Pro nebe nad hlavou
| Autor: | Krtecek |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 21 |
Pro nebe nad hlavou
„Smrt za smrt!“ zakvičela stařena. „Pověste tu bestii,“ zaječelo několik vysokých ženských hlasů. Podíval jsem se do obličeje muže, vzhledem spíše ještě chlapce, který stál přímo proti mně. Jeho ústa mlčela, ale v příštím okamžiku se na mé roztrhané košili rozprskla hrstka hnoje.
Za krkem jsem cítil uzel, který se měl každou chvíli utáhnout. Balancoval jsem na prázdném soudku od másla. Dříve patřil místnímu hokynáři, teď měl splnit ještě jeden bohulibý účel.
Soudní úředník s obřadnou pomalostí rozvinul pergamen a začal číst rozsudek nad mužem jménem Černý Mocher. Podle soudce jsem to já. Málem jsem se nad hořkou ironií téhle situace rozesmál. Stát se nejhledanějším tvorem Dvanácti panství a potom být odsouzen k trestu smrti za zločiny, s nimiž nemám nic společného – to jednomu opravdu nepřijde fér.
Ještě jednou jsem se podíval na modré nebe. Tušil jsem, že už ho nikdy neuvidím, pokud kněží náhodou nemluvili pravdu. A pokud ji měli, pravděpodobně ho neuvidím ani tak. Myšlenky mi zabloudily do dnů mé největší slávy…
Bylo žhavé léto třináctého roku vlády císařovny Marion.
Pozoroval jsem výměnu stráží před chrámem bohyně Ops. Blížily se slavnosti Opalie, chrámová pokladnice byla nacpaná k prasknutí a stráže byly v plné pohotovosti. Nejvyšší kněžka navíc přikázala, aby se počet hlídačů zdvojnásobil. Dostat se dovnitř za takových podmínek, to by zkusil snad jenom šílenec. Pro mě to znamenalo neuvěřitelně lákavou výzvu. Udržet si pověst nejdrzejšího a nejlepšího lupiče Dvanácti panství mi stálo za trochu toho nebezpečí.
Uvnitř na mě čekala Carnerava – souprava diadému, náhrdelníku a dvou náramků, kterou podle legendy, šířené jejími přisluhovači, darovala chrámu samotná Ops. Její socha nad oltářem byla soupravou ozdobená jenom několik dní v roce; po zbytek času odpočívaly šperky v pokladnici chrámu. Ta byla vyhloubena do skály a nacházela se půl míle pod úrovní země. Taková výzva už i mě připadala jako přemrštěná.
Do soumraku zbývalo ještě několik hodin. Uvolnil jsem se a představoval jsem si svůj lup. Ať už Carneravu vytvořil kdokoliv, uměl mistrovsky pracovat s diamanty. Podle legendy byla souprava vytvořena z jednoho kamene. Oba náramky byly odštípnuté z nejsvrchnější vrstvy, dva prosté kroužky, celé diamantové. Diadému z bílého zlata dominoval stokarátový kámen, okolo něj se třpytilo několik desítek menších kamenů, každý z nich by mohl zdobit šperk bohaté šlechtičny. Nejpodivnější mi přišel zcela určitě náhrdelník – diamantový řetěz, tvořený padesáti diamantovými články. Pokud byla souprava vytvořena skutečně z jednoho kamene, musel vážit v neopracované podobě přinejmenším deset tisíc karátů. Zloděj, kterému by se šperky podařilo ukrást, by si zajistil nesmrtelnou slávu.
Od posledního vystřídání stráží už uplynula hodina. Uspávací prostředek, který se mi podařilo namíchat do vína, které měl kupec připravené pro strážné, zjevně začínal působit. Vycházkovým krokem jsem zamířil k chrámu. Kdybych věřil v bohy, nejspíš bych se v tu chvíli začal modlit. Kdybych věřil v bohy, nejspíš bych teď kráčel po úplně jiných stezkách.
