Poslední úkol
| Autor: | Fenqel |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
„Už naposledy. Dneškem to všechno skončí.“
Postarší muž sevřel uzdu koně a dále vyčkával. Byla bezmračná noc, úplněk zaléval okolní krajinu tekutým stříbrem, střechy domů se leskly jako temná zrcadla. Byl by to krásný pohled, ale pro obdiv dnes nebyl ten správný čas. A Howard si to uvědomoval. Pevně svíral opratě a neklidně čekal na své společníky.
„Co se děje? Měli by tady už dávno být,“ mumlal si neustále dokola.
Po chvilce se v dáli ozval dusot koní. Howard si oddechl. Tak přece jen se to obešlo bez komplikací. Otočil koně, nechal se dojet svými společníky a pak se na ně tázavě podíval. Jejich spokojený úsměv mu byl dostatečnou odpovědí. Pobídli koně a za chvíli už tryskem letěli k lesu. Howard jen s obtížemi držel svou zvědavost na uzdě. Přece jenom – pokud by se to nepovedlo… Na to ani nechtěl pomyslet.
Vjeli do temného lesa a hned za prvními stromy zastavili. Howard seskočil ze zpoceného zvířete a nedbale ho poplácal po hrudi.
„Žádné problémy? Udělali jste vše podle plánu?“
„Ano, pane. Myslím, že je po všem. Když jsme to brali, byl v domě naprostý klid. Dneska jsme měli štěstí, pane, dveře ani nebyly zamčeny. Jen jsme tam potichu vklouzli a sebrali to. Tady to máte, pane,“ odpověděl jeden z mladíků a podal Howardovi malou truhličku.
Samotného ho zajímalo, proč to pán tak chtěl, vždyť to měla být jen nějaká smlouva nebo doklad, ale po chvíli nad tím mávl rukou. Zaplaceno dostane, tak co by se staral? Vždyť věděl, že do toho nemá strkat nos. Po několika letech plných menších i větších krádeží se naučil být opatrný. Naučil se, že ptát se nevyplácí.
„A co odměna, pane?“ Do rozhovoru se zapojil i druhý mladík. „Chci to mít z krku, protože tak jako dnes jsem se ještě nebál. Fakt doufám, že to bylo naposledy, protože…“ větu nedokončil, protože do něj Vinc varovně strčil.
Howard ale jen pokýval hlavou a podal mu váček. Mladík bez váhání nasedl na koně a odpelášil pryč.
„Co s ním je, Vinci? Nikdy jsem ho takhle neviděl.“
„Nevím, pane,“ Vinc bezradně pokrčil rameny. „Mě to taky překvapilo. Ale když nad tím tak přemejšlím, tak se dneska choval dost divně. Představte si, že zamířil rovnou k zadnímu vchodu, jako by to tam znal… A pak rovnou do druhýho patra. Tam, kde to bylo schovaný. Tehdá jsem si to neuvědomoval, ale když nad tím tak přemejšlím… Pane, vy jste nám přece neříkal, kde je to schovaný, že ne? Tak jak to, že to věděl?“
„To už je teď jedno,“ odvětil Howard nepřítomně. Pak ale na Vince znovu upřel pohled: „Co teď hodláš dělat, hochu? Budeš se někde živit jako drobný zlodějíček? Nebo se přidáš k nějaké bandě, co?“
Vinc tenhle jeho tón nesnášel. Měl pocit, jako by se mu pán vysmíval. Jako by ho považoval za něco míň, ale snažil se ten pocit potlačit. Nikdy by se pánovi neodvážil vzdorovat, nezapomínal, že mu vděčí za všechno, co dnes umí. Bylo to tak dávno, co ho vytáhl z ulice a naučil ho to, čím se teď živí, přesto na to nemohl zapomenout. Sám nechápal, proč to pán Howard udělal. Byl bohatý, peníze nikdy krást nepotřeboval. Ale nechával si krást bezcenné papíry a svazky, které byly aspoň podle Vincova názoru zcela nepotřebné. Jako tuhle malou truhličku. Vinc se na ni podíval a na chvilku se ponořil do vzpomínek…
Když byl ještě docela malý, rodiče ho jednoho dne zanechali na ulici. Jen tak… Prostě ho zavedli do míst, kudy by se bála proběhnout i kočka, a… odešli. Nepamatoval si, kolik mu bylo, pamatoval si na zimu, na hlad, na zlobu ostatních podobně opuštěných dětí, které mu nevybíravě dávaly najevo, že k nim nepatří. Jen díky drobným krádežím na trhu se mu podařilo dožít se šestnácti let. Nebyly to lehké roky, nicméně z něj aspoň vytloukly dětskou důvěřivost. Až jednoho jarního dne nastal v jeho životě nečekaný zlom.
