Utíkám o holý život záhadným lesem. Větve mě šlehají do obličeje jako biče a zanechávají mi na obličeji krvavé rány, jako by mě samotný les chtěl zastavit a vydat do náručí té dívky. Utíkám… utíkám jak nejrychleji mohu. Nemohu popadnout dech a v plicích cítím píchání tisíců jehliček. Najednou se zešeří a já nic nevidím. „Nesmím se zastavit“, říkám si v duchu a slepě běžím dál, ruce natažené před sebe, chráníce si tak obličej… Najednou zakopnu. „Zatracený kořen“, pomyslím si, je pozdě, ach ano, už je pozdě…

„Pozor!“, zahřmí mohutným hlasem náš kapitán a my se vzorně sešikujeme. Celá akce trvá zlomek sekundy. Vidím jak v dáli rozvážným krokem přichází náš pán. Má na sobě bílou košili, vyšívanou květinovými vzory, černé kamaše, vysoké kožené boty a na rukou černé jezdecké rukavice… Přichází pomalu k nám, napětí a očekávaná atmosféra by teď šla přímo krájet. Tu tam vzadu někdo přešlápne nebo si něco neurčitého zabrumlá mezi vousy. Já však čekám tiše a s rozvahou. Náš pán přijde před nás a vážným, rozvážným hlasem praví: „Vojáci, povolal jsem vás dnes, kvůli hrozbě, jenž postupně dopadá na naše zemanství. Jak již všichni víte, naše hlavní obchodní stezka vede skrz Turgonský les. V poslední době se ovšem začínají množit zvěsti, že ve hvozdu přebývá tajemné zlo. Les se stal postrachem malých karavan a soukromých obchodníků. Těch už se tam ztratilo nespočet a dnes se nikdo neodváží do lesa bez skupinky vojáků čítajících minimálně padesát mužů. Proto jsem vás dnes nechal povolat, hrozí nám, že ztratíme náš nejdůležitější obchodní spoj a to by bylo pro naši zem zlé. Musíme tam vtrhnout a vymýtit zlo jednou provždy! Zítra s rozbřeskem vyrážíme.“ Nastalo hrobové ticho… Zeman zvolna odešel a každého z nás svírala nejistota a napětí. Dnes nebude nikdo spát.

„Ách,“ …slastně si povzdechnu a rozvalím se na svém stromě. Miluji tenhle život. Už jsem přepadla nespočet lidí, ale poslední úlovky byly obzvláště tučné. S radostným uchechtnutím si vzpomenu jak jsem dostala toho posledního kupce. Bál se jako malé dítě a myslel si že mi unikne… Byl tak pošetilý a doslova mě naštval, jeho snahou utéci mi. Měl za to ošklivou smrt, ale tak už to bývá. Nemám ráda lidi, kteří pochybují o mých schopnostech, pak umírají dlouho a pomalu. Ale co, nebudu se tím znepokojovat, další oběti zabiji rychle a vysaji je do sucha. Dost už bylo hraní. To mi připomíná že už jsem dlouho nepoužila magii, vrtne mi hlavou, příště, ach příště budu bojovat naplno…

Jiskry ohnišť vyletovaly vysoko do chladného vzduchu a ty nejodvážnější z nich si povídaly s hvězdami. Seděl jsem u ohně s přáteli a v popelu se nám pekly brambory. Všichni se bavily o zítřejší výpravě. Jedině já a přítel Cassilas, jsme zadumaně hleděli do ohně. Oba nás tento živel přitahoval a vábil, jako ty můry, které za svojí zvědavost mnohdy zaplatily vlastním životem. Můj pohled po čase ulpěl právě na Cassilasovi. Byl to černovlasý, modrooký mladík, statné postavy. Povídá se o něm, že nosí kouzelný plášť a že to je věhlasný chodec, který ovládá přírodní živly, ovšem já jsem bral tyto báchorky s rezervou. Lidská mysl má jedinečný dar překrucovat fakta a mě stačila skutečnost, že Cassilas byl už patnáct let můj věrný přítel, který mistrně ovládal své záhadné zbraně. Jednalo se o krátké zahnuté čepele okolo ruky, říkal jim cestusy a v boji byl z náš všech nejlepší. Vlastně on sám byl záhada sama. V prvních letech, když jsem ho začal poznávat a myslet si, že už o něm vím všechno, pokaždé mě něčím překvapil. Někdy temnou minulostí, původem, nebo záhadnými znalostmi. Pořád je na něm co objevovat, pořád kolem sebe vyvolává otázky, leč on sám je mlčenlivý a o sobě jen nerad mluví. Naučil jsem se jeho soukromí respektovat a žít s jeho aurou tajemna, která ho stále obklopuje. To v něj jsem věřil, v jeho schopnosti a moudrost a jedině on mi dával oporu, že ta výprava nebude moje poslední… Opět jsem se zahleděl do ohně a pozoroval, jak se další můra zmítá v plamenech.

