vojáků. Přestože Kalverie uškodila Valgerovi opravdu hodně, v duchu si přál, aby zde místo těch barbarů byl zase kalverský šlechtic.
Když po špičkách kličkoval mezi dekami, kotlíky na jídlo, výkaly a mrtvými zvířaty všeho druhu, udělalo se mu dosti špatně. Byl rád, když se dostal k dalším dveřím, jenž byly vstupem do dalšího sálu. Stejně velkého, nicméně daleko méně poznamenaného. Vojáci sem totiž nesměli. Jediné co hyzdilo celé tady to kolem, bylo několik kaluží krve. Asi z okamžiků kdy tady regent někoho vyslýchal. Nicméně nábytek, ač pod velkou vrstvou prachu, byl v ucházejícím stavu. Valger se mohl jen domnívat, jak dlouho to tady ještě zůstane.
Poslední dveře, jež čekaly na alchymistovo stisknutí kliky. Valger se na chvíli u dveří zastavil, aby si utřídil myšlenky a řeč. První, co musím říct, je, že jsem hotov, druhé, že tím jsem tady skončil a třetí, že odjíždím, že mám nemocnou matku. A pak rychle pryč, nejlépe do Mestu, možná ještě dál. Hm, troubo a co když regent řekne NE? Pak seš v pytli! No momentík, pokud mě hned nezabije, tak je to v pořádku, už sem se dostal z horších klecí, todle se nějak vyřeší, jen aby mě hned nenechal oddělat, to by se utíkalo špatně. Jak že je vysoký ten sráz? 200, 300 sáhů? E, debile proč nejdeš bránou? No jo, chce to jiný hadry, to se zmákne. A ještě lano. Ale pokud ukecám regenta, tak není co řešit. No plán mám, uvidíme, co z toho vyleze.
Pak nesměle zaklepal na dveře a čekal vyzvání. Zevnitř se ozvalo nějaké terbrinské slovo, podle intonace usoudil, že se jedná o nějakou verzi 'dále'. Zatáhl za kliku a razantně, přesto opatrně, otevřel dveře.
„Dobrý den přeji, vrchnosti“ S krásným úsměvem a co nejpřátelštějším tónem začal rozhovor svádět směrem, kterým potřeboval.
„No? Co chceš?“ regent asi nebyl v nejlepší náladě
„Jdu vám oznámit, že jsem svou práci ukončil, střely jsou hotovy. Povedlo se mi ještě o něco snížit náklady, především co se týká magů a k tomu o 12% zvýšit účinnost každé střely. Jednoduše jsem trošku upravil strukturu každé kuličky, novou metodou uložení magenergie se mi povedlo přimíchat trošku triformy, ním se zpomaluje rozklad a zmenšuje rozptyl, což umožní...“
„Mluv srozumitelně, pochopil sem jen, že seš hotový.“ Přerušil alchymistův odborný výklad regent.
Aha, tak ohromení mou genialitou nevyšlo, pomyslel si nakvašeně Valger. „Dostával sem se k té nejdůležitější pasáži, kdybyste mě laskavě nechal domluvit! umožní to jisté nastavení přímo před výstřelem. Lze se tedy rozhodnout, zda má kulička Bosigarem proletět naskrz nebo zrušit 10 krychlových metrů kamene.“
„Á tak tomu už rozumím, myslím, že odměnu si zasloužíš. Odvedls vskutku dobrou práci. Těším se na naši další spolupráci...“
„O tom sem s vámi chtěl také mluvit. Odměnu si samozřejmě vyberu tu, na které jsme se dohodli, přestože jsem odvedl lepší práci, než byla dohodnuta. Ale další spolupráce, kterou samozřejmě vítám, může nastat až za poněkud delší dobu.“
Regentovi viditelně ztvrdly rysy. Dobrá nálada, která se mu pomalu vracela, byla ta tam. „Co prosím? Jak si to mám vysvětlit? Není ti odměna a vděčnost našeho pána dostatkem?“
„Ne ne, to v žádném případě, můj pane. Ale jsou jisté osobní důvody, které pokud nevyřeším, mohly by ,ehm, výrazně ohrozit mé pracovní výkony. Týká se to mé matky pane.“ Alchymista začal být nervózní.
„Mohu vědět, jak dlouho bys na to potřeboval?“
„No, pane, má matka žije v Západním Mestu, takže pokud bych šel pěšky nebo na lodi, tak asi hodně dlouho. Dva možná tři měsíce, když bude dobré počasí.“
„Ty nechceš vidět pád Kalverie?“
„Víte pane, abych řekl pravdu, je mi to jedno. Práci jsem odvedl, protože jste mi zaplatili víc, kdyby mi víc zaplatil kalverký král, asi bych byl na Bosigaru a kuličky by se sypaly na vás. Mě je v podstatě jedno kdo vládne, já chci mít kde spát, mít co jíst, mít peníze na zábavu a možnost nerušeně pracovat. A jestli odevzdávám daně Kalverii nebo Terbrinu je mi fuk, tak či tak ty peníze dát musím. A jestli mi dovolí král veřejně se opíjet nebo ne, to mi je taky fuk. Beztak jsou vojáci z městských posádek na kašu po dvou třech zátazích na opilce do hospod, tak půjdu do té, kam půjdou naposled...“
„Život prosťáčka, ale co nějaký vznešený cíl? My bojujem pro našeho boha, zabíjíme bezvěrce, co děláš ty pro lidi? Mimochodem, to cos říkal o městských strážích je pravda?“
„Jistěže, žil sem v Kalverii i Terbrinu i v Karsemském království a všude je to stejný. Ať věří nebo ne, lidi jsou stejný.
