Život zloděje Boba byl na hobita velmi vzrušující. Začínal zdánlivě triviálním dobrodružstvím v podzemí chýše dávno mrtvého čaroděje, kde měli nalézt a přinést tři Kameny Dračího dechu. Skřetí hlídky a vlčí smečky, potulující se po lese, představovali pro poměrně početnou družinu pramalé nebezpečí. O to větší bylo ale uvnitř skupiny „hrdinů“. Bobo, jako nenapravitelný kleptoman (ospravedlňoval to jako profesionální deformaci) si neustále snažil přivlastňovat cizí měšce, artefakty, poklady a dokonce se v noci pokusil ukrást spícímu barbarovi jeho milovaný Bastard. Žádný div, že ho družina neměla příliš v lásce. Tedy… nechtěla mít. Jenže náš malý Bobo, jehož specialitou bylo v případě útoku vylézt na nejbližší strom a představovat morální oporu celé družinky, měl charisma 21. A svou schopnost vtírání se do přízně a nemístného pochlebování vybrousil téměř k dokonalosti. Takže družina neměla na výběr a musela Bobovu přítomnost chtě nechtě trpět. Přibližně za rok se postavy znovu sešly k dalšímu dobrodružství, tentokrát vykonání úkolu pro jednoho theurga, kterému jistý Mohylový duch zcizil jeho oblíbený theurgský plášť.

Při boji v podzemí se Bobo vyznamenával především úctyhodnou zbabělostí. Narazila-li družina na krysy (což se nestávalo zřídka), zlodějíček zopakoval svou eskapádu z lesa a s celkem slušnou úspěšností vyšplhal na zeď, kde strávil většinou několik spokojených směn. Sundávat ho museli hořící pochodní, kterou hobitovi připalovali jeho zadeček. Podařilo se mu objevit několik pastí, které ne vždy dokázal zneškodnit. Ustál dokonce i vztek již zmíněného rozespalého válečníka, který ho v noci přistihl při krádeži jeho meče, a ještě s ním uzavřel nekalé spojenectví, které málem stálo život zbytek družiny. Jeho pokusy o vyjednávání také nekončily vždy úspěchem. Například při nákupu výzbroje ve vsi neprozřetelně prozradil prodavači kuší své povolání. Tomu se kupodivu nelíbilo, že má v obchodě zloděje, a tak zavolal svého „vyhazovače“. Nebýt pohotové akce dvou dlouhonohých a velmi pohledných elfek, Bobo by měl určitě o jednu životní zkušenost víc a o pěkných pár životů míň. Jeho nepřekonatelná chamtivost také zmařila družince již pěkných pár šancí. Kdykoliv totiž Bobo zachytil něco svým „čichem“, prozradil to pouze za tučnou odměnu plus elfku na noc, takže se nezřídka stávalo, že malý hobitek byl surově lynčován vlastními spolubojovníky. Pak se také snažil mečíkem vyrýpávat drahokamy ze starobylých knih a soch, čímž zajistil celé družině o něco delší zábavu, když musela rady a tajné vchody hledat někde jinde.

Je až s podivem, jak dlouho se mu dařilo unikat temným spárům Smrti. Všechny jeho špásy se mu však musely jednou vymstít. Dopadlo tvrdé kladivo Osudu. Bobo tak dlouho napínal trpělivost Nejvyššího, až se ucho utrhlo a nitka jeho života náhle přetrhla. Bylo to tak…

… Družina vstoupila do jídelny s tím, že je to jen další díra k prozkoumání. Místnost byla prostorná, všichni se divili, na co potřebuje Mohylový duch a jeho zombíci tak velký stůl. Neměli ale mnoho času na přemýšlení, neboť je vzápětí napadly obří krysy. Bobo sledoval, jak jeho přátelé kosí jednu za druhou a v nějakém podivném hnutí mysli ho napadlo, že by mohl také přispět svou troškou do mlýna. Co kdybych vylezl na zeď a odtamtud střílel kuší, řekl si. Však dřív, než mohla následovat jeho další myšlenka, totiž, že se nebude mít čím držet, se bezpochyby cynickou škodolibostí výše zmíněného Osudu octl na zdi, střílejíc na krysy. Nestihl se zachytit ani nehtíkem a padal na zem. Pěkně si natloukl. A než mohl kdokoliv cokoliv provést, vrhla se na ubohého Boba jedna z obřích krys, vedená nepochybně samou Prozřetelností a prokousla mu hrdlo. Bobo kvílel. Tedy kdyby to šlo, s prokousnutými hlasivkami. Život z něj vyprchal během pár vteřin. Když ostatní dobojovali, obklopili mrtvého Boba. Drželi za něj minutu ticha, během níž ho stihli obrat o všechnu jeho výstroj včetně peněz, zbraní a šatstva. Elfky zamáčkly slzu a vzaly si jeho šperky. Poté se hodnou chvíli bavili jadrnými kletbami na adresu Nejvyššího, neboť malého Boba měli přece jen všichni velmi rádi…

Tak tedy skončila kariéra jednoho z nejslibnějších zlodějů tohoto času. Tím malým otravným detailem, že byl posléze pochybným lektvarem z mandragory znovu oživen, se již nehodláme zabývat a kazit tak dojem z dojemného epitafu…