Vzpomínám na staré časy… vzpomínám na starý život a také na magická hesla. Musím se hodně soustředit, abych zvládla i jednoduší kouzla. Upřu svůj zrak na nedaleký dub v dáli a soustředím se… nic. Myslím pouze na ten strom a na plameny… stále se nic neděje. Zapomenu na všechno, na vítr, slunce, okolní stromy a mým jediným cílem je pouze ten dub a všespalující plameny… A najednou spodní větvě začnou černat, soustředím se a cítím brnění na konečkách svých prstů… Znenadání celý strom vzplane a shoří během několika minut. Cítím se slabá a sesunu se na zem, jemná stébla trávy mi příjemně šimrají bříško a stehna. Hravě si přejíždím konečky prstů po břiše a sbírám síly. Stačilo pár let lenošení a život v přepychu, který poskytoval tento les a karavany, abych ztratila mnohé ze své magické moci. Soustředím se na svou auru… je řidší než dřív. Čeká mě ještě hodně hodin cvičení a soustředění, ale musím to zvládnout. Musím si oživit staré vědomosti, protože mě každým dnem probouzí silnější a silnější myšlenka, že mě čeká velká zkouška.

Brzo ráno nás vzbudil hluboký hlas našeho kapitána: „Vstávat, bando líná! Za hodinu odjíždíme, seřaďte se u hlavní brány!“ Slyším tiché klení a ospalé nadávky z řad svých spolubojovníků a mlčky se začnu chystat. Stejně tak Cassilas. Letmo na něj pohlédnu a zaplaví mě pocit bezpečí… Budu se držet blízko něj a nic se mi nestane. Za chvilku stojíme všichni vzorně v řadách a od hlavní brány k nám jede naproti náš pán. Pobídne koně a naše výprava vyjíždí z města. Čeká nás asi dvoudenní pochod do Turgonského lesa. Každý s sebou nese pouze minimum jídla, nejčastěji solené maso nebo čerstvou zeleninu. Před námi se otevírá široká pole a vzadu na obzoru se rýsuje onen pověstný Turgonský les. Je nějak temnější, než si ho pamatuji naposled, nejspíš má náš pán pravdu. Odvrátím od něj pohled a mlčky kráčím dál. Čeká nás výprava do neznáma a to vždy nutí k zamyšlení.