Potloukal se zrovna po tržišti a přemýšlel, zda si má ukrást klobásku nebo kousek uzeného, když kolem něj projel muž ve středních letech. Okamžitě si všiml jeho bohatého ošacení a hlavně jeho velkého váčku. To byla výzva, která se neodmítá a Vinc si toho byl dobře vědom. Zanechal klobásky klobáskami a nenápadně se přitočil k neznámému muži. Zabavení váčku byla věc rutiny. Nenápadně ho utrhl a lhostejně odcházel pryč. Tohle ho může zajistit na celé léto, zapřemýšlel se v duchu. Možná i déle.
„Tak zlata se zachtělo zlodějíčkovi…“
Vinc sebou trhnul ani ne proto, že by se lekl, ale proto, že byl nevybíravě chycen za rameno. Nikdy by neřekl, že ten chlap bude tak rychlý.
„Tak pojď sem a vrať mi to,“ řekl skoro posměšně. Něco v jeho pohledu Vince opravdu donutilo natáhnout ruku a váček vrátit. Muž k jeho překvapení nejenže nezavolal stráž, ale dokonce ho ani neudeřil.
„Někoho takového bych mohl potřebovat,“ řekl nečekaně vlídně. „Na malou prácičku. Zaplatím ti a zaplatím dobře.“
„Pro by jsem měl něco takovýho dělat?“
„Protože když to neuděláš, nahlásím tě stráži,“ pokrčil rameny. „Taková noc ve vězení… Myslím, že spoluvězni by z tebe byli nadšení.“
„Stejně nemám co ztratit. O co jde?“ zavrčel Vinc a nenávistně pohlédl na muže, který měl tu moc ho zničit. Za krádež byla odjakživa šibenice. Nehledě na ty spoluvězně. A tak tedy Vinc skončit nechtěl.
Když ho pak pozorně poslouchal, jak vysvětluje plán na ukradení vzácného obrazu z domu známého zámožného měšťana, pocítil obrovskou vlnu vzrušení. Stane se nájemným zlodějem! To bude víc než se potloukat na ulici a krást klobásy z řeznického háku! Vydělá si celkem slušné peníze, bude cestovat po světě... Nad případnými riziky mávl rukou.
Ten večer mu přálo štěstí. Díky své opatrnosti a mrštnosti se dokázal tichounce vplížit do bohatého domu a nikoho přitom nevzbudit. Najít plátno, které mělo být v galerii v druhém patře, a co nejrychleji vypadnout – tak to se mu povedlo výborně. Když pak s plátnem přišel na domluvené místo, čekalo ho překvapení. Vedle cizince postával neznámý kluk a nervózně se ošíval. Za nimi frkali tři koně.
„ Je zajímavé, že stejné chutě na můj měšec měl i tady ten mladík,“ řekl cizinec, jen co převzal od Vince plátno. „Jmenuje se Benz a já doufám, že si budete rozumět. Měli byste, budete totiž pracovat společně.“
„Ano, pane,“ přikývl Vinc a zvědavě si Benze prohlížel.
Dlouhých šest let jezdili po městech a vesnicích a dělali to, co jim Howard přikázal. Bylo velice těžké se v něm vyznat, stále jako by byl zahalen rouškou tajemství. Když už si mysleli, že ho mají prohlédnutého, udělal něco, s čím nepočítali. Byl nevyzpytatelný. V jednu chvíli se smál a v té druhé byl nemluvný, býval protivný a hned zase velkorysý. Jediným, čím si mohli být jistí, byl fakt, že je nikdy nenechal na holičkách. Jednou nebo dvakrát, když měli tu smůlu a nechali se chytit, je Howard vykoupil z vězení. Se svou důvěryhodnou tváří a uhlazeným vystupováním dokázal snadno přesvědčit soudce, že z těch dvou pacholků udělá poctivé muže. Kolikrát se nasmáli, když vzpomínali, jak Howard s vážným výrazem líčil soudci, jak z nich veškeré lumpárny vyžene tvrdou prací! A hned druhý den je poslal opravdu pracovat. Ukrást nějaký obraz nebo důležitou listinu.