Stráže spaly jako jeden muž. Oddychl jsem si, protože na mě čekala věčná sláva. Během několika okamžiků jsem se měl dotknout nebes.
Když jsem se zmocnil blyštivých šperků, projel mým tělem pocit, podobající se orgasmu. Takovou extázi, jaká mě ovládala nyní, nedokázala vyvolat žádná z žen, které prošly mým životem. Moje srdce tlouklo v rytmu Car-ne-ra-va.
Car-ne-ra-va.
S širokým úsměvem jsem zasalutoval spícím strážným. Pak jsem si všiml toho malého chlapce. Krčil se v rohu a pozoroval mě očima rozšířenýma šokem. Nejspíš doufal, že ho šálí smysly. Snad čekal, že zasáhne bohyně a srazí mě bleskem.
Zamával jsem mu a odešel z chrámu hlavními dveřmi.
Někde pode mnou zavířily paličky bubeníků. Svižné údery odbíjely poslední vteřiny mého života.
BUM …BUM…BUM…BUM
Tak nádherně modré nebe. Připomínalo mi oči dívky z lesa. Ještě mi zůstalo pár chvilek, abych mohl snít…
Odpočíval jsem na palouku, kousek od řeky a vyhříval se v odpoledním slunci jako ještěrka na kameni. Carnerava byla dávno v trezoru majitele, který se na nic neptal a zaplatil v měkkém zlatě na tvrdé dřevo. Zlato se ukázalo jako ta nejméně věrná milenka ze všech, všechno mě totiž opustilo během necelých dvou let. Kněží se dávno přestali ptát věštců, kde se nachází drzý zloděj jejich nejcennější relikvie. To všechno se stalo v jiném světě, v jiném čase a jinému člověku. Člověku, o jehož činech se zpívalo v hospodách, tomu, který se obdivoval vlastní slávě.
Teď jsem byl tady, mezi druidy. Nikdy se mě neptali, proč se skrývám v lesích, a já jim nikdy nemusel lhát. Užíval jsem si zaslouženého odpočinku.
Do šumění větví zazněl zvuk loveckých rohů. Probral jsem se z pohodlně malátného stavu. Místní druidy jsem dobře znal – nikdy by nepovolili lov ve svém hvozdu. Něco bylo špatně a já cítil, jak staré reflexy znovu ožívají.
Lovecký roh se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž. Zároveň jsem uslyšel praskání větviček. Něco se poměrně rychle pohybovalo směrem ke mně. Vylezl jsem na strom, nasadil šíp a napůl napnul tětivu. Pokud si chrám rozmyslel svou dlouholetou nečinnost, čekalo mého prvního pobožného návštěvníka asi osmdesát coulů dlouhé překvapení.
Z křoví se vynořila tmavovlasá dívka. Na první pohled nevypadala jako lovkyně, spíše jako někdo, kdo je loven. Snad byla pohledná, ale tvář měla pokrytou směsí krve, hlíny, listí a zaschlého potu. Ztěžka oddychovala, pod zeleným, potrhaným oblečením se jí prudce zvedala a klesala prsa. Rozhlédla se po mýtině a …
… musela mě nějak vycítit. Podívala se přímo na mě. Připadalo mi, že se dívám do dvou malých zrcadel, která odrážejí modř jasné oblohy. Potom klesla na kolena s výrazem naprostého odevzdání. Až v tu chvíli mi naplno došlo, proč hon, který v okolí probíhá, druidům nevadí. Byl to lov na člověka – a jeho oběť byla několik sáhů ode mě.