A vznešený cíl? Jaký může člověk jako já mít vznešený cíl? Když nevyrábím zbraně hromadného ničení, dřepím někde na vesnici a míchám lektvary pro nemocné lidi a krávy. Jediné co bych mohl považovat za vznešený cíl je to, že pomocí lektvarů bych zachránil tolik lidí, kolik svými kuličkami zabiju.“
„Mluvíš moudře a dává to i smysl. Nicméně nemohu si dovolit tě teď pustit. Ber to z mého pohledu. Vidím, cos dokázal stvořit, vidím, že ty sám seš obrovská zbraň v rukou našeho boha. A kdybych tě pustil, mohl bys, i když tomu nevěřím, jít do Kalverie a nabídnout jim kuličky také. O magii toho moc nevím, ale kdyby se nějak srazily nebo něco podobného asi by nás to odfouklo až k elfům. Takže, jelikož to si tě vážím a považuji tě za svého přítele, nabízím ti tuto možnost. Zůstaň zde nějaké tři týdny než válka skončí jako host. A já ti pak zajistím teleport. Místo půl druhého měsíce trmácení v sedle, tam budeš za dvě hodinky. Co ty na to?“
„Na to jsem ani nepomyslel, ale vypadá to jako velice rozumné řešení. Doufám, že dohoda bude potvrzena Vašim slovem rytíře.“
„Ano přesně tak tomu bude a tímto i je. Jakmile skončí válka, máš přístup k teleportu. A můžeš tam zůstat, jak dlouho budeš chtít. Pod podmínkou, že se nebudeš moc vzdalovat, abychom ti přes Balgiver mohli poslat zprávu a ty by ses vrátil zpět sem k dalším pracem.“
„Dobrá to beru. Jako vždy moudré řešení, které bych já ani nevymyslel, můj pane.“
„Neurážej mou inteligenci takovými lichotkami. Teď běž, než si to rozmyslím.“
„Ano pane, děkuji“ odpověděl Valger a s obrovským ulehčením opustil místnost. Přece jen to je docela pohodový chlapík, byla by ho škoda. No ale co, nic netrvá věčně, každej tam musí, pomyslel si v duchu alchymista, zatímco procházel sály zpět ven. Najednou se však zarazil. Houbelec, já musím odtud, úplně sem zapomněl. Sakra to je ta zatracená skleróza. Měl bych si to psát, všechno co vymyslím, bych si měl určitě psát. A až si to napíšu, tak to někde zapomenu a někdo to najde a budu v p... No tak si to raději psát nebudu a raději se do toho pustím hned, než na to zase zapomenu.
***
Na Bosigaru se začal Sluneční sál plnit lidmi. Uprostřed sálu je jako vždy velký elipsovitá stůl z leštěného ebenu. Střed je vykrojen také do elipsy a touto dírou stoupá do výše socha mistra Skirkira, stavitele Bosigaru. Socha je zajímavá už jen tím jak nadpozemsky dobře je vytesaná, není vidět jedinou rýhu dláta, spíš to vypadá, jako by byla socha odlita. Což při podrobnějším zkoumání materiálu nepřipadá v úvahu. Socha je z krivského mramoru. Černého kamene prodchnutého nespočtem malých modrých žilek, jenž ve slunečním světle září téměř magicky. Mimo svou krásu je tento kámen dobře znám svou tvrdostí neopracovatelností a netavitelností. Rudé saténové závěsy od stropu až na zem a okna s mozaikami s výjevy z historie Kalverie jsou proti kráse sochy téměř zanedbatelné.
Sluneční sál se využívá povětšinou jen v opravdu význačné dny. Poslední slavností jenž tento sál viděl byla svatba krále Ingara IV. Nyní hostí poslední hostinu kalverského krále a je to poprvé co hostí smuteční hostinu. Stejně tak je to poprvé kdy se po stříbřených parketách Slunečního sálu pohybují kapitáni stráží a vyznamenaní vojáci jako hosté. Dříve měl majordomus velké potíže aby při ohlašování hostů nezapomněl na žádný z velkého množství titulů, teď má na své listině pouze jméno, hodnost a příslušnost k jednotce.
Muži i ženy pohybující se v sále jsou opravdovou elitou Královské gardy a je to na nich dobře znát. Při každém pohybu, při každém pohledu jsou připraveni kdykoliv tasit zbraň a chránit krále. Stále přichází další a další vojáci, je jich zde již několik desítek, přesto sál i stůl nejsou ani ze čtvrtiny zaplněny. Vojáci jsou uvolnění, jsou zatím sami, nemusí dodržovat Protokol, který žádný z nich vlastně pořádně nezná a než král přijde mohou si popovídat o všem co jen potřebují. Vždyť mnohé osudy mužů a žen zde jsou natolik spletité, že by vydaly na stovky knih.