Život byl snadný a lehký jako peříčko. Nikdy jim nechyběly peníze, už nikdy nestrádali. Byli nejznámější dvojicí lupičů v okolí, on a Benz, a byli na to náležitě pyšní. O Howardovi nikdo nevěděl, samozřejmě. Jenomže jak dlouho se dal takový život žít? Jak dlouho mělo trvat jejich bezstarostné mládí? Pokaždé, když šli dělat dvou práci bylo den ode dne větší riziko, že je někdo chytí.
V tom městečku neměli zůstávat tak dlouho, ale žilo se tu tak krásně. Město vzkvétalo, na každém rohu stál nějaký ten bohatý dům až po střechu napěchovaný obrazy, šperky, jídlem, dokumenty. Ale majitelům těchto věcí – tedy těm původním – se drzost lapků začínala zajídat. Na radnici se dveře netrhly a radní museli začít jednat. Na dopadení neznámých lapků byla vypsána vysoká odměna.
„Poslední akce, hoši, a zmizíme odsud.“
Vinc s Benzem se na sebe ohromeně podívali. Mysleli, že z města zmizí po setmění, stráže jim byly už dlouho na stopě. Howardovi, tomu bylo hej. Bydlel si v útulném hostinci a hrál si na bohatého obchodníka, to oni spávali po opuštěných stodolách a ukrývali se před strážemi. Město jim bylo těsné, chtěli pryč. A Howard je posílá na další akci? Cítili to jako podraz.
„No tak, chlapci, dlužíte mi to. Kdo vás vytáhl z ulice? Kdo se o vás celou dobu stará? Nezachránil jsem kolikrát tu vaši bezcennou kůži? Mohl jsem vás v těch vězeních nechat shnít, ale já to nikdy neudělal! A proč? Proč, ptám se? Protože vás mám rád, vy tupci! Takže od vás očekávám aspoň trochu vděčnosti!“
Oba zrudli a zabodli oči do země. Benz dokonce nervózně přešlápl, asi se ho Howardova slova dotkla víc, než by přiznal.
„Takže, pánové, tady je plán. Víte, kde je dům starosty? Víte. V jeho domě se nachází malá truhlička…“ načež vytáhl z pod opasku žlutý svitek. „Vidíte, jak vypadá? Tak tu chci, je to jasné?“.
Přikývli a Vinc si vzal svitek s obrázkem. Podíval se na Benze, ale ten odvrátil zrak. Když se pak vydali k městu, Benz vztekle kopal do kamínků na cestě. Měl už toho dost, přestal mít chuť riskovat krk kvůli takové hlouposti, jakou se mu zdála malovaná šperkovnice místního starosty. Starosta, panečku, to není jako obchodník s brokátem, to je dost vážená osoba! Navíc za této situace! Jestli je chytí, stáhnou z nich kůži a ani Howard už jim nepomůže!
„Dneska řekne naposledy a pozítří řekne, že chce ještě jednu poslední věc,“ mručel si po cestě a znovu nakopl malý oblázek. Vinc nechápal, co ho žere. Měli se snad u Howarda zle? Neměli, tak o co mu, sakra, jde?
„Rozdělíme se a za dvě hodiny se sejdeme před starostovým domem, dobře?“ navrhl Vinc a Benz neochotně přikývl. „Někde se zašij a moc na sebe neupozorňuj!“
“Dej mi pokoj, Vinci, nejsem malej kluk!“
„Vinci! Vnímáš mě? Já na tebe mluvím, jestli sis nevšiml!“ Howardova slova ho práskla jako bič a Vinc sebou poděšeně trhnul.