BUM …BUM…BUM…BUM
Pokusila se vstát, ale znovu se sesunula k zemi. Byla naprosto vyčerpaná. Vůbec nevnímala, jak ji beru do náruče a nesu k řece. Ani necítila, že jsem jí svlékl šaty a poslal je po vodě. Kdybych byl tím starým lupičem s pověstí, která se dotýkala nebe, asi by mě pobavila myšlenka na loveckou společnost, hledající nahou dívku po celé délce lesní bystřiny. Takhle jsem jim v duchu popřál hodně štěstí. My dva jsme se na jejich loveckou hostinu nechystali. Naposledy jsem se podíval na řeku a odešel jsem opačným směrem, do hlubokého hvozdu. Dívka mi bezvládně visela přes rameno, ale cítil jsem, jak tiše oddychuje.
Probrala se až dlouho po západu slunce. Lovci nejspíš své pátrání dávno vzdali. Byli jsme v mém úkrytu. Rozhlédla se kolem sebe. Její pohled se zastavil na mém rezervním oblečení, které jsem jí připravil k lůžku. Teprve tehdy si uvědomila, že strávila půl dne s neznámým mužem oblečená tak, jak ji pánbůh stvořil. Půvabně zrudla.
„Kde mám svoje šaty?“
„Nejspíš je budou mít lovci,“ odpověděl jsem s pousmáním. „Tuším, že je našli na břehu a začali prohledávat břehy, zatímco ty jsi mířila co nejdál od nich.“
Čekal jsem, že bude pobavená, ostýchavá nebo mírně pohoršená, ale její reakce naprosto překonala má očekávání. Vyletěla proti mně jako divoká kočka, škrábala a kousala, stala se z ní naprosto nepříčetná lítice. Když jsem ucítil její ruku na pochvě s nožem, pochopil jsem, že bojuji o život. Skrčil jsem nohy a odkopl ji od sebe vší silou, kterou jsem v unaveném těle našel.
Jako ve snách jsem sledoval, jak dopadla spánkem na roh nízkého stolku. Odrazila se a zhroutila se na zem; ze všeho nejvíc teď připomínala odhozenou hadrovou panenku. Pod hlavou se jí začalo tvořit rudé jezírko.
V tu chvíli mi přestal fungovat mozek, naprosto nic jsem nechápal. Ani nevím, jak dlouho jsem tam bez pohnutí seděl. Den, dva, možná tři. Když mě našli, ničím jsem nepřipomínal Postrach Opalie. Zbrojnoši vynesli bezvládnou dívku a mě spoutali a odvedli do vězení.
Mrtvá byla Rían, dcera místního hraběte. Já byl Černý Mocher, bandita, který ji svedl, poté unesl a po hádce zabil. Společně jsme utekli hraběcím lovcům. Potom jsme se pohádali, když zjistila, že u řeky, kde jsem se na ni vášnivě vrhnul, nechala v odhozených šatech šperky, které mi přinesla jako své „věno.“ Kromě její vraždy jsem měl na svědomí další tři roky teroru, o kterém mluvil celý kraj. Tohle všechno jsem se však dozvěděl až při výslechu, při kterém mě dozorci bili, aby ze mě vynutili přiznání. V tu chvíli bych jim odkýval třeba přiznání, že jsem se ukradl Dvanáct panství a pokusil se je pronést v kapse kolem císařských stráží…
…BUM…BUM…BUM…
Bylo babí léto dvacátého roku vlády císařovny Marion. Stál jsem na soudku od másla a díval jsem se přes hlavy povykujícího davu.
Kat tiše zašeptal: „Pozdravuje tě Mocher. Tohle máš od něj … a od Rían.“ Uslyšel jsem nezaměnitelný zvuk – duté zadunění, jak něčí bota kopla do kusu dřeva.
Dav zahučel nadšením.
Diskuze
Krtecek:
tohle není Dílna. Poradit, jak psát, čeho se vyvarovat, apod. se dělá právě tam. Podívej se na můj komentář - už teď není příliš krátký. Kdybych měl vypisovat veškeré subjektivní nedostatky, komentář by byl delší než tvá povídka. Jestli chceš, můžu ti nějaký komplexnější rozbor poslat třeba poštou, pokud se chceš podobných chyb příště vyvarovat.