Za nějaký čas vstoupil do dveří král, všichni přítomní padli přesně podle Protokolu na pravé koleno a svěsili hlavu na prsa. Král prošel až ke svému místu v čele stolu. Postavil se ke stolu a ruce opřel o jeho desku.
„Vítejte ctění pánové a vážené dámy. Usedněte k tabuli a připijte si se mnou na vítězství.“
Vojáci okamžitě uposlechli a posadili se na krásné stříbrem vykládané židle. Je až s podivem jak tiše to provedli, jakoby se báli hněvu krále. Přímo naproti králi se posadil lord Sergis Derimor. Po pravici krále velitel posádky generál Muaric po levici baron Zhaar. A sluhové začali plnit stůl pochutinami nejroztodivnějšími. Baron Zhaar se obrátil ke králi a promluvil s ním tak aby to co řekne slyšely pouze královy uši.
„Vaše Výsosti, mám zprávy, které by mohly výrazně proměnit stav věcí. Bylo by vhodné, kdybychom si mohli někde v klidu pohovořit.“
Po těchto slovech se v králových očích na okamžik mihla jiskřička naděje. Přesto však ovládl svou zvědavost a kývl na číšníky, aby nalili vína. A víno to bylo opravdu skvělé Východomestské Morgůrské červené ročník 769. Asi nejlepší jaký kdy byl. Jeho cena se nyní pohybuje kolem dvou říšských korun za láhev a každým rokem stoupá. Když bylo víno ve všech pohárech, král povstal, zvedl pohár nad hlavu a počkal, než tak učiní všichni ostatní.
„Je tomu 14 let co tento sál naposled hostil význačné přátele královy. Před 14 léty stál zde na tomto místě můj otec a připíjel na zdraví mé a mé nevěsty. Byly to krásné okamžiky a pro mne to znamenalo něco nového, šel jsem do něčeho o čem sem neměl tušené jak to dopadne. Nyní zde stojím já a připíjím na zdraví Vám. Na pevné zdraví a dlouhý život. A nejen vám, ale i všemu lidu kalverskému. Připíjím a věřím, že přípitek tady v tomto skvostném sále jest zárukou, že tomu tak skutečně bude. Nadcházející bitva je také něčím novým a my netušíme jak dopadne, ale věříme že dopadne pro nás dobře. Věříme že devět století staré sídlo Kalverských králů nepadne do rukou nepřítele, jak se to ještě nikdy nestalo. Snažme se proto, aby se naše jména nedostala do kronik jako jména těch, kteří nedokázali to, co dokázaly desítky generací před nim. Protože pokud padne Bosigar, Kalveriané přijdou o největší symbol státnosti, o symbol na který se dříve přísahalo. A bez symbolu není víry, bez víry není vůle a bez vůle se umírá. Než pozvednete číše k ústům svým, uctěme tichou modlitbou ty jimž Terbrin vzal možnost sedět zde s námi.“
Král domluvil a všichni zůstali několik minut v němé vzpomínce na své padlé kamarády. Nebylo jediného, který by nemněl na koho vzpomínat, většina vojáků si ani nedokázala na všechny vzpomenout. „Již dosti bylo smutku, proto bavte se nyní a věřte, že to není naposled.“ Ukončil král modlení a první se napil poháru a usedl. I vojáci se probrali ze zadumání, připili si vína a usedli ke stolu a zabrali se do rozprav. Král nejprve chvíli poslouchal, občas prohovořil s tím či oním vojákem jenž se jej na něco zeptal, či sám se přidal k nějaké rozpravě. Řečeno bylo mnohé, hovořilo se o nejrůznějších věcech, přesto o válce, či válečných historkách zde nikdo nepromluvil ani slova. Všichni věděli proč tomu tak je, nosí to smůlu.
Po nějaké době když si byl král jist, že o něj nikdo nejeví zájem, přivolal k sobě barona, aby se dozvěděl vše o té novince, díky které měl dokonce i baron Zhaar. Posadil se spolu do dvou křesel blízko krbu, král se zadíval do praskajícího ohně.
„Tak barone povídej, co je to za dobrou zprávu?“ začal král rozhovor a nepřestával se dívat do ohně.