Konečně jsem udělala nějaký pokrok, zvládám už i složitější kouzla, ale ta opravdu mocná jsem už bohužel zapomněla. Budu si tedy muset vystačit s tou hrstkou vědomostí, které se my podařilo oživit. Dokonce jsem měla včera vidění. Zahlédla jsem početnou karavanu čítajících tak dvě stě mužů, jak míří k mému hvozdu. Svírá mě nejistota, to je moc. Opravdu, to je na mě veliké sousto, ti lidé se už nejspíše dovtípili, že jim tady mizí hodně překupníků a jdou zjistit proč. Věděla jsem, že tento den jednou přijde, ale snažila se na to nemyslet. Bála jsem se toho dne. Tento les je mým domovem. Pomalu dojdu ke svému stromu a ve skryté dutině objevím svůj jediný poklad. Zbroj jedné bojovnice, kterou jsem před lety poslala do náruče smrti. Není to ovšem ledajaká zbroj, tahle zbroj dokáže násobit mou rychlost a pak se v bitvě pohybuji, rychle, jako gepard. Hlavou mi prolétne myšlenka, jak těžký soupeř byla ta bojovnice, když měla na sobě právě tuto zbroj. Svěsím hlavu a začnu se pomalu oblékat. Poprvé za dlouhá léta, si něco přikládám na holou kůži. Zavazuji si vzadu zdobený kyrys, naštěstí má tvarované poprsí, přesně takové, jaké potřebuji… trošku se v něm zavrtím a překvapí mě, jak je pohodlný. Ještě si zavážu nátepníky na rukou a náholeníky na nohou. Musím uznat, že mi to docela sluší, zvláště k mým černým vlasům. Celá zbroj je černá jako sama noc a po okrajích jí zdobí krvavě rudé lemování. Cítím se však zbytečně těžká a neohrabaná, budu to však muset vydržet, čeká mě totiž boj o vlastní život. Boj kde rozhoduje rychlost a mrštnost, žádná hrubá síla. Nyní si uvědomím, jak se asi musí cítit mé oběti a to mě naplní ještě větší dávkou zuřivosti. Jen pojďte, já jsem připravena.

Náš pán jede vpředu a jako první vstupuje do Turgonského lesa, za ním hned my. Udivuje mě, jaké je tu ticho. Jako by tady všude působilo nějaké kouzlo, které zbaví tento les jakéhokoliv zvuku. Neslyším šustění listí, zpěv ptáků, ani všudypřítomné bzučení hmyzu. Usedavé, tíživé ticho nás za chvilku naplní nejistotou… Takové hrobové ticho. Držím se blízko Cassilase, na kterého tato tíživá atmosféra snad ani neulehá, stále si zachovává vnitřní klid. Ovšem celé naše družstvo je zocelené bezpočtem bitev a tak nikdo ani nešpitne, mlčky pochodují za naším pánem, ve tvářích mají však strach a bázeň.

Už je vidím! Je jich hrozně moc. Pořád postupují do lesa a jejich zástup nekončí. Cítím žaludek až v krku, ale ovládám se. Tento les nezná nikdo lépe, než já. Chvilku se soustředím a zjistím, že pouze hrstka z nich, ovládá magické umění. Ovšem nikterak dobře, ušklíbnu se. Spíše jednoduchá kouzla, podle řídkosti jejich aury. Ovšem u jednoho muže cítím veliké nadání a moc. Ale na druhou stranu... jeho krev musí být delikátní... Už se těším, jak se jí napiji, už cítím tu opojnou chuť, ten sladký zážitek, to příjemné šimrání v podbřišku, které ucítím ihned po polknutí. Kvůli tomu stojí riskovat, pomyslím si. Opatrně se přesunuji v korunách stromů na konec jejich šiku a nechám si je dojít pěkně hluboko do lesa. Pak na ně zaútočím zezadu. Doufám že mě dnes moje instinkty nezklamou a využiji schopnosti svého lesa tak, jak to umím jenom já.

Opatrně postupujeme lesem a ostražitě se rozhlížíme na všechny strany. Zkušenosti nás naučily nepodceňovat situaci a ačkoliv tu snad máme co dělat jen s hrstkou banditů, postupujeme pomalu a obezřetně. Les je stále temnější a dusivá atmosféra ticha nás nutí křičet. Křičet a učinit přítrž, té usedavé atmosféře, která se vám zahryzne hluboko pod kůži a tam také zůstane. Ale já si věřím, věřím sobě, věřím v Cassilase a věřím v našeho pána. Postupujeme dál a Cassilas je stále neklidnější. Poznal jsem to podle toho, jak se jeho vždy klidný výraz změnil na vypjatý a ostražitý. Možná se nejedná pouze o bandity, vrtne mi hlavou, ale znenadání les ztmavne. Už tak vzácné paprsky světla, probleskující mezi korunami košatých stromů se vytratí a celý les se jakoby semkl do jednoho velikého temného mraku. Nevidím nic, ani svou ruku před obličejem. Ovládne mě strach a všechny nás zaplavuje panika. Ochladilo se… bože jak příšerně se ochladilo. Naše, neohrožené mužstvo pomalu ztrácí formaci. To neprostupné ticho se ještě více prohloubí a jediného co slyším, jsou ustrašené hlasy vojáků a zmatek v mužstvu. Někteří pobíhají sem a tam, další se vzdalují pryč od nás a celá posádka se postupně rozpadá. „Cassilasi!“, volám z plných plic, „Cassilasi!“