Dále je třeba si uvědomit, že u nepravidlových rubrik (ČaE, Hřbitov,..) je hodnocení redaktora daleko více ovlivněno subjektivním pocitem, protože se prostě kromě gramatiky a stylistyky nemá o co konkrétního opřít. Tedy, mám v hlavě nějaký koncept, jak by povídky podobného ražení měly vypadat a podle toho se řídím. Různých typů je však nepřeberné množství, proto nemá žádný význam moje představy vypisovat do Koncepce.
Takže zdravím a děkuji za vaše reakce.
Jak pravil Darian, tohle byl nejspíš krok stranou. Někdy si prostě člověk musí vyzkoušet kudy ne. Přiznám se, že v několika posledních dílech (z nichž je "Pro nebe nad hlavou" jediné publikované, jsem se soustředil hlavně na pilování formy. Nápad jsem považoval za použitelný, ale podle reakcí to bylo málo.
Slibuju, že se příště pokusím polepšit *úsměv*
A teď pár konkrétních reakcí:
irook:
To se ale bohužel nedá říci o dějové složce, která mi přijde prázdná, účelová, nevyvážená a místy lehce nelogická. Nějaký podrobnější rozbor nechám na čtenářích.
Ano, tím jsi mi pomohl. Z toho opravdu chápu, kde jsou nelogičnosti děje a co mám dopříště zlepšit. Možná pokud bys napsal, co se ti zdá nelogické, že bych ti to objasnil. Tenhle odstavec je ze tvé strany IMHO alibismus.
Co se týče dobrodružství, nemáš pravdu, na žádném dobrodružství se to nezakládá. Prostě jsem si sednul a bavil jsem se psaním. Ale možná je na té povídce poznat, že ji psal někdo, kdo hraje Dračí doupě - často a rád. Ale to už se na tomhle serveru občas stává.
Zaara: Něco už mám napsáno a odesláno, snad se ti to zalíbí víc. Čárky jsou můj věčný problém, občas zapomínám, občas přidávám. Snažím se polepšit :o)
Malý dráček:
Pěkné, čtivé, líbí, za 2*. Nemám slov.
Edax, Legar, Lyrie: Děkuji vám za reakce.
Tohle dílo mi pořádně zamotalo hlavu. Najednou mám před sebou něco, co je velmi čtivě a poutavě napsané, ale bez originálnějšího nápadu a celkově dosti chaotické. Kdybych to měla srovnat s některými díly současné literatury, myslím, že nejblíže by byl Eragon. Čte se dobře, ale nové nápady tam nejsou. Je těžké se rozhodnout, jestli je to dobrá nebo špatná kniha, musí se proležet v hlavě.
A když jsem si Pro nebe nad hlavou nechala proležet, došla jsem k tomuhle závěru:
Největší chybou, kterou jsem jakožto laik objevila, je podle mě jistá neplynulost děje. Ne, že by nebyl lineární, ale přechody mezi vzpomínkami a současností se mi zdají nevýrazné. Nevím proč, ale nejvíc mě ruší BUM BUM BUM v jeho vzpomínkách. Přijde mi jako nehodící se. Sice chápu, co tím chtěl autor říct a dokázat, ale nepřijde mi, jako kdyby se mu to povedlo.
Vůbec mi nevadí jisté odpoutání od reality a snění člověka těsně před smrtí, výborně se to tam hodí. Ale, jak už podobně napsal Edax, důvod, proč ho zavřeli mi přijde trochu podivný. Myslím, že člověk, kterého chtějí kvůli podobné věci popravit, na to bude vzpomínat se smutkem, případně sarkasmem. To, jak je to popsané v díle, mi přišlo chladné.
Snad je chyba ve mně, ale za svými názory si stojím.
Celkově se mi dílo líbí a navzdory mé kritice mi přijde jako lehký nadprůměr, podle čehož to tak i hodnotím.
