Tribun Delirius Egaius Nantius se shrbil, aby ze země sebral popadané dokumenty. Poslední dobou mu všechno padalo na zem, byl roztržitý, blekotal, nervózně těkal očima, případně jimi vrhal pohledy, ve kterých se pojila bázeň s lačností, stud s chlípností.

Delirius Egaius Nantius měl jako každý jiný tribun chránit práva plebejců. Pochopitelně za přiměřený poplatek. Ovšem označení tribuna coby ochránce chudých bylo trošku mylné či spíše zidealizované. Deliria Egaia Nantia na vrchol vynesla lůza, ale lůza si nezaslouží žádné zvláštní úlevy. Chléb a hry. Nic víc pro ty reptající chudáčky žádný tribun nikdy neudělá. Ale oni ho budou milovat. Jako každého dalšího tribuna. Je to úděl tribunů, být milován obyčejným lidem a proklínán senátem, patriciji a bohatými občany.

Delirius Egaius Nantius sám sebe označil za nejlepšího tribuna, který kdy žil. Nedá se říct, že by to nebyla pravda, protože se o tom nikdo neodvážil pochybovat, ale nikdo toto tvrzení radši ani nepodporoval, neboť Delirius by se pak možná chtěl stát tribunem na delší období než jen jeden rok. Tato časová lhůta měla zabránit tribunům, aby získali příliš moci, ovšem ti si i přes toto bezpečnostní opatření vždy dokázali zajistit teplé místečko v senátu, velkou rezidenci, jednu malou provincii tamhle v Galii a pár políček tamhle v Hispánii.

A nejinak si vedl i Delirius Egaius Nantius. Svými laskavými ale údernými slovy dokázal přesvědčit dav, aby za ním šel. A když měl Delirius svůj dav, svou lůzu, kterou ovládal spletitými pavučinami svých drobných lží, polopravd a výmyslů, nemohl se ho senát zbavit. To by byla politická sebevražda. A ve mnoha případech také fyzická. Když se stařičký senátor Bakchus, pojmenován po bohu vína, pokusil proti Deliriovi otevřeně vystoupit, byl nalezen o pár dní později utopený v sudu s vínem. Delirius měl svůj dav. Vládl městu, vládl tak celé Říší. Vždyť to byl on, komu chodila osobní korespondence od velitelů legií a od prefektů provincií. Měl informace, měl finance a především měl dav. Dav. Šílené zvíře, ze kterého on sám vzešel a nyní jej držel na řetězu politických kliček a vlastních intrik.

Ale teď, teď se pod vlivem určitých skutečností začal Deliriův svět intrik a tahání za nitky bortit, protože se nedokázal soustředit, několik dní už nevystoupil před svým mazlíčkem davem, jeho moc a vliv začínaly oslabovat. Těžký to úděl mocných mužů, stačí jen na okamžik zaváhat, ztratit rovnováhu, příliš dlouho se točit na kolotoči úskoků a spadnete do propasti, ze které na výsluní není návratu. Deliriova hvězdná kariéra byla předznamená podceněním senátorů, ale ty bestie v talárech se teď už jen třásly na tribunův pád, aby do něj mohli vrazit své pařáty a předat opratě davu někomu méně nebezpečnému.

Jako vždy na vině byla žena. Delirius ji viděl už dříve, ale teprve na posledním společném Velkém zasedání si ji všiml pozorněji. Na jednání si totiž přinesla velkou zelenou amforu s vínem. To byl obdivuhodný čin, protože ani takoví proslulí pijáci, jakými senátoři byli, si s sebou nenosili jídlo ani pití, vždy se opili až po jednání. Ona však porušila nepsané pravidlo, snad o něm ani nevěděla, ale tímto svým činem na sebe strhla tribunovu pozornost. Pak krátké pousmání, o chvilku delší oční kontakt než by bylo nutné, a oheň už byl na střeše.

Delirius Egaius Nantius, rozrušen a možná i vzrušen tím, co bude následovat, s hrůzou zjistil, že se zamiloval. To byla jedna z věcí, která se tribunovi nesměla stát. A proto se to Delirius rozhodl vyřešit.

Pozval ji do amfiteátru. Vymyslel si, že budou hrát Plauta. Lhal. Jako už tolikrát.

Vypadala nádherně. V šatech tmavší barvy s laškovným úsměvem na rtech vypadala jako bohyně. Vlasy svázané do culíku, hebké dlaně. Dokonalá.

„Co se děje?“ zeptala se. „Kde jsou ostatní? Kde jsou herci?“

Přiblížil se k ní. Jedna ruka za zády. Pevněji uchopil svou budoucnost.

Sláva Římu!

Pohladil ji po vlasech. Byla zřejmě natolik překvapená, že neucukla. Jemně přejel po jejích měkkých rtících. Pořád stála na místě, spíše zvědavá než vyděšená. Sklonil se k ní a políbil ji. Možná příliš tvrdě si vynutil vstup do jejích úst, ale povolila. Ucítil její horký jazyk, jak tančí s tím jeho. Zavřel oči. Uvědomil si, že se začíná vzpírat. Chtěla přestat. Nepustil ji.

Vzduchem se rychle mihla druhá ruka. Na slunci se zableskla čepel. Její šaty se začaly barvit na rudější odstín.

Sláva lidu!

Naprosto zaskočena tím, co se stalo, upřela na Deliria nevěřícně své krásné oči.

„Mrzí mě to,“ řekl Delirus a ponořil dýku hlouběji do jejího těla. „Nemůžu si dovolit milovat. Za bolest pouze bolest mohu dát. Má láska umře s tebou. Stejně jako má slabost!“

Prudce trhl a o krok ustoupil. Z těla se vyvalily orgány, marně se je pokoušela zachytit a udržet uvnitř v těle. Prsty se jí zapletly mezi vytékající střeva, vše bylo strašně kluzké, krev se mísila se žlučí.

Sláva senátu!

Delirius se znechucením pozoroval svou lásku, jak z ní vyprchává život. Necítil nic. Dokázal se vrátit. Dýku pohodil na zem.

„Bohatství, kariéra, moc. Pro to jsem byl stvořen. Ne pro lásku. Navíc nešťastnou.“ Plivl na umírající krásku a otočil se. Za doprovodu bublání, chrčení a sténání, které se smísilo v jakousi podivnou symfonii, odešel Delirius Egaius Nantius, tribun římský.

Sláva tribunovi!