„Promiňte, pane, jen jsem se trochu zamyslel. Přemýšlel jsem o...“ Jeho slova však přerušilo nečekané zařehtání koně. Vinc rychle pohlédl na pána, který hbitě vyskočil na koně a nečekaně zmizel v houští. Vinc zůstal v lese sám, v úplně zpocených dlaních držel ukradenou truhličku. Pánův odjezd ho doslova rozhodil, najednou nevěděl, co má dělat, kam se dát, i Benz, ten pacholek jeden byl… Vtom se z hustého křoví vynořila skupinka asi osmi velkých silných mužů. Ani si je nestačil pořádně prohlédnout a dostal ránu jakýmsi tupým předmětem, snad klackem, snad násadou, netušil čím, jen cítil, jak je jeho tělo svazováno a přenášeno někam pryč. Pak se svět setměl a Vinc ztratil vědomí.
* * *
Když se probral, do očí mu svítily sluneční paprsky. Ležel na studené kamenné zemi, na neomítnutou zeď dopadala podivná mřížka vykreslená sluncem. Měl pocit, jako by tu už někdy byl, ale bylo to zdání. Všechna vězení si jsou dost podobná. Ale jak se sem dostal? Najednou si vzpomněl, les, ti muži, pánovo zmizení. Zasténal a sáhl si na hlavu. Kromě obrovské boule nenahmátl žádné jiné zranění. Zaplaťpánbu, pomyslel si s úlevou. Pak se ale zarazil. Nikde neviděl Benze. To je divné, pomyslel si, byl by se vsadil, že ho také dostali, o pár hodin dřív by přísahal, že se Benz prostě nechal chytit jako malý kluk na švestkách. No, možná ho chytili a teď je v jiné cele. Ať tak či onak, stejně nemůže dělat nic jiného, než počkat na pána, až ho přijde vykoupit. Tak si raději pohodlně natáhl nohy a zavřel oči. Hlava ho bolela, jako kdyby v ní měl rozžhavených tisíc malých kamínků.
„Vstávej, spratku! Máš tady návštěvu!“
Vinc se s trhnutím probudil a málem vyskočil radostí. Pán stál za mřížemi a podle nacvičeného postupu dělal, že ho nikdy předtím neviděl. I Vinc se přemohl a tak na něj hleděl studenýma, lhostejnýma očima.
„Jen chvilku, pane, víte, co říkal starosta. Promluvit do duše a… však vy víte,“ strážný se začal smát a pobaveně odkráčel. Jakmile byl z doslechu, Vinc vyskočil a rozběhl se k mřížím. Jeho šikovné štíhlé prsty sevřely chladné tyče.
„Pane, pane!“ zubil se Vinc. „Kdy mě odsud dostanete?“
„Bude to trvat déle, než jsem předpokládal,“ sykl pán. „A neřvi tak!“
„Déle,“ protáhl Vinc obličej, ale pak se zase dychtivě naklonil. „Kde je Benz? Už jste s ním mluvil? Včera jsem ho nějak ztratil, v tom domě…“
„Benz je mrtvý.“
„Cože…“ hlesl Vinc ohromeně. „Jak… jak to? To není možný, pane, to není… To není pravda!“
„Mlč už!“ zavrčel pán a sevřel jeho prsty do drtícího stisku. Pak se ohlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá a začal šeptem vyprávět: „Podělali jste to! Benze chytili, než jste se vplížili do domu. Vymlátili z něj, kde máš truhličku předat, a pak tě celou cestu sledovali! Panebože! Když si představím, žes je skoro dovedl ke mně, tak bych tě nejraději…“ byl brunátný vzteky, ale po chvíli se zázračně uklidnil. „Ale neviděli mě, nijak nás nespojují. To je dobře, to je moc dobře.“
„C… co bude se mnou?“
„Nebudu ti lhát. Chtějí tě oběsit.“ Když se Vinc zapotácel, pán ho chlácholivě poplácal po rukou. „Neboj, neboj! Copak jsem tě někdy nechal na holičkách?“
„Nenechal…“ vzlykl a v očích měl slzy děsu a psí vděčnosti.