„Můj pane, neřekl jsem že je to dobrá zpráva, ale zpráva, která může mnohé změnit. Abys tomu rozuměl, povedlo se mi chytit jednoho špeha Terbrinu a v mučírně se ukázalo, že se jedná o velice dobře informovaného špicla. A dokonce ochotného mluvit bez většího užití násilí.“ rozvyprávěl se baron ze široka jak je jeho zvykem, ale král na to tentokrát neměl náladu „Jen to podstatné, buď tak laskav.“
„Ano pane, zkrátka jsme se od něj dozvěděli o té tajné zbrani, kterou chystají pro Bosigar a musím říct pane, že pokud by jim to vyšlo tak by asi z Bosigaru moc nezbylo.“
„Dobře a co s tím můžeme dělat, nebo lépe řečeno jak vidím tvůj úšklebek, tak co jsi s tím už udělal?“
„Zbraň se vyrábí v pevnosti Orbaras, což není zas tak daleko a já čirou náhodou věděl o osobě která odtam utekla asi před třemi roky, což je příliš krátká doba na nějaké větší změny. Takže sem tam tu osobu poslal ať udělá co umí. Tou osobou je Semi Šedavý, častý návštěvník i tvých žalářů. “
„Dá se mu věřit?“ znejistěl při těch slovech král, neb si vzpomněl totiž jak se jednou probudil ze zlého a sotva otevřel oči zahlédl malou šedivou postavičku jak mu vyprazdňuje osobní pokladnici.
„No nedá proto jsem s ním poslal pár, řekněme, důvěryhodnějších lidí. Snad tě uspokojí to, že jedním z těch lidí je i tvůj synovec Erniger. V jeho případě je nutné podotknout, že se o tom dozvěděl přímo od hobita. Jistě víš jací jsou přátelé. A jak se tito dva dali dohromady, tak se přidal i zbytek té jejich partičky. Ještě se k nim připojila jistá elfka, jmenuje se Melieanis.“
„Za normálních okolností bych tě hodil z hradeb do žumpy, ale tentokrát to neudělám. Poslat synovce krále na takové místo je opravdu čin choré mysli. Nicméně věřím, že Erniger je toho úkolu schopen. V případě, že tam nepotká nějaké povolné děvče. Čarodějka jde taky?“ Král už ani nečekal na odpověď a ponořil se do nejrůznějších představ možného vývoje situace.
„Ano čarodějka šla též, podle toho co mi říkal Mistr Karafux. Ta je snad dostatečnou zárukou. Úkol je takový, že mají zbraň vypátrat, a dostat ji na Bosigar, případně dovézt jejího tvůrce. Jistého Valgera, tobě také dobře známého.“
Tato věta krále dokonale vytrhla ze zadumání. „Valger říkáš? Ten incident s ním byla chyba, že jo?“
„Ve světle současných informací zcela jistě ano, tehdy však asi ne. Stejně se s tím nedá nic dělat, takže je to jedno.“
„No stane se, až ho dovedou, nabídnu mu odškodnění a pak ho hodíme do péče mágů ať s ním něco udělají. Jestli postavil zbraň, která dokáže zrušit Bosigar, tak by se nám mohl velice hodit. Lidi už začínají poslouchat, dořešíme to později. Běž se bavit...“
***
„Příjemné přivydělání, tím bysme se mohli živit do smrti.“ zaradoval se Ern při pohledu do plného a značně těžšího měšce.
„Chceš říct, dokud tu nějací Terbrini budou. Nepřišli ti ti vojáci nějací divní? Mě se nějak nezdáli...“ přidala se vesele Meli, zatímco se vraceli zpět k lesu odkud vylézali Darin a Semi. Čarodějka stále nikde.
„Ani né... Vlastně možná docela ano. Teda né ti vojáci, ale ty koně. To nebyli Bredýni. To bylo něco jiného a nějak nevím co, měli moc oválnou hlavu.“
„Tak za kolik to máme dneska?“ ozval se Sami, kterého takovéto věci zajímají víc než co jiného. Ostatně jako každého zlodějíčka. Očima se snažil přitáhnout měšec na ernově opasku do své torny.
„Nějakých sto pět a třicet měďáků, docela dobré. Na to že jsme se vlastně jen pobavili, nikomu z nás se nic nestalo. Myslím, že můžem být potěšeni“
„Jo super, sotva nám to zaplatí ten ruďas, zas takové terno to není. Aspoň máme na hospodu. Teda pokud tady v tom zeleným děsu něco jako hospodu najdem“ neodpustil si věčně brblající Derin.
„Bacha na hubu chlape.“ neodpustila si Meli „O lese se takto nemluví.“
„Lidi soustřeďme se na úkol, hádat se můžem potom, taky bych vám rád něco řekl...“ připojil se Sami.
„Hm, úkol, to se ještě nasmějeme. To je přece jen jiné kafe než likvidovat nic netušící spící potvory někde hluboko v jeskyních. Tady jsou nabušení vojáci, kteří s tím, že příjdem počítají.“
„Erne neřečni a pojď, Derin je nešťastný tady z toho lesa, Meli už má na čele napsáno chci do hospody, tak půjdem, ať tam zítra jsme. A mimoto mě už taky svrbí ruce. Ukaž co to tam máš za váček?“
„Sami neprovokuj. Nepočkáme na Eilis? Kdo ví kam zabloudila.“
„Jestli se zase zakecala s nějakýma vílama, tak tu budem tvrdnout týden. Doufám jen že nepotkala nějakého mladého kouzelníka...“
„O tebe to Meli fakt sedí. Jsem tady můžem jít.“ Zjevila se jim čarodějka nečekaně za zády, překvapivě to nikoho nepřekvapilo.