Nemělo by smysl se opakovat ale jen krátce
Dílko je pěkné a čtivé, líbí se mi.
Takže opakovat se nebudu a dávám 2*
Tak to já zase nevím, mě ten příběh přijde poněkud spletitý a na některých místech zbytečně neraálný až bych to možná nazval nelogický. Ty vzpomínky na věci, které sám prožil. Ano, před ním si lidé představují, jak se houpe a přejí mu to. Za činy, které spáchal, ale i nespáchal. Považují ho za vyvrhele a právem mu přejí smrt. Měli by z něj strach.
K těm příběhům, to, že vzpomíná, jak obešl ty stráže a ukradl ten klenot, to je jasné, asi nelepší okamžik jeho života. Na to, že vzpomíná na ten důvod, kvůli kterému se octl na obrátce mi přišel poněkud spletitý a nelogický, trochu jsem se do toho zamotal..
Příběh nebyl špatný, ale oproti Lyrii a Legarovi mi přišel trošku nudný a tak, jak bych to nejlépe nazval - bez jiskry. Občas jsem se pousmál, třeba když mu přistál na hlavě ten hnůj. Ačkoli na tom není nic směšného, ale spíše smutného, tak si myslím, že to dobře podehrává atmosféru děje, která mi tam trochu cekově chybí.
Dílo bylo nadprůměrné, ale myslím, že ty umíš napsat i lepší.. Hodně štěstí do dalších nápadů. Budou potřeba.
Souhlasím s Lyrií, asi jsme četli jiný příběh než ostatní, ale také mi to připadá docela dobré. Nevím, kolik podobných článků kdo četl a kolik se jich tu na Hřbitově válí, ale předpokládám, že jich zas tak moc nebude.
Rovněž mi to nepřipadá jako vytržené z kontextu (to by tam byla spousta věcí, nesnadných k pochopení) ani jako součást dobrodružství vlastní postavy (žádná vlastní postava se přece neschová na několik let do hvozdu, pokud to není druid).
Při čení jsem se rozhodně nenudil, a zpracování považuji za velmi kvalitní, takže 2* by bylo žalostně málo. Po pravdě řečeno, uvažuji o 4*, ale zatím si to nechám projít hlavou. Hřbitov má sice poněkud jiná kritéria než třeba ČaE, ale i tak je současné hodnocení dosti nízké.
Zatím...
Legar
Nemyslím si, že je tento příběh nudný nebo neoriginální, mě osobně přijde dost krutý a ironický. Muž - Postrach Dvanácti panství - patřičně pyšný na tento titul se ocitne na soudku od másla s oprátkou na krku za zločiny, které nespáchal. Před ním šílí dav a má ho za nějakého Mochara... Pro toho muže to muselo být obzvláště ponižující, vždyť vzpomíná na svou slavnou minulost, kdy ukradl poklad bohyně Ops. Myslím, že by mnohem raději visel za tento zločin než za nešťasnou náhodu, při které zemřela Rían. Navíc byl mučen, týrán, jen aby přiznal činy, které spáchal Mochar... Přiznal je, jistě, byl to "jen" člověk, všechna sláva postrachu Dvanácti panství byla ničím v porovnání s výslechem dozorců...
*
Nemohu si pomoci, já tam tu nudu, prázdnotu a další věci, které jsou tady zmiňované, prostě nevidím.
*
Nebudu hodnotit teď, nechám si to projít hlavou, ale ve srovnání s jinými dvojkami tady na serveru, se mi zdá tohle dílko přece jen lepším.
*
S pozdravem
*
Lyrie
Dobrý večer prajem,
Pekná ukážka metódy – a to nie som prvý ani posledný, kto toto uznáva. Príbeh je písaný dobre, číta sa ľahko.
Zároveň mu však jeho deju chýba náboj, iskra a podľa môjho názoru aj nápad. Je to akoby pekne pripravená prednáška o téme, ktorá je ľuďom dôverne známa a tým pádom sa stane to, čoho sme tu svedkami: výsledku – nech je akokoľvek dobre zvládnutý po stránke technickej – niečo chýba.
