Dradol: Já nehraju hru, kde by měli hráči příběhové pravomoci. Nemám nic jako fate pointy, které by mohli hráči zaplatit a říct "takhle to je". Obecné pravidlo je, že hráči mohou navrhovat úplně cokoliv a Vypravěč si z toho pak něco vybere, nebo třeba vymyslí něco jiného, co ho na základě těch návrhů napadne. Když se hráči sehrají, tak už pak většinou není třeba formulovat to jako návrh, ale můžeš rovnou říct "Tuhle hospodu znám, hostinský Trask je můj starej kámoš". Pořád to ale znamená, že to je návrh, který vypravěč musí schválit (což udělá vždycky, leda by měl nějaký dobrý důvod, třeba že hráč zapoměl na to, že postavy už v téhle hospodě byly a hostinským tu byl někdo jiný).
Konkrétně ve hře se pak používají tři základní techniky: Společný braintorming, to je třeba když chceš vymyslet jméno města nebo třeba jaké jsou v něm čtvrtě. V tomhle případě je obzvláště dobré dodržovat pravidlo "Ano, ale...", tj. že se staví na nápadech ostatních a nemůžeš prostě říct "takhle to není". Když se ti něčí nápad nelíbí, tak musíš říct něco jako "To nezní špatně, ale co kdyby to bylo spíš takhle, nebylo by to lepší?" Řešej se takhle například i situace, kdy hráč ujede ze settingu a řekne třeba: "Je tam týpek s rotačákem." Odpoveď na to pak nemůže být: "Ne, to je blbost", ale třeba "Hele rotačáky v tomhle settingu nejsou, co takhle kdyby to byla třeba opakovací kuše, jako ve filmu Van Helsing?" (i blbé nápady většinou někoho inspirují a vznikne z nich něco použitelného).
Druhá situace je, když se něco úzce dotýká nějaké hráčské postavy. Například: "Hele, ty seš místní, popiš nám, jak to tu vypadá". Tohle v podstatě je předání kreativní pravomoci hráči, ale samozřejmě pořád platí, že to Vypravěč musí schválit. Týká se to i znalostí a odborností postav, tj. hráč zloděje například může říct, jak vypadá místní podsvětí, válečník může říct, který známý zbrojíř vyrobil nějaký vzácný meč, atd.
Poslední typická situace je, že se hráči za postavy baví o situaci. Třeba když najdou mrtvolu a uvažují o tom, kdo by mohl být vrahem. Vypravěč by se do toho měl zapojovat taky, a to tím, že bude konstatovat zjevné fakty. Například (k hráči válečníka): "Hele co si tak pamatuješ, tak ten velkej chlap s jizvou neměl žádnou zbraň, která by mohla udělat takovouhle ránu."
Tohle je zdaleka nejlepší varianta, protože to je současně hraní postav a současně generování obsahu. Když se generuje děj, tak samozřejmě neplatí, že to musí být vždycky tak, jak hráči navrhli. Velice často to jejich dumání vede k tomu, že při tom Vypravěče napadne nějaké jiné řešení či vysvětlení, které hráči nezmínili, ale dává velice dobrý smysl.
Tahle technika často vede k velice uspokojivé hře pro hráče, díky tomu, že vysvětlení záhady vychází z toho, jak o ní hráči sami uvažují. Dosáhnout stejného efektu v předem připravené hře je těžké, protože PJ dopředu nemůže tušit, co bude hráčům připadat důležité, jakých vodítek si všimnou, atd.
Když to shrnu, tak základní rady pro společnou improvizaci jsou:
- uvažujte nahlas. To platí jak pro hráče tak pro Vypravěče (Vypravěč samozřejmě neříká nahlas úplně všechno, ale ale je dobré úvahu začít nahlas, aby byli hráči na stejné vlně - a pak ji nedokončit a místo toho to odehrát).
- Kdykoliv se cokoliv týká znalostí, odbornosti či zázemí nebo historie jakékoliv postavy, hráč by měl dostat slovo a jako první říct, jak si představuje, že tyhle věci fungují. Ostatní to pak může doplnit, ale hráč této postavy by měl mít hlavní slovo (stále ale platí, že to musí schválit vypravěč).
Podrobnější rady jsou sepsané v té příručce: http://rahman.sweb.cz/Dakara/RPG/Dakara-Hra_bez_pripravy_A5.pdf
