Ahoj,
předně bych Vám chtěl poděkovat za navržená řešení.
Celkem vzato jde o lidi, z nichž většina se mnou hrála posledních pár let a všichni dotčení původně nadšeně souhlasili, že hrát budou i nadále. Takže to "lpění na lidech", jak poznamenala Ascella, je zde právě úhelný kámen. Zde je to právě lpění na konkrétních lidech + nějaká nová krev (jako obvykle). Já osobně hraju s jinou skupinkou DrD2 každý týden, ale s popisovanou skupinkou se dohromady jinak nesetkáváme - dračák bývala jediná spojka (cokoliv ostatního vždycky někdo bojkotoval).
Bojevník: já to taky nepovažuji za normální, ale vida svět kolem, zdá se mi, že se to stává normou...
Sniper: já to beru jako obranu proti zlenivění, staří pardi vědí, že jsem náročnější a taky vědí, že jsem přístupný domluvě a novým hráčkám jsem to řekl (ostatně si toho musely všimnout, když jsem je poňoukal, aby šly do devátého patra se mnou po schodech - nevěřil bys, jakej problém to dneska pro mladé lidi je). Ten nápad s nemrtvým začátkem je ale fakt dobrej.
Plž: Mě třeba už nebaví dělat nejprimitivnější úkony za ostatní !dospělé! hráče jako je počítání čísel na úrovni druhé třídy a podobně - oni to stejně neocení (naopak zleniví ještě více). A když si nezapíšou nákup do deníku, tak prostě mají smůlu (neboť psát umí hodně dlouho). Občasné přimhouření oka je fajn, ale nesmí se z toho stát běžný postup.
- pokud si chci zahrát něco jednoduchého, sáhnu buď po Člověče nezlob se, nebo si pustim hru na počítači, přeci
Ad domlouvání termínů: jo, to máš pravdu, jinak než takhle se akce více lidí obvykle stejně domlouvat nedají.
Ad čísla: však my v podstatě máme jen vlastnosti, životy a zbraně (peníze, kouzelník kouzla), nic, co by se nevešlo na pár řádek papíru.
Spize: jednorázovky jsme hráli několik za sebou, ale nějak to není úplně ono - člověk tam většinou dělá víc hovadin
Ad DDM: jo, od letoška jsem jako náhradník, kdyby se přihlásilo víc dětí než obvykle. Přebývám v Českých Budějovicích. Ale zní to jako výzva vést dračák na DDM.
York: No, jo, ale není to poněkud nefér? Jako že PJ se bude snažit něco vymejšlet a oni si nevymyslí ani postup postavy? Chápal bych to u dětí (třeba na kroužku), které jsou zvyklé, že všichni skáčou kolem nich a ještě na ně nedolehla tíha odpovědnosti, ale u dospělých lidí je to trochu jiné - ti už by měli vědět, že nic se samo neudělá a mohli by si vážit snahy druhých (zvlášť, když to hráčům nezabere víc času jak pár minut). - jednou jsme to obešli tak, že jsme hráli jednorázovky a každý musel udělat jednu (dobře, byla jedna výjimka) - a podruhé jsme hráli jednorázovku tak, že jsme udělali každej postavu (drobná chyba ve výpočtu - měli jsme udělat o jednu méně) a po půl hodině jsme postavy posunuli o jednoho hráče do leva a vypravěčství o jedna do prava - byla to sice psina, ale jak nikdo neměl předem žádný koncept, tak to začínalo pozvolna drhnout.
Ad povinná účast: pokud chci hrát, tak bych se měl alespoň na nějakém sezení objevit, ne?
Ad víc hráčů: jo, na to už jsem taky přišel, že se nesmí stavět příběh na konkrétní postavě
Ad hospoda: zatím jsme hráli celé sezení jako hru (+kecárna na začátku a na konci) vždycky a šlo to (když vynecham občasné žranice a oslavy narozenin hráčů), do hospody přeci můžeme jít kdykoliv jindy. Navíc tam mnohem více hrozí, že se hra rozpadne v kecání, je narušovaná hlukem a objednávkami a mnoho hráčů může nést nelibě, že někdo slyší, co říká (a dělá), co hůř, když tam bude někdo koho zná (může utéct za ním, může přijít otravovat ten druhý a nebo bude mít blok a nebude hrát).
Ascella: právěže jsem hru začal řešit jen s hráči, kteří odpověděli kladně na otázku "chceš s námi hrát pravidelně dračák?", těm ostatním, kteří neodpověděli nebo se omluvili, že nemají čas, jsem další informace neposílal.
Ad kuj železo: ona ta hra neměla být až za půl roku, ale když dotčené subjekty přestanou kolektivně odpovídat, tak co má člověk asi tak dělat
Ad Pravidelnost: jo, fajn, ale občas je to složitější než by jeden řekl. Dokud s námi hrála kamarádka, která jindy než v úterý nebyla ve městě, pak se hrálo dobře, ale od té doby je to katastrofa. Na druhou stranu, když sezvu sezení a přijde jeden člověk, tak mi to přijde jako zbytečné plýtvání časem těch, co dorazili (ve dvou si můžeme pokecat třeba na obědě) - jasně, je možné mít víc hráčů a prostě když dva tři ten týden vypadnou, tak se nic neděje, ale pak nastane problém, když by najednou přišli všichni (pokoje na koleji nejsou nafukovací)
Ad Tvorba postavy: Společná tvorba postav je jistě fajn, mě to ale pokaždé hráči zasabotovali - buď už přišli s hotovýma postavama, nebo to sabotovali (a postavy poslali až časem mejlem), ale někdy bych to rád zažil
- kolize se světem mi přijdou poměrně dobře upravitelné na rozdíl od situace, když hráč přijde a nic nemá (krom výrazu: "tak jsem tady, bavte mě")
- jméno si myslím, že je poměrně důležité - já vim, že různé kmeny dávali jména dětem až po roce života, když dítě ušlo období nejvyšší kojenecké úmrtnosti, ale v době internetu a seznamů či generátorů jmen...
- souhlasím, že charakter vzniká během hry
Ad Na hru chodí: otrávené ksichtíky mě taky přestaly bavit, ale chvíli to trvalo se k tomu dopracovat
- nejsem si jist, jestli by zrovna tyhle dvě lákalo dobrodružství typu kdo poslal milostný dopis nebo nákupy... Ale můžu to zkusit :-D
Náhodou se mi ale povedl husarský kousek (ale fakt náhodou), páč jeden z hráčů jak neustále setkání rušil, psal, že se potřebuje na odpoledne zdekovat z bytu a jestli půjdeme do knajpy. Napsal jsem jedné z hráček, neboť jsme potřebovali vyřešit, jak se jejich postavy (ne)znají a až pak jsem zjistil (pár hodin před setkáním), že domluvená hospoda otvírá až dvě hodiny po srazu - tak jsem kamaráda přesměroval k sobě na pokoj a bylo. Sice to zpočátku asi bral jako zradu, ale pak to bylo dobrý (zásoba lahváčů se hodí docela často) - ozkoušeli jsme jejich postavy přímo v akci a nakonec ještě strávili večer v hospodě.
Ale obávám se, že to bylo zase na několik měsíců všechno.