Tak, to by bylo. Věděla jsem že atmosféra mého milovaného lesa a malé kouzlo přiměje tuto chátru k panice. „A jak se slastně rozutekli,“ říkám si. Stačilo se soustředit na ty největší strašpytle, co ihned vzali nohy na ramena a byly první oběti. Ti lidé jsou tak hluční, vůbec netuší že je někdo sleduje a pak jen stačí jim skočit na záda a slastně prokousnout jejich hrdlo… proud teplé krve mě celou smáčí. Nemám času nazbyt a tak je tam prostě nechám vykrvácet. Přepadám dalšího a dalšího, všichni jen tlumeně vyjeknou, když se jim přisaji na krk a stisku jim ústa, aby nekřičeli. Takto jsem jich zabila už pět, ale marně se rozhlížím po dalších... Vracím se k místu, kde je celá posádka, bohužel vidím obrázek, který zatím zhatí moje další plány. Opravdu je tam člověk, který má nadání v magii.

Najednou moje oči zaslepí proud namodralého světla. Uprostřed naší roztřesené hromádky vojáků, je Cassilas klečící na zemi. Celý modře září a po chvilce se nad námi objevují opět známé paprsky světla. Ale mnohem intenzivnější! Celé naše mužstvo osvětlil kruh bílého světla z korun lesa. Cítím jak se mi do žil vlévá příjemné teplo. Cassilas se zvedne a vypadá vyčerpanější, než kdy dříve. S ohromením ho pozoruji a vzpomenu si na ty povídačky, které se o něm tradují.

„Panebože,“ špitnu, ony jsou pravdivé!

Najednou slyším hlas našeho pána. „Výborná práce Cassilasi, opravdu jsi naší oporou“, pochválí mého přítele a ten jen mlčky přikývne. „Tak, vojáci, nejspíše tu máme co do činění s odpornou magií, budeme muset být na pozoru a držet se ve světelném kruhu. Nikdo nechoďte do okolní tmy, je-li vám život drahý. Musíme rychle pročesat les, světlo nám totiž nevydrží dlouho. Světelný kruh se bude pohybovat společně tady s Cassilasem, proto se držte pohromadě. Elrosi, tvoji lidé tady zůstanou, rozdělají oheň a připraví tábor, my půjdeme dál.“