Celá družina si posbírala své věci a pomaličku se vydala na cestu. Každý z nich měl svůj vak či tornu, jen Derin vezl 4 a každém došlápnutí koně funěl jak starý medvěd. Neb z pochopitelných důvodů měl dva na zádech. Což bylo nejčastějším tématem narážek na něj, vlastně celého rozhovoru během cesty.
Jeli rychlým tempem a cesta rychle ubíhala. Les jakoby vůbec válka nepostihla, byl stejně krásný a tajemný jak dříve, kdy si tady malý Ern hrával. Meli jela celou cestu s otevřenou pusou a zírala na krásy lesa, občas odběhla někam do houští a vrátila se s nějakou zajímavou květinou, o kterou se vždy velice živě zajímal funící Derin.
***
Hospoda Tichého poutník stála stále na svém místě, v malém dolíku asi míli od Devogského lesa. Neznalý by při prvním zběžném pohledu řekl, že vidí jen další statek. A ono to tak opravdu vypadá. Hlavní budova hospody je z boků a ze zadu obestavěna dalšími hospodářskými budovami. Mezi tím vším je dvorek skrývající několik kupeckých vozů, mezi kterými se proplétají psi, kočky, prasata, slepice, husy, jenž se stahují k malému umělému jezírku, zvenku oplocenému. Na zahrádkách okolo se pěstuje nejrůznější zelenina. A dozadu za maštale se táhne sad ovocných stromů, jejichž větve jsou v tomto období obtěžkány nejrůznějšími plody. Obrázek ještě dokreslují krávy pasoucí se na okolních pastvinách. Mezi pastvinami se klikatí jediná cesta. Vede z Terbrinu k Tichému poutníkovi a pak dál do Kalverie.
A právě směrem od Kalverie se k hospodě blíží čtveřice jezdců. Všichni mají statné a dobře opečovávané Bredýnské hřebce. Jedou volným tempem a jsou zabraní do diskusí. Malý hobit jedoucí vepředu a neustále se vrtící v sedle, radostí poskočil, když spatřil hospodu. A ještě přidal do kroku, což osoba jedoucí jako poslední obtěžkaná mnohými vaky nesla velice nelibě a dávala to svými komentáři patřičně najevo.
„Lidi to je zázrak, že to ještě stojí“ rozplýval se Ern v sedle při zjištění, že je úplně stejná jako před lety.
„To víš, jsou hodnoty, které uznávají i Terbrini. A pokud tu mají stále tak skvělou medovinu, věř mi, že sem chodí i Siamon“ přidal se Sami, jemuž tato hospůdka taky nebyla neznámá.
„Hm, nevypadá špatně, myslím, že dnes bude veselo.“ Zvedla si dopředu náladu Meli, ale Eilis ji hned pohotově schladila: „Jestli chceš umřít tak proč ne. Jsme na území Terbriňanů a jestli kdokoliv v hospodě chytne sebemenší podezření máme nůž v srdci. Erne pamatuje si tě hospodský? Nebo tebe Semi?“
Všichni naráz zarazili své koně „Máš pravdu, mě možná ne, ale Semiho si bude pamatovat určitě. Hádejte proč asi. Tak co s tím uděláme? Někde jídlo dokoupit musíme, pár informací se taky hodí a postel bych si taky dal, co ty na to Derine?“
„No to si piš, já to zajdu prohlídnout a když tak něco vyzjistit od vrchního. Jak se jmenuje?“
„Já jdu s tebou.“
„Dobrý nápad Meli, hospodský se jmenuje Hurman, měl dceru, mladší jak já, jmenovala se tuším Ingira. Tak hodně štěstí. My počkáme u lesa se Semim... Semi?!“
„Kde je!“
„Ehm vidíte tu postavičku pochodující trávou k hospodě? Myslím, že vím kde Semi je.“ prohodila jen tak mimo řečí Meli
Derin si neodpustil svou klasickou poznámku „Asi nás čeká hodně měšců a problémů“
„No nic, už je to jedno, jdeme. Třeba se stane zázrak a nepozná ho, přece jen má o coul delší vlasy...“
***
Semi dorazil k hostinci. Nahlédl oknem, aby zhodnotil situaci a když zjistil, že v hostinci je jen pár návštěvníků, navíc zrovna snídajících, směle vkročil do dveří. Vzhled hostince jej trochu překvapil. Čekal nějaký obyčejný venkovský pajzl, ale tato hospoda byla pečlivě udržovaná. Zdi nabílené, trámy natřené, jen podlaha kazila dojem. Vevnitř seděli tři muži u jednoho z velkých, ubrusem potažených a ozdobených stolů. Zrovna se k nim blížila mladá šenkýřka s korbely piv. Podle oblečení hostí Sami usoudil, že chudáci rozhodně nebudou. S širokým úsměvem a rázným krokem napochodoval ke stolu hned vedle těch tří mužů. Vztyčeným prstem si objednal pivo a začal uvažovat jaký postup bude nejvhodnější. Za svou kariéru vyzkoušel snad tisíce možností, jak se dostat k měšci a asi proto, že rozmýšlel který z nich je pro tuto příležitost nejvhodnější, přehlédl dalšího návštěvníka, jenž jej upřeně pozoroval. Muž seděl sám v koutě, do kterého nemohl Sami oknem vidět. Byl vysoký a mohutný a i přesto že měl na sobě tuniku nepůsobil dojmem hromotluka. Spíš byl jak horský obr.