„Tak vidíš. Teď tu pár dní vydrž, domluvím to se starostou.“
„Díky, pane, díky…“
Howard se usmál a pak zavolal stráž, aby ho doprovodila ven z vězení. Když už stáli na prosluněné ulici, strážný se uznale na pána podíval:
„Je to vod vás vopravdu hezký, že ste se za tím spratkem přišel podívat. Je to usvědčenej zločinec, ale trochu toho lidskýho přístupu si asi zaslouží.“
„Kdy ho vlastně mají oběsit?“ Howard si natáhl rukavice a naskočil na svého koně.
„Zejtra, pane.“
Howard se podíval do dálky a přivřel oči před náporem slunce. „Škoda, že u toho nebudu.“
„Vo takový podívání nejni co stát, pane.“
„To máte pravdu,“ usmál se a pobídl koně. „Sbohem.“
„Sbohem, pane! A někdy se tu zase zastavte!“
* * *
Vinc nechápavě zíral do vyburcovaného davu. Stál na malém pódiu vonícím čerstvým dřevem, za zády se mu tyčila šibenice s konopnou oprátkou houpající se ve vzduchu. Byl svázaný, v ústech měl roubík, lidé po něm házeli shnilé ovoce a častovali ho nejhrubšími nadávkami, ale on nic z toho nevnímal. Zoufale otáčel hlavu a hledal pána. Kde je, kde jen může být? Třeba se jen zdržel. Ano, je stále u starosty, přimlouvá se, prosí za jednoho lapku, kterého převychová. Ach, pane, pospěšte si, pospěšte!
Kdosi četl rozsudek. Nerozuměl jedinému slovu, v hlavě mu hučelo, srdce bušilo děsem, z očí se mu začaly drát zoufalé slzy. Ach, pane, pane! Jestli mě slyšíte, přijeďte! Proč vám to tak trvá?
Pak mu přetáhli přes hlavu oprátku. Cítil její konopnou vůni, cítil drsnost lana, slyšel gradující řev lidí pod sebou. A pak bylo ticho.
Špalek se skutálel z pódia.
Dav zajásal.
Chtěl bych za tento příběh nejvíce a strašně moc Lyrii, která mi s ním pomohla. Nejen po stylistické a gramatické stránce. Ale pomohla mi, aby příběh měl trošku (snad) nečekané zakončení. Opravdu jí vděčím za tu pomoc strašně moc. Její pomoci i přátelství si moc vážím a jsem rád, že byla ochotna mi pomoct. Také bych chtěl poděkovat Folcwinovi, který o tom asi ani neví, ale je ten důvod, který mě konečně dokopal do toho, abych něco napsal.
Diskuze
Fíha, tak tady máme další dobrou povídku podobného tématu. Kdybych tvrdil, že se mi nelíbila, lhal bych. Zaujala mě a za to jsem autorovi vděčný. Jenže dobrý nápad není vše, musí se taky dobře zpracovat. Ve formě i v obsahu jsem našel pár nesrovnalostí, takže se je budu snažit všechny vypsat.
V jednom odstavci se příliš mnohokrát objevuje slovo „kůň“. Pro jistotu ho zkopíruji celý a inkriminované slovo zvýrazním:
Po chvilce se v dáli ozval dusot koní. Howard si oddechl. Tak přece jen se to obešlo bez komplikací. Otočil koně, nechal se dojet svými společníky a pak se na ně tázavě podíval. Jejich spokojený úsměv mu byl dostatečnou odpovědí. Pobídli koně a za chvíli už tryskem letěli k lesu. Howard jen s obtížemi držel svou zvědavost na uzdě. Přece jenom – pokud by se to nepovedlo… Na to ani nechtěl pomyslet.
Hned vzápětí následuje další odstavec, který navíc navazuje na opakování slova „Howard“ v tom minulém. Třikrát za dva odstavce se mi zdá příliš často:
Vjeli do temného lesa a hned za prvními stromy zastavili. Howard seskočil ze zpoceného zvířete a nedbale ho poplácal po hrudi.
Následující přímá řeč mi připadá dost nepřirozená. Vedle slov v nářečí se objeví jmenný tvar přídavného jména, o klišatých slovních spojeních ani nemluvě:
„Ano, pane. Myslím, že je po všem. Když jsme to brali, byl v domě naprostý klid. Dneska jsme měli štěstí, pane, dveře ani nebyly zamčeny. Jen jsme tam potichu vklouzli a sebrali to. Tady to máte, pane,“…
Zase se dostávám k opakování slov. Tentokrát „protože“:
„A co odměna, pane?“ Do rozhovoru se zapojil i druhý mladík. „Chci to mít z krku, protože tak jako dnes jsem se ještě nebál. Fakt doufám, že to bylo naposledy, protože…“ větu nedokončil, protože do něj Vinc varovně strčil.