Zrak mi ulpí na těch třiceti mužích, kteří stojí u ohně. V okruhu světla se rozprostřou do úhledné formace, zatímco pár z nich vybaluje zavazadla a jídlo. Chvilku počkám, až druhá skupina odejde dál a potom se k nim potichu přemístím. Mám je pod sebou. Potichu se nadechnu, zbystřím všechny smysly a skočím dolů jednomu chlapovi na hlavu. Srazím ho skokem na zem a během zlomku sekundy se z něho odrazím a jako tygr skočím po dalším, který stál k němu zády. Rychle mu prokousnu hrdlo a pocáká mě proud teplé krve. Ostatní tasí a řítí se proti mě. Prvnímu vojákovi proklouznu pod ranou mířenou na mé levé rameno a počkám si až dokončí sek. Poté mu rychlým a přesným tahem vytrhnu meč z ruky. Právě nyní musím pochválit mou zbroj. Dokázat v boji takhle rychle reagovat a rozhodovat se uprostřed seku co právě udělám, to jsem si bez ní nemohla nikdy dovolit. Radostně na toho vojáka pohlédnu. Asi jsem mu zlomila zápěstí, jelikož se ihned sesunul k zemi, držíc si pravou ruku. Rychlým tahem mu ještě stihnu proseknout hrdlo, když to už jsou u mě další dva vojáci. Jen v poslední chvíli vykryji zběsilou ránu na hlavu a to už mi další rána míří na trup. Bleskově sjedu mečem po nepřítelově čepeli a chytnu mu ruku, ve které drží meč. S vypětím všech sil vykryji druhou ránu jeho mečem, ovšem poloha, ve které jsem mě nutí upadnout. Naštěstí upadl i ten voják a tak mám čas vyskočit na nohy, ovšem jsem v pasti. Kolem mě už stojí početná skupina vojáků a jdou stále blíž. Nemám moc času. Vzpomenu si na oheň a zavřu oči… soustředím se... listí pod jejich nohama najednou vzplane a muži se zběsile rozutečou. Nejbližšímu vojákovi vrazím příčku meče do hrdla a utíkám. Utíkám co mi nohy stačí, protože slyším, jak se druhé mužstvo vrací. Cítím jak cizí magická síla vzdoruje té mé a hasí moje plameny... Cassilas? Že by byl tak mocný? Ach ne, přibližuje se. Poznala jsem, že tento boj je nad mé síly. Možná jsem udělala chybu, takhle se nechat vlákat do pasti. Naštěstí nejsem obyčejný člověk a v běhu se mi nikdo nevyrovná. Vojáci jsou však všude, postupují v rojnicích po celém lese a já se musím uchýlit do nejvyšších korun stromů. To mi ale také nedělá žádné problémy a rychle mířím ke kraji lesa, když v tom ucítím řezavou bolest v rameni a padám k zemi. Teprve nyní si uvědomím, že zbroj, na kterou nejsem zvyklá, vzbuzuje v lese příliš mnoho hluku. Dříve tiché putování v korunách, je nyní příliš hlučné a já ztrácím svou přirozenou výhodu… padám. Naštěstí je pode mnou slušná hromádka listí a já spadnu do měkkého. Ovšem když se zvednu, další bolest ucítím v levém stehnu. Pohlédnu, co je její příčinou a uvidím že mám v rameni a ve stehnu šíp. Lučištníka nevidím a tak utíkám jak nejrychleji mi to zraněná noha dovolí. Normálního člověka by bolest ihned skolila a nedovolila mu běhat, já můžu jen děkovat své magii, že mě zatím nezradila a zbavila mě bolesti, ačkoliv si připadám hrozně slabá. Utíkám, když ucítím nesnesitelné pálení pod levým ňadrem. Zděšeně koukám na stříbrný hrot šípu, který projel mou zbrojí jako máslem a z větší poloviny uvízl v mém těle. Najednou cítím obrovské pálení při každém nádechu. Jakoby samotný hrot šípu byl z rozžhaveného železa. Opět padám k zemi. Když se vyškrábu na kolena a pohlédnu na své zubožené tělo, projede mým tělem vlna bolesti a každý nádech mě strašně bolí. Ovšem někde uvnitř vím kdo ty šípy vystřelil, vím kdo mě to ze stínu sleduje, hledí na mě do poslední chvíle Ve tváři se mi objevují první slzy. Už se nezmůžu vůbec na nic. V poslední chvíli si vzpomenu, že takto já umřít nechci. Zlomím ten pahýl šípu, co mi trčí ze zad a bolestí tlumeně vykřiknu, pak si pomalu sundám zbroj. Klečím tam celá nahá, ruce rozepjaté, připravená obejmout matičku smrt. Cítím pramínky teplé krve jak mi vytékají z ran a hladí naposledy mé tělo, než skončí v kaluži krve pode mnou. Vidím před sebou jen můj milovaný les a cítím jak mým tělem postupně odchází život… ach ta bolest, kdy to skončí. Uslyším už jen praskání napínané tětivy.

Poděkování: Tímto děkuji Legarovy, za dlouhodobou nezištnou pomoc v Moudré Sově u mých děl.