Když se Sami konečně rozhodl pro fintu s nadávkami a zvedl se, že ji zrealizuje, ozvalo se přes celou místnost: „Promiňte, můj malý příteli, máte na mě okamžik?“ Sami by byl přísahal, že se ten hlas ozval i v jeho hlavě. Už hodně dlouho se nevyděsil tak jako teď. Vyskočil leknutím snad sáh vysoko, když dopadl vyděšeně se otočil. Ten obrovský muž, kterého před tím určitě neviděl, se na něj díval se zájmem a náznakem pobavení.
„Mluvíte s…?“ vypadla z něj odpověď, dříve než začal zase pracovat mozek. Nyní už mnohem jistějším vážnějším a klidnějším hlasem zopakoval. „Mluvíte se mnou?“
Odpověď, které se podvědomě bál přišla s drtivou přesností. „Ano s Vámi Samine Vándebergi, jedině s Vámi. Prosím, přijměte místo zde vedle mě.“
Muži, jenž se měli stát obětí Samiho žertíku dvojici se zájmem pozorovali. Sami se nejistým krokem vydal ke stolu. Sice přemýšlel jak nejusilovněji dovedl, přesto ho nenapadal jediný kloudný důvod, proč si cizinec vybral právě ho. „Za pivko si k vám rád přisednu milý pane.“
„Zde prosím“ pokynul cizinec rukou a na jeho tváři se objevil naprosto nedefinovatelný výraz. Jedno však Sami věděl jistě, ten výraz se mu vůbec nelíbil. Nějak jej ale nenapadalo nic lepšího než si přisednout a dozvědět se kdo je jeho novým známým. „Odkud znáte mé jméno?“ začal rozhovor když si sedal.
Muž, na první pohled jižan si jej zkoumavě prohlížel. Ale odpovědi se Sami nedočkal. Šenkýřka před ně postavila dva korbely. Místo odpovědi muž hleděl do svého a pomalu, jakoby nervózně s ním na tácku točil. To Semiho vyvádělo z rovnováhy ještě více. „Milý pane, je jasné, že nejste zdejší, ale věřím, že i ve vaší domovině je projevem slušného chování se představit a odpovědět na otázku.“ dodával si hobit jistoty útokem.
„Ach promiňte, zamyslel jsem se. Mé jméno není důležité, říkejte mi jak je vám libo. Vaše jméno je mi známo stejně, jako mnohým jiným po celé Pevnině. Dejme tomu, že mi je řekl muž, který si přeje s Vámi mluvit.“
„Ale já s nikým mluvit nechci. Nemám rád ty, co rozhodují za mne a dávám to patřičně znát. Což jste se musel také dozvědět, když mne prý znáte.“ Rozhovor mířil směrem, který se mu vůbec nelíbil.
„Jedná se o záležitost, která by Vás mohla velice zajímat. Proto si myslím, že jistě budete svolný, navštívit mého zaměstnavatele.“
„Jaká záležitost, čeho se týká?“ hobití zvědavost, se začala opět naplno vracet.
„Vidíte, já Vám říkal, že Vás to zajímat bude. Snad by bylo lepší, aby jste šel se mnou a dozvěděl se vše potřebné. Je to pro Vás jistě větší výzva než se vloupat na nějaký hrad.“
„Myslím, že do mých plánů Vám nic není. Kde je Váš zaměstnavatel?“
„Čeká v pokoji v prvním patře. Myslím, že by bylo vhodné jít hned!“
„Promiňte, ale neodcházím od nedopitého piva. Jistě zde se mnou rád posedíte než dopiji. Počkám na své společníky a pak toho muže navštívím. Stačí, když mi řeknete číslo pokoje a za chvíli jsem tam.“
„Nepovažuj za vhodné čekat na Vaše přátele. Přece jen budete-li sám, zisk připadne jen a pouze Vám, nebudete se muset s nikým dělit.“
„Rozumná slova, přesto své pivo neupustím, zvláště, když jste mne na něj pozval.“
„Pozvu Vás i na další, půjdete-li semnou ihned.“
„Rozumím, nicméně více než jedno si dávám, pouze s dobrými přáteli, proto zanechte přemlouvání, a raději mě povězte kdo je Vaším zaměstnavatelem.“
„Zaměstnavatel je velice mocný muž. A také velice netrpělivý muž. Ale teď Vám povím něco o sobě. Já jsem dobře znám tím, že držím slovo…“
„To Vás velice šlechtí nicméně…“
„Prosím nepřerušujte mě… já jsem svému zaměstnavateli dal slovo, že Vás rychle přivedu. Víte lidé mi platí za plnění dohod a já bych si nerad kvůli takové maličkosti jako je jedno pivo zkazil pověst. Sám dobře víte, co taková zkažená pověst s člověkem dokáže udělat. Proto Vás opět prosím, pojďte se mnou a to ihned.“
„Co je tak důležitého, že to nepočká než dopiji?“
„Je to až nepředstavitelně důležité. Sám mi dáte za pravdu až se dozvíte o co se jedná. Buďte tak laskav, vemte si své pivo a následujte mne.“
„No, tak tedy dobrá. Je nelehké mě umluvit, nicméně Vám se to povedlo, jste znamenitá řečník.“ Hobit se neochotně zvedl a pomalu kráčel za mužem, již mizícím na schodech.