„Nevím, pane,“ Vinc bezradně pokrčil rameny. Tahle věta mě poněkud zmátla; připadá mi, že je přímá řeč ukončena a pokrčení rameny je další děj. Proto bych přímou řeč ukončil tečkou. Pokud by tam měla být čárka, musel by se asi přehodit slovosled uvozovací věty –> „…,“ pokrčil Vinc bezradně rameny. Mám dojem, že tak, jak to je, to není gramaticky špatně, ale moc se mi to nezdá…
A zase opakování slov. „To“ se v jednom odstavci objevilo hned čtyřikrát, což je IMHO moc:
Vinc tenhle jeho tón nesnášel. Měl pocit, jako by se mu pán vysmíval. Jako by ho považoval za něco míň, ale snažil se ten pocit potlačit. Nikdy by se pánovi neodvážil vzdorovat, nezapomínal, že mu vděčí za všechno, co dnes umí. Bylo to tak dávno, co ho vytáhl z ulice a naučil ho to, čím se teď živí, přesto na to nemohl zapomenout. Sám nechápal, proč to pán Howard udělal.
Okamžitě si všiml jeho bohatého ošacení a hlavně jeho velkého váčku. Ten „váček“ na konci mi připadá, jako bys popisoval Howardův biceps nebo jinou část těla. Proto bych to doplnil nějakým přívlastkem; „Houpajícího se mu u pasu“ nebo tak něco.
„Pro by jsem měl něco takovýho dělat?“ Tady je to hodně o názoru, ale asi bych ve slangové mluvě nepsal „by jsem“, ale „bysem“. U slova „proč“ navíc chybí „č“, nejspíš překlep.
„Stejně nemám co ztratit. O co jde?“ zavrčel Vinc a nenávistně pohlédl na muže, který měl tu moc ho zničit. Za krádež byla odjakživa šibenice. Nehledě na ty spoluvězně. A tak tedy Vinc skončit nechtěl. I tahle přímá řeč mi připadá hodně nepřirozená.
Pokaždé, když šli dělat dvou práci bylo den ode dne větší riziko, že je někdo chytí.Tohle souvětí mi připadá zvláštní, co se týče sledu vět. Místo „svou“pak píšeš „dvou“ a slovo „bylo“ bych nahradil slovem „hrozilo“.
Dost těch názorů je hodně subjektivních, ale psal jsem, co se mi zdálo, proto odpusťte, kdybych snad vytknul něco správného… Jinak se dílko po formální stránce pohybuje někde mezi kvalitní a špičkovou úrovní. Sloh mi sice občas připadá poněkud neobratný, ale bývá doplňován hezkými popisy a velmi sugestivními znázorněními myšlenkových pochodů.
Po obsahové stránce se mi nelíbí, že hodně načínáš věci, které nedokončuješ. Je jasné, že nejde psát všechno; každý by měl umět trochu číst mezi řádky, ale takové věci, které si domyslet nemůžeme, by se IMHO psát měly. Co bylo teda v té truhličce? Víš to alespoň Ty? Dle mého je hodně důležité, jestli to ví alespoň autor… Jak to, že z Bence nedostali nic o tom, komu mají truhličku předat? Policie taky nezatýká dealery, ale jejich „organizátory“ (nevím, jak lépe to nazvat), takže by po Howardovi šli spíš…
To je tak všechno důležité. Doufám, že důvody, proč to dnes nebude za pět jsou jasné, proto dávám čtyři hvězdičky a přeji hodně úspěchu v další tvorbě.
