Vrzly dveře, cinknul zvonek a do nevelkého krámku na kraji města vešel Irwin – ve světě slušňáků jako řemeslnický učeň, ve světě nočního města jako pašerák a zloděj spíše hrubšího zrna.

„Zdravím vespolek,“ pravil Irwin a zachytil padající klobouk, jež se mu pokoušel ukrást zvoneček nade dveřmi.

„Ano?“ zvedl oči (a poměrně velké kruhy pod nimi) postarší muž. Labaj se jmenoval a byl půlmistrem oboru šperkařského a zlatnického. Půlmistrem proto, že se vlastně nikdy nedokázal přehoupnout přes kariéru tovaryše.

„Koukám, že kšefty dneska moc nejdou, co?“ řekl Irwin, prstem si zkušeně pozvedl klobouk z čela, pak se otočil kolem dokola, aby si prohlédnul místnost, a přitom si jednou botou přišlápl tkaničku druhé. Ta se rozvázala, tkanička se napnula, pak nevydržela a praskla.

„Hergot,“ zaklel Irwin, „no nic. Chtěl jsem říct, že dneska se to změní, mám pro vás nabídku k obchodu.“

„Vskutku?“ podivil se Labaj a kromě kruhů pod očima teď zdvihnul i obočí.

„Jo,“ pravil Irwin, naklonil se nad dubový pult a sáhnul do náprsní kapsy. Chvíli tam šmátral a pak z vítězoslavným výrazem ve tváři vytáhl stříbrný řetízek s přívěškem nějaké obludy, která v tlamě držela malý světlezelený drahokam. S řetízkem se ovšem z náprsní kapsy dostal i mohutný svazek železných paklíčů, který zarachotil, spadl na stůl a v leštěném dřevě zanechal několik středně velkých vrubů.

„Pardon,“ omluvil se Irwin, nonšalantně sebral paklíče a strčil si je zpět do náprsní kapsy. Bohužel to byla ta druhá kapsa, děravá, takže paklíče projely košilí do kalhot a dále levou nohavicí až na dlažbu.

„Teda já mám den, to vám povím, pane obchodník,“ pokusil se o úsměv Irwin, když paklíče nakonec schoval v kapse u kalhot.

Půlmistr Labaj vrátil obočí na své místo a jal se prozkoumat řetízek drobnohledem.

„To je bílé zlato, viďte?“ otázal se obchodník a dál si šperk prohlížel, „to není jen tak nějaká cetka. Není v tom démon?“

„Ale co vás nemá, pane obchodník, žádnej démon.“

„A kradený to není?“

„Copak su nějakej zloděj?“ pohoršil se Irwin, nechtěně při prohlídce stříbrného svícnu hrábnul do hořící svíce a spálil si ruku, „to je dědictví po babičce – a já teď nemám peníze, chudoba mě postihla a tak to musím prodat, ať mám aspoň na chleba.“

Irwin si utřel vosk do košile, otočil se zpátky k pultu a nevšiml si, že jeden z kovových výčnělků svícnu mu zavadil o měšec a rozvázal jej. Asi třicítka tlustých zlatých mincí se rozkutálela po místnosti.

„Jo tak na chleba…“

„Tak chcete to nebo ne?“ rozčílil se Irwin a po čtyřech lezl po podlaze a sbíral peníze.

O půlnoci…

„Sakra, kam to ten pupkáč schoval?“ zašeptal si sám pro sebe Irwin a namířil kužel světla ze své stíněné lucerny do místnosti za závěsem. Pak se přesunul tak tiše jak dovedl ke stolu, jako profík se přes něj přehoupl, už míň jako profík zachytil stahovacím provázkem na vaku o klíč v šuplíku, a protože šuplík byl zamčený, pohnul se celý stůl. Ozvalo se vrznutí tak hlasité, že to muselo být slyšet až v hospodě u Rudého hrocha.

„Sakra!“ zaklel potichu Irwin, „už abych tě měl.“

Když se konečně přesunul k obrazu nahé dámy (že po cestě nechtěně oklepal nános bahna ze svých bot na křesla si nevšiml) chvíli poslouchal, jestli to Labaje náhodou nevzbudilo. Náhodou ne. Byl klid.

Když Irwin sundal obraz ze stěny, objevil se před ním v úzkém paprsku světla sejf.

„Heuréka, je to doma,“ zaradoval se Irwin, vytáhnul z vaku železné páčidlo, zapřel se, páčidlo nevydrželo, prasklo a o podlahu zazvonily dva kusy železa.

„Kur…“chtěl zaklít Irwin, pak se ale zaposlouchal, jestli se nic neděje.

Ticho.