I další patro hostince vypadalo stejně skvěle jako přízemí. Koberce na chodbách, olejové lampy na dřevem obložených stěnách. Zajisté to bylo nejhonosnější místo v do jakého Sami vstoupil dveřmi a zcela veřejně. Muž vstoupil do jednoho z pokojů a zloděj jej následoval. V pokoji bylo přítmí, přestože Sami nic neviděl, vycítil v místnosti více než dvě osoby. Zastavil se na prostředku pokoje. Jižan, který jej přivedl, zmizel někde za jeho zády. Z potemnělé židle před ním jej oslovil melodický hlas. „Děkuji Vám Sami, že jste přišel tak rychle. Posaďte se.“
Sami se uvelebil na židli naproti, ruce měl zastrčené ve svém hábitu. Jedna svírala nabitou kuši, druhá vrhací dýku. „Neměl sem moc na výběr. Povězte proto rychle co po mě chcete a jak vysoká odměna mne za to čeká. Jižan říkal že mě znáte, proto předpokládám, že se naše diskuse bude odehrávat v denárech. Máte-li jinou nabídku, ani se neobtěžujte.“
„Mám jinou nabídku o které si sem jist, že vyváží mnoho denárů. Znáte jistou Kirchinii Vándebergi?“
Hobit zalapal po dechu, ale koncentrace a chladné zlodějské myšlení se mu rychle vrátilo. „Zběžně..“
Melodický hlas však pokračoval, jako by si jeho majitel ničeho nevšiml. „Myslím, že Vaši sestru znáte více než zběžně. Je to tak?“
Sami již značně nervózní vyletěl jak šipka „O co jde?“
„Uklidněte se, zatím je v pořádku a uděláte-li to co po Vás chci, zůstane vše při tomto stavu. Slyšel jsem, že se chystáte na návštěvu Orbarasu, a tak jsem si řekl, že by Vám neudělalo velkou škodu, kdybyste mi při cestě donesl pár kuliček, kvůli kterým tam mimo jiné jdete. Doneste je do dvou týdnů a všichni budeme spokojeni. Vy já i Vaše sestra. Myslím, že je to poctivá nabídka.“
Hobitovi se rozsvítilo, nicméně v současnosti nemohl dělat nic jiného než souhlasit. „Myslím, že již nemáme o čem diskutovat. S bohem pane.“ uzavřel a vydal se na cestu ke dveřím, ruce stále v hloubce svého šatu.
„Pouze nashledanou, ještě se uvidíme. Vezte, že toto naše setkání zůstane jen mezi námi. Zde máte na útratu a také jako vysvětlení své nepřítomnosti…“ hlas se pomalu ztratil v temnotě, před roztřeseným hobitem se objevila napřažená ruka s náramkem. Sami jej pomalu shrábl a zastrčil do kapsy. Pak se ohlédl, ale nic než tmu neviděl, ani žádný hlas se neozval. Pomalu vyšel z pokoje a vydal se zpět dolů ke svému pivu… Které zapomněl… vlastně si ani nevzpomíná na okamžik kdy to pivo odložil. V jednom momentě jej měl v ruce a v druhém již svíral své zbraně…
Mezitím zbytek družiny dorazil do hostince, všichni byli trochu vyděšení, když v něm hobita nenašli. Na klidu nedodala ani informace, že hobit odešel s mohutným jižanem někam nahoru. Právě v okamžiku kdy se všichni dohadovali co bude následovat, jestli počkají, nebo se vydají hobita hledat se Sami objevil v ústí schodiště. Jeho výraz byl tak nepřirozený u hobita, že všichni zůstali beze slova stát.
Diskuze
Ale jo !
Zdendasi, fakt veledilo :-) Kdyz jsem to otevrel, tak jsem trosku vahal, jestli to mam cist. Nakonec zvedavost zvitezila nad lenosti a myslim, ze to nebyl az zas tak ztracenej cas. Libilo se mi to a uz se tesim na pokracovani. Sice me taky trosku zarazila ryclost s jakou Sami nasledoval svuj osud (jizana do hornich pokoju), ale chapu, ze takovy veci se obcas stavaj. Ty odstavce, to se da prekousnout. Jestli to priste bude lepsi... no proste se uz tesim
Jen tak dal!
"Kua, to je dlouhý, ...ale možná to bude stát za to", říkal sem si. Tak sem to dal tiskonout, poctivě pak celé přečetl a shledal, že to byla ztráta času, papíru i inkoustu.
Délka je skutečně úctyhodná, ale to je asi tak všechno.