Veľmi mi to pripomenulo opisy dobrodružstiev, ktoré som kedysi zvykol písať, keď nám nejaký hráč chýbal na stretnutí DrD: „boli sme tam a tam, urobili sme to a to.“ Nedával som tam priestor inému, než čo sa skutočne udialo, aby si ten človek spravil, vrámci možností, čo možno najlepší obraz o dianí. Vlastne v tých „recall“ opisoch, mám pocit, ani nie je možné meniť dej, na autorovi zostane len tá práca s textom. Je to akoby práca so šablónou.
Neviem, nebudem to ďalej rozvíjať, pretože možno vravím naozaj od veci a s týmto dielom to tak nebolo. Každopádne som mal z tohto taký pocit a asociovalo mi to práve túto moju skúsenosť.
Veľmi dlho som uvažoval, ako hodnotiť. Nakoniec som sa rozhodol dať 2*.
Autor píše výborne, jedna poviedka nepokazí celkový dojem. Veď aj majster tesár sa niekedy utne ;-).
s prianím pekného dňa a mnoho inšpirácie ako autorovi, tak aj Vám
Darian
"diamantový řetěz, tvořený padesáti diamantovými články" - Vidíš tu nějaký přísudek? Je to vsuvka či volný přívlastek? Na každou otázku já odpovídám "Ne", takže tam ta čárka být nemá.
"projel mým tělem pocit, podobající se orgasmu" - "podobající se" je přívlastek, ne přísudek. Většina lidíš čárky vynechává, ty, jak vidím, raději více než méně :-)
"pod zeleným, potrhaným oblečením" - No... u "chyb" tohodle typu to je relativní. Já bych tam čárku 100% nedal, ale může být.
"asi by mě pobavila myšlenka na loveckou společnost, hledající nahou dívku po celé délce lesní bystřiny" - To samé jak druhá chyba
Gramatika i stylistika jsou na velmi dobré úrovni, avšak nápad. Je to suché. Když jsem viděl nick autora, řekl jsem si: "To budou 4* možná i 5*". Nápad je naprosto neoriginální, jak říká irook. Nenašel jsem naprosto nic nového, vůbec mě to neoslovilo... prostě další nemastná neslaná povídka s velmi dobrou gramatikou a stylistikou.
TY máš na sakra lepší věci, piš dál :-)
Poměrně klasicky zpracovaná hřbitovní povídka, kterou by mohli leckteří nováčci či spisovatelé-začátečníci považovat za jakýsi muster v této rubrice.
Začněme od kladů:
- slohový útvar je zvolen velmi vhodně a hezky koresponduje s psanou formou ("ich") a stylistikou, která se zdá býti na slušné úrovni. Rovněž kolonka gramatika si zaslouží krátkou poznámečku o tom, že je velmi dobrá.
- prolínaní dějů je provedeno citlivě, probíhající minulost je přerušena na těch správných místech.
Formálně je tedy příspěvek na dobré úrovni.
To se ale bohužel nedá říci o dějové složce, která mi přijde prázdná, účelová, nevyvážená a místy lehce nelogická. Nějaký podrobnější rozbor nechám na čtenářích.
Každopádně ani po několikerém přečtení jsem nepobral, proč se všechny záležitosti udály tak, jak se udály. Možná je to tím, že děj je vytržen z kontextu, spíše bych si ale vsadil (a soudě dle toho, že povídka je zařazena v sekci "Postava"), že se jedná o část dobrodružství. Pro hlavního hrdinu/hráče asi posledního.
Bohužel, v tomhle případě je to dost na škodu.
Suma sumec, abych to tady dál zbytečně nerozmazával, dávám 2* s odřenýma ušima, protože děj a nápad považuji v povídkách typu vypravování za stěžejní.
i.