--Darn--
Zaujímavá poviedka z jedného z mojich obľúbených prostredí s pekným pozadím príbehu. Starý zlodej „na odpočinku“ si necháva robiť špinavú prácu dvoma dôverčivými mládencami. Veď aké pevnejšie puto zaručí vernosť, ak nie dôvera a vďaka? Vinc, zaslepený psovskou vernosťou a oddanosťou, vôbec nemyslí ako zlodej, za ktorého sa - a dosť skoro - považuje. Povedal by som, že ho zradila hlava. Je to ako s horúcou platničkou – on sa jej musel dotknúť, aby zistil, že sa popáli. Nuž empirizmus, tvrdá škola. Veľmi zaujímavé je, že človeku pri vnímaní Vincovho charakteru príde na um spojenie s klasickým archetypom dobrotivého hlupáka. A ešte viac ma pobavilo, keď som sa pristihol pri tom, ako som uvažoval, že by mohol prežiť. Ale nie, veď aj pre hlúposť sa umiera – s týmto naozaj nemôžem nesúhlasiť.
Čo sa týka zvyšku, tak sa stotožňujem s tým, čo už povedal irook – hlavne 4. poznámka je veľmi dôležitá: je iné potiahnuť sem-tam klobásu, a úplne iné (oveľa vyššia liga) namočiť sa do serióznejšej „zlodejiny“.
Poviedka o dobrom zlodejovi, ktorý skončí nedobre – pekne napísaná, povedala, čo mala a čítala sa dobre.
irook: Děkuji... Naivita Vince byl trošku problém, popravdě řečeno, Lyrie mě trochu zez začátku práskla přes hlavu, když jsem vykreslil Vince jako kluka z nědělní školy. Pak jsme to pošpelili a už to bylo lepší. Celkově jsem si říkal když jsem to psal, že pokud bych měl domýšlet důsledky, ztetl by tím příběh. Samozřejmě jsem se snažil, aby tam nebyly nesmysly, ale tak jsem nějak doufal, že se to podaří.
Loid: Vďaka...
Ahoj. Velice se mi to líbilo. Má to příběh, nějaké napětí a nečekaný závěr. Po gramatické stránce my to přišlo taky v pořádku, takže ti dávam 5*. Jen tak dál
Loid
Pěkná povídka, hezky napsaná a dobře vykreslená z hlediska děje a postav.
Je tu ovšem pár věcí, které mi osobně moc nesedí:
1) naivita Vince je sice vykreslena velmi skutečně a reálně, ovšem nedokážu si osobně představit zloděje, který více než 6 let krade a sbírá zkušenosti, že by věřil někomu jinému víc než sobě.
2) Howard mohl být hodně bohatý a hodně schopný, ale rozhodně by si na takový kšeft nevybral někoho, kdo mu na ulici lohne měšec. To by musel být z oboru, aby takový talent poznal na první pohled. Což mě přivádí k další věci, a sice
3) nikdo nikdy nenosil v měšci u pasu více jak několik málo drobných (stříbro, měď), protože i když si věřil (a byl třeba taky zloděj), nikdy nemohl vědět, jestli jej neobere někdo lepší. A přijít tak zbytečně o tolik zlatých...
4) Pokud někdo vyrůstal na ulici a kradl jen jídlo nutné na obživu, rozhodně by se nenchal zlákat vidinou tučného měšce - když někomu ukradneš dvě klobásy, tak čert to vem a řezník se s tím smíří, pokud ovšem někomu vezmeš jmění schopné uživit někoho půl roku, asi to jen tak nenechá být... a trest je pak daleko horší. Vinc by do toho nešel, zvlášť ne se svou povahou.
5) A naposled - Vinc s Benzem nemohli být dobří, ani když své řemeslo praktikovali 6 let. Mohli mít svoje vlastní finty, to ano, ale upřímně řečeno, jaké finty to asi mohly být s jejich úsudkem? Zlodějské řemeslo se totiž dědí - víc než kdekoliv jinde tady platí, že talent je možná takových 20% úspěchu, zbytek je dřina a píle. Někdo ti musí ukázat "jak na to". A pokud to Vincovi s Benzem nikdo neukázal...
Ale - jako celek je povídka vystavěná dobře, stylistika se mi líbí, jazyk je čtivý a dynamický. Poslední část příběhu (za kurzívou) je asi nejlepší.
Po gramatické stránce je to v pořádku, opravil jsem jednu shodu podmětu s přísudkem.
Suma sumec, hodnotím pozitivně, neb se jedná o dobré čtení.
i.