Dlouhé nudné pasáže o ničem, někdy až trapné rozhovory (mezi dobrodruhy), nevhodně použité výrazy [super například; ruďas zní strašně; zrušit patří spíše do sci-fi etc.].
Chvílemi, když to bylo relativně dobrý, jsem se do toho začítal - třeba úplně ke konci, a nakonec mě zklamal závěr, kdy sem čekal vtipné vyústění, a ono nic...
K celkově špatnému dojmu hodně přispívá i nerozčleněnost textu - ale pro větší objektivnost tenhle faktor ignoruju a v mém hodnocení se neprojeví.
Zdendasi, seš docela sympaťák, ale TOTO.... :>
Moc se omlouvám, že píši až teď, tak nějak sem už nedoufal, že se dočkám...
add 6 000 magů: zvolil jsem tuto formulaci, neb se jednalo o rozmluvu dvou alchymistů, kteří přece jen mají páru o počtu magů
add regent: regent s Velgarem již delší dobu předtím spolupracoval, takže zhruba oba věděli o co jde a znali se. Regent znal Velgara dost dobře na to, aby mu dal useknout hlavu při prvním slově o loajalitě k Terbrinům
add: Kalveria vzkvétala po mnoho staletí a vybavení Bosigaru řekněme bylo druhu těžko prodatelného (kd by si koupil zábradlí? navíc když zdroj energie pro něj je někde úplně jinde). Kalveri vlastně už bohatá moc není, má mnoho takovýchto předmětů a mnoho žoldáků platí po asi 800 mílí dlouhé hranici, mimo to jí velice pomáhají dobrovolníci z celého světa, přesto to prostě proti nabuzeným náboženským fanatikům nestačí...
add Sami: on už je prostě takový, uvěří každému a moc nepřemýšlí (vemte si jací byli v LOTR (knia né film) zpočátku Smíšek a Pipin), ve skutečnosti není čistý hobit, otec byl šotek, což snad mluví samo za sebe.
V žádném případě se nejdená o popis nějakého dobrodružství, vše je komletně vymýšlené z hlavy a já to vlastně psal abych si ověřil, jestli jisté pasáže dokáži vůbec napsat, tak aby se to dalo číst (mám na mysli třeba popis údolí, liniové skoky, různé charaktery atd.) Zkrátka když se kouknete na mou předchozí tvorbu, zjistíte, že jsem psal něco úplně jiného.
Druhá část se tu brzy objeví a tentokrát si dám na odstavce velký pozor, sice jsem je dával ale asi nějak nešikovně, každopádně druhý díl bude lepší, alespoň po této stránce.
Pokračování vypadá na dva až tři díly, ještě nevím.
Pokud se to zdá někomu dlouhé, rád bych upozornil, že jsem popsal asi jen 12 stran, sapkowského povídky hodně delší a do stránky a půl nevím jak dostat to co jsem chtěl napsat.
Klokosův příspěvek raději komentovat nebudu, myslím že sám o sobě řekl víc, než bych já dokázal.
Tiara: vysvětlil jsem ti ony nelogičnosti dostatečně? Já myslím, že to zas tak nelogické není...
Těch pár lidem, kteří to snad přečetli do konce velice moc děkuji, čekal jsem že kromě redaktora se na to všichni vykašlou...
Jak tak čtu to přirovnání, které jsem navrhl, říkám si, že formulace 6 000 magů nebyla zas tak špatná :-)))
cour:
ad 1) Byl to jen příklad. Co třeba "síla jako tisíc bomb"?
ad 2) Samozřejmě že to věděl. Jinak by to nevypracoval na regenta. Nicméně jak Valger mohl vědět, že regent nevyužije jeho svěření proti němu?
ad 3) Asi jsem moc praktický. Já bych třeba prodal všechno, jen abych se udržel při životě (nebo abych ubránil zemi před agresí jiné).
ad 4) Právě protože byl "posranej", mohl chvíli vyjednávat a zdržovat, než dorazí jeho družina.
wooooow ty odstavce jsou psycho ^___________^
glain a tiara: mozna by se mal hajit sam autor, ale me to neda.
ad1) formulace obrovska sila je nepredstavitelne pro ctenare. ale kdyz napsal 6000 magu, tak si kazdy dovede spocitat, co to udela.
ad2) podle me to regent vedel a valger mu to jen zopaknul. regent musel vedet, ze valger je klasicky zoldak, ktereho si na cas kupuje, uz pri domlouvani prace.
ad3) nevis, jak vypadal zbytek hradu. treba to bylo rozprodano. na druhou stranu krali zbyla nejaka hrdost. prece pri smutecni hostine nebudou sedet na spalcich v prazdne obrovske mistnosti a zrat rukama kasi a zapijet to vodou.
ad4) sami byl jednoduse posranej, ze dostane do huby. (jakoze by do ni dostal, kdyby nesel)
ja bych rekl, ze po dlouhe dobe tu je najetej clanek a neni to basen, a vy to neocenite.
Není to špatné - líbí se mi to .
BTW: Omlouvám se za ty odstavce.